Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já a zlobivá holka? Nikdy! 26

01.06.2010 (17:15) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6335×

Já a zlobivá holka? Nikdy!

26. kapitola

Rychle jsem se posadila, cítila jsem na svých zádech jeho pohled. Pomalu jsem si sundala prsten, položila mu ho na hruď. Vstala jsem z postele a šla ke dveřím. Ve dveřích jsem se na něj naposledy usmála. Nechápavě se na mě koukal. Povzdechla jsem si. Kdyby se na mě teď usmál, nebo cokoliv řekl, já... já bych to neudělala. Čekala jsem ještě chvíli, ale on si mě pořád s jedním nadzvednutým obočím měřil, jako bych byla retardovaná. Sklopila jsem hlavu, zavřela za sebou dveře a šla chodbou jako na popravu. Dostala jsem se ke schodišti a pomalu po něm kráčela dolů. Došla jsem na poslední schod a dívala se po těch nádherných očích mých sourozenců. Budou mi hrozně chybět. Pak jsem obrátila pohled na Hamishe. Usmála jsem se.

„Hamishi já...“ začala jsem. Nadějně se na mě usmál. Najednou mě ale někdo objal okolo pasu.

„Zlatíčko, nemusíš se pořád omlouvat. Hamishovi určitě nevadí, že jsme se před ním líbali a že se mu teď nevěnuješ,“ říkal nádherný medový hlas, který mi tak zkazil všechny plány.

Chtěla jsem říct, aby už nepředstíral, ale ten pocit, který jsem měla, když jsem byla v jeho obětí byl tak uklidňující. Nedokázala jsem ho pokazit.

„Nebude vadit, když vám ji zase ukradnu?“ zeptal se, nečekal na odpověď, chytl mě do náruče a lidskou rychlostí se mnou vyběhl schody. Nechápala jsem, co teď dělá. Že by mu došlo, co jsem měla v plánu.

Když jsme zmizeli za dveřmi mého pokoje, znovu mě položil na postel, ale nestihl nic říct, protože do dveří vlítla Alice. Chvilku si mě rozzuřeně měřila pohledem a pak se uklidnila.

„Jasper se už vrátil, tak bereme Hamishe do Seattlu. Budeme tam až do noci. Nechcete jet s námi?“ zeptala se. A proč nejet? Třeba se mi to tentokrát povede a já se stanu paní Isabellou Volturryovou. Bože, zní to strašně, ale je to jeden ze způsobů, jak uchránit svou rodinu.

„Já,“ začala jsem, ale nic nedořekla, protože po mně Alice hodila rozzuřený pohled. Rychle jsem si svou odpověď rozmyslela. „Nemám čas, musím řešit důležitější věci.“ Snažila jsem se říct normálně. Alice se usmála.

„Tak dobře a moc tu nevyvádějte,“ řekla a zmizela.

Ještě chvilku bylo ticho. Neodvážila jsem se na Edwarda podívat. Po deseti minutách pustého mlčení to začalo.

„Co to k sakru mělo být?“ řval na mě. Byl hrůzostrašný, děsivý. Radši jsem nic neříkala a jen se na něj občas podívala.

„Jsi normální? Copak se chceš stát jedním z nich?“ řval dál a já ho nechala. Nehodlala jsem mu oponovat, ale slzy jsem nedokázala zastavit. Tiše tekly po mých tvářích. Sklopila jsem hlavu a snažila se ho nevnímat. Jemně mě začalo pobolívat v břiše. Ale ne! To ne! Musím Edwarda zastavit. Jestli v tom bude pokračovat, tak to může dopadnout pěkně blbě.

„Edwarde prosím...“ Ani mě nenechal domluvit.

„Nebo ti snad nejsme dost dobrý? My se tě tu snažíme před ním uchránit a ty? Ty by jsi to klidně zničila. Jsi sobecká mrcha Isabello!“ Nepřestával řvát a mně začalo být slabo. Bolest v břiše se stupňovala.

„Co si o sobě...“ Už ne, už dál nemůžu. Rychle jsem vstala, podívala se na něj uslzenýma očima a zařvala.

„Drž hubu!“ Víc už jsem ale říct nestihla, protože jsem se zhroutila zpátky na postel. Proč? Proč mám pocit, že za vše můžu já? Nebo je to pravda? Opravdu jsem já ten škůdce? Ten škůdce, který pomalu ale jistě ničí jejich idylickou upírskou rodinu.

Světlo se mi začalo drát pod těžká víčka. Pomalu jsem si začala vzpomínat na to, jak na mě Edward řval. Musím mu vysvětlit, proč jsem chtěla odejít s Hamishem. Musí to vědět. Já chci aby to věděl.

Otevřela jsem oči a posadila se. V pokoji jsem byla sama, stoupla jsem si a rychlým krokem šla k Edwardovi do pokoje. Byl tam, ležel na posteli se zavřenýma očima, jako nádherná mramorová socha. Dostala jsem hroznou chuť ho políbit.

„Potřebuješ něco?“ zeptal se chladně se stále zavřenýma očima.

„Ne,“ špitla jsem a už zavírala dveře. Když do mě vjelo takové odhodlání. Otevřela jsem zprudka dveře.

„Vlastně ano, přece tu něco je,“ odpověděla jsem podrážděně. Vešla do pokoje a zavřela za sebou. On se na mě překvapeně podíval, posadil se a čekal.

„Víš proč jsem chtěla odejít s Hamishem?“ zeptala jsem se ho naštvaně. Zakroutil hlavou na znamení nesouhlasu.

„Nevíš?...“ No to si ze mě dělá srandu? „Tak jak sis jenom mohl dovolit, takhle na mě řvát? Pokud vím, nejsem tvoje žena, já můžu odejít s kým chci a kdy chci. Řekni mi jeden jediný smysluplný důvod, proč bych tu měla zůstat?“ Mlčel, jen na mě překvapeně hleděl.

„To jsem si mohla myslet... Pokud vím, tak Volturiovi jsou pěkný hajzlové že? Myslíš, že by jim nevadilo, že jsem odmítla jejich nástupce?“ ptala jsem se ho. Zase nic neřekl a tak jsem pokračovala.

„Jo, ano, ten nápad, že budeme předstírat, že jsme zasnoubení nebyl špatný, ale když jsem viděla, jak tě to otravuje a nebaví, tak jsem se sama sebe zeptala. Proč? Proč to celé divadýlko? Ten koho miluju mě stejně nemiluje, takže nemá cenu zůstávat a když odejdu...“ Z ničeho nic mě přerušil.

„Koho miluješ?“ zeptal se se zájmem v hlase. Do řitě. To je úplně natvrdlej? Copak mu to nedochází? Nechápavě jsem zakroutila hlavou.

„Edwarde, ty jsi sice upír, ale blbej jak štolba.“ Už jsem chtěla odejít, ale ještě než jsem odešla, řekla jsem. „Dnes odjíždím do Volterry, ale Hamishovi to oznámím sama. Alici to můžeš říct,“ řekla jsem a odešla. Zavřela jsem se v pokoji a začala plakat. Věděla jsem, jak to ze sebe dostat.

Dala jsem si na stojan nové plátno a začala zuřivě malovat. Přes slzy jsem skoro neviděla, ale bylo mi to jedno. Malovala jsem srdcem. Byla jsem celá od barev a od slz, ale bylo mi to jedno. Břicho mě bolelo, ale to mi bylo taky jedno.

Vždyť já si ho nechci vzít, tak proč to dělám? Protože budu s někým kdo mě miluje že? A miluje mě vůbec? Určitě je to správné rozhodnutí. Bude to tak lepší. Stejnak bych se k Edwardovi nehodila. On je dokonalý upír a já jsem pubertální, těhotná holka. Zajímalo by mě, od kdy jsem na něj změnila názor.

Někdo zaklepal na dveře. Ignorovala jsem to a malovala dál.

Další zaklepání na dveře, zase jsem to prosklila.

„Můžu dál?“ zeptal se Edwardův hlas.

„Je to na tobě,“ řekla jsem a slzy se ze mě řinuly ještě silněji a rychleji. Otevřeli se dveře, ale já se na něj nepodívala.

„Bello!“ zašeptal. Koukla jsem na něj, ale přes slzy nic neviděla. Utřela jsem si tváře a tím si je tak nabarvila. Pak jsem si zápěstím otřela oči a znovu se na něj podívala. Smutně se na mě koukal. Byl tak nádherný.

„Omlouvám se,“ řekl. Ach bože! Ono mu to vážně nedošlo. Může být někdo tak natvrdlý? Může a Edward je zářný příklad.

„Strč si svoji posranou omluvu někam. Já oni nestojím,“ řvala jsem na něj a sedla si na postel, schovala si hlavu do dlaní. Edwardova chladná ruka mě pohladila po vlasech.

„Copak ti to nedochází?“ zeptala jsem se. Objal mě okolo ramen a přitiskl si mě k sobě.

„Ale ano dochází,“ řekl. Nadějně jsem se na něj podívala. „Chceš se pro nás obětovat, ale to nemusíš, když budeme předstírat, tak to zvládneme,“ řekl. Nedochází mu to. Beznadějně jsem se na něj usmála, vstala a pokračovala v malování.

Proč mě tedy v pondělí líbal? Opravdu se chtěl jen pobavit? Tak se ho zeptám, když už odejdu, tak chci aspoň vědět odpovědi na své otázky.

„Proč jsi mě v to pondělí líbal?“ zeptala jsem se ho a cítila jeho zaražený pohled na svých zádech.

„Já nevím, dostal jsem chuť tě políbit,“ řekl a já ztuhla.

„Chuť? Takže jsi se jen pobavil?“ zeptala jsem se a pokračovala v malování víc zuřivě. Najednou se jeho ruce obmotaly okolo mého pasu. Ztuhla jsem.

„Neodcházej, prosím. Nevím jak bych to tu zvládl bez toho pošťuchování. Bez tvých hnědých, rošťáckých očí. On si tě nezaslouží,“ šeptal mi do ucha. Tak já už to vážně nechápu.

„A kdo si mě zaslouží?“ zeptala jsem se ho vzrušeným šeptem. Skoro jsem se neslyšela, ale bylo mi jasné, že on to slyšel. Jemně mi zkousl ušní lalůček. Projela mnou elektřina. Proč mi to dělá? Přiložil svá ústa na můj krk a něžně mě na něj líbal. Dýchala jsem trapně nahlas, ale nevadilo mi to. Opřela jsem celou váhu svého těla o něj. Najednou jsem seděla na posteli, on vedle mě, jeho ruka byla na mém stehni a on se plně věnoval mým rtům těmi svými.

Ale co když to jen hraje? Co když nechce, abych odešla protože by to ublížilo Esme a ostatním?

Opustil mé rty, zaklonil mi hlavu na stranu a začal se věnovat mému krku. Když jsem nabrala kyslík do plic, zadýchaně jsem se ho zeptala.

„Nepředstíráš to, že mě máš... rád, jen proto, abych... abych neodešla že?“ Dalo mi docela práci to ze sebe dostat. Ztuhl. To byla špatná zpráva. Odtáhl se ode mě a nečitelně se na mě díval. To byla moc špatná zpráva.

„Jasně,“ zavrčela jsem, stoupla si a rozpustila si vlasy, prohrábla jsem si je. Jak jsem jenom mohla být tak blbá a věřit tomu, že mě má rád? Já jsem tak naivní.

„Tohle si o mně myslíš? Jestli jo, tak za mnou přijď, až změníš názor,“ vyjel po mně a zmizel. Slyšela jsem, jak práskly dveře u něj v pokoji.

„Já už za tebou ale lízt nehodlám, už toho mám akorát dost,“ zařvala jsem, vstala jsem a šla k telefonu. Zavolám Alici sama. Vytočila jsem její číslo a čekala až to zvedne.

„Ano Bell?“ zeptala se.

„Jdi prosím tě někam, kde tě nikdo z rodiny a hlavně Hamish neuslyší,“ poprosila jsem jí šeptem.

„Dobře, vydrž,“ řekla. Čekala jsem asi minutu.

„Co se stalo?“ zeptala se trošku napnutě.

„Odjíždím,“ oznámila jsem vyrovnaně.

„Co? Kam?“ zeptala se zděšeně.

„Do Volterry,“ odpověděla jsem neoblomně.

„Ne ne ne!“ řekla rychle. „To ti nedovolím. Ty jsi naše, ne jejich,“ říkala.

„Já své rozhodnutí nezměním,“ řekla jsem trošku smutněji. Ona mi to típla.

„Super!“ zašeptala jsem mrtvě. Hodila telefon na postel a zalezla do koupelny. Rychle jsem se osprchla, oblékla se do čistého oblečení a chtěla si jít lehnout, ale najednou mi někdo vrazil do ložnice a pevně mě chytil za ramena.

shrnutí

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já a zlobivá holka? Nikdy! 26: