Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já a zlobivá holka? Nikdy! 5

25.12.2009 (22:00) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5441×

Já a zlobivá holka? Nikdy!

5. kapitola

Těhotenské testy jsem vyhodila do popelnice před budovou a naposledy se zadívala na to vězení, které mi teď bude neuvěřitelně chybět. Claudie se se mnou přišla rozloučit a já se vydala na svou první cestu, jako Issabella Marie Cullen.

Nevím, jak dlouho jsme jeli a ani mě to nezajímalo. Vjeli jsme na nějakou starou lesní silničku a za chvilku jsme zabočili na příjezdovou cestu, která byla schovaná za hustým porostem stromů. Před námi stál velikánský barák, který byl z jedné strany celý prosklený. Bože, co bych dala za obyčejný malý domeček na kraji malé vesnice. Proč mě nemohl adoptovat někdo normální?

S povzdechem jsem vystoupila z auta, vzala si bagáž a vydala se k baráku.

„Vítej doma.“ Řekl pan Cullen, když jsme vešli do haly. Provedl mě po baráku – ukázal mi, kde kdo spí, dozvěděla jsem se, že mám sourozence a hned pět jich je – a skočil až, doufám, před poslední místností.

„Tohle je tvůj pokoj.“ Oznámil mi a otevřel dveře. Můj pokoj byl velký, ostatně jako všechny místnosti v tomto domě, komoru nevyjímaje. „Doufám, že se ti tu bude líbit.“ Řekl s nadějí v hlase, která byla zbytečná.

„Hmm, chtěla bych být sama.“ Kývnul.

„Zbytek rodiny přijde asi za dvě hodiny, dojdu pro tebe, aby si se s nimi mohla přivítat.“ Než jsem stihla cokoliv říct, odešel. Položila jsem si batoh na velkou postel s nebesy, která byla u zdi. Přesně naproti ní byla celá prosklená stěna. V pokoji byl i psací stůl, menší knihovna, jedno – typuju nechutně drahé – křeslo a plazmová televize. Ale největší radost mi udělalo malířské vybavení. Jedinné pozitivní v tomhle pokoji. To jsem ale ještě netušila, co mě čeká za dvěmi dveřmi.

Otevřela jsem první, byla tam obrovská šatna, skoro stejně velká jako můj pokoj. Znechuceně jsem zavrtěla hlavou a dveře rychle zavřela.

Za druhými dveřmi byla koupelna. Taky dost velká. Potřebovala jsem se uklidnit. Sundala jsem si triko, natáhla jsem si na sebe bílé tílko a na to basketbalové tílko, které jsem nosila, jen když jsem malovala. Stáhla si vlasy do culíku, aby mi nepřekážely. Připravila jsem si věci na malování a pak se pustila do díla. Zkoušela jsem namalovat kolibříka, byla jsem fascinovaná tímhle tvorem. Zrovna jsem pracovala na jeho křídlech, když na mě někdo zavolal.

„Bello, pojď dolů.“ Ach jo. Už to začíná, položila jsem paletu i se štětcem na psací stůl. Protáhla mimické svaly, abych se mohla správně šklebit. Ucítila jsem, že mám asi na třech místech na obličeji naschlou barvu. Aspoň se jim zprotivím.

Vyšla jsem z pokoje a zamířila si to ke schodišti. Pomalu jsem ho sešla a skončila v obýváku, kde na mě „nedočkavě“ čekali. Všichni byli nádherní, bledí, dokonalí a měli zlaté oči, stejně jako doktor, ale taky nechutně bohatí. Taky se podle toho oblékali. Ta menší, černovlasá dívka na sobě měla šaty od Schanellu a ta blondýnka šaty od Blanky Matragy. To bude boj.

„Takže Bello, já jsem Carlisle, tvůj adoptivní otec, tohle je Esme, tvá adoptivní matka.“ Ukázal na hnědovlasou paní. Měla příjemný úsměv. Byla z ní cítit láska.

„Ahoj Bello.“ Její hlas zněl jako, jako… to se nedá popsat.

„Alice, tvá sestra.“ Malá černovlasá dívka ke mně přiskočila a objala mě. Byla studená a silná, ne tloušťkou, ale sílou, asi bych jí nepřeprala.

„Rosalií, taky tvá sestra.“ Blondýnka se na mě příjemně usmála a plácla svalovce přes ruku, která mířila k jejímu pozadí.

„Tvojí bratři Emmett…“ Ukázal na svalovce, ten zvedl ruku a zamával mi. „… Jasper…“ Ten se na mě jen podíval pohledem, který jsem nemohla rozluštit. „… a Edward.“ Ten se na mě ani nepodíval. Dobrý, tak aspoň o jednoho se nemusím starat.

„No, já jsem Bella.“ Řekla jsem, zhoupla se na nohách a už jsem se otáčela k odchodu, když mě zastavila Esme.

„Nemáš hlad?“ Zeptala se starostlivě. Zakroutila jsem hlavou.

„Ale jsem unavená, půjdu si lehnout.“ Odešla jsem do pokoje. Připravila jsem staré prostěradlo na obraz, když někdo zaťukal. „Dále.“ Řekla jsem. Otevřeli se dveře a vstoupil Carlisle. „Co potřebujete?“

„Prosím tě, tykej mi ano?“ Kývla jsem. „Přinesl jsem ti tašku s učebnicemi, batoh a penál.“ Položil mi věci na postel. „Ještě… tady máš rozvrh a plánek do školy.“ To položil na stůl. „Zítra do školy ještě nepůjdeš, až ve čtvrtek.“ Jen jsem kývla. „V osm hodin je večeře.“ Další přikývnutí. Odešel.

Došla jsem k psacímu stolu a podívala se na rozvrh, připravila jsem si věci na zítřek do školy. Samozřejmě do mého starého batohu. Přeci tu nebudu celý den, aspoň na chvíli uniknu tomu přepychu. Všechno oblečení a boty jsem dala do šatny, došla jsem se osprchovat, oblékla se do čistých tepláků a tílka, vzala nějakou knížku z knihovničky a začala číst. Byl to Hamlet.

Po nějaké době jsem přestala číst, podívala jsem se na hodiny, bylo půl osmé. Uklidila jsem knihu zpátky. Učebnice jsem dala do šuplíku u stolu a šla do obýváku. Na schodech jsem se potkala s Emmettem.

„Ahoj Bello.“ Pozdravil mě mile.

„Čau.“ Zakuňkala jsem.

„Taky už se tak těšíš na večeři? Já mám hlad jako vlk.“ A nahlas se uchechtl.

„Tak si dej bacha, aby tě nějakej nesežral.“ Co to melu za krávoviny? Hm Bello, ty se vážně dovedeš znemožnit.