Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já a zlobivá holka? Nikdy! 22

17.05.2010 (13:45) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6106×

Já a zlobivá holka? Nikdy!

22. kapitola

„Až to jídlo přinesou, tak mě vzbuď prosím,“ šeptla jsem.

„Ano,“ řekla, zhasla a zavřela dveře. Nevím jestli zůstala v pokoji nebo odešla, ale neměla jsem čas se tím zabývat, protože mě pohltil hluboký a bezesný spánek.

Spalo se mi krásně. Asi to bude tím, že jsem se vypovídala.

„Bello!“ šeptal dívčí hlas. Zakroutila jsem se a pomalu otevřela oči. Uviděla jsem Rose. „Musíš vstávat, za chvíli jedeme domů,“ řekla. Kývla jsem a nerada vylezla z pěkně vyhřáté postele. Kdo mě přikryl?

Došla jsem do koupelny, osprchla se, vyčistila si zuby, umyla obličej, učesala se, oblékla jsem si oblečení, co jsem měla včera večer – myslím ty tepláky a tílko, ne ty šaty – bylo to velmi pohodlné, stáhla si vlasy do culíku a vylezla z koupelny. Všichni už na mě čekali.

„Najez se a pojedeme ano?“ řekla Esme bez starostí. Nic netuší. Přejela jsem všechny pohledem. Edward se pořád tvářil nešťastně. Ignorovala jsem ho. Sedla jsem si, rychle snědla jídlo a mohli jsme vyjet.

„Nechceš jet s námi Bello?“ zeptala se Alice, když jsme vycházeli z pokoje.

„Ráda,“ řekla jsem s úlevou v hlase. Divila jsem se, že mě nechala jít v teplákách a v obyčejném tričku. Radší jsem ji na to neupozorňovala. Byla jsem ráda, že nemusím jet s Edwardem.

„Děkuju,“ poděkovala jsem Alici ze zadního sedadla. Seděla na místě spolujezdce a za volantem byl Jasper.

„Za to neděkuj. Neměla jsem ho za tebou pouštět. Mělo mi dojít, že to takhle dopadne,“ říkala se zvláštní frustrací v halse. Nic jsem na to neřekla, opřela si hlavu o opěradlo a začala se nudit.

Během třičtvrtě hodiny jsme seděli v letadle, seděla jsem vedle nějakého cizího kluka. Původně jsem měla sedět vedle Alice, ale vydupala jsem si, že chci sedět s člověkem, jedno s jakým. Zraňovala jsem je, viděla jsem jim to na očích, ale já nemohla jinak. Pořád jsem z nich měla... strach, respekt. A teď, jak jsem na to myslela, se to pořád stupňovalo. Ale díky tomu klukovi, vedle kterého jsem seděla, se to zlepšilo. Cítila jsem se s ním dobře. Byla s ním zábava. Zjistila jsem, že se jmenuje Joe a že se stěhuje do Forks.

„Do Forks?“ zeptala jsem se ho. Kývl a kouzelně se na mě usmál. Kdybych neseděla, tak by se mi z něj podlamovali kolena.

„Ano, budu tam chodit na střední, do prváku,“ řekl.

„Do prváku?“ Znovu jsem se zeptala. Podíval se na mě zvláštně. Asi si myslel, že jsem magor, když se ho pořád jen ptám.

„Jo. Ty chodíš kam na školu?“ zeptal se naopak on mě.

„Do Forks,“ řekla jsem a podívala se z okýnka. Ani jsem se nemusela moc naklánět, seděla jsem vedle něj. Nebe bylo zamračené, neklidné, děsivé.

„Bojíš se létání?“ zeptal se, když uviděl můj vystrašený obličej.

„Ne,“ zamumlala jsem a pořád koukala z okna.

„Tak co se stalo?“ zeptal se. Trošku jsem ho nevnímala. Zatřásla jsem hlavou a vykuleně se na něj podívala.

„Co? Promiň, jsem trošku mimo,“ přiznala jsem a koukla jsem se na něj omluvně. Znovu se na mě kouzelně usmál.

„Nějakej kluk?“ zeptal se. Okamžitě jsem zareagovala.

„Ne! Já nemám kluka,“ objasnila jsem.

„Já taky nemám holku,“ řekl a z jeho hlasu znělo rošťáctví. Chápavě jsem se usmála a mrkla na něj. Pochopila jsem, co tím chtěl říct.

„Kde budeš bydlet?“ zeptala jsem se, jakoby nic.

„Mám tam pronajmutý byt,“ odpověděl. O je! Velkej kluk.

„Tobě je 18?“ zeptala jsem se překvapeně. Kývl.

„Vždyť si říkal, že jdeš do prváku,“ divila jsem se.

„No, teď bych měl nastoupit do druháku, ale nechce se mi to všechno doučovat, tak jdu do prváku. A jestli tam budou holky stejně půvabné, jako jsi ty, tak se budu mít jako v ráji,“ On se mnou flirtoval. Usmála jsem se.

„Ty letíš sama?“ zeptal se po chvíli ticha.

„Ne, mám tu rodinu,“ odpověděla jsem kostrbatě.

„Já si říkal, že je blbost, abys tu byla sama.“

„Co tím myslíš? To jako že jsem malej prcek?“ zeptala jsem se trošku namýchnutá.

„Ne, to ne! Jen, že jsi tu na lehko. Žádná kabelka, ani batoh,“ vysvětlit. Kývla jsem. Zbytek letu jsme byli oba zticha. Jeo usnul a já pozorovala nebe z okénka. Zakručelo mi v břiše. Pohladila jsem své bříško a nemyslela na to.

Po přistání už jsem Joea neviděla. Ale co, stejnak ho uvidím ve škole. Už se na něj těším. Třeba budeme kámoši.

Domů jsme dorazili v pondělí v jednu. Takže let trval něco okolo jednoho dne.

„Budu v pokoji,“ řekla jsem potichu a šla do pokoje. Nezamkla jsem se, převlékla se do oblečení na malování, připravila si barvy a štětce a pokračovala v malování kolibříka. Tak jsem se do toho zabrala, až jsem úplně ztratila pojem o čase a zapomněla na svá trápení, na realitu. Z tohohle stavu mě probudilo zaklepání na dveře.

„Kdo je?“ zeptala jsem a dál pokračovala v malování.

„To jsem já,“ řekl Edwardův hlas. Podrážděně jsem se podívala na dveře. Povzdechla jsem si, vrátila svůj pohled zpátky na plátno.

„Pojď dál,“ řekla jsem a zjistila, že nenávist v hlase nemusím předstírat. Vešel dovnitř, zavřel za sebou dveře, ale zůstal stát.

„Kde jsou ostatní?“ zeptala jsem se ho s očima přikovanýma k plátnu. Nechtěla jsem, aby slyšeli náš rozhovor.

„Šli na lov, zůstala tu jen Alice a já.“ Nechápavě jsem se na něj podívala. „Bála se tě tu nechat se mnou samotnou.“ Chápavě jsem přikývla, ale to nebyl pravý důvod mého udiveného pohledu. Jak to myslel s tím lovem? Musím se pak zeptat Alice.

„Co jsi mi chtěl?“ zeptala jsem se neutrálně.

„Chci se ti omluvit. Je mi hrozně líto, co jsem řekl. Byl jsem naštvaný a tohle mi prostě vyklouzlo. Odpusť mi to, prosím,“ říkal zoufale. „Kdyby se našlo cokoliv, co by si chtěla, abych udělal a pomohlo ti to v tom mi odpustit, já to udělám.“

„Odpuštěno. A vím, co by jsi mohl udělat,“ řekla jsem trošku méně naštvaně.

„Ať je to cokoliv, rád to splním. Hlavně když mi odpustíš,“ říkal nadějně.

„Chci po tobě jen jedno. Ignoruj mě. Prostě se o mě nestarej a nekybicuj mě. Budu ti hrozně vděčná. A teď odejdi.“ V jeho obličeji se objevilo zoufalství. Došlo mu, že mu jen tak neodpustím. Odešel. Přestala jsem malovat. Vykoupala jsem se, oblékla se do věcí na spaní. Vešla do pokoje, sedla si na kraj postele a začala se nudit. Když mě něco napadlo.

„Alice?“ zavolala jsem mou sestru. V tu ránu seděla vedle mě na posteli. Lekla jsem se jí a trošku sebou cukla.

„Promiň. Copak jsi potřebovala?“ zeptala se celá veselá. Podezřele jsem si ji změřila pohledem a pak začala.

„Řekni mi něco o vás. Myslím... o upírech,“ požádala jsem ji. Alice kývla a začala mi vše vyprávět. Vyprávěla mi o tom, jakým způsobem se každý člen rodiny stal upírem. O jejich schopnostech. Vždy vše doplnila nějakou vtipnou poznámkou. Jen u Carlisleova příběhu byla zamračená a trošku smutná. Dokonce vypadala i trochu rozzuřeně, tak se tvářila, když vyprávěla o Volturiových.

Její vyprávění přerušilo až to, když mi zakručelo v břiše. Na chvilku odběhla pryč a když se vrátila, přinesla s sebou čínu. Najedla jsem se a ona pokračovala. A vyprávěla a vyprávěla. Opravdu mě to zajímalo, ale mé tělo chtělo něco jiného. A tak jsem usnula. Prostě a jednoduše jsem se svalila na postel a spala.

Ráno mě probudil pocit na zvracení a v dalších vteřinách jsem klečela nad záchodovou mísou a nechala ze sebe chrlit zvratky. Ach jo! Ten drobek mě vážně jednou zabije. Když se můj žaludek uklidnil,osprchovala jsem se a vrátila se do ložnice. Bylo půl šesté ráno, tak hold pojedu do školy o něco dřív.

Vešla jsem do šatny a tam mě čekalo milé překvapení. Místo těch nóbl kousků, které mi koupila Alice, tam bylo všechno mé oblečení.

S radostí jsem si oblékla obyčejné jeany, černé obyčejné dlouhé tričko a chundelatou mikinu. Nechceme přeci nastydnout že? Pohladila jsem se skrz přes mikinu po bříšku a jemně se usmála.

Nasnídala jsem se a vyjela do školy. Jela jsem opatrně a pomalu. Přijela jsem ke škole, nikdo tu nebyl. A není divu, který blázen by tu stepoval už od čtvrt na sedm? Jedině já. Sedla jsem si na lavičku a přemýšlela o tom, co bude dál. Tak jsem se zažrala do svých myšlenek až jsem úplně ztratila pojem o čase.

„Ahoj Bello,“ pozdravil mě Jessičin hlas a vrátil mě tak do reality. Jemně jsem sebou cukla.

„Ahoj Bell,“ ozval se Mikeův hlas. Nezněl naštvaně.

„Ahoj,“ pozdravila jsem je a na oba se usmála.

„Jaký jsi měla víkend?“ zeptal se Mike a sedl si vedle mě.

„Celkem dobrý a jak ses měl ty?“ zeptala jsem se ho a podívala se na něj. Nestačil odpovědět, protože Jessica začala něco naléhavě šeptat.

„O můj bože! Jde k nám úplně boží kluk. AAA!“ pískla potichu. Rozhlédla jsem se po parkovišti. Viděla jsem, jak se na parkoviště řítí auta mých sourozenců a pak jsem zahlédla Joey, jak si to k nám štráduje. Je opravdu kus. Provokativně jsem se na něj usmála. On mi úsměv oplatil.

Pohled Edwarda:

Zrovna jsme přijížděli na parkoviště, když jsem ji uviděl. Byla tak kouzelná. Nechápu, jak jsem se k ní mohl chovat tak hrozně? A proč se tak chovám, vždycky, když s ní mluvím. Nevím, pořád mi přijde jako vetřelec, který se vetřel do naší rodiny a pomalu ji ničí. Dokud u nás nebyla, bylo vše v pořádku. A teď? Přidělává jen samé potíže. Ale nikomu to nevadí, všichni ji zbožňují. Dokonce i Jasper, který byl ze začátku na mé straně si ji oblíbil.

Nebo třeba v tom baru, kdyby jste viděli, jak se okolo toho kluka ovíjela. Myslel jsem, že vyskočím z kůže. Měl jsem takovou chuť mu jednu vlepit, jenže on by to také nemusel přežít že? No, spíš by to nepřežil, v té chvíli jsem byl totiž tak vytočený. Ano, sice jsem z jeho myšlenek vyčetl, že se znají už od jejích 12 let a že prý vždycky byla kus. Ale teď v těch šatech jí to podle něj tak slušelo. A já mu musel dát za pravdu. Kdybych nebyl její „bratr“ a necítil v její přítomnosti takové nesnesitelné podráždění, tak bych se asi neudržel.

A teď? Se usmívá na toho kluka, vedle kterého včera seděla v letadle. Znovu mě polil ten zvláštní pocit. Pocit žhavosti a žárlivosti. A moc mi nepomáhalo, když jsem tomu klukovi nemohl číst myšlenky. Nechápu to, Belle a jemu nemůžu číst myšlenky. Je to tak frustrující. Už jsem se k nim chtěl rozejít a Bellu odvést, ale Alice mě chytla za ruku a začala ke mně mluvit.

„Edwarde! Tohle jí nemůžeš udělat. Podívej se na ní, je šťastná,“ ujišťovala mě.

„Ale...“ Ani mě nenechala domluvit.

„Tak proč se k ní chováš tak hrozně když se ti líbí?“ Takže Jasper měl povídavou o mých pocitech. Stejně ho jednou zabiju. Všechno Alici vykecá.

Svěsil jsem ramena a šel do školy. Samozřejmě se to neobešlo bez vzdychů, které vycházely z úst dívek, okolo kterých jsem procházela. Nekomentoval jsem to, došel jsem do školy a zaběhl do stereotypu školního dne.

Jediné co teď bylo jiné, bylo to, že jsem neustále kontroloval přes myšlenky cizích lidí, co dělá Bella s tím klukem. Povídali si a smáli se. A ty pohledy, které si spolu vyměňovali, jako by se znali celá léta a byli do sebe zamilovaní.

Pří obědě si k nám nesedla, Alice byla spokojená. Byla ráda, že Bella vzala to, že jsme upíři takhle v klidu. V její mysli jsem si dokonce přečetl to, co Bella Alici v noci v New Yorku řekla. Litoval jsem svého chování. Neměla to v životě lehké, ale já taky ne.

Věnoval jsem Belle další zamilovaný pohled, který mi neopětovala a ani si ho nevšimla. Usmívala se na Joea a on na ní.

A o co hůř, po škole jela k němu domů. Chtěl jsem je sledovat a poslouchat každé slůvko, které mu řekne, ale Alice mi to nedovolila. A když jsem jí začal nadávat, tak mi řekla, že si mám nechat ty své žárlivé scény pro sebe.

Pohled Bella:

Joe k nám přišel a nádherně se usmál. Ještě že sedím.

„Ahoj. Jsem tu nový. Mohl byste mě někdo provést po škole?“ zeptal se zdvořile a pak se na mě pronikavě podíval. Jessica se zrovna nadechovala k odpovědi, ale já ji se šťastným a flirtujícím úsměvem předběhla.

„Já tě provedu,“ řekla jsem a vysloužila si tak nenávistný pohled od Jess. Vstala jsem a vyšli jsme ke škole. Po cestě k budově jsme zjistili, že máme společné skoro všechny hodiny. Byla jsem opravdu ráda. Ten kluk se mi neskutečně líbil. Byl tak charismatický, vtipný a rozuměl mi.

Tam kde jsem mohla, seděla jsem vedle něj. Povídali jsme si ovšem. Bylo mi s ním skvěle a ani on nevypadal, že bych mu vadila. Na obědě si sednul k nám. Myslím k Mikeovi, Jessice, Angele a spol. Pochybuju, že by ho mí sourozenci rozdýchali. A kor Edward. Nesnáší mě, na tož by mohl mít rád Joea.

Po škole jsem domů svezla nejdřív Angelu a pak jsem se vrátila pro Joea. Kdyby jste viděli, jak se Jessica tvářila, když byl Joe na mě na motorce namáčknutý. Jsem si jistá, že jí to udělal naschvál.

Dojeli jsme před jeho dům. Nebyl velký, vypadal útulně. Ideální pro dva lidi.

Slezl z motorky.

„Tak se měj,“ řekla jsem a chtěla startovat, ale on mě přerušil.

„Nedáš si kafe?“ zeptal se a mrkl na mě jedním okem.

„Ne,“ odpověděla jsem chladně. Jeho obličej se zachmuřil. „Ale čaj si dám ráda,“ řekla jsem, on se usmál. Když jsem slezla z motorky, on ji za mě odtlačil na stranu a spolu jsme vešli do domu.

„Tak, tady je to moje hnízdo,“ řekl. „Jdu udělat čaj, zatím se tu můžeš porozhlédnout,“ řekl a zmizel nejspíš v kuchyni. Položila jsem helmu na stolek v předsíni, sundala si batoh, položila ho na zem, zula si boty a šla se porozhlédnout po domě. Začala jsem v obýváku. Byla tam obyčejná televize, malá pohovka, knihovnička a nějaké doplňky, ale ty mě moc nezajímaly. Zaujalo mě něco jiného. Na všech zdech v obýváku byly obrazy. Nádherné obrazy. Byly nádherně prostorově namalované. Všechny byly namalované studenými barvami. Stěží jsem od nich odtrhla pohled a přešla do místnosti, do ložnice. Už jsem se nekoukala na nábytek a znovu si prohlížela obrazy. Tyhle byly namalovány teplými barvami. Především zobrazovaly letní krajiny, zamilované páry vodící se za ruce. Až pak jsem se podívala po vybavení pokoje. Kromě prostorné postele, menší komody a nočního stolku se tu nacházelo kompletní malířské vybavení. Stojan, několik pláten, paleta a těch barev. Takže ty obrazy maloval on? O můj bože!

Když jsem se vzpamatovala, podívala jsem se na plátno, které byla na stojanu. Byl tam namalován něčí obrys. Vypadalo to na dívku, ale ještě nešlo rozpoznat o jakou se konkrétně jedná.

Usmála jsem se pro sebe a šla zpátky do obýváku. V tu samou chvíli sem přišel i Joe. Položil hrníčky s čajem na stolek před pohovkou a sedl si. Posadila jsem se vedle něj a najednou mě napadlo tolik otázek.

„Ty jsi namaloval ty?“ zeptala jsem se a ukázala z dálky prstem na obrazy.

„Hmm, ano. Není to nic moc,“ odpověděl a sklopil oči na pohovku.

„Nic moc? Blázníš? Je to nádherné. Tak procítěné. Kam se na tebe hrabu já?“ řekla jsem rozvášněně.

„Ty taky maluješ?“ zeptal se překvapeně.

„Tak trošku, ale nesahám ti ani po kotníky,“ řekla jsem a napila se. Čaj byl dobrý. On se jen něžně usmál a pozoroval mě. Položila jsem hrnek zpátky na stolek a podívala se na Joea.

„Můžu se tě zeptat?“ Kývl. „Co je to za dívku, kterou teď maluješ?“ zeptala jsem se. Trošku zvážněl a zčervenal.

„Tu neznáš,“ řekl a sklopil zrak.

„No tak se nestyď a řekni mi, kdo to je?“ Snažila jsem se ho přesvědčit. Použila jsem svůj nevinný pohled a zdálo se, že to zabralo, ale pak mě překvapil. Podíval se na mě pronikavým pohledem, pak svou dlaní chytil jemně mou bradu.

„Tebe,“ odpověděl a mně tím úplně vyrazil dech.

„Tvé rty,“ zašeptal a přejel jedním prstem po mých rtech. Moje srdce začalo splašeně bít.

„Tvůj nosík.“ Jemně se usmál a cvrnkl mě do nosu. Pak zase zvážněl. Zavřela jsem oči.

„Tvé nádherné, pronikavé oči,“ zašeptal a přejel prsty po mých víčkách.

„První, co mě napadlo, když jsem tě uviděl bylo, jak byh tě asi namaloval?“ Otevřela jsem oči a dívala se na něj. Jeho oči kmitaly mezi mými rty a nosem. Pak se ke mně naklonil a své rty o ty mé jen něžně otřel. Naše nosy byly o sebe opřené a rty se od sebe vzdalovaly jen pár milimetrů. Oba dva jsme nahlas dýchali. Probíhala mezi námi elektřina, chemická reakce zvaná vzrušení. Šimralo mě v podbříšku. Hypnotizovala jsem jeho rty, jemně se třásly. Po chvilince nadzvedl jeden koutek svých úst, v zápětí ho zase pustil dolů a spojil naše rty v opatrném polibku. Po pár dalších takovýhle polibcích se to trošku zvrhlo. Začal mě vášnivě líbat, vzal mě do náruče a nesl do ložnice, při tom mě nepřestával líbat. Položil mě na postel, pomalu si na mě lehl, podpíral se na rukách, aby mě nezalehl, ale při tom byl na mě tak namáčknutý. Cítila jsem každý kousek jeho těla. Cítila jsem jeho srdce splašeně bít.

Po další chvilince jsem se dlaněmi opřela do jeho hrudi a donutila ho tak lehnout si na záda. Sedla jsem si na něj obkročmo a stáhla si mikinu, odhodila jsem ji někam za sebe. On strčil své ruce pod mé tričko, jel pomalu nahoru, přes žebra a pak mi ho sundal. Oba dva jsme se nyní navzájem pozorovali. Zkoumala jsem jeho obličej, jeho tělo. Pomalu jsem jela pohledem dolů až jsem se zarazila u místa, kde jeho tělo zmizelo pod tím mým.

A pak, zničehonic, můj pohled přeskočil na mé bříško. V tu chvíli mě nepříjemně bodlo u srdce.

Tohle mu nemůžu udělat. Mohla bych mu ublížit.

Ježiš marjá! Je to jen sex. Nic víc.

Ale i tak. Víš přeci, co říkala doktorka? Ani fyzicky ani psychicky se nemám stresovat.

Bože, ty jsi citlivka.

Tak dost! Utnula jsem své dvě já a rozhodla se.

„Promiň, já... já nemůžu,“ omluvila jsem se mu, slezla z něj a jen si vedle něho lehla. Nechápavě se na mě podíval.

„Udělal jsem něco špatně, nebo... ?“

„Ne! Ty si nic neudělal špatně. To je moje chyba,“ ujistila jsem ho, ale on si nedal říct.

„Byl jsem moc rychlý že? Já se...“ Položila jsem mu jeden prst přes rty. Řeknu mu pravdu, ať si to klidně Edward přečte v jeho mysli. Mně je to jedno.

„Já nemůžu, protože jsem v rizikovém těhotenství chápeš?“ Čekala jsem, že mě vyhodí z bytu a už se se mnou nebude chtít nikdy bavit, ale on jen překvapeně vykulil oči a zamumlal.

shrnutí

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já a zlobivá holka? Nikdy! 22: