Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já a zlobivá holka? Nikdy! 19

21.04.2010 (16:00) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 9671×

Já a zlobivá holka? Nikdy!

19. kapitola

„Opera začíná v osm, teď je 12 hodin a 5 minut, Esme ti nechala přinést nějaké jídlo, jdi se najíst, pak vykoupat a začneme s přípravou. Ok?“ zeptala se. Kývla jsem. Podala jí šaty nazpět a šla do pokoje, kde už na mě čekalo jídlo. Nikdo tu nebyl. Asi mě chtěli nechat samotnou. Sedla jsem si za stůl a pustila se do jídla. Měla jsem neuvěřitelný hlad. Zhltla jsem jídlo, aniž bych věděla, co to je, ale bylo to dobré a velmi chutné. Barevné a voňavé.

Jen by mě zajímalo, kde je tady koupelna. Po chvíli hledání jsem ji našla a pořádně se vykoupala. Zabalila se do ručníku, a jakmile vylezla z koupelny, Alice mě čapla za loket a dotáhla mě do velikého pokoje.

„Tady si sedni, nemáme času nazbyt,“ povzbuzovala mě, já si sedla a nechala ji a Rose, která za námi po chvíli přišla, pracovat.

Po dlouhé době jsem konečně byla hotová.

„Můžeš!“ řekla Alice radostně a já otevřela oči. Musím uznat, že se jim to povedlo. Vlasy jsem měla vzadu vyčesané nahoru a podél obličeje mi splývalo pár pramínků. Účes se mi moc líbil, i když se k mému chování nehodil. Byl elegantní, slušný a upravený. Přesný opak mě.

Obličej jsem neměla moc změněný. Alice mě upravila jenom řasenkou, linkami na oči, modrými stíny, trošku make-upem a bezbarvým leskem na rty.

Slušelo mi to.

„Tééda. Povedlo se vám to holky. Tleskám.“ A párkrát jsem zatleskala.

„Děkujeme,“ řekli obě sborově.

„Tak já jdu. Teď už to nechám na Alici,“ řekla Rose a než odešla, tak jsem jí ještě jednou poděkovala. Kývla směrem ke mně a byla fuč.

Alice mi nalakovala nehty na rukou i na nohou bezbarvým lakem a navlékla mě do šatů.

Pak mi jen podala boty a odešla se sama připravit. Ještě chvíli jsem jen tak koukala na svůj odraz v zrcadle a pak si po dlouhé době vzpomněla na své miminko. Opustila jsem pohledem zrcadlo a natočila ho na mé břicho. Trocha slz mi natekla do očí.

„Promiň,“ zašeptala jsem a pohladila ho. Za všechno jsem mohla já. Kdybych Edwarda nedráždila, vůbec by se to nestalo. „Je mi to líto,“ zakuňkala jsem tak potichu, že jsem se skoro neslyšela. Ještě že mě Alice namalovala voděodolnou řasenkou. Setřela jsem slzy, oči jsem tak červené neměla, takže to bylo dobré.

Potřebovala jsem změnit myšlenky a tak jsem začala zkoumat boty, které mi Alice dala. Byly na opravdu vysokém podpatku. Nejmíň na dvanácticentimetrovém. No, tak teda musím uznat, že jsem vděčná matce za to, že mě učila chodit na podpatcích. Aspoň budu o něco větší a Edward si nebude moct tolik dovolovat.

Obula jsem si je a párkrát se prošla po pokoji. Nezapomněla jsem to. Vyhrnula jsem si sukni, abych viděla, jak ladí k šatům.

Absolutně se k nim nehodily. Bylo to, jakoby jste chtěli dát dohromady vodu s ohněm. Musím se pak Alice zeptat, proč mi je dala. Nevypadá jako ten typ člověka, který se někdy v módě mýlí.

Začala jsem se nudit, tak jsem přešla k oknu a pozorovala ruch na parkovišti. Už byla tma a v dálce v centru zářily všechny ty poutače a neony. O bože! Chybí mi život v New Yorku. Každý den pařby, kluci a alkohol. To byl život. Ten už asi nikdy nezažiju. Povzdechla jsem si. Kolik asi může být hodin? V tom se otevřely dveře. Otočila jsem se a uviděla v nich Alici.

„Tak jdeme Bell,“ řekla.

„Jo, jo,“ odpověděla jsem a šla k ní. V půli cesty jsem se zastavila a vzpomněla si na ty boty.

„Alice?“

„Ano?“

„Proč jsi mi dala boty, které se absolutně nehodí k šatům?“ zeptala jsem se a vyhrnula si sukni nad kolena.

„Neboj, já vím, co dělám. Navíc, pod těmi dlouhými šaty nebudou vidět,“ odpověděla. Pustila jsem sukni a pozorovala Alici s jedním nadzvednutým obočím. Co má sakra za lubem?

„Jo, ještě jsem se tě chtěla zeptat. S kým chceš jet v autě?“ zeptala se.

„Jaké mám možnosti?“ odpověděla jsem otázkou.

„Jedeme třemi auty. V jednom jede Carlisle a Esme. V druhém já, Jasper, Rose a Emm a pak jede sám Edward.“ Takže ona mi naznačuje, že mám jet s Edwardem? No skvělý! Ale vlastně je to dobrý nápad. Vyřídím si s ním pár věcí.

„Hm. Tak asi pojedu s Edwardem,“ řekla jsem. V jejích očích se objevilo překvapení a potom radost.

„Dobře,“ řekla, otočila se a šla ven z místnosti. Napodobila jsem ji. Ve vedlejší místnosti, už na nás všichni čekali. Ne! Moment. Není tu Esme a Carlisle.

„Kde je Esme a Carlisle?“ zeptala jsem se Alice a snažila se ignorovat překvapené pohledy od bráchů.

„Ti už jeli,“ řekla suveréně.

„Ty jsi ale mrcha,“ řekla jsem tišeji. Takže ona to měla naplánované. Jen se zákeřně usmála. Jasper ji nabídl rámě, ona ho přijala a odešli, za nimi šli hned Emmett s Rose. Podívala jsem se na Edwarda, nečekala jsem, co udělá a šla sama. Edward mě po chvíli předběhl a já ho následovala. Co kdybych mu třeba zdrhla? On je tak natvrdlej, že by si toho ani nevšiml. No jo, ale kam bych šla v těhle šatech? Tak jim zdrhnu jindy.

Po chvíli jsme se objevily na obrovitém parkovišti a po další chvíli jsme stáli u černého luxusního auta a Edward mi otevíral dveře u spolujezdce. Já jsem se na něj jen znuděně zakřenila, obešla auto a zastavila u dveří řidiče.

„No to teda ne,“ řekl Edward.

„No to teda jo. Zmlkni a nasedni, ještě pořád jsem ti neodpustila. Můžeš mě navigovat,“ řekla jsem. Vím, že jindy by mi to neprošlo, ale teď jsem měla Edu dost na háku. Neměl to se mnou jednoduchý chlapec. Ale já s ním taky ne, takže jsme si kvit.

Celou cestu mě Edward navigoval, viděla jsem mu na obličeji, jak ho má jízda nudí a proto jsem jela schválně pomalinku.

Po nějaké době jsme úspěšně trefili k obrovskému divadlu. Zaparkovali a vystoupili. Hodila jsem Edwardovi klíče a namířila si to k hlavnímu vchodu do divadla. Edward ke mně přiběhl, zahákl mi ruku do jeho rámě a táhl mě k divadlu.

„Mohl bys zpomalit?“ ptala jsem se ho asi po pátém škobrtnutí.

„Ne, nemohl. Nestíháme.“ Co to mele?

„Edwarde! Představení začíná až za hodinu, tak buď tak hodný a nedělej ze mě debila,“ zanadávala jsem mu. Trošku zpomalil, ale o moc lepší to nebylo. Vešli jsme do budovy divadla, šli jsme dlouhou chodbou. Před námi i za námi šli páry bohatých lidí, soudě podle jejich drahých a luxusních hadrů. Došli jsme před obrovské dveře. Před nimi stál muž. Edward mu podal dva lístky a vešli jsme do obrovského sálu. Byla tu spousta lidí. Většina New Yorské smetánky. Pamatuju si, jak jsme se jim s kamarády vysmívali, a teď? Teď do té smetánky patřím. To je bída. Povzdechla jsem si.

Chtěla jsem se Edwardovi vykroutit, ale on si mě stáhl zpátky.

„Mám tě na starosti, takže se drž u mě,“ řekl.

„Bože, to se radši oběsím,“ zanaříkala jsem.

„Já to slyšel,“ upozornil mě Edward.

„To byl účel zlato,“ řekl jsem posměšně a začala hrát svou hru. „Lásko, mohl bys mě dovést k baru? Vyschlo mi v krku,“ řekla jsem nahlas a doufala, že Edwarda naštvu. Podívala jsem se na něj Tvářil se vražedně, ale po chvilince se na mě zamilovaně usmál. Bože! Dělá se mi z něj špatně.

„Ale samozřejmě,“ odpověděl a vedl mě k baru. Procházeli jsme zrovna okolo primátora New Yorku, když jsem o něco zakopla. Vsadím se klidně o co chcete, že to byla Edwardova noha a že to nebyla náhoda.

Edward mě včas chytil a zastavil.

„Lásko, musíš být opatrná.“ A zase se láskyplně usmál. Chtěla jsem mu vynadat, ale pak jsem si uvědomila, kde jsem a hlavně vedle koho jsem.

„O ano! To dělají ty boty na vysokém podpatku, které si mě přinutil si dnes vzít. Opravdu mě z nich bolí nohy,“ zakuňakala jsem. Pak jsem se jakoby náhodou podívala na primátora.

„Ach! Dobrý večer pane Collinsi,“ pozdravila jsem ho a kouzelně se usmála.

„Dobrý večer slečno... Swanová? Ale ano, jistě. Jste velice podobná své matce,“ řekl. Vzal mou ruku a jemně ji políbil.

„Už ne Swanová, ale Cullenová,“ řekla jsem, svěsila ruku zpátky dolu a víc se k Edwardovi přitiskla. Cítila jsem, jak to v Edwardovi vře. Čekal, co provedu.

„Ach tak! Gratuluji vám. Jak se jmenuje váš vyvolený“ Bože, jak to mluví?

„Edward... Edward Cullen,“ odpověděla jsem. „Je to absolutní nemehlo a truhlík. Všechno zkazí, ale i tak ho miluju, že medvídku? Nezapomněl jsi si vzít ty prášky na hlavu? Všechno zapomíná. Jednou jsem jeli do nákupního centra, poslala jsem ho s taškami do auta, a když uběhlo asi půl hodiny, zavolala jsem mu. A víte kde byl?“ Primátor s chutí poslouchal. „Doma a čekal na mě. Hrozně se divil, kde jsem,“ řekla jsem. Společnost okolo nás se zasmála.

„No, my půjdeme, že zlato? Musíš ty prášky přece něčím zapít,“ řekla jsem. „Ráda jsem vás znovu potkala pane Collinsi,“ řekla jsem a podala mu ruku. Edward mu taky podal ruku.

„Velice mě těšilo,“ řekl primátor a my odešli. Pana Collinse znám od jednoho večírku. Byl to můj první a tenkrát jsem si myslela, že poslední večírek. Byla jsem tam s rodiči a musím uznat, že když jsem vypustila z hlavy styl mluvení pana primátora, tak se s ním celkem dobře povídalo.

„To jsi posrala!“ zavrčel mi Edward do ucha, když jsme se posadili u baru.

„Máš mě na starosti? Tak si to užij,“ řekla jsem a objednala si neperlivou vodu. V tom k nám přišli naši sourozenci.

„Ahoj děcka. Moc vám to sluší,“ pochválila jsem je.

Až teď jsem si všimla, jak jsou dobře oblečeni. Alice měla na sobě krásné modré šaty. Byly kouzelné. Opravdu jí to slušelo.

Rosiny šaty byli trošku víc vyzívavé. Za to krásně modré a nádherně jí sedly.

Esme, která stála o kousek dál a povídala si s nějakou ženou, to moc slušelo. Měla nádherné černé šaty. Vsadím se, že kdybych tady někomu řekla, že je má matka, tak mi to neuvěří a já bych se jim nedivila. Vypadala mladě na svůj věk i normálně a tyhle šaty jí věk ještě ubírali.

No a kluci? Ti měli černé obleky a košile krásně sladěny s šaty své partnerky. K mé smůle jsem si všimla, že Edward má barvu košile stejné barvy, jakou měly mé šaty. To je pech.

„Děkujeme,“ řekla Alice. Pak ke mně přistoupil Emmett a řekl.

„Teda Bello, jsi vážně dobrá. Nečekal jsem, že takhle Edwarda ztrapníš a uděláš z něj skoro invalidu. Tleskám.“ A párkrát mi zatleskal. Edward zavrčel.

„Děkuju, ale mohla jsem to udělat i líp,“ dodala jsem. Emmett chtěl něco říct, ale nestihl to, protože na mě volala Esme, která stála kousek od nás. Vstala jsem a šla k ní a k té ženě. Došla jsem k nim, stoupla si vedle Esme a podívala se té ženě do očí. Hned jsem si uvědomila kdo to je. Chtěla jsem utéct, ale nedokázala jsem to. Proto jsem okamžitě nasadila neutrální masku a snažila se zahnat vztek a smutek.

shrnutí

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já a zlobivá holka? Nikdy! 19: