Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já a zlobivá holka? Nikdy! 36

02.10.2010 (18:30) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4391×

Já a zlobivá holka? Nikdy!

36. dílek

„Narkózu,“ řekl muž přes roušku. „Nebojte se, slečno. Uděláme vám císařský řez, bude to tak mnohem jednodušší,“ řekl, ale to už se mě zmocňovala temnota. „Aaaa, Carlisle, už na tebe čekáme.“ Carlisle? Kde? To mě na chviličku probralo, ale jakmile jsem uviděla jeho obličej, zase jsem pocítila únavu.

„Klid, Bello, jsem tady. Teď zavři oči a nech všechno na nás,“ konejšil mě. Zakývala jsem spokojeně hlavou a zavřela oči. Temnota se mě opravdu zmocnila.

Tma, tma, tma... pořád jen tma. Už je to pěkně dlouho, co jsem tady zavřená. Zavřu oči a až je otevřu, tak bude světlo, jo? Teď!!

Ok, podívejte, tmu mám fakt ráda, ale co je moc, to je moc. Aspoň něco, čeho se můžu chytit. Hlasy? Doteky? Cokoliv!

Nic? Tak nic! Jak chcete, já mám času dost.

*** ***

Najednou jsem uslyšela pláč novorozeněte.

Hej, utište to dítě, někdo! Ruší mě v... V tom jsem si na všechno vzpomněla. Všechno bylo tak jasné a reálné. Otevřela jsem oči a zmateně se rozhlížela po pokoji. Hledala jsem autora pláče. Hledala jsem své dítě, ale nikde nebylo. Jediné miminko, které zde brečelo, bylo právě v náruči paní, která ležela na posteli vedle té mé.

Najednou mě něčí chladná ruka pohladila po dlani. Podívala jsem se na ni a pak na jejího dokonalého majitele. Edward seděl na židli vedle postele, hladil mě po ruce a usmíval se.

„Omlouvám se, nechtěli jsme vás probudit,“ řekla paní, usmála se, následně se zadívala na své dítě a už mi nevěnovala pozornost. Otočila jsem se zpět na Edwarda.

„To je v pořádku,“ řekla jsem polohlasně a dívala se do jeho očí. „Kde je?“ zeptala jsem se ho.

„V inkubátoru,“ odpověděl a já se už chystala k tomu se zvednout. Při prvním pohybu mě strašně zabolelo břicho, jako bych ho měla rozkrájené na několik částí. Sykla jsem bolestí, periferním viděním jsem zahlédla, jak se Edwardův obličej stáhl do bolestné grimasy. Pomalu jsem si lehla. Nejprve se mu musím omluvit, pak můžu řešit jiné věci.

„Promiň, že jsem ti nezavolala, že budu rodit a... že jsem volala Joeovi,“ omlouvala jsem se a smutně mu koukala do očí. Jeho pohled byl ublížený.

„Už jsem si zvykl.“ Ale ne! Jsem hloupá, měla jsem mu zavolat. Aspoň poslat SMS.

„Nechtěla jsem, abys viděl, jak mě to bolí a také jsi potřeboval na lov...“ Slovo lov jsem zašeptala tak, aby to slyšel jen on. „... To musíš uznat,“ řekla jsem a snažila se tak zmírnit pocit provinilosti, který se rozlil v mém těle. Pohladila jsem ho po tváři. Usmál se na oko mile, ale v očích mu stále byla vidět bolest. „Taky mě mrzí, že jsi nebyl u porodu, ale aspoň jsi ho viděl přes Carlisleovy myšlenky. Já si z něj nepamatuju nic,“ šeptala jsem a pozorovala jeho ruku, která volně ležela vedle mé. Ne že by mi to vadilo, že si nic nepamatuji. Naopak, vyhovuje mi to.

„Já u něj byl,“ řekl a mě tak úplně vykolejil. Překvapeně jsem se mu podívala do očí a on se mírně usmíval. „A musím ti říct, že jsem byl rád, že jsi mě donutila jít na lov. Nevím, nevím, jak bych to na sále vydržel. Ta tvoje vůně byla tak lákavá,“ zašeptal a já se mírně zachvěla. „Neboj, zas tak hrozné to nebylo. Lov mi vše hodně usnadnil. Děkuji ti,“ zašeptal znovu a já se usmála.

„Kdy se na něj budu moct jít podívat?“ zeptala jsem se ho s nadějí v hlase.

„Až tě bříško nebude tolik bolet. Počítej tak dva dny,“ řekl a pohladil mě po tváři.

„A je to holka nebo kluk?“ zeptala jsem se zvědavě a nedočkavě čekala odpověď. On se jen lišácky usmál.

„Uvidíš sama,“ řekl a já myslela, že ho zabiju. Zoufale jsem si povzdechla a zavřela oči. Ucítila jsem chladné rty na mém čele, které postupně putovaly níž přes nos, poté okolo rtů, po tvářích. Stále jsem měla zavřené oči a nechala se hýčkat. Zahrnoval mě polibky už pořádně dlouho, ale rtů se zatím ani nedotkl. Nesouhlasně jsem zamručela a on se mírně zachichotal. Otevřela jsem oči, chytla jsem jeho obličej oběma dlaněmi, přitáhla si jeho rty k těm mým a něžně ho políbila. Jeho dech mě omamoval a já se cítila jako znovuzrozená. Začal se ode mě odtahovat a já se k němu instinktivně přibližovala, to byla ale chyba, protože se ozvalo mé břicho. Zasténala jsem a svalila se zpátky do postele.

„Musíš být opatrná,“ řekl s pobavením v hlase. Zamračila jsem se na něj.

„Co kdyby sis to se mnou vyměnil, když ti to přijde tak vtipný?“ řekla jsem protivně a umanutě bouchla pěstí do postele.

„Pšššt, prosím. Právě usnul,“ řekla moje „kolegyně“ a já se na ni omluvně usmála.

„Omlouvám se,“ řekla jsem, zavřela oči a snažila se usnout.

„Odpusť,“ vdechl mi Edward do ucha svůj sametový hlas. Pozvedla jsem jeden koutek úst.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem potichounku a poddala se říši snů.

*** ***

Hned další den ráno jsem už chtěla vstát, problém byl ten, že se mi nepodařilo udělat ani jeden krok. A když ano, tak s velkými bolestmi. Edward se mě snažil dostat zpátky do postele, ale já mu jako malé, umanuté dítě odporovala a snažila se víc a víc. Až když jsem málem spadla na zem, tak mě Edward bez otázek položil do postele a už mi nedovolil vstát. Neustále byl u mne a nehnul se ode mě ani na dva kroky.

Odpoledne přišla sestra nás zkontrolovat.

„Tak jak se Vám daří, Isabello?“ zeptala se a očkem pokukovala po Edwardovi. Ten jí nevěnoval ani jeden pohled.

„Krom toho, že nemůžu udělat ani jeden krok bez pocitu, že se mé břicho rozpadne na milion malých kousíčků a že nemůžu vidět své dítě, jsem úplně v pohodě,“ odsekla jsem. Už mě to docela frustrovalo. Skoro dva dny jsem matka a ještě jsem své miminko neviděla a ani nevím, jakého je pohlaví.

„Nebojte, zítra nebo pozítří už budete moct jít. Ještě zkontorluji jizvy, ano?“ upozornila mě a významně se podívala na Edwarda. Asi čekala, že odejde, ale on se k odchodu neměl.

„Tatínku, vy byste mi mohl pomoci. Stoupněte si k ní z druhé strany a za záda ji nadzvedněte, ať jí mohu lépe vytáhnout košili,“ řekla a Edward udělal, jak mu řekla. Jizva byla ošklivá, asi už se jí nezbavím. Jemně ji ohmatala a já sykala bolestí. Poté mi košili zpátky stáhla, Edward si sedl zpátky na židli a ona začala.

„Tak, vše se vyvíjí bez problémů, moc se nehýbejte. Čím víc budete v klidu, tím dřív budete moct chodit. Kdybyste cokoliv potřebovala, zmáčkněte tlačítko, ano?“ řekla a něco zapsala do papíru. Kývla jsem, usmála se na mě, pak na Edwarda a odešla. Ještě chvíli jsem sledovala dveře zamračeným pohledem.

„Copak?“ probral mě Edward a pohladil mě po tváři.

„Určitě tě chtěla,“ řekla jsem a podívala se mu do očí. Uchechtl se.

„Ale já mám tebe,“ řekl a políbil mou ruku.

„Víš, že bych se ani nedivila, kdybys mě opustil kvůli jiné dívce,“ uvažovala jsem nahlas a snažila se nad tím přemýšlet. A mluvila jsem pravdu, opravdu by mě to nepřekvapilo.

„Co to povídáš? Takovou hloupost bych už znovu nikdy neudělal. Nikdy! Miluji tě,“ zasténal.

„Nechci, abys se mnou zůstával jen z lítosti, Edwarde,“ řekla jsem a stáhla obličej do bolestné grimasy.

„Jak si můžeš myslet, že jsem s tebou jen z lítosti. Jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo. Až s tebou jsem začal žít, jsi pro mě vším. Jsi moje slunce. Na zemi mě nedrží gravitace, ale ty, tvé oči, tvůj úsměv. A to s Tanyou... já... já...“ Ublížila jsem mu. Ach ne! To jsem nechtěla.

„Šššš! Vždyť já ti to nevyčítám. Jen chci, abys věděl, že máš volnost. Že bych tě u sebe nikdy násilím nedržela,“ šeptala jsem a jednou rukou ho vískala ve vlasech.

„Bello, miluji tě a nikdy nepřestanu,“ řekl a vytáhl z kapsy sametovou krabičku. Tušila jsem, co v ní je. Nervózně jsem zamrkala. Otevřel ji a v ní byl prsten, který už jsem jednou na ruce nosila.

„Isabello Cullenová, prokážeš mi tu čest a staneš se mou ženou? Samozřejmě až ti bude osmnáct,“ řekl a já se zasmála. Pak jsem se na oko zamračila a váhavě zakývala hlavou.

„Jsi si jistý, že chceš, abych se stala tvou ženou? Protože pak se mě už nezbavíš!“ varovala jsem ho a vážně mu hleděla do očí. Zasmál se, pohladil mě po ruce.

„Nic jiného si nepřeji,“ zašeptal a políbil mě do dlaně.

„V tom případě, „sire Edworde“, nejsem proti a přijímám vaši žádost,“ řekla jsem s grácií, mírně kývla hlavou a on se usmál. Navlékl mi prsten a já si ho prohlédla. Byl ještě hezčí než poprvé.

„Sluší ti,“ řekl a já znovu kývla hlavou.

„Děkuju... tady ho ale nesmím nosit. Co kdyby sis ho vzal zatím k sobě?“ zeptala jsem se ho a pomalu si začala prsten sundavat. Přikývl a vzal si ho ode mne. Chvíli bylo ticho a já pocítila znovu tu frustraci.

Chtěla bych vidět své miminko. Chybí mi, moc mi chybí. Tak moc se mi po něm stýská, a to jsem ho ještě ani neviděla. Hrozně moc bych ho chtěla držet v náručí.

Podívala jsem se na pokrývku, která zakrývala mé tělo. Břicho už bylo splasklé, ne vzedmuté. Bylo to, jako by mě kus chyběl. Část mě byla někde tady v budově a já nevěděla kde. Ten pocit byl strašný. Měla jsem o něj strach. Co když mu někde ubližují? Co když pláče? Co když má hlad a nikdo ho nenakrmí?

Začaly se mi hystericky třást ruce. Kmitala jsem očima po místnosti, zdála se mi strašně malá. Špatně se mi dýchalo a začala se mi motat hlava. Dýchala jsem hrozně rychle.

„Bello, copak se stalo?“ zeptal se mě Edward, chytl mě za ruku a hladil mě po tváři. Nakláněl se nade mnou. „To bude dobré, neboj,“ říkal, jeho ruka mě na tváři příjemně chladila. Ale já se ne a ne uklidnit. Nakonec mi museli píchnout nějakou uklidňující látku, která mi pomohla a já usnula.

Další den už jsem mohla chodit, a tak jsem okamžitě šla za mou láskou. Byla kouzelná, nádherná a hlavně malinká. Tak křehounká, že by stačilo jedno větší zmáčknutí a byla by mrtvá. Chtěla jsem si ji pochovat nebo pohladit, ale nešlo to. A tak mi nezbývalo nic jiného, než se na ni dívat. Byla jsem tam co nejdéle to šlo, bohužel jsem také musela odpočívat. Štěstí mě obklopovalo ze všech stran, jedno v podobě Edwarda, které ale okamžitě zaniklo ve stínu toho druhého, které se nacházelo v inkubátoru a občas pohnulo prstíčky.

Celé ty dny, kdy jsem ji mohla jen pozorovat, byly hrozné, ale zároveň úžasné. Pokaždé, když jsem se na ni podívala, svět byl hned růžový a bez starostí. To horší bylo, že jsem se jí nemohla dotýkat, hladit ji po tvářičkách a ručičkách, jako to maminky dělávají.

O to kouzelnější bylo, když mi ji dali poprvé do náruče. Zapomněla jsem na svět okolo. Edward mi cosi říkal, ale já ho nevnímala. Nebyl důležitý, aspoň pro tuto chvíli.

Když jsme přijeli domů z nemocnice, věnovala jsem se jenom mé malé princezně. Chovala jsem ji, přebalovala, krmila, ani spát se mi kvůli ní nechtělo. Stala se smyslem mého života, nic důležitějšího pro mě na světě nebylo a ani není.

Asi po čtyřech měsících starání se o mou lásku a občasného muchlování s Edwardem, které bylo opravdu jen občasné, mě Alice vytáhla i s Neytiri nakupovat. Jely jsme jen já, má dcerka a ona. Ostatní byli na lovu.

Nenakupovaly jsme moc dlouho kvůli Ney, a tak jsme ani ne po dvou hodinách vyšly z nákupního centra jen s pár taškami. Ještě jsme s Alicí zašly k nějaké cestovní kanceláři, potřebovala si tam něco zařídit. Já musela zůstat venku, prý je to tajné.

Pomalu jsem se procházela po nedalekém parku a pohupovala při tom s kočárkem. Neytiri nespala, cucala si paleček a pomalu usínala. Byla roztomilá, trošičku sebou vrtěla a sem tam ze sebe vydala kňourající zvuk a já se pokaždé musela usmát. Zrovna když jsem se nad ní nakláněla, abych ji znovu přikryla, protože si jedním kopnutím trošičku stáhla přikrývku, uslyšela jsem velice známý hlas.

„Bello!“ řekl mužský, mírně chraptivý hlas radostně a já se na dotyčného podívala.

„Leslie!“ zavýskla jsem a vrhla se mu kolem krku.

„Chyběla jsi mi,“ řekl a víc mě stiskl. Jeho náruč mě zvláštně hřála a nejen to. Bylo mi u něj dobře, moc dobře, a to jsem ho nejmíň 7 měsíců neviděla.

„Ty mně taky.“ S těmito slovy jsem se od něj odtáhla a přikryla Neytiri. Leslie se nad kočárkem taky naklonil. Ach! Kdyby tušil, že Neytiri je jeho. Že je to jeho dcerka, že ty nádherné modré oči zdědila po něm.

„To je tvůj sourozenec?“ zeptal se a pohladil ji po ručičce, která vykukovala ven. Neytiri spokojeně zabručela. Usmála jsem se, pohladila Neytiri po tváři a setřela slinku, která jí vytékala z úst.

„Ne, to je moje dcerka,“ řekla jsem, sklonila se k ní a políbila ji na její půvabné růžové líčko. Narovnala jsem se a podívala se Lesliemu do očí. Změnil se od té doby, co jsem ho viděla naposledy. Zmužněl a zkrásněl. Roští, které mu rašilo na bradě a tvářích, ho dělalo rozumnějším a dospělejším. Byl opravdu hezký.

Proboha, Bello! Na co to myslíš! Máš přeci Edwarda.

Díval se na mě se zvláštním pohledem, jako by si snažil něco ujasnit. Pozorně jsem prozkoumávala jeho obličej. Jeho čistě modré oči mě propalovaly a já si jeho pohled jen užívala.

„A kdo je otec?“ zeptal se obezřetně. Myslím, že už tušil, kdo by jím mohl být, ale nechtěl si to přiznat. Posadila jsem se na lavičku hned za mnou a stále pohupovala s kočárkem. Sedl si vedle mě.

„Nikdo, koho bys mohl znát,“ zalhala jsem a trošku se na něj usmála. Zadíval se na své špičky bot a usilovně přemýšlel. Byl opravdu kus, i přes mikinu bylo vidět, že má pěkně vytvarované tělo.

Najednou vstal a znovu se na Neytiri zadíval, ta si zrovna něco broukala. Pozorovala jsem jeho počínání, každý jeho pohyb, jeho překvapený výraz, když mu konečně došlo, že Neytiri je jeho. Prudce ke mně otočil hlavu a vyděšeně na mě koukal. No, vždyť bylo jasné, že ji nebude chtít. Ale já ho taky nenutím k tomu, aby se k ní nějak vázal, že?

„Ona... ty a já... tenkrát na tý párty... je moje,“ vydechl rozrušeně a jeho dech se zrychlil. Pomalu se dobelhal zpátky k lavičce a sedl si na ni.

„Ne!“ odporovala jsem. „Je moje. Já jsem její rodič,“ řekla jsem a on se na mě divně podíval.

„Ale otec jsem já,“ řekl a nechápavě mě propaloval pohledem.

„Neytiri nemá otce. Vlastně ano, Edward je její otec, sice ne biologický, ale je,“ řekla jsem a zadívala se do kočárku. Moje malá princeznička právě usnula a klidně oddychovala.

„Ty nechceš, aby znala svého biologického otce?“ zeptal se zklamaně a já se mu podívala do jeho naléhavých očí.

„Samozřejmě že chci, ale nechci do toho jejího otce nutit. Nechci, aby se cítil k nám vázaný, kvůli jedné nezodpovědné a velice vzrušující noci.“ Při vzpomínce na jeho doteky mi přeběhl mráz po zádech. Jak je možné, že si je tak dobře vybavuji, jako by to bylo včera. Zamyšleně se na mě díval a pak povytáhl jeden koutek úst, stejně jako to dělal Edward. Zvláštní ale bylo, že u Leslieho se mi to líbilo víc, zatajil se mi dech. Dostala jsem chuť, dotknout se jeho úst a taky jsem to málem udělala. Naštěstí mě z transu probrala Neytiri, která něco zakňourala. Otočila jsem hlavu jejím směrem, rochnila se v kočárku a mlaskala. Bože, byla tak dokonalá, splním jí všechno, co bude chtít. Kvůli ní bych i vraždila, kradla, brala drogy, všechno, jen aby byla šťastná.

„Ale pokud by o ni její otec měl zájem, nebránila bych mu v tom se s ní stýkat,“ řekla jsem polohlasně a on chytl mou ruku do svých dlaní. „Kdy jsi změnil názor na to, mít dítě?“ zeptala jsem se ho a pozorovala, jak jeho palec hladí hřbet mé ruky. Pokrčil rameny.

„Asi jsem se změnil. Když mi došlo, že je moje, zahřálo mě u srdce. Byl jsem hloupý, když jsem tenkrát byl zničený z toho faktu, že bych měl být otcem. Odpusť!“ řekl a stiskl pevněji mé ruce.

„Odpustila jsem ti hned, jak jsem vyšla z tvého bytu,“ řekla jsem a koukla mu hlouběji do očí. Začal se ke mně přibližovat, příjemné mravenčení v břiše, které se stupňovalo, mi dělalo dobře.

Co to do mě vjelo? Vždyť jsem zasnoubená s Edwardem! Proboha, Bello, prober se! Edward je nádherný a dokonalý.

Zatřásla jsem hlavou, vytáhla ruku z jeho sevření a narovnala se.

„Jsem zasnoubená,“ řekla jsem a ukázala mu snubní prstýnek. Jeho obličej se zachmuřil.

„Bello!“ zavolal Alicin hlas, zrovna když vycházela z cestovky.

„Tady jsem!“ zavolala jsem zpět a postavila se ke kočárku.

„Tak já půjdu,“ řekl smutně Leslie a se sklopenou hlavou vstal.

„Ne, počkej. Alice tě ráda pozná. Málem jsem se zbláznila, když se ze mě snažila dostat jméno otce. Teď bude spokojená,“ řekla jsem a usmála se na něj, jakoby se před tím nic nestalo. Malinko se usmál a zvedl hlavu. Alice byla během chvilky u nás.

„Ahoj,“ pozdravila a se zvědavým pohledem se podívala na Leslieho. On se na ni hezky usmál.

„Leslie, tohle je Alice. Alice, tohle je Leslie, otec Neytiri,“ řekla jsem a ona ho s radostní objala.

„Tak to jsi ty?“ vypískla a odtáhla se od něj. „Musíš jet s námi domů. Všichni tě rádi poznají,“ říkala radostně a já se zděsila.

„Alice, nevím, jestli je to dobrý nápad,“ řekla jsem. Bála jsem se Edwardovy reakce, co když na něj bude žárlit a přečte si jeho myšlenky. Zjistí, že jsme se tu málem políbili? To bude hrozné.

„Rád poznám tvou rodinu,“ řekl a usmál se na mě. Beznadějně jsem si povzdechla, roztlačila kočárek a kráčela směrem k autu. Ach, Neytiri! Tohle bude zlé. Podívala jsem se na mou královničku, která si zrovna spokojeně cucala paleček.

Tak co myslíte? Jak budou Cullenovi reagovat na Leslieho? Budou taky tak šťastní jako Alice? Nebo budou chladní? No, to se dozvíte v dalším dílku.

Doufám, že se vám díleček aspoň trošičku líbil a že mi tu zanecháte komentíky s vašimi názory. Moc vám děkuju za komentíky k předešlému dílku, moc mě potěšily... :D XD

P.S. Chci se omluvit za to, že těch pár posledních odstavců je na sebe tak nahuštěných, ale zase mi to blbne a já nevím, co s tím.

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já a zlobivá holka? Nikdy! 36: