Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já a zlobivá holka? Nikdy! 17

02.04.2010 (08:15) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5611×

Já a zlobivá holka? Nikdy!

17. kapitola

„Oou!“ šeptla jsem a rychle okolo něj prošla. Čekala jsem, že mě chytne a zmlátí, ale nechal mě v pohodě jít. No, asi bych se neměla tak radovat. A taky že jo. Přišlo to, co jsem očekávala. Edwardova studená ruka se obmotala okolo mého pasu a tvrdě mě strhla na jeho tělo. Bolest ovládla celé mé tělo. Bylo to ještě horší než náraz do skleněné výlohy. Skoro jsem nemohla dýchat.

Největší bolest se ale soustředila do mého břicha. Přerývavě jsem dýchala a snažila se zadržet bolestné vzdechy a výkřiky. Musím k doktorce.

„Tak co? Ještě pořád se směješ?“ ptal se vítězně a ještě víc mě zmáčkl. Unikl mi bolestný vzdech. Neměla jsem sílu něco říct. Všechny mé myšlenky se soustředily na bolest v břiše. Bože, já o to miminko nechci přijít! Můj přerývaný dech se ještě zrychlil.

„P-pus-s-ť!!“ dostala jsem ze sebe stěží. Nejdřív své sevření uvolnil a pak teprve mě pustil. Trošku jsem zavrávorala, ale během dvou vteřin jsem se srovnala. Chytla jsem se jednou rukou za břicho a stlačila víčka očí pevně k sobě. V duchu jsem se modlila, aby ta bolest přestala.

„Hele, nehraj to na mě. Já ti neuvěřím,“ říkal Edward. Nereagovala jsem, jen jsem čím dál víc svírala víčka a nahlas dýchala. Po chvilce to Edwardovi došlo.

„Bože! Bello, promiň!“ omlouval se a položil jednu ruku na má záda. Jestli kvůli tobě potratím, tak tě zabiju.

„Nesahej na mě!“ zavrčela jsem tentokrát já. Ruka z mých zad okamžitě zmizela. Udělala jsem jeden krok dopředu. Nebylo to nic příjemného, ale dalo se to vydržet. Pomalu jsem šla směrem domů.

„Bello, já tě odvezu domů,“ nabídl se. Musela jsem se zastavit, pořádně se nadechnout, abych nabrala aspoň trochu sil k mluvení.

„Jediné co můžeš udělat, je dát mi klíčky od tvého auta, abych si zajela k doktorovi,“ řekla jsem a v zápětí se znovu nadechla.

„Zavezu tě ke Carlisleovi,“ snažil se dál. Nádech.

„V žádném případě se to nesmí rodiče dozvědět,“ řekla jsem a znovu se nadechla. „Nechci jim přidělávat starosti. Dojedu…“ Nádech. „… si do Seattlu,“ řekla jsem a namířila si to k jeho autu.

„Odvezu tě tam.“ Nenechal se odbýt. Nádech.

„Ne! Ty půjdeš domů a kdyby se po mně někdo ptal, tak řekneš, že jsem u Angely a přespím u ní.“ Hluboký nádech. „Jinak řeknu našim, co si mi proved, ještě si to trošku…“ Menší nádech. „… přibarvím a budeš mít pěknej průser,“ dokončila jsem svůj monolog a nadechla se.

„Ale dneska večer odlétáme do New Yorku,“ namítl. Podrážděně jsem se na něj podívala a řekla.

„Dobře. Ještě dneska se vrátím. Ale pamatuj si. Jsem u Angely „ Kývl. Nasedla jsem do auta a jela do Seattlu. Zajela jsem ke gynekoložce. Vešla jsem do ordinace a opatrně si sedla.

„Omlouvám se, že jsem sem tak vtrhla, ale potřebuju vyšetřit.“ Gynekoložka se na mě vyděšeně koukla a nakonec kývla. Udělala mi ultrazvuk, normálně mě vyšetřila a pak mi vše vysvětlila.

„Jaké je vaše jméno?“ zeptala se.

„Issabella Marie Cullenová.“

„Datum narození?“

„19. 9. 1993.“ Doktorka se na mě zděšeně podívala. Pak se mě ptala na pár věcí a až potom přešla k jádru věci.

„Takže Bello. Embryo utrpělo šok. Nevím, co se stalo, ale asi to nebylo příjemně že?“ Její slova mě děsily.

„Podle čeho tak soudíte?“

„Embryo bylo pod fyzickým nátlakem příliš dlouho. Bylo něčím v děloze utiskováno a proto se přetočilo.“ Nechápavě jsem jí pozorovala.

„Až budeš rodit, miminko půjde ven nožičkami napřed a je tam velké riziko zlomení končetin.“

„Můj bože!“ Slzy se mi nalily do očí.

„Spadla jsi nebo ti to někdo udělal?“ zeptala se mě.

„Musím jít.“ Ignorovala jsem její otázku.

„Dobře, bude lepší když budeš každý měsíc chodit ke mně na kontrolu. Bolí tě břicho?“ Kývla jsem.

„Ta bolest by měla do zítřka přejít, ale kdyby tě kdykoli začalo břicho zničehonic bolet, přijď ano?“ Zase jsem kývla.

„Tak hlavně se šetři, nedělej žádné fyzicky namáhavé činnosti a vyhýbej se stresovým situacím. Mohla by jsi lehko potratit.“ Znovu jsem kývla.

„Nashle,“ šeptla jsem a odešla. Nasedla jsem do auta a rychle jela domů. Bolest břicha už tak hrozná nebyla.

Přepadla mě zvláštní otupělost. Vůbec jsem o sobě nevěděla. Pamatuju si jen, že jsem vystupovala u velkého domu a pak nic. V dalším momentu, kdy jsem vnímala už jsem seděla v letadle, aspoň to jako letadlo vypadalo, a něčí chladná ruka mě hladila po vlasech. Než jsem stihla postřehnout, kdo to je, pohltila mě znovu otupělost.

Zdál se mi zrovna zvláštní, z počátku nádherný, sen, ovšem konec byl strašný a děsivý.

Seděla jsem v pohodlném křesle a měla v náruči mé miminko. Bylo nádherné. Zrovna spinkalo. Seděla jsem tam a jen ho hladila po ručičce, když si ke mně na opěradlo někdo přisedl. Byl to Edward. Objal mě okolo ramen. Čekala jsem, že ho vyženu, ale ne. Víc jsem se k němu přitiskla a řekla něco, co mi vyrazilo dech. „Miluji tě.“ V tom jsem se probudila.

Celá zpocená jsem se posadila na postel a zhluboka oddechovala. Tak to byl nejděsivější sen, co se mi zatím zdál. Zatřásla jsem hlavou a podívala se po pokoji. Tohle nebyl můj pokoj. Vypadalo to jako v hotelu. Byla to velká bílá prostorná místnost, hodně moderní. Bylo tady tolik věcí, že se ani nedaly spočítat. Vstala jsem a šla k prvním dveřím, které mě praštily do očí. Nestačila jsem je ani otevřít, protože se za mnou ozval něčí hlas.

„Bello?“ řekl, myslím že, Carlisle. Otočila jsem se. Celá má rodina, ano beru je jako rodinu, stála u postele a důležitě se na mě koukala.

„Jak jste se sem dostali?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Musíme ti něco důležitého sdělit,“ řekl Carlisle s diplomacií v hlase.

„Hm. Tak zpusťte,“ pobídla jsem je.

„Hlavně ti chci říct, že se nás nemusíš bát. Neublížíme ti,“ vysvětloval. Nechápavě jsem nadzvedla obočí.

„To je všechno?“ Jestli jo, tak to mi nemuseli říkat, já vím že by mi neublížili. No, vlastně až na jednoho jedince. Grrrrr!!

„Ne. Chtěli jsme ti říct, že nejsme to co si myslíš, že jsme.“ Aha, jasně. Úplně rozumím.

„Jo jasně. Takže vy nejste to co si myslím že jste, protože jste to co ve skutečnosti nejste a já o tom nevím? Chápu to dobře že? Protože jestli jo, tak se jdu oběsit.“ Uchechtla jsem se.

„Ne. Vlastně jo. Nebo počkej… já nevím.“ Snažil se mi odpovědět Emmett.

„Radši to necháme na jindy,“ řekl Carlisle. Tak to teda ne.

„Hele, už jsi to nakousl tak to doveď až do konce. Ale přejdi rovnou k věci, dneska mi to moc nemyslí.“ Kývl.

„Jsme upíři,“ řekl. Chvíli jsem tam jen stála a snažila se přinutit mozek myslet. Cítila jsem se asi takhle. Nejdřív zděšení, to ale brzy zmizelo, protože mi došlo, že je blbost, co mi teď řekl. Pak zmatení a nakonec nehorázné pobavení. Začali se mi cukat koutky, jak jsem se snažila udržet záchvat smíchu v sobě. Zvedla jsem jeden prst na znamení toho, aby chvíli počkali. Vyběhla jsem z místnosti, zabouchla za sebou dveře a začala se nehorázně smát. Takhle vtipnou věc mi ještě nikdo nikdy neřekl. Smála jsem se dobrých pět minut. Poté jsem se uklidnila a pomalu šla zpátky. Pořád tam stáli a čekali.

„Už je to dobrý,“ řekla jsem. Spíš jsem uklidňovala sebe než je.

„Já to myslel vážně,“ dodal Carlisle. Musela jsem zhluboka dýchat, protože na mě šel další záchvat smíchu.

„Carlisle. Ty chceš aby mi prasklo břicho? Víš jak mě od smíchu bolí?“ Obvinila jsem ho. Abych z toho nepotratila.

„To nemá cenu. Je dutá jak poleno,“ řekl Edward posměvačně.

„Jdi někam obludo,“ odpálkovala jsem ho. „Hele, jedinej, kdo by tu eventuelně mohl být upír je Edward. Ten mi saje krev už od začátku, ale vy ostatní ne. Upíři jsou zlí a to vy nejste. A hlavně, upíři NE-E-XIS-TU-JOU!! Zdůraznila jsem.

„Téééda! Já neexistuju. Super!“ řekl Emmett a začal se smát. Teď mi to došlo.

„No teda, jako že Emmett, Alice, Jasper a Edward, to bych ještě pochopila, ale že i ty a Esme hulíte trávu?“ Nechápavě jsem zakroutila hlavou. „Hrůza!“ Emm se zoufale chytil za hlavu.

„Jsi zvláštní,“ řekl zamyšleně Rosalie a pozorovala mě zvláštním pohledem.

„Dobře, možná že uvěřím, že jste upíři, ale musíte mě přesvědčit,“ řekla jsem. Alice ke mně přišla a položila svou ruku na mou tvář. Ano, byla velice chladná.

„Alice, ty máš nízký krevní tlak. Měla by jsi s tím něco dělat,“ upozornila jsem ji. Protočila oči a v mžiku stála vedle Jaspera.