Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já a zlobivá holka? Nikdy! 21

29.04.2010 (10:00) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6513×

Já a zlobivá holka? Nikdy!

21. kapitola

Cesta ke klubu mi trvala deset minut, úspěšně jsem ignorovala oplzlé pohledy mužů, které jsem míjela až jsem konečně došla ke klubu s Edwardem v závěsu. Vešla jsem dovnitř a pořádně vdechovala tu uvolněnou atmosféru, naplněnou nezpoutaným životem. Ach! Konečně doma.

Šla jsem ke stolu, kde vždycky sedala naše parta. Byli tam všichni, tedy až na mě. Přistoupila jsem k jejich stolu a radostně se zasmála. Jack mě hned poznal.

„Bello? Kde se tu bereš holka?“ zeptal se překvapeně, přiskočil ke mně a objal mě. Teplé obejmutí, to mi chybí.

„Jsem tu se svou novou rodinou,“ odpověděla jsem.

„Takže je pravda, že tě dali Swanovi adoptovat?“ zeptal se zhnuseně. Kývla jsem. „Svině,“ zamumlal. Ušklibla jsem se. Sedla jsem si k nim a začala jsem si se všemi povídat.

Chyběla mi jejich ztřeštěnost, jejich bláznivé nápady, nebezpečné plány a vtipné rozhovory. Ta spontánnost a nezodpovědnost. Bavili jsme se snad o všem. Po celou dobu jsem na sobě cítila Edwardův pohled, bylo mi to jedno.

„Nechceš si jít zatancovat?“ zeptal se Jack, když začala hrát sexy písnička. Bylo to písnička toho typu, kdy s klukem tancujete tělo na tělo.

Kývla jsem, on mě chytl za ruku a táhl mě doprostřed parketu. Bylo tu mnoho párů, všichni se na sebe mačkali, ale takhle jsem to měla ráda. Čím víc lidí, tím líp, tím víc musíte být na partnerovi namáčknutá. Ještě jedna věc se mi na tomto stylo tancování líbila. Víte, k tomuhle jste nepotřebovali nějaké taneční nadání, prostě jste se jen kroutili do rytmu, co nejvíc eroticky to šlo a to stačilo. Jak jednoduché, primitivní a při tom vzrušující.

Tanec začal nevinně, jako vždy, stála jsem k němu zády, přitisknutá na něj a oba jsme v souhře pohybovali boky. Měl hlavu přitisknutou na mou pravou tvář a já se k němu hlavou trošku natáčela. Svůdně jsem se usmála, on měl svoje ruce položené na mých bocích a pomalu je posouval nahoru a dolů. Hudba začala být víc divoká a podle ní se řídil i náš tanec. Oba dva jsme se na sebe mačkali jak nejvíc to šlo, pohyby boky a trupů byly víc erotické a jeho ruce víc naléhavé. Už s nimi nejezdil jen na horu a dolů. Oba jsme nahlas dýchali. Mé tělo ovládlo vzrušení. Položila jsem svou pravou ruku na jeho tvář, držela ji tam a pomalu jela tělem dolů, ruku stále držíc na jeho tváři. Pak jsem se mírně předklonila, svěsila ruku dolů, vystrčila zadek a pomalu jela nahoru. Z Jacka plálo vzrušení na míle daleko. Hned jak jsem byla zpátky, otočil si mě k sobě čelem, přirazil si mě jemně na své tělo. Naše rty byly skoro u sebe. Jednou rukou mě chytl za zadek, druhou položil na záda. Věděla jsem co tohle gesto znamená. Obmotala jsem levou nohu okolo jeho pasu a pomalu začala svůj trup zaklánět dozadu. Jeho ruka, která byla před chvíli na mém pozadí, teď jela od mého břicha nahoru, mezi ňadry až ke krku a pak pomalu zpátky. Znovu jsem se napřímila, nechala nohu tam, kde byla a chystala se ho políbit, když mě od něj někdo odtrhl.

„To by stačilo,“ řekl Edwardův přísný hlas. Vražedně jsem se na něj podívala.

„Hele, nech ji bejt,“ bránil mě Jack. Edward jen zavrčel.

„Edwarde, okamžitě mě pusť!“ zařvala jsem vyvedená z míry. Edward se otočil a táhl mě pryč.

„Promiň!“ zavolala jsem na Jacka. Doufám, že mě slyšel. Můj debilní bratr mě vytáhl ven a až tam mě pustil. Začalo mi být líto, že mi tu chvilku zkazil.

„Proč jsi to udělal?“ zeptala jsem se ho bolestně.

„Cha!“ uchechtl se. „Plazila ses tam po něm, jako nějaká děvka, musel jsem tomu zastavit,“ řekl, ale v zápětí toho litoval. „Ne, nemyslím jako děvka...“ Přerušila jsem ho.

„Děvka říkáš? Děvka.“ Do očí se mi nalily slzy. „Tak když jsem ta děvka, jak říkáš, tak na co čekáš? Vem si mě, tady a teď!“ řvala jsem na něj a slzy mi přetekly přes okraje očí. Lidi okolo se na nás dívali.

„Bello, já to tak nemyslel. Prosím, odpusť. Vyklouzlo mi to,“ bránil se.

„Proč musíš všechno zkazit?“ ptala jsem se ho a začala plakat. „Proč?“ ptala jsem se potichu. Lítostně a omluvně se na mě díval. Přeci kvůli němu nebudu brečet, on za to nestojí.

„Tam...“ Ukázala jsem na klub, „... tam, Edwarde... je můj život. Cítím se tam... doma, svobodně, volně a krásně. Nikdo mě neomezuje.“ Na chvíli jsem se odmlčela a potom pokračovala. „A pak... si přijde nějakej pošahanej kluk, jako jsi ty a všechno to... zničí. Tu nádhernou svobodnou chvilku, přetrhne, zabije ji. A nakonec mi řekne, že jsem děvka?“ Chtěl něco říct, ale já ho nenechala. „Vím, Edwarde, že mě nemáš rád. Já tě taky zrovna dvakrát nemiluju, ale uvědom si, že... že teď jsi můj bratr. To, co říkáš má své následky a já na takovéhle věci nezapomínám. Nikdy!“ řekla jsem. Slzy už mi skoro netekly.

„Bello, prosím, prosím, odpusť. Mně to vyklouzlo. Opravdu,“ říkal a z jeho hlasu zněla pravda. Bylo mu to ale prd platné.

„Nikdy jsem nevěřila, že to řeknu vážně. Když jsem říkala, že tě nenávidím nebo jsem si to jen myslela. Bylo to jako nenávidět svého staršího bratra. Nenávist, která přejde... Ale teď?“ Dobu bylo ticho, jen jsem mu vražedně, bolestně a nenávistně hleděla do očí.

„Edwarde Cullene... z celého srdce tě nenávidím!“ řekla jsem chladně a vražedně. Ano, možná, že to beru moc dramaticky, ale říct mi děvko? To vážně přehnal. Byl to přece jen tanec.

V tom k nám přiběhla Alice a chytla mě za ruku.

„To je dobrý, Bello,“ řekla a pohladila mě po vlasech. „Měl jsi ji hlídat, ne ji terorizovat,“ šeptala skoro neslyšitelně. Zhluboka jsem se nadechla, setřela poslední slzy, hrdě zvedla hlavu.

„Můžeme jít, Alice?“ zeptala jsem se jí zdvořile. Kývla a spolu jsme vyšly směr divadlo. Nevím, kam šel Edward a ani mě to nezajímalo. Od teď ho budu ignorovat, ale rodičům neřeknu ani slovo.

„Můžu tě o něco požádat?“ zeptala jsem se jí.

„Ano,“ odpověděla.

„Neříkej o tom rodičům, nechci jim přidělávat starosti a ani Rose, Emmettovi, ani Jazzovi. Moc tě prosím.“

„Dobře,“ vydechla a vedla mě dál. Celou dobu jsme šly potichu. Před divadlem promluvila.

„Klidně se vyplakej a vypovídej. Můžeme jít do hotelu a tam mi můžeš všechno říct. Určitě by se ti ulevilo.“ Měla pravdu. Měla bych to ze sebe dostat. Kývla jsem.

Alice mě zavedla na parkoviště k autu, obě jsme nasedly. Alice ještě zavolala Jasperovi, jak jsem později zjistila, a vyjely jsme. Jela hrozně rychle, ale mně to nevadilo. V hotelovém pokoji jsme byly brzo. Alice mě přinutila se osprchovat a k mému překvapení mi v koupelně připravila tepláky a bavlněné tílko a obyčejné spodní prádlo.

Z koupelny jsem vylezla kompletně vykoupaná a odmalovaná. Alice už byla taky převlečená, seděla na posteli a čekala.

Sedla jsem si vedle ní a povzdechla si.

„Nemusíš mi to říkat, jestli nechceš,“ ujistila mě.

„Ne. Musím to ze sebe dostat,“ ujistila jsem ji naopak já. Kývla a poslouchala.

„Začalo to mým prvním formálním večírkem. Bylo mi 11 let, víc ne. Už tenkrát jsem uměla chodit na podpatcích. V té době jsem byla ještě hodná a poslušná dceruška. Na ten večírek mě matka připravovala strašně dlouho. Pořád mi vtloukala do hlavy, že vše musí být dokonalé a že si nemám vymýšlet, jak jsem měla ve zvyku. Nutila mě malovat věci, které jsem nikdy malovat nechtěla. Moje původní obrazy prý nebyly dost dobré. Na večírek pozvala samou Newyorskou smetánku, i pana Collinse. Díky tomu večírku ho znám. Všem se „mé“ obrazy líbily, ale já byla skleslá. Ptali se mě, jestli jsem je malovala sama. Řekla jsem, že ano, a že mi pomáhala maminka. A oni se zeptali, jak mi pomáhala? Řídila jsem se matčinou radou – nevymýšlet si – a řekla jsem pravdu. Od té doby mně už matka nikdy nepochválila a neobjala. Ztrapnila jsem ji a za to mě nenáviděla. Úplně mě od sebe odstřihla, i když jsem se jí za to milionkrát omluvila a otec ji následoval...“ Na chvíli jsem se odmlčela. „Naučila jsem se o sebe starat, změnila jsem styl oblékání, své chování, našla jsem si nové přátele a můj život začala vyplňovat okrajově škola, ale hlavně kluby, diskotéky a zábava. Můj kámoš, Jack, má bohatého otce, dovoloval nám u něj pracovat a vydělávat si tak peníze. Jackův táta, pan Stewart, byl moc hodný. Nebyl vůbec povrchní a namyšlený. A pak, jednoho dne...“ Znovu jsem se odmlčela a povzdechla si, „... jsem místo rodičů našla jen papír, ve kterém se se mnou loučili. Opustili mě. Nejdřív jsem byla smutná, ale pak mě to naštvalo. Chtěla jsem utéct, ale nestihla jsem to. Poslali na mě sociálku.“

„Kdo?“ skočila mi Alice do řeči.

„Moji rodiče,“ zašeptala jsem. „Snažila jsem se utéct, ale chytli mě a převezli do Seattlu do dětského domova. Ale ani tak jsem se nehodlala svého života vzdát. Každý pátek jsem utíkala na diskotéku a tam jsem se seznámila s Lesliem...“ Nic! Neříkej! „A za měsíc jste mě adoptovali. Nenáviděla jsem vás za to. Nenáviděla jsem bohatství. Ale vy jste byli jiní, milý. To jsem neznala. Postupně jste si mě každý podmanil, teda, až na Edwarda... A pak, jsem tady potkala svou biologickou matku. Esme mě s ní chtěla seznámit, netušila, že je to má máma. Víš, co mě ale zarazilo?!" Začínala jsem být naštvaná. „Ona se mi vrhla okolo krku, jakoby se nic nestalo. Nedokázala jsem jí odpustit a tak jsem ji zapřela... Zapřela jsem svou mámu.“ Dál už jsem nemohla. Rozbrečela jsem se. Alice mě vzala do náruče a utěšovala mě. Opravdu se mi ulevilo. Slzy už mi tolik netekly a vzlyky taky byly slabé.

Najednou mi zakručelo v břiše.

„Co by sis dala k jídlu?“ zeptala se opatrně.

„Nemám hlad,“ namítla jsem.

„Takže brambory a masovou rolku?“ zeptala se. Kývla jsem hlavou. V tu ránu byla pryč, já seděla na kraji postele. Bože, Bello, seber se. Je ti šestnáct let a ty tu bulíš, jak malý mimino. Utřela jsem si slzy, potlačila smutek a pokusila se o úsměv. Trošku se mi povedl.

„Za chvíli to přinesou,“ řekla a přišla si za mnou sednout.

„Co bys chtěla dělat?“ zeptala se.

„No, já nevím. Co ty?“ řekla jsem radostně, ale smutek tam byl pořád. Překvapeně se na mě podívala.

„Hmm...“ Vypadalo to, že přemýšlí. „Chceš jít do nějakého klubu, nebo už chceš jet domů?“ navrhla.

„Do klubu už ne a domů? Ne, počkáme na ostatní. Jestli ti to nevadí,“ odpověděla jsem.

„Nevadí,“ ujistila mě a usmála se. Lehla jsem si do polohy embryo a zavřela oči.

„Až to jídlo přinesou, tak mě vzbuď, prosím,“ šeptla jsem.

„Ano,“ řekla, zhasla a zavřela dveře. Nevím jestli zůstala v pokoji nebo odešla, ale neměla jsem čas se tím zabývat, protože mě pohltil hluboký a bezesný spánek.

shrnutí

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já a zlobivá holka? Nikdy! 21: