Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já a zlobivá holka? Nikdy! 33

16.09.2010 (14:00) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5326×

Já a zlobivá holka? Nikdy!

33. dílek

Vysvětlení: Jelikož to v této kapitolce nikdo nevysvětlí, tak jsem se rozhodla vysvětlit vám sama, proč že to vlastně Edward opustil Bellu. Takže, Edward je kluk, muž, prostě osoba, která většinou myslí svým pohlavním orgánem a Tanya je dlouhonohá, blonďatá upírka, no a naše milá Bellinka? Ta je těhotná a náladová a vše okolo, jen ne sexy. Takže stačilo, aby Tanya párkrát zakroutila zadkem, chodila před ním v sexy oblečcích a bylo to.

Doufám, že to jako vysvětlení stačí.

≡≡≡≡≡≡≡≡

Oblékla jsem si na sebe tmavě modré těhotenské šaty, dlouhé až pod kolena, k tomu kecky. Vlasy jsem stáhla do gumičky, umyla obličej a trošku nalíčila. Musím vypadat aspoň trošku k světu. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. No, už jsem vypadala i líp. Párkrát jsem si zkusila se usmát. Cítila jsem, jak se mi protahují mimické svaly. Nechala jsem to být a sešla po schodech dolů do obýváku. Joe se bavil s Alicí a ta se mračila.

„Dobře, neboj,“ řekl Joe a usmál se. Došla jsem k nim a zvědavě se zeptala.

Alice:

„Edward říkal, že sem přijede v půl páté, což je za půl hodiny. Když uvidí, že tu Bella není, dlouho se tu nezdrží. Stačí, když budete venku tak do devíti. Opravdu nechci, aby Bella znovu trpěla, takže bude lepší, když ho neuvidí,“ řekla jsem Joeovi. Ano, sice jsem si ten telefonát od Edwarda vymyslela, ale nemohla jsem mu říct: Hele Joe, měla jsem vizi o tom, že sem přijede Edward, takže vypadněte s Bellou pryč, jasný? To by přeci nešlo.

„Neboj, Alice, a děkuji ti, že jsi mi zavolala. Kdybych jen tušil, co jí ten ha... Edward způsobil, byl bych tu hned,“ řekl Joe. Byl to opravdu milý kluk. Nedivím se, že je Belly nejlepší kamarád. Hrozně moc si spolu rozumí. Ucítila jsem Bellinu vůni, už byla připravená.

„Až odjede, tak ti zavolám. Dávej na ni pozor,“ řekla jsem ještě, než k nám Bella dopajdala. Trošku jsem se zamračila, už by měli jít. Edward tu bude brzy. Podívala jsem se na Bell. Slušelo jí to, modré šaty pěkně obepínaly její vzedmuté bříško. Jediné, co neladilo, byly kecky, ale to jsem vypustila.

„Dobře neboj,“ řekl Joe směrem ke mně a usmál se. Také se na Bell podíval.

„Copak se tu řeší?“ zeptala se a já bych mohla přísahat, že se jí v očích zablýsklo. Na malou chvilinku se tam objevili ti ďáblíci, kteří nám všem tolik chybí. Radostně jsem se zasmála.

„Že ti to moc sluší,“ řekla jsem a mrkla na ni. Usmála se a mě zahřálo u mého mrtvého srdce. Že by se vše zlepšilo? Joe se také usmál. Původně jsem ho vůbec nechtěla do této rodiné situace zatahovat. Nikdo se neměl dovědět o tom, co se stalo mezi Bellou a Edwardem. Poslední týden jsme ale začali být už zoufalí a tak nám Joe přišel jako nejlepší nápad. A když jsem dostala tu vizi o Edwardovi, bylo rozhodnuto. A naše rozhodnutí bylo správné.

Joe nabídl Belle rámě a ona ho přijala.

„Užijte si to,“ zavolala jsem za nimi, ještě než odjeli. A pak byli pryč. Oddechla jsem si a v zápětí jsme se všichni shromáždili v obýváku. Posedali jsme se do křesel a na pohovku a čekali.

„Jsi si jistá, že byl dobrý nápad, poslat Bellu pryč?“ zeptala se mě nejistě Rosalie.

„Věř mi, taky bych byla ráda, kdyby se dali znovu dohromady, ale znáš Edwarda. Přijde, zanechá ještě větší paseku než poprvé a odejde. A já už vážně nemám nervy a srdce na to, pozorovat Bellu, jak se trápí,“ dokončila jsem svůj monolog a v tu ránu dostala vizi.

Edwardovo auto příjíždějící již za pět minut. Zůstane tu přes noc a počká si na Bells.

To je špatné, špatné, velice špatné.

„Co jsi viděla, lásko?“ zeptal se Jasper a chlácholivě mě hladil palcem po hřbetě ruky.

„Za pět minut je tu a nenechá se jen tak odbýt, bude na ni čekat,“ řekla jsem naštvaně. Takže všechny plány byly k ničemu.

„Ale už není čas Joeovi zavolat, uslyší naše myšlenky,“ řekla Rose. Jsme v pytli, Bella je v pytli.

„Chraňte si mysl,“ zašeptala jsem a začala počítat v čínštině do milionu. Opřela jsem se o Jasperovu hruď a čekala. Za necelé čtyři minuty tu byl. Vcházel do domu a zmateně se po nás díval.

„Ahoj,“ pozdravil nás trošku smutně a jednoho po druhém nás přejel pohledem.

„Podívejme, naše star se vrátila,“ rýpla jsem si do něj a znovu se vrátila k počítání. 1588, 1589, 1590... Edward se nadechl.

„Bella tu není?“ zeptal se zmateně. O co mu kruci jde? Ukázala jsem mu v mysli obraz usmívající se Belly, s rukou zaháknutou v Joeovu rámni, jak vycházejí z baráku. Vykulil na mě oči a pak chápavě zakýval hlavou a obličej se mu stáhnul do bolestné grimasy.

„A co Tanya?“ zeptala jsem se s pohrdavým hlasem a uslyšela, jak si Emmett odfrkl. Edward pokrčil rameny. To jsem nepochopila.

„Nevím, vydržel jsem s ní jen týden,“ řekl a posadil se vedle mě.

„Edwarde, jestli si myslíš, že přij...“ až teď mi došlo, co to řekl. „Cože?“ zeptala jsem se. On s Tanyou nežije?

„Nešlo to s ní vydržet a navíc, pořád jsem myslel na Bellu, na její úsměv, její břško, její dlouhé vlnité vlasy. Jak jsem ji jen mohl opustit?“ říkal bolestně a já ho s radostí objala. Kývla jsem na ostatní, to byla známka toho, že si můžou přestat chránit myšlenky. Edward najednou ztrnul a tupě hleděl na Jaspera. Nejspíš mu ukázal tu bolest, kterou Bella prožívala. Pak pohled obrátil na Emmetta, ten mu asi ukázal, jak Bella po jeho odchodu vypadala.

„Jsem netvor,“ zašeptal, vstal se zaťatými pěstmi a vrčením. Přišel ke klavíru, který sám koupil, opřel se o něj a posléze do něj praštil vší silou. Klavír to neunesl a roztříštil se.

„Edwarde, ten klavír za to nemůže,“ pokárala ho Esme. „Navíc, když jsme Bellu donutili něco dělat, většinou za ním seděla a hrála jakousi melodii. Měla ho ráda,“ řekla Esme. Byla to pravda. Všichni jsme věděli proč. Protože to on jí připomínal Edwarda. Muže, který rozdrtil její srdce na milion malých kousíčků. Edward se sesunul do třísek klavíru, zakryl si obličej dlaněmi a tiše zvlykal. Esme vedle něj v tu ránu stála, objímala ho a utěšovala.

„No tak, zlatíčko, to bude dobré. Ona ti určitě odpustí,“ konejšila ho a hladila jeho rozčepířené vlasy.

„Tomu bych moc nevěřil,“ zašeptal Emmett.

„Emmette!“ zavrčela jsem a on se na mě nechápavě podíval.

„Je to pravda. Viděla si, co to s ní udělalo? Ale dneska vypadala šťastná, když šla s Joem ven. On si ji zaslouží víc než tenhle... pupek,“ zavrčel Emm. Problém byl, že měl pravdu.

„Emmette!“ zavrčela tentokrát Rosalie a dala mu ťafku do ramene. Ozvala se ohlušující rána.

„Má pravdu,“ zašeptal přidušeně Edward. Znělo to, jako by ze sebe musel tato slova tlačit.

Esme ho dál konejšila a já se schoulila Jasperovi do klína. Jak tohle dopadne? To je jen na naší milované Belle.

Bella:

„Bylo to užásné, děkuji ti Joe,“ řekla jsem a objala ho. Byla jsem mu opravdu vděčná. Takhle dobře jsem se necítila už... už dva týdny. Ano, nebylo to perfetkní, všechno, co jsem viděla, jsem si spojovala s Edwardem, dokonce i tu servírku, která nás obsluhovala. Jak by po něm asi koukala? Po tomhle jsem si na Edwarda zakázala myslet a vytěsnila ho z hlavy. Aspoň na tento večer.

„Nemáš zač. I mně se to líbilo,“ řekl a usmál se. Odtáhla jsem se a vydala se ke vchodovým dveřím.

„Pozdravuj rodinu,“ zavolal a já se na něj otočila.

„Budu, ty taky pozdravuj,“ řekla jsem, mávla mu a zmizela v domě. Možná bych počkala, než by odjel, ale začínala se mi z únavy a chladu podlamovat kolena. Vevnitř bylo mnohem tepleji, ale byla tu tma.

„Jsem doma. Joe vás pozdravuje,“ zavolala a rozsvítila jsem. Když jsem procházela okolo kuchyně, něco mi docvaklo. Kde je klavír? Vrátila jsem se do obýváku a marně ho hledala. Jediné co jsem našla, byl malý kousek dřeva pod konferenčním stolkem. Oni ho rozbili. To ne! V tom se přede mnou objevili Esme s Emmettem.

„Kde je klavír?“ zeptala jsem se šeptem se slzami v očích. Oba se na mě dívali nešťastně. Nevěděli, co říct.

„Tys ho rozbil?“ zeptala jsem se ho naštvaně, ale než stačil odpovědět, ozvala se zeshora ohlušující rána. Přikrčila jsem se. Zvuk se ozval přesně v mém pokoji.

„Kdo je v mém pokoji?“ zeptala jsem se polohlasně a rychlým krokem šla nahoru. Emm mě chytil za ruku a tím zastavil.

„Pojď si zahrát šachy,“ skoro mě žádal. On a šachy? To nejde do hromady. Co se tady k sakru děje?

„Chci si jít lehnout,“ uhrála jsem to na únavu. Jestli mi tam něco rozbili, jestli mi jen sáhli na má plátna, zabiju je, ať je to kdo je to. Už jsem byla nahoře na schodech a chtěla se rozejít směr můj pokoj, v tom mě ale zastavila Rose a něco držela v ruce.

„Podívej, ty by ti slušely. Vyzkoušej si je,“ nabídla mi a podávala mi v ruce její nejoblíbenější upnuté rudě červené šaty. Pokusila se mě chytnout za ruku, ale já se jí ucukla.

„S tímhle břichem?“ zeptala jsem se jí s jedním nadzvednutým obočím. Tady něco nehraje! A to hodně. Chtěla něco říct, to už jsem se ale otočila a šla zpět ke svému pokoji. V tom se přede mnou objevila Esme s talířem plným jídla.

„Nemáš hlad?“ zeptala se mile a strkala mi talíř k obličeji. Nechápavě jsem se na ni dívala.

„Právě jsem přijela z večeře,“ odpověděla jsem rázně, obešla jsem ji a přistoupila ke dveřím mého pokoje. Položila jsem ruku na kliku, ale nedokázala udělat nic jiného. Byla jsem hrozně nervózní, něco mi říkalo, ať tam nechodím. Nepříjemné mravenčení v břiše se ještě stupňovalo, bylo to hrozné.

Otevřít? Neotevřít? Odejít? Ne!! Prostě otevři ty dveře, co hrozného by se mohlo stát? Je to jen tvůj pokoj. S touto myšlenkou v hlavě jsem pevněji stiskla kliku a otevřela.

V pokoji byla tma a ticho. Najednou se okolo mě prohnal chladný vánek? Otočila jsem se, ale nikdo tam nebyl. Tak odkud šla ta rána? Rozsvítila jsem, na nic jiného nekoukala a hned šla k mým plátnum. Vše bylo rozdrceno. Bolestně jsem vydechla. Do očí se mi nalily slzy. Sesunula jsem se k zemi a vzala do rukou obraz, který byl rozmalovaný. Byla na něm Edwardova hlava, byla nedokončená. Jediné, co bylo hotové, byly jeho oči. Jeho zlatavé oči, které se na mě vřele dívaly. Ovšem teď přesně mezi nimi byla díra. Slzy přetekly a smáčely zbytky plátna. Kdo mi to udělal? Nejhezčí obraz, který jsem kdy malovala, a oni mi ho zničí? Začal mě ovládat vztek, pokoušela jsem se uklidnit a tak jsem si začala hladit bříško. Nepomáhalo to. Položila jsem obraz... obraz? Zbytky nedokončeného obrazu na zem, stoupla si a otočila se ke středu pokoje. To co jsem uviděla, mi ale totálně vyrazilo dech.

Před mou postelí stál Edward a provinile mi hleděl do očí. Vztek se vytratil, chtěla jsem se mu vrhnout do náruče a taky se to málem stalo. Udělala jsem jeden toužebný krok směrem k němu, ale pak mi došlo, co dělám. Vzpomněla jsem si na tu spoušť v mém pokoji, na klavír. To on ho určitě rozbil. Aha! Přišel se ujistit, že jsem mrtvá a když nebudu, tak mě ještě dodělá? To je milé!

Začala jsem zuřit, ruce jsem zatínala do pěstí a snažila se vytvořit smysluplnou větu bez sprostých slov. Věřte nebo ne, šlo to těžko. Nakonec jsem přeci jen jednu sesmolila.

„Co chceš?!“ zeptala jsem se bez emocí a tvrdě mu hleděla do tváře. Sice to nebyla moc dlouhá věta, ale byla slušná. Bez nadávek. To se cení, ne? Bože, co se o to teď starám? Přede mnou teď stojí nejnádhernější, ale také nejsobečtější a nejkrutější člověk... upír na světě.

„Bello, já...“ nedořekl větu a udělal jeden krok ke mně. Zvedla jsem k němu ruku a on se zastavil. Couvla jsem dozadu a vytočeně se na něj podívala.

„To ty jsi rozbil ten klavír, že? A to malířské náčiní taky?!“ ptala jsem se pro jistotu, abych ho později nenařkla z něčeho, co neudělal. Provinile sklonil hlavu.

„Takže to je pravda,“ zašeptala jsem. Otočila jsem se do strany, jednou rukou si zakryla ústa a snažila se racionálně myslet. Moc dobře to nešlo. Jedna část mne se mu chtěla vrhnout do náruče a prosit ho, aby neodcházel. Ta druhá ho chtěla zkopat, zmlátit, zabít!

Cítila jsem na sobě jeho nešťastný pohled, ale ignorovala jsem to. Věděla jsem proč přijel, ale já se jen tak nedám. Už ne!

„Co je pravda?“ zeptal se šeptem a udělal jeden neslyšný krok směrem ke mně. Myslel si, že ho nevidím. Zůstala jsem stát. Spustila jsem ruku z úst, zhluboka se nadechla, otočila jsem se zpátky k němu a bez emocí mu hleděla do očí. To zjištění, které jsem teď učinila, můj vztek odbouralo. Naopak, spíš mě to rozesmutnilo. Člověk... upír, kterého jsem ze srdce milovala – problém je, že stále miluju -, mě chce zničit. Copak mu nestačí, že mi ublížil už tím, když odešel s Tanyou? Ne, nejspíš ne!

„Chceš mě dodělat, že jo?“ zeptala jsem se ho bez hlasu. Věděla jsem, že to slyší. „Dozvěděl ses, že ještě žiju a tak si přijel mě zničit, je to tak?“ ptala jsem se ho vyčítavě. Díval se na mě zvláštním pohledem. Takovým stylem: Jak jsi na to přišla? To bych nikdy neudělal!

„To si o mně myslíš?“ zeptal se zklamaně. Nahlas jsem vydechla a tvrdě mu pohlédla do očí. Nechápavě jsem kroutila hlavou. Zase ve mne vládl vztek. Teď už to nevydržím. Vybouchnu!

„A co si mám asi o tobě sakra myslet?!“ skoro jsem křičela. „Nejdřív mě opustíš, z ničeho nic. Pak si přijedeš, rozmlátíš ty nejmilejší věci, co tu mám, a myslíš si, že se ti vděčně vrhnu kolem krku? A ještě ti snad budu děkovat, ne? Tos uhod, chlapče!“ Chtěl něco namítnout, ale já ho zastavila. Došla jsem ke dveřím, které někdo zavřel, otevřela je a s pohledem zabořeným do podlahy jsem řekla: „Jdi si radši za Tanyou! Ta ti aspoň dá... ne jako já!“ poslední větu jsem šeptla. Bez tak mě opustil hlavně kvůli tomu, že jsem se s ním nemohla mít sex. A nikdy mě nemiloval, jen ho bavilo si se mnou hrát. A já, hloupá husa, mu to baštila i s nádivkou. Jak jsem mohla být tak pitomá?

„Bello!“ zašeptal naléhavě, když se vedle mě zastavil. Odvrátila jsem od něj pohled a on odešel. Pravda, nenechala jsem ho moc mluvit, ale nevypadalo to, že by mi chtěl něco říct. Ani nevíte, jak moc jsem se mu chtěla vrhnout do náruče a šeptat mu slůvka lásky. Proč bych to ale měla dělat, když mě ani nemiluje. Tak dost! Už se k sakru nelituj. Vydržela jsi i horší věci, než je tohle.

Musím pryč. Na pár dní prostě vypadnout. Mohla bych zavolat mým rodičům. Biologickým rodičům.

To jsem na tom až tak špatně, že chci volat právě jim? No co, sedmnáct už mi bylo, řidičák mám a těch několik set mil za volantem taky snad zvládnu.

Zavřela jsem dveře a došla k psacímu stolku pro mobil. Vytočila jsem číslo mé matky a čekala, až to zvedne. Zvedla to hned.

„Bello?“ zeptala se nevěřícně.

„Ahoj,“ řekla jsem a sedla si na postel.

„Copak potřebuješ, zlatíčko?“ ptala se stále mateřsky. Beztak to hraje.

„Mohla bych u vás na pár dní zakotvit?“ zeptala jsem se a slova na pár dní, jsem zdůraznila.

„Samozřejmě, srdíčko. Máme pro tebe přijet?“ odpověděla otázkou.

„To by bylo fajn... ale ještě něco tu je, co bych ti měla říct,“ řekla jsem a polkla na prázdno.

„Povídej,“ povzbudila mě. Její bezstarostný tón mě ještě víc vykolejil.

„Jsem... já... totiž... otěhotněla jsem. Nechci, abyste si mysleli, že vás jen využívám. Mohla bych u vás zůstat třeba jen týden, než bych si našla něco jiného a tak,“ chrlila jsem ze sebe vysvětlení. Nechtěla jsem, aby si mysleli, že u nich chci zůstat dlouho. To opravdu nemám v plánu. Chvilku bylo ticho. To je špatné.

„Já budu... babička,“ zašeptala a já stále čekala na verdikt. „Samozřejmě. Pamatuješ na ten dům, co jsme koupili poblíž Seattlu?“ ptala se.

„Ano,“ odpověděla jsem.

„Tak tam pojedeme. Zítra se pro tebe stavíme, ano?“ ptala se radostně. Ona měla opravdu radost z toho, že se k nim chci vrátit? To není možné.

„Ty máš radost?“ zeptala jsem se nevěřícně a hned toho litovala. Co si teď o mně pomyslí?

„Jistě. Víš, dát tě do děckého domova byla ta největší chyba na světě. Nejradši bych se za to umlátila. Když si vzpomenu, že jsem byla v dětství stejná jako ty...“ Cože?

„Co?!“ zeptala jsem se nedůvěřivě.

„Všechno si povíme, až budeš u nás, ano?“ zeptala se s trošku nakřáplým hlasem.

„Dobře, tak se měj,“ řekla jsem.

„Ty taky, těším se,“ odpověděla a já to típla. Lehla jsem si na postel a zavřela oči... Vážně se k nim chci vrátit? Nechci! No, ale nemusím tam být dlouho. Trošku se odreaguju a pak se uvidí.

Najednou se zachvěla postel. Otevřela jsem oči. Vedle mě seděla Alice, ani mě to moc nevyděsilo. Už jsem si zvykla, že mi takhle vtrhává do pokoje.

„To mi nemůžeš udělat,“ řekla a pohladila mě po břiše.

„Je to jen na pár dní. Musím si odpočinout. Všechno to tady na mě doléhá, dusím se tu,“ šeptala jsem naléhavě, posadila se a opřela se o její chladnou hruď.

„Pak se vrátím,“ zašeptala jsem ještě jednou.

„Už odjel?“ zeptala jsem se mrtvolně po dlouhé době ticha.

„Ne! S Tanyou se rozešel a zůstane tu,“ řekla. Ano, pojedu ráda za mými rodiči. Nevydržela bych to tu s ním. Zbláznila bych se. Už teď mi z toho šibe.

„Víš a za to malířské náčiní můžu já. Nechtíc jsem ho do něj hodila, když se proti mně rozebíhal. Moc se omlouvám,“ řekla provinile. Ztuhla jsem.

„Potvoro!“ zašeptala jsem, ale už mi to tolik nevadilo. „Do toho klavíru jsi ho taky hodila?“ zeptala jsem se pro jistotu.

„Ne! To rozbil sám, ale netušil, že ho máš ráda. Opravdu ne,“ zastala se ho.

„Ale udělal to,“ řekla jsem skoro neslyšně a pak zavřela oči. Klidně jsem oddychovala a po chvíli usnula. Dnešek byl velice vyčerpávající.

Ráno jsem se probudila mizerně vyspaná. V noci jsem se sebou pořád házela a hrozně špatně se mi spalo. Nejspíš to bylo tím, že osoba, do které jsem zamilovaná, je mi na dosah ruky. Stačilo by jen přejít po chodbě, otevřít jeho dveře a bylo by to. Tyhle myšlenky jsem ihned zavrhovala a házela je do pomyslného koše v koutku mé hlavy.

Vstala jsem a začala okamžitě balit. Nebrala jsem si toho moc. Jen pár svých těhotenských věcí, spodní prádlo, notebook, pár knížek, nabíječku na mobil a boty. To bylo vše. Poté jsem si dala horkou vanu, jelikož jsem se včera neodmalovala, tak jsem musela dnes. Oblékla jsem se do tentokrát černých těhotenských dlouhých šatů, na nohy jsem si vzala kecky a vešla do pokoje. Bylo tu ticho, mrtvo. Co mě ale překvapilo, byl nový stojan a nová plátna. Paleta a barvy. Usmála jsem se.

Došla jsem k posteli, sedla si na ni a hladila se po bříšku.

„Ani nevíš, jak moc se na tebe těším, lásko,“ zašeptala jsem směrem k miminku a usmála se. Ucítila jsem menší žďuchnutí zevnitř. Na obličeji se mi rozlil milující, mateřský úsměv a já zastavila ruku na místě, kam mě koplo. Koplo ještě dvakrát a pak přestalo. Cítila jsem se nádherně. V té chvíli jsem byla šťastná, žádné problémy nebyly. Byla jsem jen já a to malé pod mým srdcem.Tento pokojný stav vyrušilo tichounké zaklepání na dveře. Zvedla jsem hlavu.

Tak co? Jak se Vám to líbilo? A kdo myslíte, že za Bellou přijde? Hmm?

shrnutí

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já a zlobivá holka? Nikdy! 33: