Izzie vzpomíná a pak ji někdo vyruší... Kdo to asi bude?? :)
22.06.2009 (12:30) • BCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4998×
No, tak nevadí. Pomyslela jsem si. Uvařila jsem si hrnek silné kávy a šla si sednout na zahradu do dřevěné houpačky. Venku bylo zataženo, mraky se honily po obloze jako běžci na maratonu. V ruce mi příjemně hřál hrnek plný čerstvé kávy. Pomalu jsem usrkla hořkou tekutinu. Projela mnou vlna tepla, jakmile jsem polkla. Lady běhala kolem mě, celá šťastná. Nejspíš to bylo tím počasím, ale mě se zmocnila vlna smutku, protože jsem začala vzpomínat na začátek našeho vztahu. Na začátek začátku na můj vztah s Jacobem. Tak silná, tak depresivní, tak omračující vlna smutku mě už hodně dlouho nezasáhla. Po tváři mi kanuly slzy. Nedokázala jsem je zastavit a tak jsem tam jenom tak seděla, dívala se na zamračené nebe, vzpomínala na to, jak to bylo krásné a po tváři se mi řinuly slzy jako hrachy. Oba jsme byli zamilovaní a měli jsme se rádi, ale já pak musela odjet a z něj se stal vlkodlak... Nemusela jsem odjet kvůli tomu, ale náš vztah začal být... No, prostě byl divný, od té doby, co se z něj stal vlk už to nebyl ten starý dobrý Jake. Ve své vlně smutku jsem si ani neuvědomila, že prší. Až mě na to upozornil sametový hlas: „Měla by ses jí schovat. Prší." Řekl ledabyle a přisedl si ke mně na houpačku blonďatý bůh. Cítila jsem lehké uvolnění pocitů. Trocha klidu a štěstí ovšem nedokázala zahnat mou depresi.
„Nevadí." Najednou jsem někoho potřebovala obejmout a vyplakat se mu na rameno. Bylo mi jedno, že je to upír a že voní jako květinová louka s potůčkem a jehličí.
„Jaspere, můžu?" zeptala jsem se náhle a natáhla ruce směrem k němu, jako to dělávají malé děti, které chtějí nosit.
„Ano, můžeš, jistě." Řekl a já už se natahovala, abych ho mohla obejmout. Objala jsem ho a doslova se mu vyplakala na rameno.
„Já... já... se... omlouvám..." dostala jsem ze sebe mezi vzlyky.
„Pššt." Konejšil mě a houpal ze strany na stranu.
„To nic, Izzie. To bude dobré." V jeho přítomnosti mi bylo tak krásně. A já si opravdu uvědomila, že všechno bude dobré. Ano, jednou bude všechno dobré. Jenže jednou.
„A... a... ano. Já... vím... jednou... ano..." moje vzlyky byly pořád moc silné, abych ze sebe mohla dostat větu na jeden nádech. Ale začala jsem se uklidňovat a Jasperovým darem to nebylo. Vzlyky pomalu přeházely jenom ke kanutí slz a ty po chvilce taky ustaly. Bylo mi zvláštně příjemně a moje pocity byly jakoby zdvojnásobené i těmi jeho. Smutně se na mě díval, jakoby se bál, že začnu znova a ještě víc. Všimla jsem si, že jsem mu opravdu plakala na rameno a že tam ode mě teď má pěkně mokrou košili a ještě zašpiněnou od řasenky.
„Já se vážně omlouvám. Ale nějak mě to přepadlo a já nedokázala přestat. Hrozně mě to mrzí. Pojď dovnitř. Vyperu ti tu košili." Dostala jsem ze sebe. Podíval se na mě s úsměvem a řekl. „Ty by ses, ale měla převléct dřív, jinak budeš mít zápal plic." Řekl se smíchem a já se podívala na sebe. Moje tričko bylo naprosto promočené, z větrovky tekly cicůrky vody. Přikývla jsem a táhla ho dovnitř. V kuchyni jsem ho donutila svléknout košili a to co jsem uviděla, mi vyrazilo dech. Doslova. Dvě vteřiny jsem tam stála a dívala se na jeho dokonalou hruď. Nedýchala jsem. Stála jsem docela blízko, ani ne na délku paží. Nedala jsem své ruce žádný vědomý signál, aby se natáhla a prsty objela jeho svaly, ale ona to udělala. Jasper jen přivřel oči. A já si nemohla pomoct. Musela jsem mu každý sval objet konečky prstů, velmi jemně, jako bych se dotýkala tenkého skla, které by se při větším tlaku rozsypalo. Venku přestalo pršet a vysvitlo slunce. Zasvítilo do kuchyně na nás dva. Jeho kůže se leskla jako tisíce diamantů. Moje ruka zůstala na místě, kde se nachází srdce. Byla to kouzelná scéna. I když jsem se dotýkala jeho ledové kůže, projel mnou elektrický proud a teplo. Hrozně moc tepla se mi rozlilo až do palců na nohách. Celým mým tělem proudilo množství energie. Byl to ten nejnádhernější pocit, jaký jsem kdy zažila. Bylo to tak romantické, bylo to jako sen. Jasper měl pořád zavřené oči a vychutnával si každý můj dotyk a já neodolala a stoupla si na špičky, abych ho mohla políbit. Jeho rty byly stejně tvrdé a studené jako zbytek jeho těla. Jemně jsem přitiskla svoje rty na ty jeho. Polibek mi opětoval s neskrývanou touhou. Dal mi ruce kolem pasu a přitáhl si mě blíž k sobě. Byla jsem na něm namáčknutá, nevadilo mi, že mám na sobě mokré oblečení ani, že se tisknu na něco tak studeného jako on. V tu chvíli jsem byla úplně rozpálená. Náš polibek byl plný skrývaného citu a vášně. Jakmile jsme se od sebe odtrhli, zrychleně jsme dýchali a dívali se vzájemně do očí. V jeho očích se zrcadlila láska? A něha, taky tam bylo přátelství.
„Izzie, omlouvám se. Měl bych... měl bych jít." Co? Proč? Ne!
„Co? Proč? Ne!"
„Vážně bych měl jít. Neměl jsem se nechat unést. Promiň."
„Ne, ty se za nic neomlouvej. To já. Nechala jsem se unést. Omlouvám se. Nechoď, operu ti tu košili. A najdu ti něco u mě nahoře. Myslím, že tam mám něco v tvojí velikosti." Blábolila jsem a přitom jsem se ho snažila udržet u sebe. Pořád jsme na sebe byli přitisknutí, ani jeden jsme toho druhého nechtěli pustit.
Autor: BCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Izzie Swan - VII. Kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!