Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já a zlobivá holka? Nikdy! 4

22.12.2009 (15:15) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5380×

Já a zlobivá holka? Nikdy!

4.kapitola

Takhle se to dělo každý týden, až na tu výjimku, že místo toho, abych spala s Lesliem, jsem tancovala a nebo si povídala s klukama. Uběhly 3 týdny od mé první pařby tady v Seattlu a teď byl přede mnou týden, kdy jsem měla dostat měsíčky. Bože, to bude zase otrava.

Ráno jsem vstala, bylo pondělí, takže jsem musela do školy. Oblékla jsem se do tepláků a volného trička, provedla ranní hygienu a šla na hodinu. Celé vyučování proběhlo v klidu.

Když skončila škola, šli jsme s Claudií na oběd. Za ten měsíc se z nás staly skvělé kámošky.

„Hele, nechceš jít dneska do bazénu?“ Zeptala se mě.

„Nemůžu.“ Hned pochopila proč.

„Nebude ti vadit, když půjdu? Ashley totiž chtěla jít taky a já se tam hrozně těším.“ No jo, hlavně na toho sexy plavčíka.

„Vůbec mi to nevadí. Tak si to užij.“

„Díky, Ahoj.“

„Čau.“ Šla jsem do svého pokoje. Hned jak jsem zalezla, vzala jsem si vložku a šla na záchod. Čekala jsem, že bude aspoň náznak, že mám krámy, ale ono nic.

„To je divný.“ Zamumlala jsem si. Od té doby, co jsem menstruaci dostala se mi ještě nikdy nezpozdila, vždy mi začínala okolo jedné odpoledne a teď jsou dvě. No, třeba je to výjimka. Vrátila jsem se zpátky do pokoje, vzala jsem si skicák a začala kreslit.

Nakreslila jsem nákresy svých rodičů. Samozřejmě jsem ten obrázek hned vyhodila. V tom někdo zaťukal na dveře.

„Dále.“ Vyzvala jsem toho dotyčného.

„Issabello, vaši rodiče vám volají.“ Cože?! Vykulila jsem na ní oči. Vrazila mi do ruky telefon a odešla. Dívala jsem se na tu věc. Pomalu jsem si jí přiložila k uchu.

„Ano?“ Zeptala jsem se.

„Ahoj Bello.“ Byl to hlas mé matky. Vrátila se mi veškerá zuřivost.

„Co potřebuješ?!“ Vyjela jsem na ní.

„Chtěla jsem se zeptat, jak se máš?“ To si snad ze mě dělá srandu.

„Ale copak, že sis na mě taky vzpomněla? Že bych ti začala chybět? Hmm? O tom silně pochybuju.“ Řekla jsem rozlobeně.

„Nebuď na mě taková, jsem pořád tvá matka.“ Já ti dám matka, to uvidíš.

„Jaká seš matka, když mě opustíš, pak na mě pošleš sociálku a měsíc se neozveš? Jo promiň, vlastně mi s otcem posíláte prachy. Jestli chceš, pošlu ti je zpátky, stejně jsem z nich neutratila ani cent.“ Slyšela jsem, jak mi do telefonu vzlyká.

„Proč si taková?“ Ha… je slepá, nebo co?

„Proboha matko prober se, já nejsem ten, kdo opustil svou dceru, to já bych teď měla brečet do telefonu. Ale to neudělám. Už ne. Ani si se za mnou nepřijela podívat. Víš jak mi bylo? Zajímalo tě vůbec někdy, jak se cítím já? Že i já mám city?“ Teď už jsem brečela i já. Zhroutila jsem se na postel a bulela.

„Bello prosím, odpusť. Já tenkrát nevěděla co dělám, byla jsem zoufalá, ale teď se to změní. Vezmu si tě zpátky a vše se zpraví.“ Její hlas zněl pravdivě, ale k čemu to bylo? K ničemu, úplně k ničemu.

„Mami, už se nic nezpraví. I kdyby si si mě vzala zpátky, pořád ve mně zůstane vzpomínka na tuhle dobu. Nemá to smysl.“

„Ne, to neříkej.“

„Sbohem mami, miluju tě.“ Típla jsem to a nechala průchod mým slzám. Zanedlouho jsem usnula.

Probudil mě budík, venku bylo celkem hezky, i když slunce nesvítilo, dneska bude skvělý den. Stoupla jsem si k oknu a podívala se ven, když jsem si vzpomněla, co se včera stalo. Moje nálada okamžitě klesla. Ještě než jsem se otočila, všimla jsem si, že u budovy stojí černý mercedes. Asi nějaká návštěva.

Rychle jsem se osprchovala, oblékla se a provedla každodenní ranní hygienu. Rozhodla jsem se, že dnes do školy nepůjdu. Skočím si do drogerie koupit si těhotenský test. Vždycky jsem to chtěla zkusit., tak proč ne dneska že?

Vzala jsem si peněženku a vyběhla ven před budovu. Vydala jsem se k centru města. Drogerii jsem našla během pěti minut. Prodavačka se na mě dívala trošku se zvláštním pohledem, když jsem jí podávala dva těhotenské testy, ale mně to bylo úplně putna.

Když jsem dorazila zpátky na pokoj, hodila jsem do sebe sklenici vody. Otevřela jeden test a přečetla si návod. Tohle bude sranda a dost velká. Došla jsem na záchod a… však vy víte, načůrala na test a položila ho na umyvadlo. Vyšla jsem z koupelny a vytáhla si notebook, zapla ho a podívala se na facebook. Kámoši s New Yorku mi poslali pár vzkazů. Odepsala jsem jim. Podívala se na hodiny. Jej, už je to patnáct minut. Čekala jsem, že budu aspoň trošku nervózní, ale já byla úplné klidná.

Přišla jsem do koupelny, takže jak to tam bylo. Dva proužky jsou pozitivní a jeden negativní? A já mám kolik proužků? Vzala jsem test do ruky. Dva proužky, takže v pohodě. Hodila jsem ho do koše. Vycházela jsem z koupelny, když mi to došlo. Ztuhla jsem. Rychle jsem se vrátila a vytáhla test z koše. Opravdu tam byly dva proužky. Došla jsem do pokoje pro návod.

„Do háje!“ Já jsem těhotná! V návodu to opravdu tak stálo: dva proužky – pozitivní, jeden proužek - negativní. Hodila jsem test i s návodem na postel a rychle načla ten druhý.

Po deseti nekonečně dlouhých minutách jsem se podívala na výsledek, byl taky pozitivní. Bože, co budu dělat? Chytla jsem se rukou za břicho. V tom někdo zaťukal. Strašně jsem se lekla. Rychle jsem naházela testy do koše a šla otevřít. Stála tam ta žena v tom modrém kostýmku. Ona snad nenosí nic jiného.

„Dobrý den slečno stanová, přišla jsem si pro mobil.“ Kývla jsem a vrátila jí ho. „Pojďte se mnou prosím.“ Zamkla jsem pokoj a vydala se za ní. Došli jsme do kanceláře. Vešli jsme a tam seděl nádherný, bledý muž, se zlatýma očima, to je zvláštní. Byl dokonalý, ale bohatý, to mi ho hned zprotivilo. Měl na sobě oblek od Diora. – Moje matka mě známé návrháře učila nazpaměť, byla vážně ujetá. – Jen doufám, že mě nechce adoptovat.

„Dobrý den.“ Pozdravil mě a mile se usmál. Jeho hlas zně jako samet, jako něžné pohlazení.

„Dobrej.“ S těží jsem odsekla. Pořád jsem byla okouzlená jeho hlasem.

„Issabello, doktor Cullen vás chce adoptovat.“ Vykulila jsem na ní oči. On jen kývnul.

„Aha… no, určitě jste mu řekla, že jsem problematické dítě, že nesnáším bohatství a že můj oblíbený koníček je utíkání, nejlépe od někoho nebo od někud.“ Prosím, že mu to neříkala.

„Řekli mi o tobě vše Bello, smím ti tak říkat.“ Oba dva se na mě usmívalo.

„No jasně. Super!... takže není co řešit:“ Řekla jsem nasraně a odešla se sbalit. Jak chce, ať si mě adoptuje, ale brzy pozná, jakou udělal chybu. Udělám mu ze života peklo. A o mém těhotenství mu taky neřeknu. Počítám, že tak do čtyř měsíců jsem zpátky. Vyběhla jsem do pokoje a začala si balit věci. To jsem měla hotovo za 15 minut. Moc věcí jsem neměla, takže to nebyl problém. Těhotenské testy jsem vyhodila do popelnice před budovou a naposledy se zadívala na to vězení, které mi teď bude neuvěřitelně chybět. Claudie se se mnou přišla rozloučit a já se vydala na svou první cestu, jako Issabella Marie Cullen.