Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Izabella Lilly Potter - 4. kapitola

04.04.2012 (13:30) • Gaylen • FanFiction na pokračování • komentováno 38× • zobrazeno 3772×

Jestli mě odepíšou, nebudu jim to mít za zlé. Pochopím to. Taky, kdo by se chtěl přátelit se zrůdou? Oni jsou sice upíři a určitě už někoho zabili, jenže je to jejich přirozenost, zcela jistě to nedělali pro potěšení. Kdyby ano, nevzdali by se lidské krve. Zato já jsem zrůda nejvyššího kalibru. Chtěla jsem zabít vlastního bratra. Sice kvůli Voldemortovi a jen na chvilku, ale pořád jsem to chtěla.

A proto, když jsme vešli do obýváku a přidali se k nám i Esme s Carlislem, nesedla jsem si na pohovku, ale na zem. Sedla jsem si do tureckého sedu, ruce dala na kolena. Tím jsem odhalila jak břicho, tak krk. To jsou nejzranitelnější oblasti a já se jim tím vydávala na milost a nemilost. V téhle pozici nemám šanci se ubránit. Oni tuto pozici evidentně poznali, protože se začali tvářit podezřívavě. Jako první promluvila Rose:

„Dneska mě zase otravoval ten čokl. No, a na parkovišti jsme měli takové malé nedorozumění, když se k nám přidala Izi. Ten čokl nás urazil a Izi ho pěkně utřela. Jenže se ukázalo, že ví naše tajemství.“ Teď kulili oči Esme s Carlislem, ten se do toho ihned vložil.

„Ty víš, co jsme zač, a přesto jsi nás bránila před měniči? Ty ses jim postavila?“ divil se Carlisle. „Co jsi zač? Víš o nás a navíc tady sedíš jako nebezpečný jedinec. Vysvětli nám, kdo jsi,“ požadoval Carlisle a já mu vyhověla.

„V první řadě chci, abyste věděli, že vám neublížím a ani nechci. A v té druhé musíte vědět, že jsem čarodějka. Mám aktivní moc, čaruji pomocí hůlky. Ovšem nějaká zaklínadla umím i bez ní a taky bez hůlky umím vyhodit věci do povětří a zastavit čas. Ovládám čistou energii. Já ji vnímám jako velké energií pulzující koule, které tvořím pomocí své síly. Čarovat jsem se učila ve škole čar a kouzel v Bradavicích.“ Chtěla jsem pokračovat, jenže mě přerušil Carlisle:

„My víme o Bradavicích. Znám jejich ředitele. Narodili jsme se ve stejné vesnici, stejného času. Jednou jsem tam byl, ale je to již dávno.“ To bylo velmi překvapující, ale pravda je, že jednou Brumbál mluvil o upírovi s city. Takže to mluvil o Carlisleovi. Jenže ten ještě neskončil svoji řeč, a tak jsem poslouchala dál. „To, že jsi čarodějka, nám vůbec nevadí. Patříš do naší rodiny a to neodvratitelně. Jsi mocná, ale neublížila jsi nám, a to i když víš, co jsme zač.“ Chtěl pokračovat, ale já ho přerušila:

„Jenže to není všechno. Brumbál je mrtvý a v našem světě zuří válka. Mocný černokněžník lord Voldemort znovu povstal a rozpoutal válku. A já mu občas vlezu do hlavy. To spojení nastane jen v případě, že je moc rozrušený, zejména naštvaný. A já v tom okamžiku pocítím nával nezvladatelné zuřivosti, chci ubližovat a ničit. Neumím tomu zabránit. Neumím to ovládat.“ Už jsem nezvládla být silná, prostě jsem se rozbrečela. Nemám u sebe Harryho, nevím co s ním je, a když nejsem při smyslech, chci ho zabít. A navíc mě teď budou nenávidět i ti, které jsem si zamilovala. Jsou jako moje rodina, třebaže oni to tak necítí. Najednou mě objaly studené paže a já vzlykala do Esmeiny košile.

„Ššš, zlatíčko, to bude dobré. Víme, že za to nemůžeš, víme o Voldemortovi i o všem ostatním. Brumbál u nás před nedávnem byl a vše nám pověděl. Věděli jsme, že zemře, několikrát tu skutečnost naznačil. Jen jsme nevěděli, kdy k tomu dojde. Zmiňoval se také o krásné dívce s nezměrnou mocí. Vyprávěl, co se jí děje, jak ji pálí jizva, když cítí zlo. Holčičko, máme tě rádi, milujeme tě. To, že máš občas vize, neznamená, že tě nebudeme chtít.“ To mě dost překvapilo. Jenže oni nevědí, co jsem chtěla udělat. A musí se to dozvědět.

„Jenže já chtěla zabít. Chtěla jsem zabít jedinou osobu, která mi zbyla. Tolik jsem chtěla ubližovat. Jsem zrůda, pochopím, když mě nebudete chtít, a třeba se odstěhuji, jestli chcete.“ Ale to už ke mně mířil Carlisle a zbytek rodiny.

„Ty jsi Esme asi neposlouchala, že? Víme o tvém světě mnoho. A víme, že za ty záchvaty nemůžeš, nesmíš si je a ani to, co při nich cítíš, vyčítat. Nejsou to tvoje pocity. A vůbec, nechceme, abys odešla. Pro Esme jsi jako dcera a pro mě také. Všichni tě milujeme a to, co říkáš, dokazuje, že i ty nás. Proto ti oficiálně nabízím, abys zůstala bydlet s námi jako právoplatný člen rodiny. Rádi bychom, abys byla Cullenová. Alespoň Izabella Cullen Potter.“ Tak tohle jsem nečekala. Ale byla jsem nadšená. Mají mě rádi a chtějí si mě nechat. Šťastně jsem se zasmála a malinko Carlislea opravila:

„Víte, já s vámi budu ráda, jen bych se jmenovala Izabella Lilly Cullen Potter. Druhé jméno mám po matce.“ Všichni se zasmáli a schválili moje přijetí mezi ně. No a začala rodinná mačkanice. Hezky dlouhou chvíli jsme se objímali a smáli se. Potom mě vyzvali, abych jim pověděla, co se stalo, že jsem se ocitla tady. A tak jsem jim řekla všechno. Kromě toho, že mám bratra. To říct nemůžu, ohrozila bych tím nejen jeho, ale i spoustu nevinných životů. Ale zase jsem jim pověděla, že Remus je ve skutečnosti pravý vlkodlak. Všem došlo, co se tehdy stalo. A navíc slyšeli náš rozhovor. Když jsem skončila s vyprávěním, ozval se Emmett:

„Ehm, Izi? A umíš lítat na koštěti?“ Tak to mě pobavilo. Mohlo mě napadnout, že se na to zeptá.

„Jo, Emme, umím lítat na koštěti.“ Ten zavýskl a upíří rychlostí někam zmizel. Chvilku se nic nedělo a najednou stál přede mnou s koštětem v ruce a ptal se:

„A svezeš mě? Prosím.“ Tomu jsem se začala smát, ale proč ne? Jen ho svezu na něčem lepším.

„Jo, Emme, svezu tě. Jen na něčem mnohem lepším.“ Zarazila jsem se a koukla na Esme. „Já to nemyslela tak, že tohle je špatný koště. Moc se mi líbí. Jen mám své vlastní.“ Esme se na mě usmála a ujistila mě, že to vážně nevadí. Prý to její koště ani ji nijak neurazilo. Tomu jsme se všichni zasmáli a já vytáhla hůlku a pronesla zaklínadlo:

„Accio, Kulový blesk!“ Zřetelně jsem pronesla přivolávací zaklínadlo a čekala. Asi to bude chvilinku trvat. Totiž, parkuji u Weasleových. Najednou se rozletěly dveře a mně do ruky vletěl můj miláček. Jenže na něm byla obálka, která se hned sama otevřela a začala vřeštět hlasem Freda a George Weasleových:

„Nazdar, Izabbelinko, říkali jsme si, kdy si pro košťátko asi pošleš, a tak jsme ti napsali krátké bezpečnostní poučení. Za prvé, už nikdy neházej svoje koště do Vrby mlátičky. A za druhé, koukej, kam lítáš, ať to tam nenapereš i s koštětem. Jinak táta ti vzkazuje, že až budeš chtít nakopat chlupatej zadek, máš zavolat nám. Rádi ti pomůžeme. Budeme se dívat z dálky a bavit se, jak to těm hafíkům nandáváš. Pro pohodlnější mučeníčko těch měničů ti posíláme pár našich zábavných rekvizit. Hezky si to užij a napiš. S láskou Fred a George Weasleovi. P. S. Ne, že se nám spustíš.“

Koukala jsem na tu obálku jak vyoraná myš. Začala ve mně vařit krev. A já zaječela pěkně nahlas:

„Já ty pitomce přetrhnu. Člověk jednou nabourá, a ne vlastní vinou, a oni mu to pořád dokola připomínají. A copak jsem se už někdy spustila? Co to kruci znamená? Já je přerazím!“ rozčilovala jsem se a moc mi nepřidalo, když se vedle mě Emmett svalil na podlahu a hýkal jako osel.

„Kdo to poslal?“ zeptal se se zájmem Edward.

„No, bývalí spolužáci a moc dobří přátelé. Jejich rodina je kouzelnická a já u nich byla párkrát na prázdninách. Moc milí lidé. A Fred s Georgem jsou takový Emmett v dvojitém vydání. Jsou to dvojčata, co pořád vymýšlí nějakou blbost. Ale za ty rekvizity jsem vděčná. Bude sranda, až uvidíme, jak se na to ti hafani tváří.“ Emmett už se uklidnil a dožadoval se létání.

„No jo pořád, tak jdeme. Pojď před dům,“ nařídila jsem a v cuku letu tam stála. Emmett mě pustil na trávník a málem poskakoval jak malé děcko. Nasedla jsem na koště a dávala mu instrukce, co a jak.

„Sedni si za mě. A pořádně se mě chytni.“ Emmett tak udělal a já nás malinko vznesla do vzduchu.

„Dávejte pozor," ozvala se Esme. Já se zasmála a Emmett vykřikl:

„Jupííí, letím!“ Tak jsem vyrazila a stále nabírala rychlost. Emmett za mnou začal skučet, že je mu špatně a že chce domů k Rosalince. Byli jsme už někde za Port Ageles, a tak vysoko, že se začala rozmazávat i pole.

Podle Emmova přání jsem to otočila a pomalu přistávala na Cullenovic zahradě. Když jsem přistála, myslela jsem, že se mě Emmett pustí. Jenže byl tak ztuhlý šokem, že se na mě tiskl strašnou silou a odmítal mě pustit. Myslím, že ani nezaznamenal, že jsme na zemi a že stojí. Přišla k nám Rosalie a konejšivě na něj promluvila:

„Emmette, miláčku, už jste přistáli, můžeš se Izi pustit.“ Ale jeho stisk naopak zesílil a já zalapala po dechu.

„Emmette, okamžitě Izi pusť, dusíš ji.“ Ale to on odmítal a mně docházel kyslík.

„Nepustím se tě. Z tý rychlosti mám vidiny, když se tě pustím, určitě spadnu. A já nechci spadnout,“ drmolil Emmett, ale já přestávala vnímat. Kyslík došel.

„Emmette, okamžitě Izabellu pusť, dusíš ji!“ zaječela Rosalie a jednu mu ubalila. To ho probralo a pustil mě. Já se složila na zem a lapala po dechu. Hned se ke mně vrhl Carlisle s Edwardem a začali mě prohlížet.

„Ne, nic mi není. To je v pořádku. Fakt mi nic není,“ přemlouvala jsem Edwarda i Carlislea. Sama jsem se postavila a fakt mi bylo dobře. Nato se ke mně vrhnul Emmett a omlouval se, že mě málem udusil. Jen jsem se usmála, navrhla, jestli nepůjdeme dovnitř, načež mi zakručelo v břiše tak hlasitě, že to muselo být slyšet až v Antarktidě. Všichni se zasmáli a odebrali jsme se dovnitř.

„Tak, zlatíčko, co si dáš k večeři?“ zeptala se mě Esme, ale já nevěděla, na co mám chuť.

„Já vůbec nevím. Je mi to jedno. Ty máš stejně všechno naprosto vynikající, tak mi něco vyber.“ Usmála jsem se na ni a následovala ji do kuchyně. Sledovala jsem, jak Esme poletuje po kuchyni, a vážně si připadala jako doma. Najednou se přede mnou objevil talíř a na něm krásně vonící boloňské špagety, které byly naprosto vynikající.

„Mamko, ty špagety jsou totálně mňamkovní.“ Až teď mi došlo, jak jsem Esme řekla. Provinile jsem na ni koukla a chtěla se omluvit, ale to už mě svírala v náručí a dojatě vzlykala.

„Dceruško, klidně mi tak říkej. Vůbec mi to nevadí, jsem moc ráda, že mě za ni považuješ.“ Opravdu to tak bylo. Esme jsem považovala za maminku a Carlislea za tatínka. Usmála jsem se a byla nadšená, že jsem Esme tím pojmenováním udělala takovou radost.

Po chvilce jsme šli do obýváku a zbytek večera koukali na filmy. Taťka s mamkou se zvedli jako první. Ostatní po chvilce taky, že musí na lov, a já tam zůstala sama. Asi tak po hoďce jsem se taky zvedla. Chtělo se mi už děsně spát a navíc jsem se chtěla stavit za Carlislem a Esme.

Když jsem dorazila před jejich ložnici, zaklepala jsem a po chvilince uslyšela tichounké:

„Dále.“ Vzala jsem za kliku a vstoupila do jejich ložnice. Oba se usmívali a rozvalovali se na pohovce.

„Copak potřebuješ, Izi?“ zeptal se Carlisle a Esme přidala.

„Pojď si sednout k nám.“ A udělala mi místo mezi nimi. Došla jsem k nim a posadila se.

„Víte, já, no chci, abyste věděli, že vás mám ráda jako svoje vlastní rodiče.“ Esme nic neříkala, my jsme si to už přece vyjasnili v kuchyni. A tak promluvil Carlisle a přitom mě pohladil po vlasech.

„Izi, vím, jak jsi nazvala Esme, a vím, jak ona tebe. Vidím, jaké jste si vytvořily pouto. A já k tobě cítím to samé. Mám tě rád jako svoji vlastní dceru.“ Usmál se na mě a já na něj.

„Takže vám nebude vadit, když vám budu říkat mami a tati?“ zeptala jsem se nejistě.

„Samozřejmě, že můžeš. Budeme moc rádi,“ odpověděl mi Carlisle a v jeho tónu jsem slyšela štěstí. A najednou jsem jim to pověděla.

„Mám bratra. Vím, že jsem vám to měla říct, ale nesmím o něm mluvit,“ vypadlo ze mě, a tak jsem jim osvětlila celou situaci s Harrym.

„Ale vážně to nesmíte nikomu povědět. Stálo by vás to život. Oba. A k tomu i další nevinné životy,“ požádala jsem je.

„Jistě, že to nikomu neřekneme. Můžeš nám věřit.“ Úlevně jsem si oddychla.

„Děkuju a dobrou.“ Vstala jsem a každému dala pusu na tvář. U dveří jsem se otočila a zamávala. Poté jsem se dopotácela do koupelny a do postele. Už jsem jen cítila, jak si ke mně lehl Edward, a usnula jsem.

V noci jsem se probudila z noční můry a cítila, jak mi pulzuje jizva na krku. Pokusila jsem se vstát a najednou pokoj zalilo světlo.

„Kam jdeš?“ slyšela jsem Edwarda, ale už jakoby z dálky. Chtěla jsem dojít do koupelny, jenže její dveře nahradila naprosto jiná místnost a já najednou stála nad Harrym a viděla, jak se svíjí v nekonečné agonii. Křičel a já se na to musela jen dívat. Chtěla jsem řvát, zarazit to, rvát si vlasy, ale nemohla jsem vůbec nic.

A najednou jsem byla v Edwardově pokoji a nade mnou se skláněla celá rodina. Cítila jsem, jak se mi z očí derou slzy, a neměla šanci je zastavit. Mamka s taťkou si ke mně sedli a vzali si mě do náručí. Já se naplno rozvzlykala.

„Copak jsi viděla, zlatíčko?“ zeptala se něžně maminka.

„J-já v-viděla Harryho, on ho má, dostal ho. Mami, on má Harryho a mučí ho. Musím mu pomoct.“ A plakala jsem dál.

„Bellinko, nemůžeš za ním, nevíš, kde jsou, a je to moc nebezpečné,“ snažil se mě umoudřit táta, ale stále jsem viděla, co se dělo mému bráškovi.

„Ne, ne, najdu ho, umím stopovat.“ Ale najednou jsem se zarazila. Cítila jsem, jak se před dům někdo přemístil.

„Tiše, někdo se přemístil před dům,“ varovala jsem ostatní. Zvedla jsem se z podlahy, vzala hůlku a rychle, ale potichu se vydala ven. Ostatní mě následovali. Z okna v přízemí jsem viděla jen černou siluetu.

„Nemůžu mu přečíst myšlenky,“ postěžoval si Edward.

„To nevadí. Stejně by ti to v boji s čarodějem bylo houby platný. Držte se za mnou,“ poučila jsem je. Konec konců, já jsem tady čarodějka.

Rychle jsem vyběhla z domu, na neznámého namířila hůlku a vykřikla.

„Expelliarmus!“ Hůlka vyletěla neznámému z ruky a ten v zápětí odhalil svoji totožnost.

„Izabello? To jsem já, Ron.“ Ron? Co ten tady dělá? To musí znamenat, že to, co jsem před chvilkou viděla ve Voldemortově hlavě, byla pravda.

To znamená, že Ron Hermionu i Harryho opustil. Viděla jsem rudě. Rozběhla jsem se proti němu a tvrdě ho přirazila na strom.

„Tys je opustil? Tys opustil Harryho? Víš vůbec, co s ním teď je?“ Nedala jsem mu šanci odpovědi a pokračovala. „Má ho Voldemort a právě teď ho mučí!“ křičela jsem jak smyslů zbavená.

„Ne, on Harryho nemá. Právě teď jsem s ním mluvil. Pamatuješ, jak minulý rok, Ty-víš-kdo, ukázal Harrymu, jak drží v zajetí Siriuse? Teď udělal to samé, s tím rozdílem, že tobě ukázal Harryho a jemu tebe. Poznal, že to, co vidí, není skutečnost, ale došlo mu, že ty to nepoznáš a že ho půjdeš hledat. Proto jsem tady já. Harry je v bezpečí a v pořádku. Já se k nim zase vrátím. Patrona neposlal, protože věděl, že ten tě nezarazí. A je tady ještě jedna věc, kterou musíme probrat. Ale nejdřív mě prosím pusť.“ Uvědomila jsem si, že ho stále držím, a tak jsem pustila jeho košili a o krok ustoupila. Ron se narovnal a zpříma se mi podíval do očí.

„Musíš vědět, že na nás neustále útočí Smrtijedi a zdržují nás od hledání. Potřebujeme, abys na sebe vzala jejich útoky. Upozorni na sebe, zabav je. Harry o tomto plánu neví. Nedovolil by to. Jenže potřebujeme zrychlit a ty útoky nám vážně jen škodí. Vím, že až se dozví, o co jsem tě požádal, zabije mě. Doslova. Ale já vím, že nejsi tak bezbranná a že se o sebe postaráš. Udělej to pro Harryho. Čím dřív najdeme viteály, tím dřív ho budeš mít u sebe.“ Je to nebezpečný risk, ale já jsem ochotná ho na sebe vzít. Jestli tím Harrymu zaručím alespoň minimální bezpečí, beru to.

„Dobře, souhlasím. Vrať se k nim a vzkaž, že jsem v pořádku. O naší dohodě pomlč,“ souhlasila jsem. Najednou jsem slyšela, že se k nám přemístili další čarodějové. A navíc Belatrix Lestrange.

„A hele, naše malá Potterová, jakpak se má manžílek?“ Ona si myslí, že jsme s Harrym manželé? No potěš. Tak fajn. Jsme obklopení Smrtijedy a jsme jen dva. To bude noc. Ale jako vychovaná jsem odpověděla.

„Neměj péči, má se dobře,“ odsekla jsem. S Ronem jsme stáli zády k sobě, já nás i Cullenovy obalila štítem a pro dnešní večer vypuklo peklo.

Autor: Gaylen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Izabella Lilly Potter - 4. kapitola: