Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já a zlobivá holka? Nikdy! 7

14.01.2010 (21:15) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5290×

Já a zlobivá holka? Nikdy!

7. kapitola

„Takže, máme tu novou studentku, slečnu…“ Podíval se do papíru. „… slečnu Cullenovou. Prosím, stoupněte si a představte se nám.“ Bože. Stoupla jsem si a spustila.

„Ahoj, jsem Issabella Cullenová, ale všichni mi říkají Bello. Nesnáším namyšlenost a bohatství. Miluju malování a tanec.“ Dokončila jsem svou světobornou řeč.

„Odkud jste se přestěhovala?“ Zeptal se mě profesor, ale nevypadalo to, že by tomu věnoval nějakou pozornost. Pořád se přehraboval v nějakých papírech. A navíc, nepřestěhovala jsem se já, ale oni přestěhovali mě. Nebýt mých biologických rodičů, tak bych vůbec nevěděla, že nějaký malý posraný městečko Forks existuje.

„No, z New Yorku do Seattlu a ze Seattlu sem.“

„Dobře, posaďte se, vaši sourozenci vám zajisté pomohou s doplněním látky.“ Já byla v prváku, takže oni jsou nejspíš ve druháku. Kývla jsem, ale silně jsem o tom pochybovala.

Hodin se vlekla, ale očekávané zvonění přece jen přišlo. Než jsem stihla odejít, zastavil mě Mike.

„Ahoj.“

„Už si mě dneska jednou zdravil.“ Připomněla jsem mu. Zdál se být trošku nervózní.

„Dneska pořádám u mě doma takovou menší párty, nechtěla by jsi přijít?“

„Jo, ráda.“ Jeho oči zazářily.

„Tak jo, je to od smi. Sejdeme se u školy.“ Navrhl.

„Určitě tam budu.“ Usmála jsem se a šla. Angela na mě čekala u dveří třídy. „Jsi taky pozvaná na tu párty?“ Zeptala jsem se.

„To víš že jo.“ Vyšli jsme za třídy, když mě někdo chňapl za ruku a stáhl na stranu. Edward, už zas. Co on s těma rukama pořád má? Je snad rukofil? Vůbec bych se tomu nedivila.

„Co zas?!“ Zeptala jsem se. A udělala znuděný pohled. To ho naštvalo.

„Prosím tě, přestaň ze sebe dělat chudinku, nejsi jediná, kdo není nadšený z toho, že tě rodiče adoptovali.“ Všimla jsem si, jak se na něj holky chtivě dívají.

„Tak proč se o mě tak staráš a kibicuješ mě?“

„Protože mi rodiče řekli, abych na tebe dával pozor.“ Myslel si, že sklapnu, ale to se chlapec moc mílil.

„Vůbec si nemusíš dělat škodu, dokážu se o sebe postarat sama!“ Zvýšila jsem hlas.

„O tom silně pochybuji.“ Asi mu něco řeknu a nebude to nic hezkého.

„Víš co jsi Edwarde? Jsi kretén a největší pako, jaký jsem kdy viděla. Nechápu, co na tobě ty holky viděj!“ Řvala jsem na něj. Většina holek mě vraždila pohledem. Výrazně se mi ulevilo. Otočila jsem se a chtěla odejít, ale znova mě chytl za tu bolavou ruku a přetočil k sobě. „SSS!“ Sykla jsem bolestí. Tentokrát to na něj nezabralo.

„Takhle se mnou mluvit nebudeš. Kdo jsi vlastně myslíš že jsi?“ V tom se do toho vložil profesor.

„Pane Cullene, Cullenová, vyřešte si tu mileneckou hádku někde jinde. Tohle je vzdělávací zařízení, ne manželská poradna.“ Hej, tak ten válí.

„To není potřeba pane profesore. S tímhle úchylem nepromluvím už ani slovo.“ Řekla jsem klidně a šla s Angelou na další hodinu. Až do oběda jsem nikoho z Cullenovic puberťáků nepotkala. Když skončila má poslední hodina před obědem, odchytl si mě Emmett s Rosalií a nedali se odbýt. Šli jsme do jídelny, koupili si jídlo a šli ke stolu. Alice, Jasper a Edward už tam seděli. Hned jak jsem dosedla, Edward spustil.

„Copak? Princeznička nemá kde sedět? Tak musí být u nás? Ó jak mrzuté.“ Tak to už trochu přehání.

„Pako!“ Zavrčela jsem, vstala a chtěla odejít, ale Alice mě zastavila větou, která mě fakt dostala.

„Edwarde, uklidni se. Nikdo není zvědavý na tvé pubertální výlevy.“ Cože? Ona se zastala mě? Téééda!! Čím jsem si to zasloužila? (Myšleno ironicky.) „Bello, sedni si prosím.“ Usmála se na mě mile.

„Díky Alice, radši půjdu.“ Vyplázla jsem na Edwarda jazyk a odešla. Odnesla jsem tác a šla si sednou na lavičku k parkovišti.

„Ahoj.“ Ozvalo se po chvilce vedle mě. Nadskočila jsem.

„Emmette, tohle mi nedělej.“

„Nechceš se vypařit?“ Zašeptal směrem ke mně. Šibalsky jsem se na něj usmála a kývla. „Tak pojď.“ Chytl mě za dlaň a táhl k jeho autu. Když jsme vyjížděli z parkoviště, všimla jsem si jak zuřící Edward vybíhá z jídelny. Zákeřně jsem se zasmála.

„Kampak pojedeme?“ Zeptala jsem se se zájmem v hlase.

„Co třeba do Seattlu?“ Ach, Seattl, jak ráda bych se tam vrátila. Emmett si všiml mého zaváhaní.

„Co se děje?“ Zeptal se starostlivě.

„Ale nic, ty můj velký starostlivý bráško.“ Trošičku se vytáhl, aby byl větší.

„No páni, takhle mi ještě nikdy, nikdo neřekl.“

„Aby se nám pýchou neprasknul.“ Poplácala jsem ho po tvářích. Tak zase život s Cullenovými nebude tak hrozný, když tam bude Emmett.

„Sakra!!“ Řekl z ničeho nic.

„Co!“ Ukázal prstem dozadu. Podívala jsem se, za námi se řítilo stříbrné volvo a v něm Edward. „Přece si nenecháme zkazit den jedním vymaštěným klukem ne?“ Mrkla jsem na Emma.

„Moje řeč.“