Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Izzie Swan - VIII. Kapitola

23.06.2009 (17:30) • BCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2820×

Pohled Jaspera:

„Jaspere. Už to takhle dál nejde. Už takhle dál nemůžu." Ječela na mě Alice. Po kolikáté už? Tento týden se hádáme snad třikrát denně. Od té doby, co se přistěhovala Izzie. Hrozně na ni žárlila a přiznám se, měla proč žárlit. Jenže Izzie nás nenáviděla, tak co?

„Alice, myslíš si, že jsi tady jediná, kdo takhle dál už nemůže? Dennodenně na mě ječíš. Když na mě neječíš, nevnímáš mě, nevšímáš si mě. Chováš se, jako bych byl vzduch." Už jsem se neudržel. Musel jsem to ze sebe dostat.
„Ano máš pravdu. Už to dál nejde. Už mě nezajímáš. Odcházím! Mezi námi je konec." Zašeptala a odběhla do našeho pokoje. Slyšel jsem, jak hází věci do kufru, zvuk rozbitého skla, jak mi něco rozbila. Pak vyběhla ven a nasedla do svého kanárkově žlutého porsche a odjela. Stál jsem u nás v obýváku, když jsem si uvědomil, co se stalo. Vyběhl jsem ven a běhal a běhal. Ucítil jsem známou vůni Izzie, čokoláda, zelený čaj a smetana. Nádherná vůně. Začalo pršet a já se dostal až na její zahradu. Seděla na dřevěné houpačce, dívala se zasněně na nebe a po tvářích jí kanuly velké slzy. Potichu jsem přiběhl až k ní. Pořád si mě nevšimla. Asi byla vážně zamyšlená. Ani se nevšimla, že na ni prší a že stojím za ní. Najednou do mě uhodila vlna beznaděje a smutku. Chtěl jsem, aby si mě konečně všimla, ale taky jsem nechtěl vypadat jako šmírák. A tak jsem řekl: „Měla by ses jí schovat. Prší." Snažil jsem se o ledabylý tón a přisedl si k ní. Podívala se na mě, jako kdybych spadl z nebe. A pak jednoduše odpověděla: „Nevadí." Podívala se na mě a v očích podivnou směs pocitů. Snažil jsem se k ní poslat vlny klidu a štěstí, ale moje vlastní zoufalství mi to moc nedovolovalo. Pak se na mě podívala a natáhla ruce, jako když se malé dítě chce chovat. „Jaspere, můžu?" zeptala se a ve mně se zvedla vlna neopodstatněné radosti. „Ano, můžeš, jistě" odpověděl jsem překvapeně. Objala mě a plakala mi na rameno. Po košili mi stékaly její horké slzy. Přes vzlyky se snažila něco říct. Nejdřív se jí to nepovedlo, ale pak ze sebe dostala: „Já... já... se... omlouvám..." za co se proboha omlouvá? Za to, že je z něčeho zoufalá? Chtěl jsem ji uklidnit, jenže se mi to nepovedlo „mým způsobem" a tak jsem ji kolébal ze strany na stranu s tichým: „Pššt." Po chvilce jsem dodal: „To nic, Izzie. To bude dobré." Chvilku nad tím přemýšlela a tvářila se při tom, jako by si myslela, že to není možné, ale pak odpověděla: „A... a... ano. Já... vím... jednou... ano..." byla tak roztomilá. Ještě pořád silně vzlykala, ale za chvilku se začala uklidňovat. Potom už jí jenom stékaly slzy. Po chvilce ani ty slzy už netekly. Cítil jsem se klidně. Byl jsem šťastný, bylo to špatné, ale nedokázal jsem si pomoct. Můj klid a štěstí bylo velmi silné, myslím, že zesílilo i její klid. Co to se mnou je? Měl bych být smutný a utápět se v agónii. Rozešla se se mnou má životní láska, ale nejspíš to nebyla životní láska, když mě náš rozchod vůbec nepoznamenal.
„Já se vážně omlouvám. Ale nějak mě to přepadlo a já nedokázala přestat. Hrozně mě to mrzí. Pojď dovnitř. Vyperu ti tu košili." Vypadlo z ní najednou, když se podívala na mou košili. Je sice pravda, že ta moje byla špinavá od její řasenky a taky byla mokrá. Ale její tričko a bundička byly dvakrát mokřejší. Musel jsem se usmát. A řekl jsem ji: „Ty by ses, ale měla převléct dřív, jinak budeš mít zápal plic." Zasmál jsem se. Rychle se prohlédla a v jejím obličeji bylo vidět zděšení. Vzala mě za ruku a táhla dovnitř. V kuchyni jsme se zastavili. Mezitím už přestalo pršet a vysvitlo slunce. Donutila mě si svléknout košili a zůstala na mě asi tak dvě vteřiny zírat. Nedýchala. Stála blízko. A pak, pak se to stalo. Vypadala stejně překvapeně, jako já. Její ruka se pohnula směrem ke mně. Její teplo mě pálilo na mé studené kůži. Dotkla se jednoho mého svalu, byl to úžasný pocit. Přivřel jsem oči. Její teplá ruka mě jemně hladila po kůži. Skoro jako by se bála, že mi poškodí kůži. Jako by to bylo něco křehkého. Do kuchyně zasvítilo slunce. Na nás. Celým tělem mi projela vlna tepla. Izzie se zastavila na mém kamenném srdci, které se při jejím dotyku zachvělo jako kolibřík. Moje kůže se na slunci leskla jako diamant. Vychutnával jsem si každý její dotyk s přivřenýma očima. Pak přestala, jen na zlomek vteřiny a pak se mi přitiskla rty na mé. Její rty byly tak měkké a horké. Ve mně se probudila touha, tak hrozně silná touha, musel jsem si ji přitáhnout blíž k sobě a tak jsem ji chytil za pas a přitisknul si ji k sobě. Byli jsme na sobě namáčknutí a já jsem cítil tak dlouho skrývanou touhu a lásku. Odtrhli jsme se od sebe a dívali se vzájemně do očí. V jejích nádherných zelenohnědých, kočičích očích se zračila láska a touha. Byla i v těch mých? Musel jsem vypadnout. Vzpomněl jsem si na Alici a srdce mi ztěžklo.
„Izzie, omlouvám se. Měl bych... měl bych jít." Řekl jsem jí, i když jsem se přitom hodně přemáhal.
„Co? Proč? Ne!" řekla omámeně.
„Vážně bych měl jít. Neměl jsem se nechat unést. Promiň."
„Ne, ty se za nic neomlouvej. To já. Nechala jsem se unést. Omlouvám se. Nechoď, operu ti tu košili. A najdu ti něco u mě nahoře. Myslím, že tam mám něco v tvojí velikosti." Blábolila jenom proto, abych neodešel? Nechtěl jsem ji pustit, ale musel jsem. Pustil jsem košili na zem a vyběhl upíří rychlostí ven. Běhal jsem a běhal. Pořád jsem na to musel myslet. Nešlo to jinak, jenže to jsem neměl dělat, ne doma. Edward, který ji tajně miloval, byl doma. Zrovna jsem si vzpomněl na scénu kdy má ruku na mém srdci. Z Edwardova pokoje se ozvalo hlasité, varovné vrčení. Než jsem se stihl otočit, skočil na mě. Váleli jsme se po sobě v hale našeho obrovského bílého domu. Snažil jsem se ho setřást. Vždyť jsem neudělal nic špatného.
„Cože? Ty že jsi neudělal nic špatného?" zařval na mě.
„Není to tvoje holka. Nesnáší tě." Připomněl jsem mu tvrdě. A pak jsem si arogantně pomyslel: Stejně ji nemiluješ, miluješ Alex a víš to moc dobře, jenže seš srab a nedokážeš si to přiznat. Ó jaká ostuda, že se Edwardek zamiloval do člověka. Ublížil jsem mu, věděl jsem to. Vstal, chytil mě pod krkem a vyhodil mě skleněnou stěnou s takovou silou, až jsem tvrdě narazil do jednoho starého a silného dubu, který máme za domem. Dub hlasitě praskl a odletěl ještě kousek, jak jsem do něj vrazil. Edward už stál u mě a z domu se ozvalo pohoršené, mateřské: „Edwarde, nech svého bratra na pokoji. Hned!" zařvala Esmé. Edward na mě naposledy zavrčel a pak se otočil a vyběhl zpátky do domu. Přišel jsem do zničeného obýváku, vážně jsme tady udělali pěknou spoušť.

„Promiň mami, neměl jsem. Nechám to opravit." Esmé se na mě podívala naštvaně, ale zároveň i mateřsky.

„To nevadí. Já to opravím. Ale ty bys měl jet přesvědčit Alici, aby se vrátila zpět. Chybí mi." Přemýšlel jsem, jestli to mám udělat, ale Alice nám chyběla všem. I když já bych se bez ní obešel.
„Jistě, mami. Pokusím se. Nevíš, kam jela?" Esmé jen smutně zavrtěla hlavou. Šel jsem si sbalit. Naházel jsem do sportovní tašky pár oblečení a nějaké peníze. Jenže jaké si mám vzít auto? Vždycky jsem jezdil s Alicí jejím porsche anebo mi Edward půjčil Vanqushe. Teď nemůžu počítat ani s jedním.

„Vezmi si moje auto a vypadni." Zavrčel Edward ze svého pokoje. Děkuju. Pomyslel jsem si sklesle. Vyjel jsem a jel jsem do prvního místo, které mě napadlo. Denali.

Autor: BCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Izzie Swan - VIII. Kapitola: