Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dělám chyby - Já jsem v to doufala

24.11.2009 (11:45) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 5215×

Probudila jsem se s cizím mužem v cizím pokoji a s kocovinou velkou jako Mexiko. Ihned jsem si uvědomila co jsem udělala. Udělala jsem druhou největší chybu v životě. Vyspala jsem se s cizím mužem a to bez důvodu. První moje chyba byla že jsem se zamilovala do Edwarda, který mě před půl rokem odkopl jako psa. Jako psa, který se potuluje po vesnicích a žebrá o kousek citu. Já jsem, ale nežebrala. To je rozdíl mezi mnou a tím psem. Jo je tu vlastně ještě jeden. Ten pes by asi nebyl odkopnut, nýbrž vysán mou jedinou láskou, které jsem se, když bych měla, nebála. Ještě chvíli jsem ležela s tím mužem v posteli a pak jsem se zvedla a odešla do koupelny. Nevím sice, kde jsem byla, ale koupelnu jsem našla rychle.

Ten muž ještě spal, když jsem se vrátila z koupelny. Myslím, že byl docela hezký, přestože mému andělovi se nic nevyrovná. Jakmile jsem pomyslela na jeho krásu, mé myšlenky se nezadržitelně řítili k tomu dni, kdy mě opustil. Proč jsi mi to udělal. Myslel sis, tak naivně, že na tebe zapomenu, přestanu tě milovat a budu žít jako dřív? A to jsem si myslela že jsi inteligentní. Po tváři už se mi zase kutáleli slzy. Sakra. Z úst se mi vydral vzlyk. Sakra, sakra, sakra. Není možné aby tohle všechno dokázal. Vždyť to byla jen jedna láska. Pubertální poblouznění. Další slza a další vzlyk. To nemohl dokázat jeden člověk. Chyba jeden upír. Zase chyba nebyl jeden bylo jich víc. On a jeho rodina mi rozbili srdce na milióny kousíčků, které ani čas nedokáže slepit. Nevím ani jestli by to dokázal on sám, kdyby se vrátil.

V tuhle chvíli, už jsem se hroutila k zemi. Oči a tváře mokré od slz se teď schovávali v dlaních. Ale on se nevrátí. Nemiluje mě. Byla jsem pro něj jen záhada, která se i přes svůj instinkt nebojí nejmocnějšího predátora světa, Kterému nemůže utéct, nemůže ho zastavit. V tu chvíli jsem již neseděla ale ležela na zemi v otevřených dveřích na chodbu, schoulena do klubíčka. Nemohla jsem skoro dýchat pod náporem slz a vzlyků. Stali jsme na louce a on mi ukazoval svou pravou tvář. Byl jako posetý diamanty, tak krásný. Nejvíc se mi na něm líbili jeho proměnlivé oči. Jednou karmínové, jednou medové a jednou černé jako uhel. To bylo vždy, když mě nechtěl opustit ani na okamžik, aby se najedl. Když mu každá sekunda strávená se mnou přišla tak vzácná a pak…konec! Z ničeho nic to ukončil. Rozbrečela jsem se ještě víc, teda jestli to vůbec šlo. Mými vzlyky jsem probudila i toho muže.

Ten když mě uviděl se zvedl tak rychle, že jsem to nepostřehla a klečel u mě a chlácholil. Nejdříve slovy a pak i dotekem. Až teď jsem si uvědomila jeho chladný dotek. Byl stejný jako oni. V ten moment jsem si uvědomila, co se mi mohlo stát. Odtáhla jsem se. 

„Nějaká odtažitá, včera večer ti to nevadilo“ poznamenal.

„Včera večer jsem byla poměrně opilá a nevšimla jsem si toho, kdo doopravdy jsi.“ 

Zarazil se „A kdo mám být?“

„Co třeba upír?!“ 

Tenhle okamžik se neměl stát. Byl u mě moc blízko. Neměla jsem čas na nic. Jen jsem cítila jeho zuby na mém krku. „Tvé poslední přání?“ zeptal se. To jsou všichni upíři takoví gentlemani?

„ No jedno by tu bylo“ 

Zvědavě se na mě podíval „ No?“ 

„ Mohl by jsi mě zabít až zítra? Jen jeden den víc nežádám. Nemá cenu utíkat to vím, našel by jsi mě. Nemá cenu někomu něco říkat, poslali by mě za psychiatrem a už vůbec nemá cenu volat Edwardovi Cullenovi, že mě to všechno mrzí a že jsem ho milovala a budu milovat i mrtvá.“ Ikdyž na něj nemám telefon, protože mě opustil. 

Asi jsem doufala, že je zná. Nevím, proč jsem to řekla. „ Prosím jen jeden den.“ Když jsem říkala to „ prosím“ použila jsem stejný tón, jako když jsem po mém andělovi něco hodně chtěla. Kupodivu to zafungovalo. Svolil, ale jen pod jeho kontrolou. 

Když jsme odcházeli z toho domu, všimla jsem si, kde jsme. Byli jsme ve Forks, ale úplně na druhé straně a ta ulice se přesně hodila pro upíra. Temná, zaplivaná, plna pochybných existencí. Až teď na denním světle jsem si všimla jeho rudých očí. Už dlouho nejedl. Poznala jsem to, jako kdysi u Edwarda. O to víc jsem se ho bála, o to víc jsem chtěla, aby tu byl Edward. Doufala jsem, že Alice uvidí něco ve spojitosti se mnou. Šli jsme k jeho autu. Ano bylo rychlé a krásné, jako všechny auta upírů. Ani mě to nepřekvapilo. Zapla jsem si pás a on se rozjel. Ano nejel podle předpisům, má věčnost, to nemohl jet pomaleji?

„Kam chceš jet“ zeptal se. 

Chvíli jsem přemýšlela. „ La Push.“ Odbočil na cestu k La Push. 

Strávili jsme na pobřeží a ve vesnici celý den. Večer, když jsme se vraceli k autu, jsme potkali Jackoba . Ti dva k sobě cítili odpor, nenapadlo mě co to znamená a tak jsem to neřešila. Odvezl mě zpět do toho domu, kde mě čekal konec, a tak jsem po cestě po schodech začala vzpomínat. Vzpomínala jsem na první polibek, na první střetnutí očí… Otevřel dveře do toho osudného pokoje, kde jsem s ním strávila noc. Teď a tady má nastat můj konec?

Jenže, nebyla jsem to já kdo tu noc zemřel. Ano byl tam. Mé doufání v to, že Alice něco uvidí se vyplnilo. Byli tam, všichni, čekali na něj a jen doufali že jsem ještě živá. Byla jsem. Větší zuřivost jsem v Edwardových černých očích ještě neviděla. Vrhl se na něj, v mžiku se k němu přidal Emmett a hned za ním Jasper. Alice, Esmé a dokonce i Rose se mi vrhli kolem krku a odváděli mě pryč z toho domu. Když Edward, Emm a Jasper vyšli z domu, Alice ho podpálila. Věděla jsem proč. Jen tak se dá opravdu zabít upír. Edward se po mě vášnivě vrhl. 

V tom okamžiku ostatní Cullenovi vyklidili prostor. Takhle vášnivě, zuřivě a chtivě mě ještě nikdy nelíbal. Překračoval hranice, ke kterým se nikdy ani nepřiblížil. Přestávala jsem dýchat a tak se přesunul na můj krk. Do důlku na krku mi stihl vynadat než se přesunul zpět na ústa. Pak naše rty na chvíli oddělil a já ztratila půdu pod nohama. Až teď mi došlo, že nepřijeli auty, jejich běh je rychlejší.

„ Miluji tě ! „ Zašeptala jsem v okamžiku, kdy mě nechával nadechnout, už jsme běželi k jejich starému domu. Bylo to sice lesem, ale kam jinam by jsme běželi. Měla jsem pravdu, zastavil před jejich domem, kde ukončil náš polibek, který trval celou cestu. Nechápala jsem jak to dělá, že do něčeho nenarazí, ale na to se ho zeptám jindy. 

„ Miluji tě nadevšecko na světe.“řekl svým krásným sametovým hlasem. 

„Já tebe víc“ odporovala jsem. Nikdy mi nic neupře. Jen se usmál tím jeho krásným úsměvem, postavil mě na nohy a šli jsme do domu. Moje srdce se ucelilo, šlo to, když jsem o tom jeden čas pochybovala. Byli zpět a já patřila mezi ně. Děkuji, neznámí upíre bez tebe by se asi nevrátili. 



SHRNUTÍ

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dělám chyby - Já jsem v to doufala: