Tak a je tu další dílek. Co asi Edward provede za to, že mu ukradla auto? To se dozvíte, když si kapitolku přečtete. Přeji hezké počtení. Doufám, že se vám to bude líbit. Mně osobně se líbí a moc.
05.02.2010 (21:15) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5132×
Já a zlobivá holka? Nikdy!
10. kapitola
Leona Lewis - I see you... nevím jestli se k tomuhle dílku hodí - podle mě se absolutně nehodi -, ale dávám jí sem jen tak. Mně osobně se nehorázně líbí. Vřele doporučuju.
„Hezkou procházku bráško.“ Šlápla jsem na plyn a jela domů. Asi se ptáte, kde jsem se naučila řídit. V tomhle zase vynikal můj otec. Když mi bylo 16 let, donutil mě udělat si řidičák na auto i motorku. Teď se mi to docela hodí.
Doma jsem byla za pár minut. Vystoupila jsem z auta a z baráku zrovna vycházel Emmett. Když mě uviděl ztuhl. Přišla jsem k němu a dala mu klíčky od auta.
„To je Edward?“ zeptala jsem se šeptem a ukázala na telefon, který byl u Emmettova ucha. Nevěřícně kývl. Vyrvala jsem mu ho z ruky a začala do něj mluvit.
„O auto se vůbec nemusíš bát, jen jsem nabořila pár stromů, ale to bude dobrý. Přeji ti hezkou procházku. A neztrať se nám.“ Rychle jsem to típla a oddechla si. Zhluboka jsem se nadechla a při tom podávala mobil Emmettovi, který na mě obdivně koukal.
„Měla bych utíkat co?“ zeptala jsem se ho, když už měl mobil u sebe.
„To by jsi měla,“ řekl se smíchem. Usmála jsem se a utíkala do baráku. Ještě jsem zaslechla Emmetta něco žvanit. „Ta holka se mi vážně líbí.“ A pak už nic.
Vyběhla jsem schody a zalezla do mého pokoje. Zamkla jsem za sebou dveře a pokračovala. Zajistila jsem okna, něco mi říkalo, že by byl schopný vlézt do mého pokoje i oknem, jen aby mě mohl zabít. Otevřela koupelnu, zkontrolovala jestli tam je možnost se dovnitř dostat jinak než dveřmi, nebyla. Zavřela jsem jí a zamkla. Potom jsem přešla k šatně. Nechtělo se mi jí otevírat, ale tak pro jednou to vydržím. Otevřela jsem dveře a opravdu se mi zvedl kufr. Nedělalo se mi špatně z toho velkého prostoru, ale z toho ohromného množství oblečení, které se sem záhadně dostalo. Rychle jsem zavřela dveře a zamkla. Teď to nemůžu řešit, teď mám důležitější věci, jako je třeba nasrat už tak dost vytočeného Edwarda. Jakmile jsem si to v duchu dořekla, začal někdo mlátit pěstmi silně do dveří.
„Otevři ty dveře!“ zařval, typuju že Edward. Jak se sem dostal tak rychle? Asi pro něj dojel Emm.
„Ale no tak, přece by si se nezlobil na svou hodňoučkou, miloučkou mladší sestřičku, Edíku.“ Uslyšela jsem jak zavrčel.
„Issabello, otevře!“ rozkázal a zavrčel znovu.
„Edwarde, neměl by si to s tím vrčením tak přehánět, mohlo by ti to zůstat,“ řekla jsem a při tom se smála.
„Co se to tu děje?“ A jéje, Esme.
„Nechce otevřít dveře,“ postěžoval si Edward.
„Proč by ti měla otevírat?“ zeptala se ho konejšivě.
„Ukradla mi auto!!“ řekl rozzuřeným hlasem a kopnul do dveří takovou silou, až jsem se divila, že to vydržely.
„Edwarde!“ okřikla ho Esme, „Bello, otevři!“ řekla autoritativně. Trošku si z nich vystřelím.
„Já bych ráda, ale když já se Edwarda tak bála, že jsem místo klíče od šatny vyhodila z okna klíč od pokoje.“ Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála. Esme si hlasitě oddechla.
„Dobře, Edwarde jdi ho najít,“ řekla zamyšleně.
„Proč já?“ zeptal se nechápavě.
„Dojdi ho najít!!“ přikázala. Slyšela jsem Edwarda jak naštvaně dupe po schodech dolů. Když už jsem ho neslyšela, odemkl jsem.
„Už je pryč?“ zeptala jsem se Esme, když jsem vylezla ven.
„Bello!“ řekla káravým hlasem a pak se začala smát. „Ty jsi ďábel,“ řekla, chytla mě její chladnou rukou za tu mou a táhla mě do obývacího pokoje. Za chvilinku sem přišel i Edward a nenávistně si mě prohlížel. Vyplázla jsem na něj jazyk.
„Takže, co se tu dělo?“ zeptala se a dívala se na Edwarda. Než stačil cokoliv říct, začala jsem.
„Edward mi dává jasně najevo, že není rád, že jste mě adoptovali,“ řekla jsem prostě.
„A myslíš že jsem jediný komu tady vadíš? Nikdo tě tu nechce, nikdo!“ Další rána do zad. Nejdřív má pravá rodina a teď už i ta adoptivní? Super! Ale co můžu čekat, vždyť jsem sama chtěla, aby mě nenáviděli.
„To není pravda,“ řekla Esme a k tomu ještě něco dodala, ale já ji ignorovala.
To je skvělá příležitost, jak se vrátit zpět do děcáku. Tvař se zklamaně. Můj obličej zesmutněl. Podívala jsem se ublíženě na Edwarda. Jeho pohled byl nečitelný. Esme mu z ničeho nic dala pohlavek. Znělo to jakoby do sebe narazily dva kameny. Ignorovala jsem to, otočila se a vyběhla schody. Zalezla jsem do pokoje a začala se balit. Měla jsem takovou chuť si při tom zpívat, ale co kdyby mě někdo slyšel. Když už jsem byla sbalená, nasadila jsem smutnou masku a šla do obýváku. Byli tam všichni.
„Bello, Edward to tak nemyslel,“ řekla Esme. Edward stál s Jaserem nejdál ode mě a dívali se na mě takovým tím stylem: My tě prokoukli!
„Bude lepší, když se vrátím do Seattlu, Esme,“ říkala jsem čisto čistou pravdu. Nikdo dlouho nic neříkal. Všichni se tvářili nešťastně až na ty dva. Jasper se tvářil, jakože tu není a Edward zákeřně. Jeho pohled se mi vůbec nelíbil. Něco mi říkalo, že se nemám snažit, že Edward mi to stejně zkazí. „Carlisle, mohl by jsi mě odv…“ Můj milovaný Edík nezklamal a všechno zkazil. Bože, jak já toho kluka nenávidím. Z celého srdce, nejradši bych ho na místě vykuchala a jeho vnitřnosti vyvěsila ve škole.
„Omlouvám se Bello,“ řekl vážně, ale jeho obličej byl stále zákeřný. Všichni se na mě dívali pohledem plným očekáváni, jen Jasper byl pořád mimo. Ten kluk se mi vážně líbí. Vůbec si mě nevšímá.
„Odpuštěno.“ Jemně a přirozeně jsem se usmála. Edward, jako by ztuhl, se na mě díval nevěřícným pohledem.
„Alice, pojď se mnou nahoru, potřebuju si s tebou prmluvit. Kývla. Vzala mi z ruky igelitku a odtančila do mého pokoje. Pomalu jsem šla za ní. Položila jsem batoh na zem.
„Takže…“ začala jsem mluvit hned jak jsem za sebou zavřela dveře. Otevřela jsem dveře do šatny. „Co to má znamenat?“ zeptala jsem se. Nadzvedla jsem jedno obočí.
„To je tvoje,“ řekla jednoduše.
„Já to nechci, takže si to vezmi zpátky.“
„Jak víš, že jsem to oblečení kupovala já?“ zeptala se.
„Intuice. Vem si to.“ Ukázala jsem na hadry.
„Ale proč je nechceš? Vždyť jsou nádherné.“ Protočila jsem očima.
„Hele, kdyby si mi koupila nějaký volný tepláky, nebo džíny nebo prostě pohodlný věci, klidně. Ale tohle?“ Došla jsem k jedněm šatům, vzala je do ruky.
„Ani přes mou mrtvolu, ani do hrobu bych si je nevzala.“
„A co budeš teda nosit?“ zeptala se mě.
„No věci, které jsem si přivezla sebou,“ řekla jsem a kývla směrem k batohu. Alice si otočila a vyběhla z šatny, popadla můj batoh a utíkala pryč.
„Alice!“ zakřičela jsem a utíkala za ní. Ona si ze mě snad dělá srandu.
9. dílek ∞∞∞ 11. dílek
Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Já a zlobivá holka? Nikdy! 10:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!