Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já a učitel? Wow - 7. kapitola

17.05.2011 (07:15) • anavalka • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 2553×

Ze všeho nejdříve bych Vám chtěla hrozně moc poděkovat za Vaše komentáře. Vážně si toho cením. Zároveň se omlouvám, že přidávám kapitolky s větším odstupem, ale škola je škola.

Přesto děkuji za Vaši podporu.

„Nevěděl  jsem, že tu budeš,“ řekla mi osoba za mnou tak, abych to slyšela jenom já. Byl to Edward, ten hlas bych poznala všude.
„Já taky nevěděla, že mě budete učit, pane profesore Cullene.“ Cítila jsem, jak se ušklíbl. Při mluvení jsem k němu stála zády, aby někdo nepojal podezření. Objednala jsem si pizzu Hawai a vydala se ke stolu, kde seděli ti kluci.
„Ahoj, můžu si přisednout?“ Všichni začali kývat hlavou na souhlas, a tak jsem pokračovala. „Jsem Bella.“

7. kapitola

Postupně se mi také všichni představili. Zleva to byl Mike, Damon, Chuck a Angel.

„A kolik ti vlastně je, Bell?“ zeptal se mě Angel.

„16, ale za dva měsíce mi bude 17. A co vy, kluci? Co mi o sobě povíte?“ Postupně se začali všichni představovat. Například jsem zjistila, že Mike je z nich nejméně komunikativní, ale nemůžu říct, že by to byl introvert. Chodí do stejného ročníku jako já a už dlouho se mu líbí jedna holka jménem Carol. Damon byl klasickým lamačem dívčích srdcí, krásný kluk s lišáckým kukučem. Byl vážně sexy. Poté se mi představil Chuck. Byl to bohatý típek, který co chtěl, tak měl. Očkem pokukoval po jedné dívce, jak jsem se později dozvěděla, jmenovala se Blair. Byla to jedna z těch královen školy. S tou se budu muset spřátelit. A nakonec se mi představil Angel.

Ani nevím, jak ten čas rychle utekl, ale byl čas jít na hodinu. Rozloučila jsem se teda s nimi a vydala se na tělocvik. Fakt mi lépe ty hodiny dát nemohly, hned po obědě tělocvik, ach jo. Došla jsem si do skříňky pro úbor a zároveň tam nechala kabelku s učením. Poté co jsem našla dveře s nápisem tělocvična, zaplula jsem do nich. Pak stačilo jen najít šatnu a mohla jsem se převléknout. Akorát jsem si dooblékala tričko, když zazvonil zvonek ohlašující hodinu. Vyšla jsem do tělocvičny a zhrozila se. To snad ne, pomyslela jsem si. Spolužačky už byly nastoupené v řadách a před nimi stál Edward s píšťalkou. Měl na sobě hnědé tepláky a bílé tričko, které krásně obepínalo jeho svaly. Bohužel si mého zamyšlení všiml a řekl: „Slečno Swannová, pojďte si také stoupnout do řady.“ Nic jsem neřekla a radši si šla tam, kam mi řekl.

„Tak třído, co budeme dneska dělat? Co třeba volejbal?“ Přikývly jsme na souhlas.

„Rozdělte se do tří družstev po šesti. Kapitánkami budou Angela, Blair a Isabella.“ Povzdechla jsem si. On mi řekl celým jménem? Proč? Přece, i když je profesor tak mi může říkat Bella. No nic půjdeme hrát.

Po výběru spoluhráčů do týmů jsme šly hrát a začínaly Angela s Blair. Odehrály krásný zápas a já se začínala bát, neboť jsem na sporty pěkný střevo. Jediný, který mi jde a jsem v něm vážně dobrá, světe, div se, je to fotbal. Nevím proč, ale i když je to míčová hra, tak mě baví a nerozbiju si u ní svůj úsměv.

„Jděte hrát,“ prohlásil Edward. V poli zůstal tým Angely, protože prohrály, a tak s námi hrály o třetí místo. Hrály jsme do 10 bodů, přičemž vítězný tým musel vést o dva body. Po prvních třech minutách moje družstvo zjistilo, že jsem vážně střevo, a tak se za mě snažilo ty míče chytat.  Z čeho jsem byla já hlavně překvapená, bylo to, že jsme vyhráli 10:4. Zůstali jsme na svém místě a na druhou stranu se postavil tým Blair. Bylo to velmi vyrovnané, chvíli vedly ony a chvíli my. Zrovna byl poslední míč, abychom vyhrály. Vrhla jsem se na něj a odpálila ho, bohužel jsem při tom špatně šlápla a nejspíš si při tom vyvrkla kotník. Spadla jsem na zem bolestí, ale ještě jsem si stihla všimnout, že jsme to vyhrály.

„Pane profesore, Bella si udělala něco s nohou,“ řekla Sue, moje spoluhráčka.
Edward ke mně přiběhl a klekl si vedle mě. Sundal mi botu a prohmatával mi kotník, přičemž řekl: „Nemělo by to být nic vážného, ale stejně s tím radši půjdeme na ošetřovnu. Já ji tam vezmu a vy máte konec hodiny.“ Vzal mě do náručí.
„To ale nejde, pusť mě, já umím chodit sama.“ Byla jsem naštvaná. Dneska se ke mně choval tak odměřeně a najednou mě nese.

„Ale já tě nenechám jít s tou nohou, vždyť bys s tím neušla ani dva metry. A copak se ti to nelíbí, že tě nesu?“ Srdce mi začalo sprintovat jako o život a on se pokřiveně usmál. Využila jsem tedy toho a pořádně jsem se na něj namáčkla, ale bohužel cesta byla krátká, a tak jsem si to nestihla užít. Najednou jsme stáli u dveří s nápisem Ošetřovna, na které taky zaklepal.

„Dále,“ ozvalo se. Vstoupili jsme a tam byla postarší příjemně vypadající paní v sesterském obleku.

„Co se stalo, pane profesore?“ podívala se na něj s otázkou v očích.

„Hráli jsme o tělocviku volejbal a tady Swannová si u toho udělala něco s kotníkem, myslím si, že je to pouze vyvrklé, ale přesto jsem ji sem raději přinesl.“

„Dobře, položte ji sem, já se na to podívám. Budete tu chtít zůstat?“

„Ano, teď už mám volno.“ Jeho odpověď mě překvapila. Třeba má o mě starost, i když, Bello, nebuď hloupá, je to učitel, tak se musí ujistit, jak je na tom jeho žákyně. Nic v tom nehledej. Mezi těmito mými myšlenkovými pochody mi sestřička prohmatávala kotník.

„Auuuu,“ zasyčela jsem bolestně.

„Měl jste pravdu, dojdu alespoň pro led a zchladíme to,“ řekla a odešla do vedlejší místnosti.

Edward hledíce mi do očí se ke mně začal přibližovat. Skláněl se nade mnou, už byl sotva pět centimetrů od mých rtů, když v tom najednou zmizel. Stál na stejném místě, jako před tím, než ke mně přišel. Netrvalo to ani dvacet vteřin, když sestřička vstoupila do dveří.

„Tady to máte.“ Podávala mi takový ten gel, který se dává do mrazáku.

„Děkuji,“ odvětila jsem. Poté zase odešla do vedlejší místnosti se slovy, že musí vyplnit nějaké formuláře. Zůstala jsem tam s Edwardem sama. Začala mi hlavou vrtat jedna otázka. Jak se dostanu domů? Přece jenom se mi na motorce jet nechtělo, a tak jsem své obavy vyslovila nahlas.

„Edw… pane profesore, nejezdí ke škole nějaký autobus? Mám tady sice motorku, ale v tomto stavu se mi na ní nechce.“

Chvilku jsem čekala, vypadalo to, že přemýšlí.

„Počkej tady, jdu za ředitelem.“ Odešel a já zůstala sedět na tom lehátku.

Autor: anavalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já a učitel? Wow - 7. kapitola: