Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já a zlobivá holka? Nikdy! 32

Tak a další dílek na světě. Doufám, že se vám bude líbit. Bella se půjde zase projít do lesa, koho tam asi potká?? A jak to dopadne? Stane se jí něco? ... Poté ale pozor, přijde nečekaný zvrat. Jaký? To se dozvíte v této kapitolce. Přeji příjemné počteníčko a také děkuji za komenty k předešlým kapitolkám. Opravdu mi pomáhají v psaní a drží mě nad vodou. Děkuju, děkuju, děkuju moc... :D

08.09.2010 (15:45) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5267×

Já a zlobivá holka? Nikdy!

32. dílek

 

Po delší chvíli jsem se od něj odtáhla a se zkoumavým pohledem jsem se mu dívala do očí. Zračila se v nich láska, něha, vzrušení a chtivost. Pohladila jsem ho po tváři a zastavila se svou dlaní u jeho rtů. Zkoumala jsem je jak prsty, tak pohledem. Byly tak chladné a strašně mě přitahovaly. Chtěla jsem je okusit. Jednou si kousnout. Zavřel oči. Přiblížila jsem své rty k těm jeho a opravdu ho do nich kousla, ale bylo to, jako bych kousala do kamene.

Uchechtl se a otevřel oči.

„Co to děláš?“ zeptal se a díval se mi do očí.

„Něco jsem zkoušela,“ odpověděla jsem a opřela si hlavu o jeho hruď, zavřela jsem oči a zkusila usnout. Povedlo se.

---

  

Další dva měsíce byly trošku kritické, nálady se mi střídaly jako na běžícím pásu. Na Jacoba jsem úplně zapomněla. Jediné co mě zajímalo bylo jídlo, jídlo, jídlo a Edward a samozřejmě to maličké, které nosím pod srdcem, ale to beru jako to jídlo, protože to hlavně kvůli němu se tak nacpávám. A kdybyste viděli ty kombinace, které jsem střídala. Zmrzlinu a na to kyselé okurky. Palačinky se špenátem. Prostě to, co bych normálně nikdy nemíchala. Emmett se mi smál, že prý jsem jak prasátko, že sežeru všechno, na co přijdu. A samozřejmě nemůžu zapomenout na Edwarda, který stál vždy při mně a držel mě v těch nejsmutnějších náladách a krotil v těch nejbláznivějších. A mnohem víc jsem se věnovala malování, uklidňovalo mě to. Obraz s rodinným erbem jsme pověsili v obýváku hned naproti dveřím, aby byl pěkně na očích. Vypadalo to, že se všem líbil.

 

Teď jsem ve čtvrtém měsíci a těhotenství si užívám. Do školy normálně chodím a jelikož bříško ještě není zas tak moc velké a pod volným oblečením se dá lehko schovat, spolužáci zatím nemají ani ponětí o tom, že jsem těhotná. Samozřejmě kromě Joea, který mi taky moc pomáhá, jen Edward ho nemůže vystát. Strašně na něj žárlí, ale ne kvůli tomu, že se baví Joe se mnou, ale já s ním. Nedokáže pochopit, že nemám nejlepší kamarádku, ale kamaráda.

 

Dnes je sobota, den jako každý jiný. Edward s ostatními jeli na lov a já jim řekla, že budu u Joea. Edward sice protestoval, ale když jsem mu řekla, že by měl být rád, že budu aspoň s někým a nebudu sama, přestal se bránit. Ale nakonec jsem za Joem nešla. Rozhodla jsem se jít projít do lesa. Šla jsem, kam mě nohy nesly a v tom se přede mnou objevil ten snědý chlapec. Už ani nevím, jak se jmenuje.

 

„Ahoj Nym,“ pozdravil mě a hezky se na mě usmál. Aaaa, ano. Jemu jsem vlastně řekla, že se jmenuji Nymfadora. No nejsem potvora?

 

„Ahoj... Jacobe?“ Ano, jmenuje se Jacob. Hezky jsem se usmála a pořádně si ho prohlédla. Byl vysoký, opravdu vysoký. Musela jsem zaklánět hlavu, abych mu pořádně viděla do očí. Usmál se mému postoji a odstoupil o kousek dál a já mu konečně pořádně mohla kouknout do obličeje. Změnil se, hodně se změnil. Už nebyl kluk, nyní z něj byl muž. Vypadal dospěleji než dřív.

 

„Jak ses měla?“ zeptal se a trošku mrknul okem. On se mnou flirtuje?

 

„Fajn... Ty?“ zeptala jsem se ho a rozešla se dál. Cítila jsem, že jde vedle mě, ale kroky jsem neslyšela.

 

„Teď už skvěle,“ odpověděl flirtovně. A jéje. Trošku jsem se zamračila, ale pokračovala v cestě.

 

„Kolik je ti let?“ zeptala jsem se ho troufale a kriticky zároveň.

 

„Šestnáct,“ odpověděl. Tak je stejně starý jako já, to není fér. Kývla jsem a škobrtla, naštěstí jsem rovnováhu udržela.

 

„Dávej pozor, je to tu plné kořenů,“ upozornil mě milým tónem a trošku mě přidržel za pas. Vyškubla jsem se mu a zrychlila tempo.

 

„Kdo by to byl řek, že by vlese byly kořeny,“ řekla jsem pohrdavým tónem. Ani nevím, proč jsem to tak řekla. Asi proto, že se mnou tak okatě flirtuje, při tom určitě minule viděl, jak si mě Edward brání a drží u těla. On si ale mého protivného tónu vůbec nevšimal, naopak, smál se tomu. To mě štvalo ještě víc.

 

„Co je tu k smíchu?“ zeptala jsem se ho podrážděně a vzpomněla si, že tuhle otázku jsem pokládala Lesliemu chvilku před tím, než jsme se spolu vyspali. Nelituju toho. Kdybychom to tenkrát neudělali, neměla bych své miminko.

 

„Ale no tak. Nebuď tak nabručená. Podívej, je krásný den, sluníčko svítí,“ říkal radostně a při tom jsem stále cítila jeho pohled na mé tváři. Nepodívala jsem se na něj, ať mi to bylo jakkoliv protivné. Odfrkla jsem si a přelezla přes kmen, který ležel přede mnou. Byl už porostlý mechem.

 

Bylo ticho, dobrých pět minut cesty nikdo z nás nepromluvil ani slovo. Jediné co jsem vnímala byl jeho pohled na mém těle, zpívání ptáčků, vítr, který pohyboval s větvemi a stromy, které si spolu cosi šeptaly. Ovšem, jeho pohled mi byl protivný víc a víc. Po další chvíli už jsem to nevydržela. Otočila jsem se prudce k němu a naštvaně se na něj dívala.

 

„Musíš na mě pořád čumět?“ zeptala jsem se ostře a mračila se na něj. A víte co on udělal? Usmál se a přiblížil se ke mně o jeden krok. Až teď jsem začala litovat toho, že jsem nešla za Joem. Odstoupila jsem od něj o krok a zvedla ruku, kde jsem měla zásnubní prstýnek. Podíval se na něj, ale úplně ho prosklil, znovu ke mně udělal krok a teď si mě chytl za pas, abych mu nemohla utéct. Kroutila jsem se v jeho sevření a snažila se osvobodit, ale byl tak silný. Pobaveně mě pozoroval. A pak se ke mně začal naklánět. Odkláněla jsem se od něj, jak nejvíce to šlo, hlavu jsem točila na stranu, ale on si ji přetočil zpátky.

 

„Nedělej to!“ zavrčela jsem na něj těsně před tím, než mě políbil, ale bylo mi to houby platné. Jeho rty byly horké a příjemně hřály. To se muselo nechat, když už nic, tak aspoň hřál. Byla jsem naštvaná, protože jsem se mu nemohla vykroutit. Po chvíli ale tento pocit zmizel a objevil se jiný pocit. Vzrušení. Vzrušení ze zakázané věci. Byla jsem zasnoubená a přesto jsem se líbala se zcela neznámým klukem. Ač jsem si to chtěla přiznat nebo nechtěla, byl pěkný, urostlý a líbil se mi. To že jsem na něj byla protivná, byla jen zástěrka pro to, že mě opravdu zajímal.

 

Pomalu jsem se přestala bránit a nechala ho dělat si s mými rty, co se mu zlíbí. Nebránila jsem se, ale taky jsem se nezapojovala. Stála jsem tam jako tvrdé y, jako panenka na hraní. Víc si mě k sobě přitiskl a já měla co dělat, abych se ubránila pokušení ho obejmout. Zvládla jsem to. Naštěstí. Měla jsem ho plnou hlavu.

 

Do reality jsem se probrala, až když jsem si místo něj představila Edwarda. Bože, co to tady dělám? Začala jsem se zuřivě škubat v jeho náruči, mlátila jsem do něj dlaněmi a zoufale ho kopala do holení.

 

Konečně mě pustil a vzrušeně se na mě díval. Koutky se mu cukaly a já na něj zuřivě koukala. Jak jsem si vůbec mohla myslet... jak mě mohlo jen napadnout, že by se mi mohl líbit. Je tak slizkej a vtíravej. My gosh! Jednou vám přijde, že je ten kluk sexy a v druhý chvíli se vám z něj chce zvracet? To snad ani není možný. Nesnáším tuhle stránku těhotenství, nálady se vám střídají jako na běžícím pásu.

 

„Co si o sobě vůbec myslíš?“ řvala jsem na něj. Chtěla jsem ho praštit, ale nejspíš bych ublížila jen sobě, protože když jsem se mu nedokázala vykroutit z náručí, tak pochybuju, že by mu rána ode mě něco udělala. Vztekle jsem se otočila a šla rychlým krokem domů.

 

Jacob je debil. Kdybych řekla Edwardovi, co se stalo v lese, tak ho zabije... a mě nejspíš taky, protože jsem se přestala bránit. Jak jsem mu to vůbec mohla udělat? Odteď budu Edwarda poslouchat na slovo... neééééé! To nepůjde. Nikdy jsem nikoho na slovo neposlouchala a nehodlám s tím začít. Najednou se mi rozdrnčel mobil v kapse.

 

Podívala jsem se na display. Edward. A sakra! Zhluboka jsem se nadechla a zvedla telefon.

 

„Ahoj Edwarde,“ řekla jsem trošku nervózně.

 

„Ahoj lásko, jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě a já pocítila hřejivý pocit uvnitř mě, když jsem uslyšela v jeho hlase starost.

 

„Samozřejmě, že ano. Chybíš mi,“ zašeptala jsem naléhavě a opravdu si přála, aby byl co nejdříve doma. Chvíli bylo ticho.

 

„Za pět minut jsem doma,“ řekl nedočkavě a já se radostně usmála.

 

„Těším se,“ řekla jsem a típla to. Byla jsem kousek od domu, hodila jsem oblečení do koše na špinavé prádlo a vlezla do sprchy. Nechala jsem horkou vodu stékat po mém těle, a hladila si bříško. Během chvilky se k mé ruce přidala i jiná, chladnější a mnou projelo miliony elektrických jiskřiček. Zachvěla jsem se, ne chladem, ale vzrušením. Podívala jsem se na Edwarda, už byl taky nahý a zrovna za mnou vlezl do sprchy. Celou dobu jsme si hleděli do očí a jeho ruce prozkoumávaly mé mokré tělo. Cítila jsem v podbříšku příjemné mravenčení, líbilo se mi to.

 

Edward se ke mně naklonil a políbil mě na krk. Natočila jsem hlavu a poskytla mu tak lepší přístup k mé pokožce. Chytl mě okolo pasu a přitiskl si mě na sebe. Jeho chladné tělo příjemně kontrastovalo s horkou vodou, která brázdila jak mé, tak jeho tělo.

 

Opřela jsem si hlavu o jeho hruď a vdechovala jeho vůni. Byla tak omamující a uklidňující, k tomu jeho ruce obmotané okolo mého pasu a ta horká voda způsobily to, že se mi začaly klížit oči. Ne! Já ještě nechci spát. Odtáhla jsem hlavu od jeho hrudi a podívala se mu do očí. Šlo to těžko, protože byl moc vysoký, ale zvládla se to. Horké kapky tekly po jeho chladné kůži a postupně chladly. Byl dokonalý, tahle chvíle byla dokonalá. Všechno bylo dokonalé... otázka zní, na jak dlouho nám ta dokonalost vydrží?!

 

„Miluji tě,“ zašeptala jsem a vroucně mu stále hleděla do očí.

 

„Taky tě miluji,“ řekl a sklonil se ke mně. Z jeho úst tato slova zněla tak kouzelně a lákavě. Člověk jim lehko uvěřil!!!

 

Políbil mě a já se do toho polibku tak vžila, až se mi podlomily kolena. Mělo to takovou sílu. Přidržel si mě, chytl do náruče a líbal mě dál. Zapletla jsem ruce do jeho morkých vlasů a laskala ho v nich. Miluji ho. Opravdu ho miluji. S ním je všechno perfektní a dokonalé. Cítím se s ním jako v pohádce.

 

Líbal mě tak intenzivně, až se mi začala točit hlava, ale i přes to jsem se ho nehodlala pustit. A tak jsem omdlela. Tento stav se mi líbil. Bohužel mě z něj probraly dva hlasy plné obav.

 

„Vezmu ji do nemocnice,“ říkal ten jeden nádherný a sametový.

 

„Neblbni Edwarde. Už se probouzí, poslouchej,“ řekl druhý hlas a nastalo hrobové ticho. Jediné co bylo slyšet byl tlukot mého srdce a můj dech. Otevřela jsem oči a uviděla ten nejkrásnější obličej na světě. Edward se nade mnou skláněl a hladil mě po tváři.

 

„Ty jsi mi ale nahnala strach. Asi tě přestanu líbat,“ řekl a já se zhrozila.

 

„Ne, to ne!“ vyjekla jsem. Alice se zasmála a v zápětí zmizela. „To by mě zničilo,“ řekla jsem pravdivě a zarmouceně.

 

„Blázínku, dělal jsem si srandu. Myslíš, že bych to vydržel? Zas tak silný nejsem,“ odpověděl a hned mi to začal dokazovat. Ale byl opatrnější, než ve sprše.

 

(Původně jsem to tady chtěla utnout, ale jelikož vás mám moc ráda, tak pokračujeme dál. Přeju příjemné počteníčko... :D)

 *** ***

„Ty jsi ale tlustá. Měla by ses kontrolovat,“ říkal Emmett provokatérsky. Měla jsem takovou chuť mu jednu vlepit. Nyní jsem v sedmém měsíci. Do školy jsem přestala chodit v půlce sedmého měsíce. Já osobně chtěla chodit co nejdéle to šlo, ale Edward byl absolutně proti a prý do školy přestane chodit taky, abych doma nebyla sama. S tím jsem zase nesouhlasil já. Takže nakonec jsem do školy nechodila a on ano.

 

Pokaždé, když se vrátil s pohledem plným strachu, musela jsem se usmát. Ale jelikož se vracel v době zrovna, když jsem se nacpávala, tak se naopak smál on.

 

„Emmette!“ zavrčela jsem a chtěla mu začít nadávat. Bohužel mi Edward dal další soustu do úst a tím mě přinutil spolknout sprostá slova a utopit je v žaludku. Poslední dobou – od začátku pátého měsíce - se mi stejně zdál nějaký chladný. Od té doby, co můj život zaplňovalo hlavně jídlo a spánek se mě tak trošku stranil. Snažil se to skrývat, ale moc dobře mu to nešlo. Často byl myšlenkami úplně jinde a já netušila proč. To jsem se měla brzy dozvědět.

 

Týden utekl jako voda a mě čekal víkend strávený s Edwardem. Mé nadšení ale zmizelo, když mi můj drahý snoubenec oznámil, že potřebuje lovit a že se vrátí v neděli. Zklamalo mě to, ale co se dalo dělat.

 

Celý víkend mě provázelo neblahé tušení, že se něco stane. Ani Emmett mě nedokázal rozptýlit. Nikomu z rodiny se to nepovedlo. A vše vyvrcholilo v neděli, kdy se mé tušení potvrdilo.

 

Seděla jsem na pohovce a celá nesvá pozorovala televizi. Ani jsem pořádně nevnímala, co v ní je, když Alice dostala vizi. Když se konečně probrala, vypadala zděšeně. Se strachem v očích se podívala na mě. Děsila mě, docela dost.

 

„Alice, co jsi viděla?“ zeptala jsem se jí, vstala a pomalu šla k ní.

 

„Bello, okamžitě jdi do pokoje,“ řekla nekompromisně. Esme s Jasperem stáli vedle ní a nechápavě jí pozorovali. Rosalie s Emmem byli v ložnici a Carlisle v pracovně.

 

„Co jsi viděla?“ zeptala jsem se jí a nehodlala někam odejít.

 

„Bello prosím, jdi do pokoje,“ řekla a už mě držela v náručí, když se otevřeli dveře a v nich stál...? Co? Co ta tu dělá?! Tanya stála ve dveřích v celé své „kráse“ - spíš hrůze - a vítězně se usmívala. Alice mě položila zpátky na zem a já slyšela, jak vrčí.

 

„Ahoj rodino,“ pozdravila nás a zákeřně se na mě usmála. Proč jsem měla takový neblahý pocit, že tahle situace má něco společného s Edwardem.

 

„Tanyo? Co ty tu děláš?“ zeptala se Esme a nesnažila se v hlase zakrýt znechucení. Teď přišel do domu i Edward a mně spadl kámen ze srdce. Ovšem, když jsem uviděla pohled, kterým se na mě díval, zhrozila jsem se. Nevěstil nic dobrého, určitě ne. Ruce se mi začaly třást a vše mi do sebe pomalu zapadalo. On nejel na lov. On...

 

„Bello, mohl bych si s tebou promluvit?... O samotě?“ zeptal se zvláštním nečitelným tónem. Nevěděla jsem, co si o tom myslet. Buď mě mile pozdraví a skončíme v objetí, nebo mi potvrdí... Ne, to ne!

 

„Ano,“ řekla jsem, on mě chytil hrubě za ruku a šel se mnou do mého pokoje. Když jsme byli uvnitř, zavřel dveře, posadil se na postel a dal si hlavu do dlaní. Nechala jsem to na něm, sedla jsem si do křesla a čekala, co z něj vypadne. Ruce se mi chvěly a srdce letělo jako lokomotiva. Věděla jsem, že tenhle rozhovor nedopadne dobře. Můj rozum to věděl, ale srdce tomu nechtělo uvěřit. Srdce stále marně doufalo ve šťastný konec, že Tanya přijela jen na návštěvu a zase odjede a já... já zůstanu s Edwardem. 

 

 

 

„Víš Bello, měl bych ti něco říct,“ řekl a chladně se mi podíval do očí. V pokoji vládla nepříjemná atmosféra. Napětí, strach a nervozita. „Já a Tanya...“ řekl a já ho utnula jednou zvednutou rukou. Došlo mi to, ale vzala jsem to až moc dobře. Tak... reálně. Prostě se to stalo a já to nezměním. Věděla jsem, že později na mě dopadne ten fakt, že mě Edward nechal, opustil kvůli té náně. Ale co s tím můžu dělat? Nemůžu ho u sebe držet. Oči mě začaly pálit. Podívala jsem se na něj, krátce se usmála. Díval se na mě zmateně. Byl zmaten mou reakcí, stejně jako já.

 

Zhluboka jsem dýchala a snažila se nemyslet. Sundala jsem si zásnubní prsten, přišla jsem k Edwardovi, dala mu ho do ruky. On mě stále nevěřícně a překvapeně pozoroval. Nesnesla jsem déle jeho pohled na mém obličeji a tak jsem odešla. Šla jsem ke Carlisleově pracovně, dobelhala jsem se tam a otevřela dveře. Carlisle seděl ve svém velkém křesle a četl knihu.

 

„Bello, co potřebuješ?“ zeptal se mile, ale když uviděl můj zničený obličej, okamžitě stál u mě a objímal. Jeho chladné objetí bylo znamení pro mé slzy a ty se nekontrolovatelně rozutekly z mých očí. Vzlyky je poslušně následovaly.

 

Hladil mě po vlasech a konejšil. Neměl ani páru, co se stalo. Nejspíš byl tak zabraný do čtení, že si ani nevšiml, že se Edward vrátil.

 

„Copak se stalo holčičko?“ zeptal se mě otcovským hlasem a ve mně to vyvolalo ještě větší vlnu pláče. Když najednou jeho tělo ztuhlo. „Co tu dělá Tanya?“ zeptal se potichu. Uklidnila jsem se, uklidnila své emoce a přinutila mozek racionálně myslet. Setřela jsem si slzy a promluvila.

 

„Tanya přijela s Edwardem,“ odpověděla jsem na jeho otázku a on mě posadil do jeho křesla.

 

„Vydrž, za chvilku jsem zpátky,“ řekl a zmizel. Nechal mě tu samotnou. Úplně osamocenou. Pustila jsem uzdu, která držela mé emoce zkrátka a nechala je, ať si se mnou dělají, co chtějí. Začala jsem hystericky plakat. Cítila jsem se zrazená, bezcenná. Jako bych nic neznamenala, jako bych byla jen vzduch. V tu chvíli jsem pomyslela na vodopády. Ty jsem ale hned zavrhla. Musím to vydržet, aspoň kvůli tomu maličkému. Kvůli němu musím být silná.

 

Vstala jsem a šla do svého pokoje. Lehla jsem si na postel, schoulila se do klubíčka, i když to moc dobře nešlo a znovu se poddala svým emocím.

 

Takhle jsem strávila další dva týdny. Edward se odstěhoval k Tanye a od té doby se neukázal. Chyběl mi, moc mi chyběl. Byly dny, kdy jsem na něj byla naštvaná, nenáviděla jsem ho a byly dny, jako tenhle, kdy mi chyběl. Kdy jsem chtěla, aby se vrátil a my byli zase spolu. On se smál tomu, jak se nacpávám, tomu jak chodím a pak by mě políbil do vlasů a řekl by ta dvě kouzelná slůvka lásky, která teď říká jiné. 

 

 

 

 

Ach bože Bello, vzchop se! Najednou se ozvalo tichounké zaklepání.

 

„Bello?“ zavolala Alice a vešla dovnitř. Sedla si vedle mě na postel a pohladila mě po vlasech. „Nemáš hlad?“ zeptala se. Zakroutila jsem hlavou na znamení nesouhlasu. Ano, měla jsem hlad, ale na jídlo jsem neměla ani pomyšlení. Tyhle poslední dva týdny, mě museli do jídla nutit. Krmili mě pětkrát denně, nutili mě vstát a chodit ven. Nebyla jsem schopná sama existovat. Jediné do čeho mě nemuseli nutit, bylo malování. Malovala jsem především po nocích a radši se ani neptejte, co jsem malovala. „Sestřičko, podívej se na sebe,“ řekla konejšivím hlasem. „Tohle přeci nemůžeš miminku udělat, nemůžeš kvůli Edwardovi přestat žít. On si to nezaslouží,“ šeptala a při tom mě hladila po tváři.

 

„Chybí mi,“ zašeptala jsem a z mého opuchlého oka vytekla další slza.

 

„Já vím, to ale neznamená, že se na vše okolo vykašleš. Honem vstávat a když to nepude po dobrém, tak to pude po zlém. Dole na tebe čeká návštěva,“ řekla a mě tak trošičku probrala. „Joe se za tebou přišel podívat,“ řekla a já se na ní otočila.

 

„Joe?“ zeptala jsem se nevěřícně. Kývla. Možná bych se mu mohla aspoň ukázat, aby věděl, že žiju. Povzdechla jsem si a namáhavě vstala. Rozešla jsem se ke dveřím. Nohy mě bolely, byly ztuhlé. Dopajdala jsem se ke dveřím, Alice mi je otevřela a já vyšla. Když jsem konečně došla do obýváku, sedla jsem si celá vyčerpaná na pohovku vedle Joea, který na mě čekal. Všichni odešli a nechali nás tu osamotě.

 

„Ahoj Bells,“ pozdravil mě a setřel mi slzy, které ještě nestihly uschnout, z mých tváří.

 

„Ahoj,“ kuňkla jsem a na tváři vytvořila úšklebek, chabou napodobeninu úsměvu.

 

„Co to ta zrůda s tebou udělala?“ zašeptal a objal mě. Jeho teplá náruč byla velice příjemná, líbilo se mi v ní. Cítila jsem se v bezpečí. Znovu jsem začala vzlykat, ale už to nebylo tak intenzivní. „No tak, neplakej. On ti za to nestojí. Víš co? Zajdeme někam na večeři, do kina a tak? Pobavit se. Co na to říkáš?“ ptal se mě a při tom mě hladil po zádech. Ach bože, jak mi chybí jeho objetí, jeho úsměv, když prokoukne můj plán. Povzdechla jsem si.

 

 

 

„Máš pravdu, nestojí mi za to. Ale co tvoje přítelkyně?“ zeptala jsem se ho. Její jméno mi nějak vypadlo.

 

    „Ona to bere. Zeptal jsem se jí, jestli by ji nevadilo, kdybych tě vytáhl večer ven a když jsem ji vysvětlil, co se ti stalo, tak svolila,“ řekl. Popravdě jsem chtěla, aby nesouhlasila a já měla důvod mu říct, že nikam nejdu. Opravdu se mi nikam nechtělo. Chtělo se mi být uzavřená v sobě, ležet na posteli a nechat slzy ničit mou tvář. Takhle se z toho ale nevyvlíknu.

 

„Tak dobře, na večeři by jsme mohli jít,“ řekla jsem a odtáhla se od něj.

 

„Dobře, tak se jdi obléct. Já tu na tebe počkám,“ řekl a pomohl mi vstát. Pomalu jsem vycházela schody nahoru a něco si slíbila. Dneska nebudou žádné vzpomínky na Edwarda. Pro tento večer Edward Cullen prostě neexistuje. Budu jen já a Joe. Zamkla jsem Edwardův obličej pod zámek hluboko v mém srdci a začala se těšit na večer strávený s mým nejlepším kamarádem.

 

Oblékla jsem si na sebe tmavě modré těhotenské šaty, dlouhé až pod kolena, k tomu kecky. Vlasy jsem si stáhla do gumičky, umyla si obličej a trošku nalíčila. Musím vypadat aspoň trošku k světu. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. No, už jsem vypadala i líp. Párkrát jsem si zkusila se usmát. Cítila jsem, jak se mi protahují mimické svaly. Nechala jsem to být a sešla po schodech dolů do obýváku. Joe se bavil s Alicí a ta se mračila.

 

„Dobře, neboj,“ řekl Joe a usmál se. Došla jsem k nim a zvědavě se zeptala.

 

shrnutí

---

 

Chci Vám moc poděkovat za komentíky, které jste mi psali k minulým dílkům. Drží mě nad vodou a pomáhají mi ve psaní. A kor teď, škola mě docela tlačí a poslední dobou mám samé depky. Teď mám zrovna jednu velkou a snažím se z ní dostat, zatím marně. Ale ono se to povede... doufám.

Snad se Vám dílek líbil a nebyl na Vás moc dlouhý. Kdyby jste měli jakékoliv připomínky, nápady, kritiku, napište mi ji do komentu. Budu jen ráda.

Tak se zatím mějte.

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já a zlobivá holka? Nikdy! 32:

Přidat komentář:

Nick:

Text: