Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já a zlobivá holka? Nikdy! 9

29.01.2010 (20:15) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5507×

Ja a zlobivá holka? Nikdy!

9. kapitola

Nickleback – If today was your last day… doufám, že se vám písnička bude líbit. Já jí žeru.

„Kam jdeš?“ zavolal na mě Emmett provinilým hlasem.

„To ti může bejt úplně ukradený. Jeďte domů, já už se do Forks nějak dostanu.“ Aspoň se zajdu podívat za Lesliem.

Nevím jestli mě Edward s Emmettem poslechli a jeli domů, nebo mě tu teď sledují, a ani se o to nezajímám. Přišla jsem před barák, kde bydlel Leslie. Zazvonila jsem. Slzy mi cestou uschly a nezbyla po nich ani jedna stopa. Dveře se otevřely a v nich stál otec mého dítěte.

„Ahoj Bello,“ řekl s nepředstíranou radostí v hlase. „Přišla jsi mě navštívit? Pojď dál.“ Vešla jsem. Zavřel dveře a zavedl mě do obýváku. Naznačil mi, abych si sedla a to jsem taky udělala. „Tak co potřebuješ?“

„Víš, chtěla jsem si s tebou promluvit. Jsi doma sám?“ kývnul. „Pamatuješ si na tu noc, kdy jsme se spolu vyspali?“ jeho obličej se zachmuřil, asi mu došlo co mu chci říct.

„Ano, pamatuju.“

„No, tenkrát jsme si nedali pozor a já jsem otěhotněla.“ Kulil na mě oči.

„A sakra!!“ zhrozil se.

„Podle mě máš právo vědět, že budeš otcem, ale zároveň od tebe nic nečekám. Nechci, aby si se kvůli tomu ke mně nějak vázal,“ schoval si obličej do dlaní. Sedla jsem si vedle něj a pohladila ho po vlasech. „Vůbec se nebudu zlobit, když ho nebudeš chtít.“

„Já… nevím co mám dělat.“ Ach jo. To jsem to zas vyvedla, že jsem radši nemlčela. Musím mu to nějak vymluvit. I když nebyla to jen má vina.

„Nesmíš být tak důvěřivý.“ Vykouzlila jsem na tváři, úsměv. Přeci jen bude lepší, když o tom dítěti nebude vědět. Podíval se na mě.

„Co prosím?“ pinkla jsem ho prstem do nosu.

„Že by jsi neměl věřit všemu, co ti člověk napovídá,“ pořád si mě nechápavě prohlížel, „dělala jsem si srandu,“ oddechl si.

„Tohle mi nedělej.“

„Tak já půjdu. Ahoj.“ Chtěla jsem být co nejdřív pryč.

„Dobře. Ahoj.“ Vyšla jsem před barák a šla směrem Forks, když v tom přede mnou zastavil červený kabriolet. Vystoupila z něj Rosalie.

„Bello, nasedni si prosím.“ Její hlas zněl podivně, jako by se styděla. Nasedla jsem a ona vyjela. V autě bylo nepříjemné ticho. Prolomila ho Rose. „Bells, já… chci se omluvit za to, co udělali Emmett s Edwardem.“ Tak už chápu proč se styděla.

„Ty se vůbec neomlouvej.“ Usmála jsem se na ní. Oddechla si.

„Ale neboj se. Už jsem to Emmettovi vytmavila. Měsíc si nevrzne a Esme mu taky dala za vyučenou a Edwardovi jakbysmet.“ Přijeli jsme domů. Tam mě čekalo takové přivítání, které jsem nikdy nezažila.

Esme se mi ještě ve dveřích vrhla okolo krku a Alice ji hned následovala. Oni se o mě opravdu báli. Bože, to je tak milý. Zase se mi slzy nahrnuli do očí. Zatracený těhotenství. Když jsme se řádně přivítali, tak mi Esme udělala večeři, i když bylo teprve pět odpoledne. Oba dva kluci se mi omluvili, ale já s nimi stejně vůbec nemluvila. Musím je nechat pořádně vydusit.

„Alice, kolik je hodin?“ zeptala jsem se jí.

„Půl sedmé.“ Tak to už abych se šla připravit. Stoupla jsem si a šla nahoru. Oblékla jsem si ty nové černé kraťasy a průsvitné tílko. Vlasy schovala pod čepici a trošku se namalovala. Jenom jsem si zvíraznila řasy a namalovala černé stíny. Budu jako černá vdova. Podívala jsem se na mobil. Bylo sedm. Oblékla jsem si mojí jedinou černou koženou bundu a obula si černé kecky. Mobil jsem schovala do kapsy od bundy a šla do obýváku.

Na gauči seděl jenom Edward s Emmettem. Asi by mě nechtěli pustit, tak jsem našlapovala potichu, jako nějaký zloděj, ale bylo mi to houby platný. Když už jsem otevírala dveře, tak mi je někdo přibouchl před nosem.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ zeptal se mě Edward. Jeho hlas byl tvrdý a nenávistný, bil mě do uší.

„Jdu se odreagovat. Tak, kdybys byl tak hodný a nechal mě projít.“ Asi nečekal, že mu odpovím normálně a mile, protože jeho oči byly překvapené. A mě zase překvapila jeho reakce. Jakoby se nenávist vůči mně v něm na chvilinku zlomila. Dobrovolně mi otevřel dveře a já vyšla, ani jsem se neohlédla, ale pořád jsem cítila jeho pohled na mých zádech dokud jsem nezmizela za první zatáčkou. Byla jsem zmatená jak mou reakcí, tak tou jeho. No u mě se to dá pochopit, jsem těhotná – mé nálady se mění -, ale u něj? Co se to sakra děje?

Došla jsem ke škole, kde už na mě čekal Mike. Znovu mě začal pálit pocit, že mě někdo sleduje, nechala jsem to být.

„Ahoj Bello,“ řekl a dal mi pusu na tvář. Co to dneska s těma chlapama je?

„Miku, tohle nedělej ano? Nechodíme spolu takže…“ Skočil mi do řeči.

„Co není může být,“ řekl a než jsem stihla zareagovat, nasedl do svého auta. Pocit že mě někdo sleduje se zvětšoval. Otočila jsem se do zadu. Váhala jsem. Bála jsem se, že by se dnešní večer nebezpečné zvrtnout. Mike byl milý, ale jen kamarád, nic víc. „Na co čekáš?“ zeptal se potom, co otevřel okénko u spolujezdce. Otočila jsem se zpátky k němu a nasedla. Během pěti minut jsme zastavili u obytného domu. Uvnitř už to žilo, vystoupila jsem, ani jsem na Mika nečekala a šla dovnitř. Jakmila jsem vešla a nadechla se, probudila se ve mně mé – jak já mu říkám – „párty-já“, které se probouzelo k zivotu jen když jsem byla na nějaké pařbě. Pocit, že mám ďáblíky v očích se zvětšil. Dostala jsem hroznou chuť zakřičet radostí. Cítila jsem se svá a volná jako nikdy předtím. Vzrušení prostupovalo celým mým tělem. Neudržela jsem se a zakřičela.

„WOOOW!!“ Kupodivu se ke mně většina lidí přidala a křičeli jsme spolu. Najednou mě někdo chytl za ruku a zatáhl ke stolu. Přestala jsem křičet. Sedla jsem si. Byla to Jess.

„Dvě vodky,“ řekla. Mé oči se ještě víc rozzářily. Těšila jsem se na stav malátnosti, vzrušení a dělání všeho možného bez jakéhokoliv studu.

„Ahoj Jessico,“ pozdravila jsem jí. Ale ta mi nevěnovala pozornost. Pořád někoho hledala.

„Ahoj Bello… kde je Edward?“ zeptala se zvědavě.

„Tak hele, to pako se mnou nespojuj.“ Udiveně se na mě podívala.

„Vy spolu nechodíte?“ Nevěřícně jsem zakroutila hlavu.

„Jess, viděla jsi, jak se ke mně dneská ráno choval? Myslíš že by se k sobě takhle choval zamilovaný pár? Navíc, jak si přišla na to, že bych s ním měla chodit?“

„No, víš, Emmett chodí s Rosalií, Alice chodí s Jasperem, jen Edward je pořád sám. Pana a paní Cullenovi to dost trápilo, že je pořád sám. Tak si všichni myslí, že tě Cullenovi adoptovali, aby měl Edward někoho do páru,“ řekla prostě.

„To je blbost.“ Jenomže jak se říká: na každém šprochu pravdy trochu. Co když má Jess pravdu? No co, stejnak mě vrátí až zjistěj, že jsem v tom.

„Bello… prober se.“ Zamrkala jsem očima a podívala se na ní.

„Co, co se děje?“ Uchechtla se a podala mi panáka.

„Na zdraví,“ řekla a přiťukla si se mnou. Usmála jsem se a kopla do sebe vodku. Ještě než jsem stihla polknout, zablikala mi v zádu v hlavě červená kontrolka. Uvědomila jsem si, že jsem těhotná. Okamžitě jsem vodku vyprskla a pokropila tak Mika, které se záhodně dostal k našemu stolu. Hned na to jsme se s Jess začali smát. Mike se na nás nejspíš naštval, protože se nakvašené postavil a odešel.

„Nasrávačka,“ řekla jsem chvíli potom, co jsem se uklidnila. To spustilo u Jessicy další záchvat smíchu. „Ach Jess, měla by ses léčit.“ Zamračila se na mě a v zápětí se vrátila k tématu, které jsme už probírali, no, spíš ona probírala.

„Takže… Edward je single?“ zeptala se se skrývanou zvědavostí v hlase.

„Jo, je. Jestli chceš, seženu ti na něj číslo. Jen mi řekni, co na něm vidíš?“ Podívala se na mě, jako na nějakého blbce a začala.

„Edward je nádhernej, božskej… no prostě bůh krásy. Jediný kdo to tak nevnímá jsi ty a Angela…“

„Ahoj. Mluvil tu někdo o mně?“ zeptala se Angie a sedla si vedle mě. Začali hrát ploužák. Myslím, že to byla písnička od Leony Lewis a Avril Lavigne. Byla hezká. Jess chtěla pokračovat, ale zase jí někdo skočil do řeči. Tentokrát to byl Mike.

„Bells, půjdeš si se mnou zatancovat?“

„Jo.“ Vstala jsem a namířila si to doprostřed tanečního parketu. „Miku, musím si s tebou promluvit,“ řekla jsem vážně, ale jeho pohled mi to vůbec neulehčoval. Díval se na mě zamilovaně. Uvěznil mě svým pohledem a já neměla kam utéct. Začal se ke mně naklánět. Oou! Tohle není dobrý. POMOC!! Jeho rty byly skoro u těch mých, uhnula jsem, ale nedal se odbýt. Prosím, pomozte mi někdo. Uhýbala jsem kam jen to šlo, ale nakonec se mu povedlo mě políbit.

Fuj! Bylo to, jako bych líbala svého mladšího bráchu. Koukám, pomoc asi nepřijde. Tak si holt musím pomoct sama. Ač nerada jsem kopla Mika do rozkroku. Stuhl a svoje ruce si položil na zraněné místo. Odtáhla jsem se od něj.

„Promiň Miku, ale já s tebou nechci chodit. Ještě jednou promiň.“ Rychle jsem odešla. Vyšla jsem ven a zamířila si to k lavičkám u keřů. Jakmile jsem si sedla, přihnalo se před Mikův barák stříbrné auto, typuju volvo protože z něj vyletěl naštvaný Edward.

Nevím proč mě to napadlo, ani nevím, kde se ve mně ty nápady berou. Ukradnu mu ho. Na nic jsem nečekala a rozeběhla se k jeho autu. Nasedla jsem na místo řidiče. SUPER. Klíčky byly v zapalování. Rychle jsem nastartovala a zrovna když jsem odjížděla od baráku, uviděla jsem, jak Edward vybíhá před vchod. Stáhla jsem okýnko a zavolala na něj.

„Hezkou procházku bráško.“ Šlápla jsem na plyn a jela domů. Asi se ptáte, kde jsem se naučila řídit. V tomhle zase vynikal můj otec. Když mi bylo 16 let, donutil mě udělat si řidičák na auto i motorku. Teď se mi to docela hodí.

shrnutí

8. dílek **** 10. dílek