Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já a zlobivá holka? Nikdy! 34

A je tu další, extra dlouhá kapitolka. Stane se toho v ní hodně a ač se to na konci bude zdát, že už je konec, věřte, že není. Plánuju ještě nejmíň tři kapitolky, tak se těšte. A co že se stane v tomto dílku? Například se dozvíte, kdo že to přišel Bellu navštívit. Jestli opravdu odjela se svými biologickými rodiči nebo zůstala u Cullenů. A v neposlední řadě, jestli se s Edwardem dala zase dohromady, zůstala sama nebo si našla někoho jiného. No, je toho docela dost, tak já už vás nebudu zdržovat, užijte si kapču, zanechte komentíky jakéhokoliv druhu (Myslím to vážně, klidně se do mě pusťte.) a aloha.

„Dále,“ řekla jsem a znovu začala hladit své bříško. Bylo to uklidňující. Do pokoje vstoupil Edward. Podívala jsem se do jeho zlatých očí, asi byl někdy teď na lovu, a okamžitě pohled sklopila na bříško.

„Můžu si vedle tebe sednout?“ zeptal se a já kývla. Nechtěla jsem vyvolávat zbytečné konflikty. Přemýšlela jsem, co mi asi tak chce říct. Z přemýšlení mě vytáhla jeho slova.

„Bello, já...“ nenechala jsem ho domluvit, nemohla jsem. Kdybych déle poslouchala jeho dokonalý, sametový hlas, podlehla bych mu. Podívala jsem se mu do očí, byla v nich něha, touha, smutek, provinilost. Rychle jsem odvrátila pohled. Zhluboka jsem se nadechla a začala říkat ty největší hlouposti.

„Edwarde, já se na tebe nezlobím. A jak bych taky mohla, jsi můj bratr, i když nevlastní, ale jsi. Nikdy nedávalo smysl, že bysme mohli být spolu. Bylo to jen poblouznění, teď už to vím,“ říkala jsem a při tom se mi chtělo brečet. Co to tu plácám? Vždyť já ho miluju nade všechno na světě. To se ale nesmí dozvědět. Nesmí se mnou zůstat jen kvůli pocitu viny.

„Ale Bello...“ Zase jsem ho utnula.

„Ano, já vím. Alice a Jasper, Rose a Emmett... jo, jsou spolu, ale já jsem jiná než mé sestry a ty jsi jiný než tvý bratři. My dva jsme odlišní lidé,“ plácala jsem a uchechtla se.

„No tak...“ zkusil zase mluvit. Já mu to ale nehodlala dovolit.

„Vždyť jsi můj bráška, bráška, se kterým se pošťuchuju a hádám a...“ Tentokrát utnul on mě. Položil svou dlaň ná má ústa, přimněl mě podívat se mu do očí.

„Mlč už!“ řekl se zoufalstvím v hlase. V očích se mu zračila provinilost. Přesně tohle jsem nechtěla, aby se mnou zůstal kvůli tomu, že se cítí provinile. Zrovna se chystal něco říct, když v tom se ozval zvonek. Jsou tu! Hurá! Vysvobodí mě z této situace. Jeho obličej ještě více zesmutněl. Vyprostila jsem se z jeho sevření, popadla věci. Ani jsem se na něj nepodívala a vypadla z pokoje. Do očí se mi nahnaly slzy.

Proč jsem mu to říkala? Vždyť já ho chci, stačil by trošku smutnější pohled, zamilovaná slůvka a vše by bylo v pořádku. Ne! Už je rozhodnuto.

Sešla jsem schody a vešla do obýváku, byli tam všichni, tedy až na Edwarda.

„Ahoj,“ pozdravila jsem své rodiče a vykouzlila na rtech krátký úsměv, který během chvilky zmizel. Otočila jsem se na svou současnou rodinu. „Brzy se vrátím,“ ujistila jsem je, všechny objala a pak vypadla i s mými biologickými rodiči. Ještě jsem slyšela, jak se loučí, ale to už jsem seděla v autě na zadním sedadle a svírala ruce v pěsti. Měla jsem takovou chuť jít za Edwardem a políbit ho. Usmířit se s ním už nadobro.

Vydržela jsem to a během chvilky jsme vyjížděli směr Seattle. Matka něco povídala, ale já ji nevnímala. Nedokázala jsem ji vnímat, můj mozek byl otupělý, nefunkční. To se ale musí změnit. Musím začít znovu, od začátku.

Zavřela jsem oči, opřela si hlavu o opěradlo a snažila se usnout. Po deseti minutách se mi to povedlo.

„Isabello, vstávej,“ šeptal otcův hlas. Pomalinku jsem otevřela oči a mžourala do tmy. Asi mě nechali spát v autě delší dobu, protože cesta z Forks přeci nemůže trvat celý den. Nebo ano? „Už jsme tady,“ řekl a pomohl mi z auta, dotáhl mě až do mého pokoje, položil na postel, přikryl a odešel. V tu ránu jsem byla tuhá. Probudily mě až sluneční paprsky, které se mi vpíjely do kůže. Otevřela jsem oči, opatrně vstala a dívala se z okna. Venku bylo nádherně.

Sluníčko! Na něm upíři září. Edward... mi slíbil, že se mi na sluníčku jednou ukáže. Už se toho nedočkám. Možná, až se k nim vrátím, tak požádám Alici. Jestli se k nim vrátím!

Ozvalo se zaťukání, otočila jsem se.

„Dále,“ řekla jsem a čekala, kdo vstoupí. Janet vešla do pokoje v šedém kostýmku a s pracovní taškou.

„Bello, nebude ti vadit, když na pár hodin odjedu. Potřebují mě v práci,“ řekla a při tom se dívala na hodinky. Typické!

„Vůbec mi to nevadí,“ odpověděla jsem a jemně se usmála. Úsměv mi oplatila.

„Dobře, odpočívej, nikam daleko nechoď. Jídlo máš dole připravené, bazén je ti plně k dispozici a vířivka taky. Měj se hezky.“ Přišla ke mně, políbila mě na tvář a pak odešla. A jsem sama. Už si na to pomalu začínám zvykat. A musím uznat, že mi to celkem vyhovovalo.

Došla jsem se osprchovat, oblékla si na sebe tepláky, vzdušné tričko a sešla dolů do kuchyně. Po vydatné snídani – a věřte, že byla hodně vydatná, měla jsem hrozný hlad - jsem se rozhodla prozkoumat půdu. Když jsem tam přišla, zůstala jsem překvapeně stát na místě. Byly zde všechny mé obrazy, které jsem kdy namalovala. Začala jsem se v nich prohrabovat. Bylo jich dost. Zastavila jsem se u jednoho temného obrazu, pořádně ani nešlo vyzkoumat, co je na něm namalované. Položila jsem ho zpátky a sešla dolů. Začínala jsem se nudit. Do bazénu se mi nechtělo a do vířivky taky ne.

A co takhle jít se projít do lesa. Mohla bych třeba sbírat houby. Udělám si řízky nebo smaženici. S touto myšlenkou jsem vyrazila hledat košík. Nebylo těžké ho najít, vzala jsem si ještě jeden pěkně ostrý nůž, do kapsy dala mobil a vyrazila.

Venku bylo nádherně, ptáčci zpívali a já se cítila jako znovu zrozená. Vdechovala jsem vůni stromů, jehličí a slunce. Ach, slunce! Jak moc mi chybělo. Na chvilku jsem se zastavila na místě, kam mezi stromy dopadaly jeho paprsky, nastavila jsem jim tvář a užívala si to. Asi po deseti minutách jsem usoudila, že už bych mohla vyjít, ale mé nohy se ani nehnuly. Bála jsem se, že když zajdu do stínu a znovu se podívám na nebe, už tam nebude. Zmizí a už se nevrátí, už ho nikdy neucítím na mé bledé tváři. Nedokázala jsem se od toho hřejivého pocitu odtrhnout a nabažit se ho. Vyrušilo mě, až když někde v dálce vykřikla sojka. Prudce jsem strhla hlavu na stranu a dívala se hluboko do lesa. Nic se tam nehýbalo, a tak jsem se s klidnou hlavou rozešla dál. Občas jsem mrkla směrem k nebi a kontrolovala, jestli tam stále ta velká, žlutá, hřejivá koule je. Byla tam, byla tam pokaždé a to mě uklidňovalo. Plně jsem se věnovala sbírání hub. Zpočátku se mi to moc nedařilo, ale když si mé oči navykly hledat malé houbičky a zašla jsem mnohem hloub do lesa, šlo to lépe. Dokonce jsem našla pár praváků.

Asi se ptáte, jak takový člověk jako já dokáže rozeznat, co je jedlé a co ne. Kdysi jsem v lese trávila docela dost času a poté, co jsem málem umřela na otravu hub, jsem se donutila nastudovat všechny jedlé i nejedlé houby. Dobře, tak né všechny, ale ty, co se nejvíce vyskytují. A teď se mi to hodí.

Po hodině a půl vytrvalého hledání, jsem měla skoro plný košík. Za to můj žaludek se vyprázdnil. Kručelo mi v něm o 106 a víc.

Pořádně jsem očistila poslední houbu, pančáka, a otočila se směrem dům. Snad to najdu. Udělala jsem pár kroků a uvnitř mě se rozlil zvláštní pocit. Nezastavovala jsem se a šla dál. Někdo mě sledoval a já nevím kdo. Tempo jsem ale nezrychlila, šla jsem normální rychlostí a snažila se ten protivný pocit ignorovat. Moc dobře to nešlo. A pocit stále sílil, už jsem to nedokázala vydržet. Ten někdo byl za mnou, cítila jsem jeho pohled na mých zádech.

Najednou mě polil strach. Co když mě chce zabít? Já nechci umřít. Ne teď, když v sobě nosím mou malou lásku. Prudce jsem se otočila, ale nikoho jsem neviděla. Otočila jsem se zpátky a přidala do kroku. Mrazilo mě po celém těle. Když v tom se přede mnou ten dotyčný objevil. Zastavila jsem se a ztuhla.

„Bello,“ vydechl svým sametovým a hřejivým hlasem, málem se mi podlomila kolena pod tím naléhavým tónem a já se pomalu, ale jistě začínala topit v jeho dokonalých zlatých očích. A moc mi nepomáhalo, když se od něj začaly odrážet paprsky slunce. Zářil jako tisíce diamantů. Zapomněla jsem dýchat a jen se dívala na tu nádheru.

Udělal jeden krok ke mně, a tak vešel do stínu. To mě probralo. Zakroutila jsem hlavou, zhluboka se nadechla a rozešla se proti němu. Když už jsem byla u něj, obešla jsem ho a šla směr dům.

„No tak, Bello, nech mě prosím ti něco říct,“ zažadonil a držel se těsně za mnou. Cítila jsem, jak z něj zezadu na mě sálá chlad. Srdce se mi rozbušilo při vědomí, že je tak blízko mě. Tak moc jsem ho chtěla obejmout, pohladit, dotknout se jeho chladné, bezchybné tváře. Ne! Nesmím! Přidala jsem do kroku a hleděla na zem.

„Bello, prosím,“ žadonil zoufale a já už to nemohla déle vydržet. Z ničeho nic jsem se zastavila, nejspíš to nečekal, a tak do mě vrazil. Začala jsem se kácet dopředu, košík jsem upustila a houby se rozsypaly, teď už jsem zbývala jen já. Něčí chladné ruce mě včas zachytily a otočily si mě k sobě čelem. Edward se mi vpil do očí a já se v nich začala topit. Srdce mi splašeně bilo a co bylo ještě horší, začala jsem se červenat. To mu vytvořilo na tváři nádherný úsměv a mě zbavilo iluzí na útěk.

„Já tě miluji, nadevšechno na světě. Nikdo mě tak neočaroval jako ty. To, že jsem tě opustil, byla ta největší pitomost, hloupost... největší chyba, co jsem kdy udělal. Už když jsme nasedali s Tanyou do auta, chyběly mi tvé oči, ve kterých se zračili ďáblíci. Ale pak se najednou vše změnilo, jako bys vůbec neexistovala. Musela mít nějaký dar, o kterém jsem nevěděl. Ale po týdnu její kouzlo přestalo učinkovat, znovu jsi mi začala chybět, chyběly mi tvé rty, tvůj úsměv, když prokoukneš, co má kdo zalubem. Nechápal jsem, proč to dělám, ale ona mě uhranula a nedovolila odejít dřív jak za týden. A když jsem tě po těch dvou nekonečně dlouhých týdnech spatřil, byl jsem ten nejšťastnější tvor na světě,“ šeptal naléhavě a s každou větou přibližoval svůj obličej k tomu mému. Vdechoval mi svůj sladký dech do obličeje a tím mě tak omamoval. Jeho rty byly skoro u těch mých, zbýval jen malý kousínek a vše mohlo být v pořádku. Když se ozvala má sebeúcta a všechno zkazila. Uhnula jsem obličejem na stranu a bolestně hleděla do lesa. Ublížil mi a teď se tu se mnou chce líbat? Tak lehké to mít nebude. Ale co když to je pravda, to s Tanyou? Co když má opravdu nějaký dar? A nebo ho prostě jen přestala bavit a já jsem teď ten nejsnažší cíl?

„Pusť... Edwarde... prosím, chci jít domů,“ zašeptala jsem a on mě pomalu postavil na zem. Nesmím se mu podívat do obličeje. Nesmím! Zoufale jsem se koukala po houbách, které byly všude v okruhu dvou metrů jen ne v košíku. S beznadějným zasténáním jsem si klekla na čtyři a začala je sbírat do košíku. Edward okamžitě klečel vedle mě a začal sbírat taky. S jeho pomocí byly houby za chvilinku v košíku a já se s problémy postavila.

„Můžu tě doprovodit domů?“ zeptal se s troškou naděje v hlase. On to nevzdá. Nenechá mě na pokoji. Povzdechla jsem si a kývla. Vzal mi košík z ruky a počkal, až se rozejdu. Poté mě následoval až k baráku. Cítila jsem jeho zamilovaný pohled na mých zádech. Pokaždé, když jsem jen trošku škobrtla, ucítila jsem jeho chladné ruce na mém pase. S velkým usilím jsem se donutila je ignorovat, ač mi to způsobovalo velké problémy a bolest neopětovat mu jeho doteky a šla dál. Neotáčela jsem se a po každém zakopnutí zrychlovala chůzi.

Po nekonečně dlouhé, mučivé cestě jsem... jsme konečně došli k baráku. Rychle jsem si od něj na verandě vzala košík a zmizela za dveřmi bezpečného domu. Jakmile se dveře zacvakly, sesypala jsem se na zem a schovala si obličej do dlaní. Pláč ovládl celé mé tělo a spolu s ním i chvění. Třásla jsem se a stále ho cítila za dveřmi, na dosah ruky. Byl tam a poslouchal můj pláč, ale i přes to jsem nebyla schopná se zvednout a něco udělat nebo odejít do pokoje. Byla jsem na pokraji sil. Ach! Jak moc jsem chtěla být s ním, ležet v jeho náruči, nechat se laskat jeho rty a hladit jeho prsty. Mé srdce pukalo při těchto myšlenkách, lehla jsem si na podlahu a nepřestávala plakat. Vyčerpáním jsem usnula.

Probudila jsem se v posteli, přikrytá a převlečená. Uslyšela jsem dole smích. Co se to tam děje? Pomalu jsem vstala, otevřela dveře a poslouchala.

„Jste milý, Edwarde,“ řekla má matka a já vykulila oči. Edward? Nechcete mi snad říct, že je to ten mů... Edward Cullen. Můj nevlastní bratr.

„Opravdu, paní Swanová, máte nádherný dům,“ řekl a já v jeho hlase cítila přetvářku. To se s ní seznámil jen kvůli tomu, aby jí pochválil barák, o který se Janet stejně nestará, nebo to má něco společného se mnou?

„Moje dcera by tohle nikdy neřekla,“ řekla a já vykulila oči. Takže ona byla vážně milá jen na oko? Proboha! „Víte, ona je trošku moc divoká,“ řekla a já nechápavě zakroutila hlavou. „Ale i přes to ji mám ráda,“ řekla po chvilce a mě to překvapilo. Tak já se v ní vážně už nevyznám. Zajímalo by mě, o čem se bavili, že se dostali až ke mně.

„Vaše dcera? O té jste se nezmínila,“ řekl se zájmem v hlase. To si ze mě dělá srandu? Tak on obelhavá mou ma... Janet. Rozhodla jsem se zakročit. Podívala jsem se, co mám na sobě. Byla to bílá košile a teplákové tříčtvrťáky. Ok, to je povoleno. Prohrábla jsem si vlasy, došla do koupelny, opláchla si obličej, pořádně ho osušila a vyšla dolů. Začala jsem být nervózní. Teď tam přijdu a co? Řeknu pravdu nebo jak? Ne, prostě se jdu najíst, jsem přeci těhotná, ne? Za to se nemusím stydět.

Sešla jsem schody dolů a jakoby nic, vešla do obýváku. Oba dva tam seděli a bavili se o... něčem.

„Nenechte se rušit,“ řekla jsem, a tak na sebe upoutala jejich pozornost. Samozřejmě, že Edward už o mně věděl, cítil mě, ale před matkou to musel hrát. Když jsem zašla do kuchyně, matka promluvila.

„Bello, pak se u nás zastav, někoho ti chci představit,“ řekla a já se zašklebila. Najednou jsem něco ucítila na krku. Sáhla jsem po tom, byl to ten řetízek, který jsem dostala od Esme a Carlislea. Ten s erbem rodiny Cullenů. Povzdechla jsem si. Pustila jsem ho a dala se do přípravy toastů. Hotové byly za chviličku a já už se jimi ládovala. Nalila jsem si do sklenice džus a napila se.

Najedená jsem byla během deseti minut, což byl rekord, protože jsem jich snědla celou kopu. Občas jsem se zaposlouchala do rozhovoru, který vedl Edward s mou biologickou matkou. Nebavili se o něčem záživném. Umyla jsem po sobě talíř, sklenku a šla do obýváku.

„Jsem tady,“ řekla jsem a usmála se na matku. Na Edwarda jsem se ani nepodívala. Divila jsem se, že si ho nepamatovala z divadla tenkrát v New Yorku. Ale klidně je možné, že ho se mnou neviděla.

„Bello, tohle je Edward Peterson,“ řekla a ukázala na něj. Na toho božského chlapce s bronzovými vlasy a zlatými duhovkami, který mi zlomil srdce. Tak on jí lhal i o svém příjmení, no to je milé. Ani jsem se na něj nepodívala. Chtěla pokračovat v představování, ale já měla jinou výmluvu.

„Velice se omlouvám, ale nemám teď čas. Jedu na cvičení do Seattlu,“ řekla jsem a dovolila si jeden krátký pohled do jeho očí. Hned jsem toho litovala. Zračilo se v nich tolik bolesti. Zatřepala jsem hlavou. Janet už chtěla pokárat mé nezdvořilé chování, ale Edward ji předběhl.

„Mohl bych vás tam zavést,“ nabídl se s nadějí v hlase a Janet se rozzářil obličej. Ne, to ne!

„To je skvělý nápad. A až budeš končit, tak mi zavoláš a já se pro tebe stavím,“ řekla a radostně vstala. Tomu jsem musela zabránit.

„Ne, to opravdu není potřeba. Pojedu sama!“ skoro jsem zavrčela a už se vydávala nahoru do pokoje.

„Bello, bez diskuze. Pojedeš s Edwardem, ještě by ses někde vybourala. To tak!“ řekla nekompromisně a znovu se posadila. Zakroutila jsem beznadějně hlavou. Tak to vypadá, že tím vymyšleným cvičením jsem si pěkně naběhla. Co teď budu dělat? Na rovinu mu řeknu, že jsem si to cvičení vymyslela, jen proto, že jsem se ho chtěla zbavit? Asi ano. Nic jiného mi nezbyde.

Rychle jsem se osprchla, oblékla se do plátěných těhotenských tepláků, vzala si dlouhé tílko, které krásně obkreslovalo každou křivku mého těla a tím víc mé těhotenské bříško, vlasy stáhla do vysokého culíku, na nohy si obula pohodlné tenisky, vzala si batoh ve kterém byla jen peněženka, mobil, osuška a plavky. Rozhodla jsem se, že místo pravdy mu řeknu, aby mě zavezl k bazénu. Aspoň si zaplavu.

Sešla jsem do obýváku, Janet se zrovna loučila s Edwardem. V tichosti jsem šla k jeho volvu, otevřela si sama dveře u spolujezdce a nasedla. Ještě než jsme vyjeli, matka mi řekla, abych jí zavolala, až budu končit. Odkývala jsem jí to a čekala, až Edward vyjede. Během chvilky jsme vyjeli a Edward si to šinul směr město. V autě bylo nepříjemné ticho a já ho nehodlala přerušit.

Když už jsme měli uhnout na odbočce, která nás odkazovala na město, Edward zvolil jinou cestu. Tu, která vedla od civilizace.

„Edwarde, co to děláš?“ zeptala jsem se ho vykolejeně. Ale on mi neodpověděl. Zmateně jsem se rozhlížela po okolí, které jsme míjeli. „Kam to jedeš?“ zeptala jsem se znovu vykolejeně, ale on mi stále neodpověděl. V tom zahnul na lesní cestu a po pár metrech zastavil. Zamkl auto a otočil se směrem ke mně. Se strachem v očích jsem se na něj dívala a čekala, co udělá. V tom se ke mně začal naklánět a hypnotizoval pohledem. Se vší sebeúctou jsem od něj odvrátila pohled a zaťala ruce v pěsti. Jediné, na co jsem teď myslela, bylo: Nesmíš ho políbit!

On se mě ale na nic neptal, otočil si můj obličej k tomu svému násilím, chytl ho do dlaní, přiblížil se ke mně a procítěně mě políbil. Líbal mě dlouho, nejdřív jsem se bránila, snažila jsem se z jeho sevření vymanit, mlátila ho pěstmi do hrudi, ale vůbec to s ním nehlo. Pak jsem se přestala bránit a nechala ho, ať si se mnou dělá, co chce. Nepřestával mě líbat. A ač jsem nechtěla, začala jsem si uvědomovat, jak sladké ty polibky vlastně jsou. Zračilo se v nich tolik lásky a něhy. Párkrát nechtěně jsem mu polibek vrátila, a když jednou rukou opustil můj obličej, zajel s ní pod mé tričko a začal hladit má záda, projel mnou elektrický šok a bylo rozhodnuto. Se vší chutí jsem mu polibky začala oplacet a dávala do toho všechnu tu vášeň, kterou jsem v sobě tak dlouho dusila. Zamotala jsem ruce do jeho vlasů a víc se k němu tiskla. Chtěla jsem cítit každý jeho kousek těla na tom mém. Tak moc mi chyběl, scházel mi jeho hlas, jeho milující oči, jeho vypracované tělo, jeho sladký a omamující dech. Jeho pozornost věnovaná mně. Prostě on, chyběl mi Eward Cullen. Odtáhl se, abych se mohla pořádně nadechnout a začal se věnovat mému krku. Zaklonila jsem hlavu a poskytla mu tak lepší přístup k mé pokožce.

„Odpusť mi to,“ zaprosil do mého krku a já se mírně usmála. Chtěla jsem mu odpovědět, ale nebyla jsem schopna sesmolit jakoukoliv smysluplnou větu. Jeho polibky mě vyváděly z míry a já pokaždé, když něco srozumitelného v hlavě složila, okamžitě jsem na to zapomněla. Po chvilce se ode mě odtáhl a jen mi hleděl do očí.

„Jak to bylo s Tanyou... byl jsi s ní...“ nedokázala jsem to vyslovit. Ano, chtěla jsem sice vědět, jestli s ní něco měl, ale připadala jsem si strašně trapně. Víc než jindy, jako bych mluvila o zakázané věci. Ale vždyť já o ní mluvila. Smutně se na mě usmál.

„Kromě pár nucených polibků jsem to dál zajít nenechal,“ řekl a pohladil mě po tváři. Musím mu to říct, musím mu říct o Jacobovi. On mi taky řekl pravdu a když mu to povím, třeba se mi i uleví.

„Víš, Edwarde,“ vydechla jsem a sklopila zrak. „Pamatuješ, jak jsi tenkrát nechtěl jít na lov a já tě donutila jít s tím, že budu u Joea?“ zeptala jsem se ho a doufala, že řekne ne.

„Pamatuju,“ řekl a uhladil mi jeden neposlušný pramen vlasů za ucho. Povzdechla jsem si a pokračovala.

„Víš, já tak nějak za Joem nešla a šla se projít... no a potkala jsem Jacoba. Pamatuješ na něj, ne?... No, tak on se mnou okatě flirtoval, odsekávala jsem mu, ale nedokázala jsem se ubránit, když mě začal líbat. Byl hrozně silný,“ říkala jsem provinile a slyšela, jak vrčí. Ztuhl.

„Zabiju ho,“ zašeptal tak potichu, že jsem to málem nezaslechla. Z jeho očí čišela zuřivost, ale po chvilce hledění si do očí se opět hladově zapil do mých rtů. Připadala jsem si jako v ráji...

S Edwardem jsem se nakonec vrátila zpátky do Forks. Samozřejmě se nejdřív Janet přiznal, že jí o tom, že mě zná, lhal. Vzala to dobře, a tak nám nic nebránilo v návratu domů.

Po bouřlivém přivítání a pár Emmetových výhružkách ve stylu: „Ještě jednou jí takhle ublížíš, tak z tebe vlastnoručně udělám holčičku.“, jsme se odebrali do pokoje a po společné koupeli jsem usnula v jeho chladné a bezpečné náruči. Konečně jsem se cítila svá a plná.

Den ode dne se můj vztah z Edwardem uceloval a hlavně prohluboval. Nedala jsem bez něj ani ránu. Byli jsme stále spolu a já si nemohla stěžovat. Stala jsem se nejšťastnější 17-ti letou a hlavně těhotnou dívkou na celém světě.

shrnutí

Chtěla jsem Vám všem poděkovat za komentíky k minulým dílkům. Opravdu mě drží nad vodou a pomáhají ve psaní. Zbožňuju Vás, lidičky... ;D

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já a zlobivá holka? Nikdy! 34:

Přidat komentář:

Nick:

Text: