Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já a zlobivá holka? Nikdy! 28. - sad

Takže, je tu další dílek Jazh?N!. Jak už asi mnozí víte, miluju depkárny. Psát depresivní dílky a povídky mě neuvěřitelně baví. No a jelikož už jsem na tento způsob nic dlouho nenapsala, rozhodla jsem se, že udělám dvě verze 28. kapitolky. Sad a happy. Sad, což je tato, skončí hned, nebudu to nijak rozepisovat. Prostě bude jen jedna kapitolka sad verze. Happy verze bude pokračovat dál ještě nejméně dvě kapitolky. Takže klid. Takže přeju příjemné počteníčko a budu moc vděčná za komenty... Ahojte... :D

28. kapitola

Takže, je tu další dílek Jazh?N!. Jak už asi mnozí víte, miluju depkárny. Psát depresivní dílky a povídky mě neuvěřitelně baví. No a jelikož už jsem na tento způsob nic dlouho nenapsala, rozhodla jsem se, že udělám dvě verze 28. kapitolky. Sad a happy. Sad, což je tato, skončí hned, nebudu to nijak rozepisovat. Prostě bude jen jedna kapitolka sad verze. Happy verze bude pokračovat dál ještě nejméně dvě kapitolky. Takže klid.

„Teda, tedáá? Co se to stalo?“ zeptal se Emmett překvapeně, když si všiml, jak mě Edward vnáší do domu.

„Emmett se zbláznil,“ zahlásila jsem a usmála se. Edward mě za vchodovými dveřmi postavil na zem a chytl mě za ruku.

„Že Vám to ale trvalo!“ řekla Esme, která nás pozorovala z kuchyňských dveří. Byla ráda, že jsme konečně s Edwardem spolu. Usmála jsem se a rozešla se do pokoje. Edward mě věrně následoval.

Hned jak jsme zmizeli za dveřmi, otočil si mě k sobě čelem a začal mě náruživě líbat. Nebylo v tom ani trochu něhy. Z těch polibků byl cítit chtíč, hrubost, touha. Zajel rukou pod mé tričko a jedním trhem ho roztrhl. Víc se na mě přimáčkl a najednou jsem ležela na posteli a on ležel na mě. Jednou rukou se podepíral, aby mě nezalehl. Ztrhl ze mě i kalhoty a já zůstala jen ve spodním prádle. Pak začal svlékat i sebe. Během pár vteřin byl jen v trenkách. Bylo mi trošku líto, že v tom není ani troška romantiky, ale i tak mě tato situace vzrušovala.

Chtivě se na mě podíval a znovu se vrhl na mé rty. Začal je drtit těmi svými a při tom mi pomalu sundaval podprsenku. Když už byla dole, začal laskat má ňadra jeho prsty. Myslela jsem, že vyskočím z kůže. Kroutila jsem své tělo pod jeho doteky. Pak jedním trhem roztrhl mé kalhotky a stejně tak zbavil sebe trenek.

Znovu se na mě toužebně podíval a zrovna, když chtěl spojit naše těla v jedno, mě nepříjemně bodlo u srdce. To nesmím dopustit. Nemůžu ublížit mému miláčkovi.

„Stop!“ vyhrkla jsem a on se na mě nechápavě podíval.

„Co se stalo?“ zeptal se trošku zklamaně.

„Neboj, všichni odešli. Chtěli nám dopřát trošku soukromí,“ ujistil mě a chtěl mě znovu začít líbat, ale já jsem zakroutila hlavou.

„Ne, kvůli tomu to není. Já nechci ublížit mému děťátku,“ objasnila jsem. On se podíval na mé bříško, pak zakýval hlavou, slezl ze mě a lehl si vedle mě. „Promiň,“ omluvila jsem se.

„Za tohle se neomlouvej,“ řekl, ale přesto jsem v jeho hlase slyšela zklamání. Měla bych mu říct, že jsem v rizikovém těhotenství, pak by to třeba pochopil víc. Ale ne, neřeknu mu to. Musím mu to nějak vynahradit. Doběhla jsem ke svému starému batohu a vytáhla z něj jeden kondom s jahodovou příchutí. Edward se na mě udiveně a zároveň překvapeně díval. Přišla jsem k němu, klekla si k jeho chloubě a zeptala se ho.

„Můžu?“ Pořád se na mě překvapeně díval, ale když mu došlo, co chci udělat, tak jen horlivě zakýval. Rozbalila jsem tedy kondom a opatrně mu ho nasadila na jeho úd. Pozorně jsem se koukla na jeho výraz v obličeji. Byl vzrušený, nedočkavý. Usmála jsem se tomu, sklonila se k jeho náčiníčku, pomalu si ho vzala do ruky a začala ho opusinkovávat. Edward byl napjatý.

Po chvilince jsem přitvrdila, opatrně jsem si jeho zbraň strčila do úst a jezdila pomalu nahoru a dolů a nahoru a dolů a pořád dokola. Postupně jsem zrychlovala a čekala, co to s ním udělá. Edward se třásl jako osika. Syčel, vrčel, vzdychal a dýchal nahlas, i když to vůbec nepotřeboval. Čím víc se blížil k vrcholu, tím rychleji dýchal a pak... svůj dech zatajil. To byla známka toho, že dílo jest dokonáno. Odtáhla jsem se od něj a jen ho pozorovala. Stále ležel jako uhranutý, svíral v ruce dva... polštáře? Asi jo, ale moc to jako polštáře nevypadalo. A nedýchal.

Usmála jsem se pro sebe a chtěla vstát, jenže mě najednou strhl zpátky na postel, lehl si na mě a začal mě hrubě líbat. Tohle se mi ale vůbec nelíbilo. Mačkal se na mě, až jsem skoro nemohla dýchat. Začala jsem se pod ním vrtět, ale bylo mi to houby platné. Vůbec si toho nevšímal. Bolestně jsem zavzdychala, ale zase si toho nevšiml. A pak, hrubě spojil naše těla v jedno. Bolelo to! Byl tak surový. Co se to s ním stalo? Začalo mě bolet bříško. Ach ne! To ne! Prosím, já nechci potratit. Po obličeji se mi začaly kutálet slzy a Edward přirážel hruběji a hruběji. Mačkal má ňadra. Mlátila jsem ho rukami do zad, ale jako by si toho ani nevšiml. Snažila jsem se mu vykroutit a říct mu, ať toho nechá, ale nešlo to. Měl hroznou sílu.

Najednou ho ale někdo ode mě odtrhl a švihnul s ním o zeď. Ozvala se rána, zadunění a sypání zdiva.

„Edwarde přestaň. Copak nevidíš, že to nechce?“ zeptal se Alicin hlas rozzuřeně. Já jsem se mezitím schoulila do klubíčka a snažila se zahnat tu hroznou bolest v břiše. Slzy nepřestávaly téct.

„Co?!“ zahučel Edward. Nebyla jsem schopná se na něj podívat. Bála jsem se ho. Co se to s ním stalo? Nejdřív mi vyzná lásku a pak mě znásilní? Přiložila jsem si obě ruce k bříšku a tiskla si je na něj. Snažila jsem se tak své miminko ochránit. Nic mi to ale nepomohlo, cítila jsem jen, jak ve mně umírá. Bylo mi strašně.

„Proboha!“ slyšela jsem zašeptat Alici. Něco mě začalo hřát mezi nohami, jako by to něco ze mě vytékalo. Snažila jsem se přijít na rozumné vysvětlení, ale moc mi to nešlo. Veškeré myšlenky se soustředily na bolest v břiše.

„Carlisle?... Okamžitě se vrať!... Ona krvácí!... Nejspíš potratila!... Ne, taky jsem nevěděla, že je těhotná!... Dobře, chvátej!“ Zaklapla telefon a v tu ránu byla u mě.

„To bude dobré Bello ano? Ty to zvládneš... Edwarde, vypadni!“ zavrčela. „Vypadni! Už jsi jí ublížil dost!“ Zařvala. Pak už si nic nepamatuju, protože jsem upadla do bezvědomí.

*** ***

„Buď vklidu Alice, je v pořádku,“ říkal Carlisleův hlas. Konečně jsem začala vnímat. Měla jsem hrozný pocit prázdna, mrtva, beznaděje. Nějak jsem si ale nemohla vzpomenout, co se stalo.

„Ale jak jí to chceš říct? Nemůžeš na ní najednou vybalit, že potratila,“ šeptal Alicin hlas naléhavě. Potr-tratila? Co? Ne! Prosím to ne! Prosím! Prudce a zděšeně jsem otevřela oči, posadila se. Chytla jsem se za bříško a bezmocně ho pozorovala.

„Ne!“ zašeptala jsem bez hlasu. „Prosím to ne!“ řekla jsem už hlasitěji. Uslzenýma očima jsem se podívala na Carlislea. Ani jsem si nevšimla, že mi slzy začaly téct.

„Prosím, řekni že to není pravda. Prosím!“ prosila jsem ho zoufale. Smutně se na mě podíval.

„Je mi to líto Bello, už se nedalo nic dělat,“ říkal lítostně. Začala jsem hystericky plakat. Až teď jsem si uvědomila, co se včera stalo. Edward mě... mě znásilnil. Ublížil mi, zabil mé dítě, zničil důvod mého žití. Najednou vrazil do dveří on.

„Bello prosím, odpusť mi to!“ omlouval se. Alice se ho snažila odstrčit, ale moc jí to nešlo.

„Vypadni!“ zařvala jsem chraplavě. Roztřeseně jsem si sundala zásnubní prsten a mrštila mu ho do obličeje. „Nechci tě nikdy vidět. Jsi zrůda, nenávidím tě. Jak jsi mi to mohl udělat?“ ptala jsem se ho a při tom křičela. Hysterický pláč se ještě znásobil. Polykala jsem slova a slzy dohromady. Chtunalo to slaně, ale bylo mi to jedno. Chtěla jsem ho zabít za to, co mi udělal. Nenávidím ho.

Alici se konečně podařilo vystrčit ho z pokoje. Já se svalila na postel a oddala se své bezmocnosti, bolesti a zármutku. Brečela jsem dlouho, hodně dlouho. Všichni odešli, spíš jsem je od sebe odehnala. Nechtěla jsem s nimi být. Chtěla jsem být sama.

Přestala jsem plakat až když byla tma. Zvláštně mě uklidňovala, cítila jsem se v bezpečí, nedotknutelná, chráněná.

Můj klid ale dlouho netrval, protože mě pohltila další vlna bolesti, zrady a utrpení. Znovu jsem začala plakat. Tentokrát mnohem silněji. Pořád se mi do hlavy vracelo to, co mi udělal. Vybavovala jsem si každý jeho hrubý dotek, každý jeho pohyb ve mně, každou mou slzu.

Chtěla jsem ho zabít, zmlátit ho, chtěla jsem mu způsobit to, co on způsobil mně. Copak to ale jde zabít upíra? A i kdyby to šlo, já nejsem zrůda. Nedokázala bych někoho zabít. I když, u něj bych nejspíš udělala vyjímku, jen kdybych věděla jak. Jak ho zničit.

Jedno jsem ale věděla dobře, buď to přežiju, hodím to za hlavu a budu žít dál, o čemž pochybuji. Nebo půjdu za mým děťátkem... Ano, budu spolu s ním v ráji. Ještě že Alice nevidí mou budoucnost. Najednou někdo otevřel dveře.

„Nedáš si něco k jídlu,“ zeptala se Esme a přišla k mé posteli.

„Ne, děkuji,“ odpověděla jsem. Pořád jsem si držela ochranářsky své bříško, jakoby v něm pořád bylo.

„A něco k pití by sis nedala?“ zeptala se.

„Ne, nechci nic,“ řekla jsem a ona odešla. Pak jsem usnula. Další den to bylo stejné, jen jsem plakala, ležela v posteli a sem tam něco snědla. Do hlavy se mi pořád dostávala myšlenka sebevraždy. Těšila jsem se na ten klid.

V neděli jsem se přemístila do svého pokoje a začala psát dopis na rozloučenou. Doufám, že to pochopí. Trvalo mi to dlouho a slzy, které mi při psaní tekly, mi moc nepomáhaly. Dopadaly na papír a rozpouštěli písmo. Nakonec jsem ho ale přeci napsala, položila na klávesnici na notebook a ten zavřela. Oblékla jsem si jeany, tričko a na to mou milovanou koženou bundu, do kapsy mobil, do ruky si vzala helmu a šla dolů.

„Kam jdeš?“ zeptala se mě Alice s Esme najednou. Ostatní jen přihlíželi.

„Jdu se jen projet,“ řekla jsem.

„Neměla bys...“ říkala Alice, ale já jí skočila do řeči.

„Uklidňuje mě to. Zatím ahoj,“ řekla jsem a rychle vypadla, protože se mi začaly drát slzy do očí. A co to neudělat? Prostě se vrať domů, ty to nějak přežiješ. Ne! Nepřežiju to, nedokážu to. Nedokážu bez svého miminka žít. Nikdy mě nenapadlo, že mi bude tolik chybět. A to se ani nenarodilo.

Rychle jsem nasedla na motorku a vyjela směr útesy, s Alicí jsme na nich jednou byly. Bylo tam nádherně a já věřím, že stále je. Chtěla jsem to mít co nejdřív za sebou. Dojela jsem na konec silnice, dál bych měla jít pěšky. Rozjela jsem se a vjela na hroznou lesní cestu, která vedla k útesům. Nadskakovala jsem na motorce, jako kdybych byla na trampolíně. Asi po půl hodině krkolomné cesty jsem konečně dojela k cíli, vyjela z lesa a v zápětí se objevila až na kraji útesu. Přede mnou se objevilo moře, bylo divoké a nespoutané. No, nevím jestli to bylo moře, ale na druhé straně na pláži byli vidět lidé. Otočila jsem motorku a zajela ke kraji lesa, sundala jsem si helmu, odhodila jí na stranu, vytáhla z kapsy mobil a vytočila Alicino číslo. Během chvilky to zvedla.

„Ano?“ zeptala se radostně.

„Ahoj Alice,“ řekla jsem a pořádně naslouchala jejímu hlasu. Poslouchala jsem ho nejspíš naposledy.

„Copak potřebuješ Bello?“ Byl tak nádherný, hladivý a uklidňující. „Jsi tam?“ zeptala se a mě tak probrala.

„Ano, promiň. Trošku jsem se zamyslela,“ řekla jsem a uchechtla se. Teď jsem si byla na 100% jistá, že to co chci udělat je správné. Já do jejich ideálního světa nepatřím. „Dojdi do mého pokoje ano?“ řekla jsem jí.

„No, jsem tu,“ odpověděla nedočkavě.

„Otevři můj notebook, je tam dopis. Přečti si ho a dej ho přečíst i ostatním ano? Mám tě ráda.“ Poslední větu jsem naléhavě zašeptala, típla to a odhodila mobil do dálky. Helmu už jsem si zpátky nenasadila.

Začalo mě nervozitou bolet břicho. Tělem mi pulzovalo vzrušení a adrenalin. Zavřela jsem oči a nechala chladný vítr čechrat mé vlasy. Bylo to příjemné, osvěžující. Naposledy jsem si své dlouhé vlasy prohrábla a otevřela oči. Pevně jsem chytla obě řídítka dlaněmi, nastartovala, zhluboka se nadechla a udělala to.

Alice:

Co se to sakra děje? Proč Bella zněla, jakoby se loučila. Otevřela jsem tedy notebook a tam opravdu byl dopis. Položila jsem telefon na stůl a začala upíří rychlostí číst. Během pár vteřin jsem měla dopis přečtený. Kdyby mé srdce bilo, rozhodně by se teď zastavilo. Stála jsem na místě celá zkoprnělá asi jednu vteřinu, pak jsem se rozpohybovala.

„Chce se zabít,“ řekla jsem hystericky a letěla dolů k autu a ostatní mě následovali. Všichni jsme sedli do aut a oni jeli za mnou.

„Jak zabít?“ ptala se Esme z vedlejšího auta.

„Chce skočit z útesu,“ řekla jsem. Víc už vědět nepotřebovali. Jeli jsme, jak nejrychleji to šlo.

Drahá Alice, Esme, Rosalií. Drahý Jaspere, Emmette a Carlisle,

Hned na začátek Vám chci říct, že Vás mám velice ráda. I když jsem nebyla ráda, že jste mě adoptovali, teď jsem Vám za to opravdu vděčná. Nevím, co bych si bez Vás počala. Dokázali jste mi, že rodina není jen instituce, ale že je to pouto mezi lidmi, kteří si sebe váží a mají se rádi. Jsem Vám za to neskonale vděčná. Nejspíš se budu často opakovat, tak mě prosím omluvte. Není mi zrovna dvakrát do smíchu.

„Sakra, to nemůžeš jet rychleji ty káro blbá!“ řvala jsem na mé auto zoufale. Na tachometru jsem měla pouhých 250km. Musíme ji zachránit. Během chvilky jsme byli u konce silnice. Ani nevíte, jak hrozně ráda bych jela autem, teď ale bude rychlejší, když poběžíme. Upíří rychlostí jsem vylítla z auta a letěla k útesům. Proč? Proč jsem jí ty zatracené útesy ukazovala? Proč jen jsem byla tak pitoma? Proč?!

Chci se Vám omluvit. Chci se Vám omluvit, že jsem Vám přidělala tolik starostí. Mohla bych to tu teď vše vyjmenovat, ale tlačí mě čas. Čím déle váhám nad tím, co udělat, tím víc jsem zoufalá. Nechci Vás opustit, ale při tom musím.

Nedokážu žít s člověkem, který mě zničil, zabil mé dítě. A Vy nedokážete žít bez Edwarda, Vašeho syna a bratra. Jeden z nás musel odejít a já určila kdo to bude. Věřte, že to tak bude lepší.

Letěla jsem s větrem o závod. Slyšela jsem, jak někde blízko mě běží i ostatní členové mé rodiny. Když jsem uslyšela křik. Přicházel z druhé strany moře. Když jsem dobíhala k útesu, všimla jsem si vyrytých kolejí v hlíně. Byla tu! Ona to opravdu udělala.

Ano, mohla bych od Vás prostě jen odejít a žít sama, ale nedokázala bych se smířit s tím... nemohla bych žít s tím, že mé dítě umřelo. Ale dost o tom! Já nejsem důležitá, teď jste důležití Vy.

Omlouvám se Carlisle, že jsem tu motorku vzala sebou do hlubin, ale já sama bych nikdy skočit nedokázala. Promiň!

Omlouvám se i tobě Edwarde. Neměla jsem tě tak dráždit, jak dřív, tak teď. Neměla jsem udělat, to co jsem v té posteli udělala. Mělo mi dojít, že se neudržíš.

Když nad tím tak přemýšlím, uvědomuju si, že do té Voltery jsem opravdu měla odejít.

Vydíte to? Ach, ty slzy mě jednou zničí? Ničí to dopis!

Miluju Vás a vždycky budu.

Na nic jsem nečekala a vrhla se po hlavě do toho chladného a nemilosrdného moře. Musíme ji zachránit. Na břehu už stála sanitka, pár lidí se dokonce snažilo pro Bellino tělo dojít, ale neměli šanci. Vlny byly moc silné. Rozrazila jsem dlaněmi hladinu vody a plavala hloub a hloub.

Po chvíli jsem uviděla její tělo, jak klesá hluboko ke dnu. Chtěla jsem ji vytáhnout, ale Carlisle byl rychlejší. Švihem ji vytáhl nad hladinu a já ho následovala. Ona ale nedýchala.

Takže... útesy jsou to nejlepší co mě napadlo. Na nic jiného jsem opravdu nepřišla. Nikdy jsem si nemyslela, že se dokázu zabít. Říkala jsem si, že je to blbost. Nic neexistuje tak hloupého, abych se kvůli tomu chtěla zabít. Mýlila jsem se. Je strašně lehké ztratit smysl života. Až moc lehké!

Plavali jsme rychle, až moc rychle k břehu, ale bylo nám to jedno. Carlisle ji vytáhl z vody, položil ji na studenou a mokrou zem a začal dělat resuscitaci, já mu asistovala. On masíroval a já dávala umělé dýchání. Záchranáři nás chtěli vystřídat, ale když se jim Carlisle představil, nechali to na nás. Lidé okolo nás tiše dýchali.

Miluju Vás všechny do jednoho a to bez výjimky. Sbohem...

Prober se, prosím, prober se. Kdybych mohla brečet, brečela bych jako želva. Esme za mnou se zalykala vzlykami. Rosalie byla u Emmetta v náruči, Jasper tu nebyl. A není divu, já být jím, tak to taky nevydržím. A Edward? Ten odešel do lesa a jen upíři uši mohli slyšet, jak ničí stromy a řve. Bylo mi ho líto.

A Bella se stále neprobouzela. Její srdce nebilo, ani se nezachvělo. Pořádně jsem se na ní zadívala, vypadala jako my. Sněhově až mrtvolně bílá pleť, vypadala jako anděl. Mělo to jen jednu vadu. Byla mrtvá! Carlisle přestal masírovat.

„Carlisle co to děláš?“ zeptala jsem se ho zděšeně.

„Nemá to cenu Alice. Už se neprobere,“ řekl zarmouceně.

„Ale ano, má šanci. Tak dělej!“ křikla jsem. Neměl se k tomu. Tak jsem to začala dělat sama. Ucítila jsem Jaspera, jak příchází. Vzal mě za ramena, silou mě od Belly oderval a vzal mě do náruče. Začala jsem vzlykat.

Záchranáři vzali její tělo, položili ho na nosítka, přikryli igelitem a odnášeli do sanitky. Zhluboka jsem se nadechla a naposledy ucítila její vábnou, voňavou a slábnoucí vůni.

„Můžu za to já, kdybych... kdybych jí je neukazovala. Tak, tak se to nestalo!“ zkuhrala jsem Jasperovi do hrudi.

„Ne, nemůžeš za to. Nemohla jsi vědět, že se bude chtít zabít,“ utěšoval mě. Neměla jsem na další slova sílu. Vzlykala jsem a vzlykala.

Osud se opakoval, již po druhé kvůli nám zemřela dívka jménem Bella. Jsme prokletí? Nebo je to jen náhoda? Nebo nám prostě není souzeno přátelit se s lidmi?

Ať už je důvod jakýkoliv jedno vím jistě. Bude trvat hodně dlouho, než se mé mrtvé srdce zahojí a myslím, že nejsem sama, kdo to takhle cítí.

Edward od nás odešel a už se nikdy nevrátil. Volala jsem mu snad milionkrát, nikdy mi to nezvednul. Esme se trápila snad dalších deset let. Pokaždé, když uviděla dívku Belle podobnou, vzlykala, zavřela se v pokoji a nechtěla s nikým mluvit. Bylo těžké ji uklidnit. I my ostatní to nesli těžce. Víte jak je hrozné, když víte, že kvůli Vám umřela již druhá milovaná osoba?

Od té doby jsme se s žádnou lidskou osobou nepřátelili. Ať byla sebevíc zajímavá, vyhýbali jsme se ji jak nejvíce to šlo.

Teď můžeme doufat jen v lepší zítřky a na to, že jednou zapomeneme.

shrnutí

Takže, doufám, že se dílek i písnička líbila. Budu velice vděčná, za jakékoliv komenty, ať už pozitivní, nebo negativní. Děkuju moc a těšte se na příští happy dílek... :D

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já a zlobivá holka? Nikdy! 28. - sad :

Uzasne napisane, nadhera

hrozně moc smutné

Přidat komentář:

Nick:

Text: