Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já a zlobivá holka? Nikdy! 39

22.10.2010 (13:15) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4944×

Já a zlobivá holka? Nikdy!

39. dílek

Oblízl jsem si své rty a najednou stál ve dveřích kuchyně. Jen koutkem oka jsem spatřil Bellino schoulené, chvějící se tělo. Důležitá pro mě byla ta mrtvola, z které vytékala lahodná tekutina. Životadárná, rudá, teplá tekutina... krev. Nikdy víc mě nepopadla taková chuť napít se. Ani jako novorozený jsem nic tak silného a intenzivního necítil. Věděl jsem, že se tomu muži chci za něco pomstít, ale nemohl jsem si vzpomenout za co. Nepokoušel jsem se o to.

Neudržel jsem se a už se skláněl nad jeho tělem, rychle jsem vytáhl nůž z rány a začal sát.

Kdybych jen tušil, že toto mé počínání za chvíli ohrozí mou jedinou lásku, ovládl bych se!

Když už v těle nezůstala ani kapka krve, odtáhl jsem se. Byl bych schopen slízat všechnu krev ze země, kdybych neucítil něco mnohem lákavějšího. Otočil jsem se za tou vůní, patřila dívce, která se třásla a pevně svírala víčka k sobě.

Netvor nade mnou stále vládl a tak jsem se jen zákeřně zasmál. Její srdce stále rychle letělo, slyšel jsem krev, která jí pulzuje v žilách. Tak vábně voněla. Pomalu jsem se k ní po čtyřech doplazil a vdechoval tu omamnou vůni. Dívka byla nahá a někoho mi připomínala. Odkud jí jen znám! Mé uvažování však přebyla touha, touha ochutnat ji. Zjistit, jak lahodná je její krev. Jestli je stejně dobrá, jako její vůně, či snad lepší. Opatrně jsem ji chytil za ruku, sklonil se k ní a přiblížil svá ústa k jejímu zápěstí.

Jasně jsem viděl, jak se žíly chvějí pod náporem tolika krve, která se jimi proháněla. Dívka se začala uklidňovat, za to já byl skoro nepříčetný. Otevřel jsem ústa a jemně je přiložil k jejímu zápěstí. Jazykem jsem kroužil po její pokožce a vnímal puls. Věděl jsem, že už víc nevydržím. Vycenil jsem zuby a přiložil je ke kůži její ruky. Už jsem se chystal kousnout a začít sát, když se stalo tolik věcí.

„Edwarde,“ vydechla dívka mé jméno a já si najednou uvědomil, odkud jí znám. Uvědomil jsem si, co se teď právě chystám udělat. Netvor ve mně zmizel. Zděšeně jsem ji pozoroval, ale nebyl schopen pohybu.

„Edwarde!“ slyšel jsem Carlisleův hrubý hlas, něčí silné paže mě od Belly odervaly a mrštily se mnou o zeď. Carlisle se postavil do obranné pozice a vrčel. Pomalu jsem se postavil a zoufale se na Carlislea díval.

„Jak jsi mohl!“ řekl tvrdě. „Okamžitě odejdi! Vrátit se můžeš nejdřív zítra, až si uvědomíš, co jsi málem udělal!“ vrčel a já pod náporem viny zmizel pryč. Cítil jsem se strašně! Málem jsem zabil svou snoubenku, mou jedinou lásku. Jsem netvor!

Nejdříve ji nechám doma samotnou s tím úchylem a když se chystám ji zachránit, tak ji sám málem zabiji? Nezasloužím si žít! Zabijte mě někdo! Prosím!

Letěl jsem lesem s větrem o závod a doufal, že potkám někoho, kdo mi pomůže.

Carlisle:

Můj syn! On ji málem zabil!

Stál jsem u Bellina těla a nebyl schopen pohybu. Zklamal mě, tak moc mě zklamal, že se to ani nedá popsat.

Zatřepal jsem hlavou a vrátil se do reality. Vzal jsem třesoucí se Bellu a položil ji v obýváku na pohovku, zabalil jsem ji do deky a pod hlavu dal polštář. Pak jsem se vrátil k mrtvole, nasoukal ji do černého velikánského pytle, zavázal jej a vynesl zadním vchodem před dům. Poté jsem kuchyň celou vyčistil savem a všemožnými prostředky, jen abych zmírnil pach krve. Napustil jsem do kýblu teplou vodu, šel do obýváku a tam omyl krev z Belliných rukou a nohou. Vodu jsem vylil do záchodu a i tam nalil nejméně půlku láhve sava.

Vytočil jsem Esmeino číslo a ona to okamžitě vzala.

„Ano drahý?“ zeptala se se strachem v hlase.

„Už se můžete vrátit, Bella je v šoku, tak se o ni postarejte, já se jdu zbavit těla,“ řekl jsem a stále myslel na Edwarda. Jak mohl dopustit, aby ho netvor tak ovládl. Vždy jsem si myslel, že v rodině je po mně schopný nejvíce odolávat krvi. Ach! Jak moc jsem se spletl.

„Nebyl jsi na Edwarda moc zlý, že ne?“ ptala se.

„Jak bych mohl nebýt?...“ Chtěl jsem jí říct, co málem udělal, ale udržel jsem se. „Vraťte se co nejdříve, Bella vás bude potřebovat. Edward odjel, vrátí se až zítra, nemáte mu volat,“ řekl jsem a pak to típl. Vzal jsem pytel s tělem a běžel lesem, vítr mě šlehal do obličeje, pytel, který jsem měl hozený přes rameno narážel do mých zad a já cítil to bezvládné tělo. Nebyla v něm žádná vůle, nic. Otřásl jsem se a běžel ještě rychleji.

Konečně jsem dorazil k cíli. Byl jsem na malém prostranství, kam nepáchne ani živáček. Hodil jsem pytel na zem, dal pod něj klacky a zapálil. Počkal jsem, až se rozhoří a pozoroval plameny, jak pomalu pohlcují a roztavují pytel. Po chvíli se lesem začalo šířit zápach pálícího se mrtvého masa. Bylo to nechutné, odvrátil jsem pohled od ohniště a zahleděl se do dálky. Všude bylo mrtvolné ticho, jediné co bylo slyšet, byl oheň.

Počkal jsem, až se vše spálí, popel jsem roztrousil na útesech a pak se co nejrychleji vracel domů.

Bella:

Pomalu jsem otevřela oči, ležela jsem v posteli oblečená do noční košilky a snažila se vzpomenout, co se stalo. Vím jen, že sem přišel Leslie, ale po tom, co jsem vyhnala rodinu z bytu, si už nic nepamatuju. Mám jedno velké okno. Chtěla jsem přijít na to, co se stalo, ale něco mi říkalo, ať se nestarám. Pokrčila jsem rameny, vstala z postele a došla k postýlce Neytiri. Kompletně jsem se o ni postarala, pak se osprchovala, upravila se, oblékla se a pak šla dolů.

Všichni seděli v obýváku, holky seděly na klínech svých partnerů. Jediný, kdo tu chyběl byl Edward. Kam se poděl?

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem je radostně a všichni se na mě překvapeně podívali. Dívali se na mě, jako na blázna a tak jsem pokračovala.

„Nevíte, co se včera stalo? Mám totiž totální okno. Emme, nenasypal si mi náhodou něco do pití?“ zeptala jsem se ho. Všichni členové se zatvářili chápavě.

„To víš že jo, dal jsem ti tam kyanid, ale asi to byla malá dávka, protože ty stále žiješ,“ řekl zklamaně a mrknul na mě jedním okem.

„Jaká škoda, že?“ zeptala jsem se ho a on ztuhl.

„Nikdy, nikdy bych se nesmířil s tím, kdybys umřela,“ řekl a najednou mě drtil v náručí. A nebyl sám, všichni se na mě mačkali a já nic nechápala.

„Můžou být upíři přecitlivělý?“ zeptala jsem se a oni mě pomalu jeden po druhém pustili. Vrátili se na svá místa. „Mimochodem, kde je Edward?“ zeptala jsem se jich a jejich obličeje se zachmuřily. Nikdo mi neodpověděl, však já to z nich pak dostanu. Došla jsem do kuchyně, když se vedle mě objevil Emmett.

„Nechceš s něčím pomoct?“ zeptal se a stoupl si vedle mě. Usmála jsem se, podala mu prkýnko a červenou papriku, kterou jsem před tím vyndala z ledničky. Emm se na mě lišácky usmál a pak se to stalo.

Všechno se najednou zpomalilo. Emmettova ruka se pomalu začala natahovat pro nůž a mně probleskla hlavou vzpomínka.

Něčí silná ruka se obmotala okolo mého pasu a já viděla, jak se druhá paže toho dotyčného natahuje pro nůž.

„Bell, stalo se něco?“ zeptal se Emm a mě tak probral. Zatřepala jsem hlavou.

„Ne, nic. Všechno je v pořádku,“ ujistila jsem ho a mírně se usmála. Co to proboha bylo? Radši se tím nebudu zabývat.

Vzala jsem si rohlík a začala se natahovat pro nůž a když jsem ho vzala do ruky, zase se mi vše zpomalilo.

Mlátím někoho do rozkroku, pak beru nůž, prudce se otáčím a pak nic. Pořádně se dívám a vidím, jak někomu vrážím do krku nůž. Ten někdo je Leslie.

Upustila jsem nůž a začala couvat.

„Bello, co je?“ slyšela jsem okrajově, ale nedokázala se soustředit na nic, co říká. V hlavě se mi přehrával celý včerejší den.

„Ona si vzpomněla,“ řekl, ale já už ho pomalu neslyšela. Všechno se mi zobrazovalo před očima, jako by se to stalo před chvílil. Mé tělo se začalo chvět. Ovšem nejhorší to bylo, když se mi vybavilo, jak proti Lesliemu vzahuji nůž.

Vykřikla jsem hrůzou a upadla.

Celý včerejšek se mi dopřehrál a já si uvědomila, kde jsem. Seděla jsem Esme v klíně, plakala jsem a třásla se.

„Jsem vrah!“ zašeptala jsem a omdlela.

Tak jo, do mě a nešetřte mě.

Jak se vám líbil Carlisle? Myslím, že byl na Edwarda právem ostrý! Ale to je jen můj názor.

Jo a další upozornění, od teď neříkám, kolik mi zbývá ještě kapitol, protože jsem to zase roztáhla. Takže tohle není poslední dílek, není a nikdy nebude. Doufám, že jsem vám udělala radost a vy mi uděláte radost komentíky.

Také jsem vám chtěla poděkovat za komentíky k minulému dílku. Opravdu mě potěšily. Popravdě jsem si myslela, že mě za ten zvrat odsoudíte, a že už mou povídku nebudete chtít číst. Vážně jste mě překvapili a udělali mi ohromnou radost. Děkuju moc!

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já a zlobivá holka? Nikdy! 39: