Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já a zlobivá holka? Nikdy! 30

29.08.2010 (12:30) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4429×

Já a zlobivá holka? Nikdy!

30. dílek

„Ok, jdu do pokoje,“ řekla jsem, vyškubla jsem se mu ze sevření a utíkala nahoru.

„Neutečeš mi, Isabello Cullenová!“ zavolala Alice ode dveří a v tu ránu stála na schodu přede mnou. Nevinně jsem se na ní zazubila, poraženě se otočila a šla dolů.

„Tak to tebe chce Alice od včerejška zabít? A já si furt řikal, proč má vraždící náladu,“ řekl Jasper chápavě a usmíval se.

„Edwarde, zachraň mě,“ šeptla jsem a utíkala k němu. Alice mi zatarasila cestu a vražedně se na mě dívala. Edward ji ale obešel a ochranářsky mě objal.

„Řeknete nám laskavě, co se tady děje?“ zeptala se Rose nechápavě a podrážděně. Emmett ji objal a políbil do vlasů.

„Já... necháme to být jo?... každej si budeme hledět svýho. Hlavně ty, Alice, že!“ zavrčela jsem k ní. Otočila jsem se směrem ke schodům a s Edwardem jsme v obětí šli do pokoje. Alice to ale jen tak nevzdala.

„Jasně. Tak jak nám naše drahocená Bella... naše malá sestřička vysvětlí, že je v tom?“ Mrcha Alice! To si to nemohla vyříkat nejdřív se mnou? Potvora! Pomsta bude sladká. Jestli teda vůbec nějaká bude.

„V čem?“ zeptal se Emmett nechápavě. Zavřela jsem oči a otočila se k nim. Edward se otočil taky a já cítila, jak se usmívá. „Woooow!“ zavýsknul Emmett a ukázal na mé břicho. „Nechcete mi říct, že Bella je...“ nechal větu volně doznít. „No páni!“ řekl obdivně.

„Já budu teta,“ řekla Rose radostně, přišla ke mně a zaposlouchala se. Po chvilce promluvila. „No jo!“ řekla a objala mě. „Ach bože Bello, moc ti to přeju,“ blahopřála mi a kdyby mohla, rozbrečela by se. Bylo jí to vidět na očích. Od srdce jsem se na ni usmála a jen doufala, že nikoho nenapadne ta nejzákladnější otázka.

„A kdo je otec?“ zeptal se Jasper. Zabiju ho! On mi snad čte myšlenky. Nasupeně jsem se na něj podívala. Všichni se na mě zvědavě dívali.

„Já,“ řekl Edward a víc si mě k sobě přitiskl. Úlevně jsem se usmála a sklopila zrak na podlahu.

„Ne, ty nejsi. Ano možná budeš... nevlastní. Já chci vědět, kdo je biologický otec,“ řekla Alice a propalovala mě pohledem.

„To vám zůstane navždy utajeno,“ řekla jsem a namířila si to do kuchyně.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ zeptala se Alice naštvaně.

„Máme hlad,“ odpověděla jsem a pohladila si bříško. To už Alice stála v kuchyni a dělala mi špagety.

„Bello, řekni nám to. Prosím. Nebo jen mně,“ žadonila a pokračovala v přípravách. Já se mezitím posadila za stůl, Edward už seděl vedle mě a držel mě za ruku.

„Ne!“ řekla jsem tvrdě a opřela se o mou lásku. Políbil mě do vlasů a položil jednu ruku na mé bříško.

„Bello!!! To mi nemůžeš udělat. Já ho chci poznat. Chci vědět, kdo je otec toho drobečka, co ti roste pod srdcem,“ řekla smutně a hodila na mě psí oči. Zhluboka jsem se nadechla, zavřela oči a snažila se nemyslet. Prostě jí nebudu odpovídat a tečka.

Celé odpoledne mi Alice nedala pokoj. Pořád se mě ptala a vyzvídala, kdo je otec. A Edward jen vedle mě stál, nebo seděl a usmíval se. Měla jsem chuť oba je nakopat do prdele. Do toho ještě přijeli Esme s Carlislem a vyzvídali taky, v kolikátém jsem měsíci. Proč jsem jim to neřekla a kdo je otec, samozřejmě. Když jsem jim ale řekla, že jim to nepovím, tak mi dali pokoj. Alice ale ne. Pořád do mě ryla a Edward nehnul ani brvou. Asi okolo šesté večer už jsem toho měla plné kecky. Nevydržela jsem to a vybuchla.

„Do prdele, už toho mám dost!“ zařvala jsem a Alice se na mě překvapeně podívala.

„Tak mi to řekni,“ nevzdala to.

„Už mě nech sakra na pokoji!“ Vstala jsem z pohovky. Zoufale a při tom naštvaně se jí dívala do očí. Edward mě chytnul za ruku. „A ty mi taky dej pokoj. Nenapadlo tě zastat se mě, co?“ Beznadějně jsem mávla rukou a vydala se do garáže. Nastoupila jsem do Alicina žlutého porsche a odjela. Nechali mě. No ještě aby mě zastavili, to bych jim dala. Cestou jsem zavolala Joeovi.

„Ahoj Joe,“ pozdravila jsem ho.

„Ahoj,“ pozdravil mě radostně.

„Neruším tě? Jsi doma sám?“ zeptala jsem se ho naléhavě.

„Jo jsem... Bell, co se stalo?“ zeptal se starostlivě.

„Takže ti nebude vadit, když u tebe přespím. Kdyby jo, tak mi to řekni, já zavolám Angie,“ řekla jsem.

„Samozřejmě že mi to nevadí. Klidně přijeď,“ ujistil mě a v zápětí mi spadl velký kámen ze srdce.

„Dobře, děkuju. Za chvilku jsem tam,“ řekla jsem a típla to. Za chvilinku jsem opravdu parkovala před jeho domem. Už na mě čekal ve dveřích. Vystoupila jsem a vběhla mu do náruče. Okamžitě jsem se rozplakala.

Ano, vím, že se sem tato písnička (hudba) moc nehodí, ale já si nemohla pomoct. A třeba i vám přijde k chuti.

„No tak... ššššš. To bude dobrý,“ konejšil mě. Uvědomila jsem si, že tohle by měl dělat Edward a ne Joe. Bohužel, Edward momentálně nebyl k použití. No, spíš jsem na něj byla naštvaná, proto nebyl k použití. Joe mě zatáhl do bytu, zavřel dveře, posadil nás na pohovku a já nepřestávala brečet. „Všechno bude v pořádku. Jen se hezky vyplakej,“ říkal a hladil mě po vlasech. Trošku jsem se uklidnila. Odtáhla se od něj a podívala se mu do očí.

„P-promiň,“ zakuňkala jsem. „Je toho na mě trošičku moc,“ špitla jsem a začala znovu hystericky plakat. Nevím, co to do mě vjelo. Asi to těhotenství. Opřela jsem se o jeho hruď a poslouchala tlukot jeho srdce. Uklidňovalo mě to.

Víte... to mi chybělo... lidskost... a taky chybovost. Když žijete v rodině plné dokonalých lidí, občas vám dojde, že oproti nim jste akorát holé nic. A Joe, dělal stejné chyby jako já. Nemyslím stejné, ale... prostě je člověk.

A co když nejsem do Edwarda zamilovaná? Co když jsem zamilovaná jen do jeho dokonalosti? Co když potřebuju stejné množství lásky, které vydám? Nemyslím tím, že mě Edward dostatečně nemiluje, ba naopak, spíš to přehání. Občas se v té jeho lásce topím. Mé srdce je na takové dávky lásky malé. Například to, jak měl o mě dnes ráno strach... lezlo mi to na nervy, ale zároveň mě to těšilo. Bože! Já už ani nevím, co chci. Jsem tak zmatená, až to bolí.

Můj pláč se při poznání tohoto faktu ještě znásobil.

„Neomlouvej se, jsi těhotná, to je normální. Jestli chceš, můžeš se vypovídat. Já tě budu poslouchat,“ ujistil mě a já se malinko uklidnila. Setřela slzy z očí a zhluboka se nadechla.

„A to je na tobě to skvělé. Posloucháš! Když je někomu smutno, tak ho vyslechneš. Chtěla bych být jako ty,“ říkala jsem a hleděla mu do očí těmi svými uplakanými. Usmál se na mě a já se na něj usmála taky. Ale slzy se jen tak zastavit nedaly a už se mi zase hrnuly do očí.

„Ale no tak, neplakej, drobku. Co jít třeba malovat, co ty na to? Zmalujem se od hlavy až k patě,“ navrhl. Ze začátku se mi moc nechtělo, ale třeba u toho přijdu na jiný myšlenky. Utřela jsem si znovu slzy.

„Tak jo,“ odpověděla jsem a on mi pomohl vstát a už mě táhl do ložnice. A začali jsme. Nejdřív on mě. Posadil mě na židli a tenkým štětečkem mi cosi namaloval na obličej. Pak jsem namalovala já jemu na obličej křídla. Na každou tvář jedno. Měly symbolizovat anděla. Poté jsme se oba podívali do zrcadla. Já měla obličej zmalovaný jako klaun. Vypadala jsem směšně.

Začala jsem se smát, až to znovu přešlo do slz a já začla plakat.

„Ale ne! Ty jsi vážně truhlík, viď?“ řekl a objal mě. Najednou někdo zazvonil. Přišli si pro mě.

„Nechoď tam, prosím,“ zažadonila jsem, on se na mě jen hezky usmál a šel. Zůstala jsem v ložnici stát, chvíli jsem se za ním dívala a pak jsem obrátila pohled zpátky do zrcadla.

„Je tu Bella?“ zeptal se medový hlas, který patřil mému snoubenci.

„Nevím, co jsi jí udělal, ale už to příště nedělej. Bylo opravdu těžké ji utěšit. Vlastně to nešlo, pořád pláče,“ slyšela jsem Joea potichu říkat, když šli do ložnice. Během chvilky se vedle mě oba objevili. „Nechám vás tu o samotě,“ řekl Joe a zavřel dveře.

„Pojď domů, lásko,“ zašeptal Edward a pohladil mě po ruce. Já se stále dívala do zrcadla a pocítila hrozné vysílení. Byla jsem strašně slabá a unavená. Oči se mi pomalu začaly zavírat.

„Nech mě na pokoji, Edwarde,“ řekla jsem chraplavě, ale stále měla pohled zabodnutý na odraz v zrcadle. Barva okolo očí se rozmazávala kvůli slzám, které mi ještě před chvilkou tekly.

„No tak. Omlouvám se ti. Prosím... já tě prosím. Pojď domů,“ žadonil jemňounce.

„Nech mě být,“ řekla jsem ještě mdleji. Zavřela oči a po další chvilince jsem ucítila, jak ztrácím pevnou půdu pod nohama.

shrnutí

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já a zlobivá holka? Nikdy! 30: