Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já a zlobivá holka? Nikdy! 25

27.05.2010 (19:30) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6653×

Já a zlobivá holka? Nikdy!

25. kapitola

P.S. Prosím, přečtěte si perex.

Dnes je čtvrtek, den jako každý jiný, až na jednu věc. Dostali jsme ředitelské volno, na dnešek a ještě na zítřek, takže je lehárko. Rozhodla jsem se, že se projdu lesem, ještě nikdy jsem tam nebyla. Oblékla jsem si bílé bavlněné tílko, mikinu a šedivé volné tepláky. Obula si kecky, stáhla vlasy do culíku. Snídani už jsem měla za sebou, takže stačilo jen vyrazit.

Když jsem ale sešla do obýváku, čekalo mě tam překvapení. V obýváku seděli všichni mý sourozenci s ještě jedním upírem. Byl to vegetarián, soudě podle jeho zlatých očí. Tiše si s nimi podíval.

„To je ona?“ zeptal se a okouzleně se na mě díval. Alice kývla, Edward si povzdechl, Rosalie zrovna něco řešila s Emmettem a Jasper, Jasper tu nebyl.

Z ničeho nic stál ten cizí muž u mě, chytl mě za ruku a něžně ji políbil.

„Velice mě těší slečno. Mé jméno je Hamish Volturi,“ představil se a mně v tu chvíli došlo, že je tu problém a rozhodně ne malý.

„Issabella Cullenová,“ představila jsem se a snažila se schovat zděšení. Podívala jsem se na Alici, ta mě opatrně sledovala.

„Jdu se projít do lesa. Vrátím se k obědu,“ řekla jsem a vyprostila svou ruku z té jeho.

„Mohl bych Vám dělat doprovod?“ A sakra, co mám odpovědět? Ano? Ne? A co když se naštve, když ho odmítnu a pošle na nás gardu. Bude lepší, když budu souhlasit.

„Ale jistě,“ odpověděla jsem a podívala se na Alici. Ta se na mě starostlivě dívala.

Vyšli jsme z baráku a já se vydala k lesu. On mě, jako věrný pejsek, následoval.

„Mohu mít na Vás pár otázek?“ řekl zdvořile.

„Podle toho jakých,“ odpověděla jsem a přimhouřila jedno oko. Nevěděla jsem, co mám dělat. Docela jsem se ho bála. Co když mi ublíži? Došli jsme k říčce, už jsem se chystala do ní vkročit, protože tu nebyla žádná lávka.

„Dovolíte?“ zeptal se, vzal mě do náruče a přenesl mě přes řeku. Hrozně ve mně hrklo, když mě vzal do náruče, ale nedala jsem na sobě nic znát. Celou dobu se mi díval do očí. Musím uznat, že byl opravdu pěkný, ale na Edwarda neměl. Na druhém břehu mě položil na zem.

„Děkuju,“ poděkovala jsem a pokračovala v cestě.

„Jste opravdu nádherná,“ řekl po chvilce a mě tak zarazil.

„Trošku divný způsob balení holek. Většinou je nejdřív pozvete do kina nebo na večeři, než jim začnete říkat, že jsou nádherné,“ řekla jsem a hned jsem se za to chtěla zabít. Jestli mě někam pozve, tak jsem v háji. Opravdu nechci mít nic společného s Volturiovými.

„Pravda. Tak tedy, nechtěla by jste se mnou jít do kina?“ zeptal se, stoupnul si přede mne a pronikavě mi hleděl do očí.

„Víte, většinou nechodím do kina s někým, koho znám pouhých pět minut,“ odpověděla jsem. Za tuhle odpověť by mě neměl zabít. Takhle by se přeci zachovala každá normální dívka. Zamračil se. Já ho obešla a šla dál.

„Víte kdo jsou Cullenovi?“ zeptal se najednou chladně. A do háje! Klid Bello, zachovej chladnou hlavu.

„Moje adoptivní rodina, kdo jiný,“ odpověděla jsem klidně a zastavila se. Dál už s ním nejdu, docela se ho bojím. Otočila jsem se a vyrazila zpátky.

„Stalo se něco?“ zeptal se nechápavě.

„Je mi chladno,“ odpověděla jsem a nezastavovala.

„Mohu Vám půjčit kabát, pokud chcete,“ navrhl.

„Ne děkuji,“ řekla jsem rychle a hned toho litovala. V tu ránu stál přede mnou a nakláněl se ke mně. Cukla jsem sebou a udělala jeden krok dozadu.

„Nemusíte se mě bát, já Vám neublížím Issabell,“ řekl a pohladil mě po tváři. Zase jsem sebou cukla. To ho zarazilo.

„Vy mě odmítáte?“ zeptal se ostře. Tak a víte co? Mně je to jedno, pořádně ho seřvu. Je to přeci normální člověk ne? Teda, já si mám myslet, že je normální člověk.

„A už toho mám dost!“ řekla jsem tvrdě a on se na mě překvapeně díval. „Co si o sobě vůbec myslíte? Že ke mně přijdete, jednou na mě mrknete a já se vám hned poddám? Já nejsem děvka milý pane. A jestli si myslíte opak, tak to jste na pořádném omylu!“ říkala jsem opravdu naštvaně. Mluvila jsem sice divně, ale bojím se, že kdybych na něj mluvila sprostě, tak bych to mohla pěkně schytat.

„Ale já to tak nemyslel.“ Začal se omlouvat. Ááá super! Zabralo to. Obešla jsem ho a šla rychle domu. „Omlouvám se,“ řekl. Ignorovala jsem ho. Už jsem chtěla být co nejdřív doma. Došla jsem k říčce, on mě chtěl vzít do náruče, ale já se mu vykroutila.

„Nesahejte na mě!“ zanadávala jsem a přebrodila se řekou. Bylo to těžké, ale zvládla jsem to. Doběhla jsem k baráku, vešla dovnitř, všichni byli na stejném místě, jako když jsme odcházeli. Překvapeně se na mě koukali. Hamish byl nejspíš někde za mnou.

Spiklenecky jsem mrkla na Alici a hned se zase začala mračit.

„Prosím...“ začal na novo. Já šla dál ke schodišti.

„Nechci nic slyšet,“ zahřměla jsem a vyběhla schody, zalezla do pokoje, švihla za sebou dveřmi, zamkla a snažila se nesmát. Podívala jsem se z okna, začalo pršet. A jeje! Co jsem tak slyšela od Alice, tak když tady začne pršet, tak taky dlouho pršet nepřestane, takže se mám na co těšit.

Vytáhla jsem z pod postele obraz od Joea, tak jo, kam pak ho dám? Nebo ho nikam dávat nebudu? Opřela jsem ho o zeď vedle stojanu na plátna, vzala si román Na větrné hůrce, lehla si na postel a začala číst. Asi za 45 minut mi někdo začal bouchat na dveře.

„Ať jsi kdo jsi, jdi pryč,“ řekla jsem a otočila na další stránku.

„Bello otevři. Tohle je naléhavé!“ říkala Alice a bušila na dveře. S protočením očí jsem se zvedla z postele a šla odemknout. Odemkla jsem a Alice už seděla na mé posteli a nervózně si mnula ruce. Zakroutila jsem hlavou, zavřela dveře a sedla si vedle ní.

„Tak copak se stalo?“ zeptala jsem se.

„Co? Krom toho, že tu smrdí Volturiovskejch dědic tak nic,“ řekla zkroušeně.

„Tiše, uslyší nás,“ varovala jsem ji.

„Rosalie s Emmettem ho vzali na lov,“ řekla.

„Tak tu chvilku pobude a pak odjede. To přeci není žádná věda,“ řekla jsem bezstarostně. Alice se na mě zoufale dívala.

„Bello ty to nechápeš? Proč si myslíš, že se ti dneska tak dvořil. On tě chce. Chce si tě vzít za manželku. Do konce nám to naznačil,“ řekla. Od srdce jsem se zasmála.

„Já bych si ho nevzala ani za nic,“ řekla jsem. Zakroutila hlavou.

„Ty to furt nechápeš. Myslíš že by se tě ptal? Jednoduše by tě unesl a bylo by. Donutil by tě ke svatbě a ty by si s tím nic neudělala. Neznáš Volturiovi, co chtějí, to dostanou,“ říkala zoufale a smutně se mi koukala do očí. Až teď mi to došlo.

„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se netrpělivě. V jejích očích se objevilo vzrušení. Co zase chystá.

„Budete hrát s Edwardem, že jste zasnoubení,“ řekla radostně. Oh Bože! To by bylo nádherný.

„Ne, v žádném případě,“ protestovala jsem. Přeci když mě nechce, tak se k němu nebudu vtírat. I když by jsme to jen hráli. Ale představa, že jsem zasnoubená s Edwardem, byla tak lákavá.

„Bello, musíme se ho nějak zbavit. Vím, že Edwarda nemáš ráda, ale stačí prákrát zahrát, jak se líbáte, nebo třeba i to, že se spolu milujete,“ řekla nevinně a potichu.

„Co?!“ vyjekla jsem.

„Prosím, copak si chceš vzít toho namyšlenýho snoba? Jedině tohle tě může zachránit.“ Bohužel jsem musela uznat, že říká pravdu.

„No tak dobře. Edward s tím souhlasil?“ zeptala jsem se jen tak mimochodem. Hrozně mě to zajímalo.

„Ano, po dlouhém ukecávání,“ řekla. „Tady je prsten.“ Rychle mi ho navlíkla na prst. Ok. Je mi šestnáct let, jsem těhotná a „zasnoubená“ s upírem. Co víc si přát?

„Tak, teď jdi za Edwardem dolu do obýváku, za chvilinku jsou zpátky. Rosalie mi volala, že tu budou tak za pět minutek.“ Kývla jsem a utíkala dolů. Sedla jsem si na pohovku vedle Edwarda. Ten po chvilince ztuhl.

„Jsou tady,“ zašeptal mi do ucha, položil jeden prst pod mou bradu a něžně mě políbil. Uslyšela jsem, jak se otevírají dveře. Odtáhla jsem se od Edwarda a usmála se na ně.

„Omlouvám se, nechala jsem se unést,“ řekla jsem, očkem mrkla po Edwardovi, ten se na mě líbezně usmál.

„Vy jste... zasnoubení?“ zeptal se Hamish zaskočeně.

„Ano. Nechtěla jsem vám to hned říkat. Ale nechci, aby došlo k nějakému nedorozumění,“ vysvětlila jsem. Edward mě objal okolo pasu a políbil mě do vlasů. Zavrněla jsem, zavřela oči a usmála se. Tohle hraní mi šlo moc dobře. Dokonale jsem se do toho vžila.

„A proč jste neměla v lese prsten?“ zeptal se podezřele. Tak pro tohle jsem měla skvělou výmluvu. A nebyla to ani tak výmluva. Byla to pravda. Od srdce jsem se zasmála.

„Kdyby jste mě znal Hamishi, věděl by jste, že ztratím prakticky všechno. A tohohle osmnácti karátového prstenu by byla opravdu škoda,“ řekla jsem popravdě a tím ho odzbrojila. „Lásko, dovolíš? Dojdu si na záchod,“ řekla jsem a chtěla odejít, ale on si mě stáhl na klín a zašeptal mi do ucha.

„Sama to nezvládneš,“ šeptl vzrušeně a jemně mi skousl ušní lalůček. Projela mnou elektřina, i když to hrál, vypadalo to, jako by mě doopravdy miloval.

Vzal mě do náruče a šel se mnou pomalu do mého pokoje. Zavřel dveře, položil mě na postel. Lehl si vedle mě a koukal na nebesa. Byli jsme tak blízko, ale při tom tak daleko. Byl tak, tak chladný. V to pondělí byl něžný a milý a pak, zničeho nic, jakoby do něj uhodil blesk zmizí. A teď se mnou hraje, že mě miluje. Jak směšné. Dostala jsem takovou chuť teď odejít, prásknout s dveřmi. Proč se vlastně snaží? Kvůli mně? Abych zůstala na živu? Nebo kvůli čemu? Kvůli tomu, aby jeho rodina zůstala naživu? To já jsem ten, kdo je ohrožuje, kdybych tu nebyla, vše by bylo v pořádku.

Věděla jsem co udělám. Ten, koho miluji mě stejně nemá rád a nikdy neměl. Tenkrát se chtěl jen pobavit. A Hamishovi se zjevně líbím, možná by byl i dobrým otcem. Tak proč to tak nezařídit? Nalily se mi slzy do očí.

Rychle jsem se posadila, cítila jsem na svých zádech jeho pohled. Pomalu jsem si sundala prsten, položila mu ho na hruď. Vstala jsem z postele a šla ke dveřím. Ve dveřích jsem se na něj naposledy usmála. Nechápavě se na mě koukal. Povzdechla jsem si. Kdyby se na mě teď usmál, nebo cokoliv řekl, já... já bych to neudělala. Čekala jsem ještě chvíli, ale on si mě pořád s jedním nadzvednutým obočím měřil, jako bych byla retardovaná. Sklopila jsem hlavu, zavřela za sebou dveře a šla chodbou jako na popravu. Dostala jsem se ke schodišti a pomalu po něm kráčela dolů. Došla jsem na poslední schod a dívala se po těch nádherných očích mých sourozenců. Budou mi hrozně chybět. Pak jsem obrátila pohled na Hamishe. Usmála jsem se.

„Hamishi já...“ začala jsem... To be continued.

shrnutí

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já a zlobivá holka? Nikdy! 25: