Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já a zlobivá holka? Nikdy! 41

02.11.2010 (18:30) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4464×

Já a zlobivá holka? Nikdy!

41. dílek

„Já ji uložím. Ty jdi do kuchyně, někdo tam na tebe čeká,“ řekla, vzala mi Neytiri z ruky a vydala se nahoru. Když jsem je ztratila z dohledu, polila mě horkost. Něco mi říká, ať tam nechodím, že mě nečeká nic dobrého. Na druhou stranu jsem chtěla vědět, co mi ten dotyčný chce. Udělala jsem jeden krok dopředu.

Ne! Nechoď tam. Jdi nahoru za Neytiri a buď s ní. Okamžitě.

Jen jdi, jsi přeci zvědavá, kdo tam je. Honem, jdi tam, než tě pohltí pocit provinilosti z vraždy.

Poslechla jsem svůj druhý hlas a vešla do kuchyně. Atmosféra zde byla hustá a napnutá. Za kuchyňským stolem seděl Edward a díval se na mě. Nejdřív jsem se zaradovala, že se konečně vrátil. Pak můj obličej ale pohasl, když jsem si všimla, jakým způsobem se na mě dívá.

Stoupl si od stolu ale jeho pohled se nezměnil.

„Edwarde, co se stalo?“ zeptala jsem se ho starostlivě a šla k němu. Začal přede mnou couvat. Nechápavě jsem se na něj dívala a zastavila.

„Bello,“ řekl zlomeným hlasem. „Musím odjet,“ řekl a já vykulila oči.

„P-proč?“ zakoktala jsem se a udělala k němu jeden malý krůček, on ale udělal ten samý ode mě. Nic neříkal, jen zoufale kroutil hlavou. „Já tě nenechám odejít, už ne. Radši bych zemřela, než být bez tebe,“ šeptala jsem, vpíjela svůj pohled do jeho nešťastných očí a pomalu šla k němu.

„Málem jsem tě zabil,“ zanaříkal a já se usmála. Nechápavě se na mě podíval.

„Miluju tě, víš to?“ zeptala jsem se ho a on na mě vykulil oči.

„Slyšelas, co jsem teď řekl? Málem jsem tě zabil!“ řekl rázně a já se na něj chladně usmála.

„A já jsem zabila. Zabila jsem otce svého dítěte. Kdo myslíš, že je na tom hůř, ha?! Já se budu do konce života zžírat vzpomínkou na to, jak mu nůž vrážím do krku a jak se ke mně snaží z posledních sil doplazit a ty? Ty mě chceš opustit kvůli tomu, žes mě málem zabil? Že ses poddal svým pudům? Sakra Edwarde, já tě potřebuju! Chápeš to! Jestli chceš od každýho problému takhle utíkat, tak co seš to kurva za upíra? Ty mě máš chránit, ne mě nechávat na pospas osudu. Máš mi pomáhat. Už mě vážně nebaví být pořád tou silnou osobou v naší dvojici,“ říkala jsem a zároveň křičela smutně, ale když ode mě uhnul pohledem, rozzuřila jsem se a zařvala na něj.

„Dívej se na mě! Je mi sedmnáct let, jsem matka, rodiče na mě poslali sociálku, přítel – kdybys náhodou nevěděl, tak tím přítelem myslím tebe - mě jednou opustil kvůli nějaký upírce a pak se ke mně vrátil a když se zdá být vše v pořádku, tak zabiju otce svého dítěte. A když potřebuju pomoct a utěšit, tak můj přítel chce zdrhnout?! To já jsem ten kdo má život na hovno, ne ty! Už mě to nebaví, už mě to kurva nebaví! Ale proč se vlastně snažím, stejně odejdeš a necháš mě tu samotnou, zase!“ přešla jsem z řevu do beznadějného tónu. „Ale víš co? Neodcházej, nikam nemusíš. To já půjdu! Bez tak vám přidělávám jen samý starosti,“ řekla jsem a otočila se k odchodu.

„Bello... já...“ a nic. Dál nic neřekl.

„Na víc se nezmůžeš, co?“ když nic neřekl, šla jsem dál. V obýváku stáli všichni členové rodiny a dívali se na mě s úžasem.

„Já tě nenechám odejít,“ řekl Emm a najednou stál přede mnou.

„Budeš muset!“ zavrčela jsem, ale on neuhnul. „Emme, dusím se tu!“ řekla jsem zoufale a v jeho očích se objevila bolest. Protáhla jsem se kolem něj a vyběhla do pokoje, zavřela jsem pomalu dveře, zamkla a přešla k postýlce. Můj malý andílek nádherně a klidně spinkal. Hned co se probudí, odejdeme.

Zakroutila jsem hlavou, našla cestovní velkou tašku a začala balit ty nejnutnější věci.

Pohled Edwarda:

„Tak tos posral brácho,“ řekl Emm, když vešel do kuchyně. Pořád jsem stál, jak přikovaný na jednom místě a přehrával si náš rozhovor. Tedy spíš Bellin monolog, protože já byl zticha. Ale co, dostal jsem, co jsem chtěl. Musím ji od sebe držet dál. Jsem pro ni nebezpečný.

„Aspoň ji nebudu ohrožovat,“ zašeptal jsem a beznadějně si sedl na židli.

„Ty jsi vážně debil, co? Necháš si mezi prsty utýct takovou super babu. Navíc, když ti sama řekla, že tě miluje a potřebuje tě! Ale ty ne! Náš Edwardek samotrpitel je vážně velkej pytel sraček a zase to celý podělal. Tohle je snad ještě horší, než to s tou Tanyou,“ říkal Emmett a já věděl, že mluví pravdu.

„A co mám podle tebe dělat?! Už tak jsem to pokazil až, až,“ zanaříkal jsem a schoval si obličej do dlaní.

„Tak za prvý, okamžitě přestaň používat ten tvůj „zoufalej“ hlásek. Ona nepotřebuje třasořitku, ale pořádnýho chlapa, kterej jí podrží. A za druhý: pojedeš s Alicí na nákupy!“ řekl vítězoslavně a já se na něj zděšeně podíval. „Myslíš, že si s tebou Bella promluví jen tak? Bez problémů? Na to ani nemysli. Musíš ji něčím obměkčit, chápeš?! Ty tupé, na nervy jdoucí, tažné zvíře!“ Najednou se zamračil a pak se mu rozjasnila tvář. „Rose, mám chuť podívat se na Shreka, co ty na to?“ zeptal se a z vedlejší místnosti se ozvalo zavrčení. „Díky zlato,“ řekl a já se musel zasmát. „Tak se mi to líbí chlape. Ty pojedeš s Alicí na nákupy a my se zatím pokusíme Bellu zpracovat. Snad neodejde,“ řekl a já na něm visel pohledem. Neudržel jsem se a už ho mačkal v náručí. „Díky by stačilo,“ řekl Emm se smíchem.

„Tak jdem ty naše třasořitko,“ řekla Alice ve dveřích.

„Té přezdívky se asi dlouho nezbavím, co?“ zeptal jsem se, když jsme vycházeli z domu.

„Počítej takových 200 let,“ odpověděla a už seděla na místě řidiče. Povzdechl jsem si, nasedl na místo spolujezdce a vyjeli jsme.

Pohled Belly:

Tak, sbaleno mám. Teď stačí jen počkat, až se probudí Ney a můžu jet. Sakra! Nemůžu, nemám auto. Do pytle! Na to jsem nepomyslela. Ale co, někoho ukecám.

Na internetu jsem si našla telefoní číslo jednoho hotelu z Port Angeles. Vymačkala jsem číslo do mobilu a stiskla tlačítko volat. Asi po dvou zatutání někdo telefon zvedl.

„Dobrý večer, hotel Panorama Port Angeles, jak vám mohu posloužit?“ zeptal se monotóní, ženský, postarší hlas. Bylo slyšet, že tuto větu opakuje pořád dokola.

„Dobrý večer, chtěla bych si rezervovat pokoj na jméno Cullen.“

„Ano jistě, od kdy?“ zeptala se mile.

„Přijedu dnes večer,“ oznámila jsem.

„Kolik bude osob?“ Ajajajaj! Jsem nahraná.

„Hmm, no. Takhle... studentka a dítě do jednoho roku,“ řekla jsem krkolomě, protože jsem se bála, že když řeknu, že mi ještě nebylo osmnáct, pošle mě slušně někam.

„Ano jistě, osmnáct vám bylo?“ Shit! Ale moment, mám přeci falešnou občanku, kterou mi dal Jasper k sedmnáctinám. Esme byla původně proti, ale nakonec jsme jí přesvědčili.

„Ano,“ odpověděla jsem s klidem v duši.

„Dobře, těšíme se na váš příjezd, nashledanou,“ rozloučila se.

„Nashle,“ řekla jsem a típla to. V tom se ozvalo zaklepání na dveře.

„Dále,“ hekla jsem, protože jsem zrovna sundavala tu těžkou tašku z postele. Do pokoje vešla Esme s Emmettem. Smrtelná kombinace. Bylo mi jasné, o co jim jde. Chtějí mě ukecat, abych nikam nejezdila. To se jim ale nepovede.

„Nepřesvědčíte mě,“ řekla jsem a založila si ruce pod prsa. Oba se na mě nešťastně podívali.

„Bello, neodcházej. Zlomí mi to srdce!“ začal Emm a já se musela zasmát. V každé situaci má smysl pro humor. To je na něm to nejlepší.

„O Emmette, taky tě převelice, velice miluji, ale naše „láska“ musí zemřít. Je mi to líto,“ řekla jsem teatrálně a slovo láska ještě zvýraznila uvozovkami ve vzduchu.

„Bože, jak dokážete v téhle chvíli vtipkovat. Bello! Prosím, neodcházej. Edward tě miluje a jen... má o tebe strach. Nechce ti ublížit,“ řekla a já se zachmuřila.

„Tím, že se ode mě takhle straní, mi ubližuje ještě víc. A já už vážně nemám sílu na to ho prosit, aby se mnou zůstal. Nebudu mu bránit v rozletu. A nebojte, odjedu jen na pár dní, na týden... dva. Uvidím, jak se vše bude vyvíjet,“ řekla jsem, popadla tašku, protáhla se mezi nimi a donesla ji dolu k hlavním dveřím. Vyběhla jsem zpátky nahoru, převlékla se do pohodlných riflí, černého upnutého trička s výstřihem, vlasy stáhla do drdolu – protože tak vypadám starší. Hodila jsem na sebe bundu, do batohu dala doklady, peněženku, mobil, pořádně jsem ho zavřela a dala na záda. Pak jsem mého broučka vyndala z postýlky a položila do přenosné autosedačky. Pořádně jsem ji v ní zabalila a do pusinky strčila dudlík.

Víte, čekala jsem, že mě přepadne provinilost, že jsem zabila člověka. Nějak se to nedostavilo. Jak se říká, když žena něco hodně chce, jde i přes mrtvoly. A teď si vemte, že někdo ohrožuje její dítě. Asi díky tomu nemám velké výčitky, protože jsem bránila své miminko.

„Jenom o něco bych vás chtěla požádat. Nepůjčil byste mi někdo auto?“ zeptala jsem se a udělala psí kukuč.

„Půjčím ti auto, když tě tam budu moct odvést,“ řekl Emm. Přimhouřila jsem oči.

„A jak se dostaneš domů?“ zeptala jsem se ho.

„Poběžím,“ řekl a spiklenecky na mě mrkl. Tak vlastně proč ne, že? Zakývala jsem na souhlas, to už Emm držel Ney a šel dolů. Vzal i tašku a během chvilky jsem se loučila s ostatními a vyjížděli jsme směr Port Angeles.

Celou cestu jsme si s Emmem povídali o různých věcech. Ptal se mě, co mám ráda, načež jsem mu odpověděla: Nebuď zvědavej, budeš brzo starej! A on vždycky zareagoval: Ježibabo! Povídali jsme si o počasí, o tom, která zvířecí krev chutná nejlépe. Dokonce jsme narazili i na téma sex, které jsem hned v zárodku utnula, protože jsem se začala cítit vrcholně trapně.

„Tak, jsme tu,“ řekl Emm. Vystoupili jsme, pomohl mi s věcmi. Vše jsme na recepci vyřídili. Ještě než odešel, pohlídal mi Neytiri, protože já jsem se šla osprchovat, objednala jsem si večeři. Pak jsme se rozloučili a byl v tahu.

„Tak a jsme samy. No není to bomba?“ zeptala jsem se jí a donutila se usmát, ale ona mi nevěnovala moc velkou pozornost, protože její obličej začínal nabírat červený odstín. „A jéje!“ řekla jsem a vzala Neytiri, teď už plačící, do náruče. Okamžitě jsem ji přebalila, vykoupala, ale ona stále plakala. Musí mít hrozný hlad. Když v tom se ozvalo zaťukání. A! Večeře je tu. Položila jsem Neyinku doprostřed velké postele a začala ji utěšovat.

„No tak Neytiri, neplakej. Počkej, jen otevřu pokojové službě a bude vše v pořádku,“ řekla jsem, pohladila ji po její zmítající se hlavičce a šla ke dveřím. Otevřela jsem dveře, ale nedívala jsem se na toho dotyčného, pozorovala jsem, jak si utírám ruce. „Tu večeři mi položte na stůl, děkuji,“ řekla jsem, otočila jsem se a šla k posteli, kde ležel můj ňufík. Stále plakala a nejspíš nehodlala přestat. Vzala jsem ji do náruče, stoupla si k oknu, dívala se z něj, pořádně si Ney přitiskla k hrudi a začala se s ní mírně pohupovat.

„Šššššš. Princezničko, šššš, maminka ti koupí panenku nebo snad autíčko? To je jedno, hlavně přestaň plakat, nakrmím tě hned, jakmile pokojová služba odejde, ano? Já vím, že máš hlad,“ šeptala jsem a Neytiri se opravdu trošku uklidnila. Ale pořád jsem neslyšela zavřít se dveře, že by tu ještě pořád byly? Otočila jsem se a chtěla začít hudrovat, ovšem když jsem uviděla, kdo stojí u postele a dívá se na mě, myšlenky na hudrování mě okamžitě přešly. Popadl mě totiž nehorázný vztek.

Tak jo, jsem jedno velký ucho.

Doufám, že se Vám tento dílek aspoň trošilínku líbil. Já vím, není to zrovna ideální, ale nebojte, v příštím dílku nás čeká velký usmiřování. Ovšem, záleží jen na Belle a mojí náladě, jak usmiřování dopadne. Zrovna totiž uvažuji, jak... ne, nebudu to tu rozvádět.

Ještě jednou jsem vám chtěla moc poděkovat za komentáře k minulým kapitolkám. Drží mě nad vodou a pomáhají mi. Děkuju, jste zlata!

P.S. Líbilo se vám, jak Bella Edwardovi vynadala? Nebo to bylo moc?

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já a zlobivá holka? Nikdy! 41: