Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já a zlobivá holka? Nikdy! 8

15.01.2010 (10:45) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5587×

Já a zlobivá holka? Nikdy!

8. kapitola

„Co!“ Ukázal prstem dozadu. Podívala jsem se, za námi se řítilo stříbrné volvo a v něm Edward. „Přece si nenecháme zkazit den jedním vymaštěným klukem ne?“ Mrkla jsem na Emma.

„Moje řeč.“

Přijeli jsme na parkoviště velkého nákupního centra. Edward zaparkoval hned vedle nás. Vystoupila jsem.

„Dobře že jsi přijel Edwarde, aspoň nám budeš nosit tašky, že Emme?“ Spiklenecky jsem na Emma mrkla.

„No jasně.“ Edward zavrčel, ignorovala jsem to a zamířila do prvního hoperského obchodu. Ani jsem si nemusela kalhoty zkoušet, abych věděla, že mi padnou. Koupila jsem si, za své peníze, dvoje kalhoty, jedno volné tričko, jedno basketbalové tílko a jedno černé průsvitné tílko. Zaplatila jsem to a pak ještě zamířila do New Yorkeru.

Našla jsem jedny černé kraťasy. Zkusila jsem si je, sedli mi perfektně. Už jsem byla oblečená ve svých hadrech a vylezla z kabinky, když mě Emmett chytil za ruku.

„Teď chci jít nakupovat já.“ A táhnul mě k východu obchodu.

„Počkej, já to musím zaplatit.“ Vykroutila jsem se mu a šla k pokladně. Zaplatila jsem a pomalu šla ke klukům. „Tak, kam chceš jít?“ Zeptala jsem se Emmetta. V jeho očích byli ďáblíci. Jej, to nebude moc dobrý. Chytl mě za ruku a táhl po chodbě okolo obchodů a lidí, kteří se na nás vyděšeně dívali. Na konci chodby jsem uviděla obchod s elektronikou. Oddechla jsem si, když v tom mě strhl na stranu a já narazila do výlohy nějakého obchodu v plné rychlosti.

Prodavačka se na mě vyděšeně koukala. Najednou mě někdo se smíchem odtáhl a vedl do obchodu. Bolelo mě celé tělo, divila jsem se, že se výloha pod tím nárazem nerozbila.

„Jste v pořádku?“ Zeptala se mě prodavačka vyděšeně.

„Jo, ale tady Emmett dlouho v pořádku nebude.“ Hrozivě jsem se na něj podívala a on se jen přikrčil. Usmála jsem se na prodavačku a periferním viděním jsem zahlédla, jak se Edward potichu chichotá. Nechala jsem to být. V tom jsem si uvědomila, kde to vlastně jsme.

„Mohl by jsi mi říct Emmette, co si chceš zrovna ty koupit v dámském spodním prádle?“ Ďáblíci v jeho očích byli čím dál větší. Měla bych vzít roha.

„Nebudu nic kupovat sobě, ale tobě a ty se nám hezky v každém modýlku ukážeš.“ Říkal to tak, abych to slyšela jen já. Začala jsem se hurónsky smát. Ten jeho humor vážně nemá meze.

„S tebou je sranda Emme.“ Ale výraz v jeho očích mi říkal, že tohle nebyl vtip. „Ty si to myslel vážně?“ Zeptala jsem se ho se strachem v hlase.

„Samozřejmě že ano.“ Řekl to jako samozřejmou věc.

„Tak to mě ani nehne milej zlatej, leda, že by jsi mě sám do těch věcí oblík.“ Vyplázla jsem na něj jazyk a otočila se k odchodu. Znovu mě chytl za ruku a otočil k sobě.

„Proč ne?“ A táhl mě ke kabinkám. „Edwarde, vezmi něco s podvazkama, ať je sranda.“ Snažila jsem se mu vykroutit, ale bylo to, jako se snažit vyprostit ruku, kterou máte skříplou mezi dvěma skalami.

„Emmette, pusť mě. Tohle není vtipný.“ Nic neřekl a zatáhnul mě do kabinky. Díval se do rohu a něco hypnotizoval. Pomalu jsem otevřela kabinku a chtěla utéct, ale chytil mě za pas a stáhl zpátky.

„Útěky si nech na jindy.“ Edward během chvilky přišel s plnou náručí spodního prádla. Naštěstí tam nebylo nic vyzývavého. „Tak co, zkusíš si to dobrovolně?“ Zeptal se.

„Ani mě nehne!“ Řekla jsem a doufala, že to vzdá.

„Jak myslíš.“ V tu ránu mě držel. „Edwarde, začni jí svlékat.“ Edward se zákeřně usmál a začal mi sundávat mikinu a potom tričko. Připadala jsem si ponížená a ztrapněná, když jsem před nimi stála bezmocná v podprsence a kalhotách. Prostě jsem to nevydržela a spustily se mi slzy. Blbý těhotenství a mám hlad. Co takhle třeba hambáč? Edward zkoprněl, když viděl, že mi tečou slzy. A Emmett, jako by viděl to samé, se mi začal hned omlouvat.

„Bello, promiň, mi ti nechtěli ublížit.“ Omlouval se zbytečně. Tak moc mi neublížili, prostě mé hormony to nějak nevydrželi. Ale jen ať se trápí, zaslouží si to, zmetek jeden a Edward jakbysmet.

„Vypadněte!!“ Oba dva poslušně vyšli. Oblékla jsem si tričko, mikinu a čepici, tašky s věcmi a namířila si to k východu obchodu. Prošla jsem okolo nich, jakoby neexistovali a šla na parkoviště. Emmett mi otevřel dveře, ale já místo toho, abych si sedla, jsem na sedadlo položila tašky a bágl, z batohu vytáhla peněženku a mobil, zabouchla dveře a šla k východu.

„Kam jdeš?“ Zavolal na mě Emmett provinilým hlasem.

„To ti může bejt úplně ukradený. Jeďte domů, já už se do Forks nějak dostanu.“ Aspoň se zajdu podívat za Lesliem.