Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já jsem vážně přírodní úkaz! 11. kapitola (1. verze) epilog

21.01.2010 (18:15) • Cullenka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 852×

Já jsem vážně přírodní úkaz!

11. kapitola (1.verze) - Ta nejkrásnější zrada

„Co to, že jsi za mnou přišla?“

„Jak jsem řekla. Všem nám moc scházíš. Prostě si pro tebe jdu. Kašlu na Edwarda. Ať si říká co chce. Nemá žádné právo nám zakázat stýkat se s tebou. Ještě, když on sám od nás odešel. Emmett by si pro tebe nejradši došel osobně...“ Bylo vidět, že trochu žárlí. „...ale musel jít s Alicí a Jasperem pomoct přátelům do Itálie. Koukni, náš cíl je jedinej. Prosit tě na kolenou, abys nám odpustila, aby  ses k nám vrátila.“ Už dnes po několikáté mě ohromila. Vážně si klekla a chytla mě za ruce.

„Bello, promiň. Očividně ti náš odchod neprospěl. Pojď se mnou. Bude... skoro vše tak, jak bylo. Když ne kvůli mě, tak kvůli Alici. Kdybys jí teď viděla. Už vůbec není ten otravný skřítek. Stala se z ní vážná stereotypní nudná žena. Ani si nedokážeš představit, jak si to vše dává Jasper za vinu. Pod Carlisleovou klidnou maskou se skrývá velká bolest a smutek. Esmé. Ta trpí tím vším. Ona vždycky upřednostňovala rodinou idylku a pohodu. Je jí teď sice o něco lépe, protože se k ní téměř všichni vrátili. Ale jen kvůli tomu, že mají naději, že tě zase uvidí. Podívej na mě. Já zjistila, že jsou i důležitější věci než krása. A to jen kvůli tobě.“ Upoutaly mě její oči. Nebyli chladné jako vždy. Přímo přetékaly přátelstvím. Nemohla jsem téhle chvíli uvěřit. Nikdy bych si nebyla schopná představit, že je ještě uvidím. Musím uhnout pohledem. Byl by hřích říct to, co právě řeknu do jejích milujících očí.

„Nemůžu s tebou jít. Další setkání s ním už by ani mé mrtvé srdce nepřežilo. Omlouvám se Rose, ale nejde to. Doufám, že mě chápeš.“ Zmateně si mě prohlédla.

„Neříkám ti, aby si šla za ním, ale za námi. Opustil nás hned na začátku. Ještě jsem ho potom chvíli viděla u Tanyi. Ale tam taky moc dlouho nezůstal. Je to hlupák. Kdyby viděl, že tím neubližuje jen sobě.“ Hmm, tak by s tím stejně nic dělat nemusel. Když se mnou není, tak mu může být jedno jak se cítím, ne? Jen se pousmála a pohladila mě po tváři.

„Třeba budete mít možnost si to někdy vyříkat.“ Na to se jen zamračím. Nemam si s ním už co říct. Po všech se mi hrozně stýská. Tak moc je chci vidět. Rozhlédnu se po pokoji plném věcí, které nepotřebuji. Pomalu se zvednu. Její ruce skluzly z těch mých. Dojdu ke skříni a vytáhnu z ní kalhoty a mikinu. Koutky se jí sunuly stále výš a výš.

„Kde že teď ži... Ehm... bydlíte?“

„Na Aljašce. Žádní lidé. No vlastně vůbec nic kromě přírody a zvířat tam široko daleko nenajdeš. Na tom místě jsme bydleli asi 15 let ještě před Forks.“ Vyndám si teda ještě lehkou bundu.

„Budeš muset jít první. Neznám cestu.“ Šťastně vypískla a znovu mě obejmula. Ještě napíšu lísteček, kde jsem a položím ho na stolek. Pro případ, že by se Matt vrátil. Zamknu a klíč dám na jemu známé místo. Kývnu na Rose a dáme se na cestu.

„Jak dlouho trvá cesta?“

„Mě trvala tři dny. Do té doby budou doma už Alice s Jazzem a Emmettem.“

K hranicím Kanady se dostavíme už za tmy. Chvíli lovíme a znovu vyjdem. Z přemýšlení mě probere rána. Nevím, jestli mě ta díra ve kmeni zaujala kvůli tomu, že byla před chvílí vytvořena mou hlavou nebo tím, jak dokonalý obtisk to byl. Oklepu se a pokračuji. Ještě, že mě nikdo neviděl. Nejspíš jsem první upír, kterému se tohle povedlo.

Další den utekl jako voda. Nohy mi stále kmitaly ve stále stejném rytmu a já už je ani nevnímala. Proběhneme potemnělým městem. Než bychom ho obešly, trvalo by to minimálně hodinu. V naší rychlosti neměl nikdo šanci si nás všimnout. Při dalším svítání Rose zpomalila.

„Nechceš na lov? Přibližně za hodinu a půl budeme na místě.“ Zatetelilo se ve mě štěstí ale také obavy z jejich reakce. Zhurta přikyvuji. Nezdržuju se s vybíráním nějakých specialit. Moje veverky tady nemají, tak jsem se spokojila s tady nejobvyklejším hlavním chodem. Musím uznat, že to nebylo vůbec špatné. Tady je Emm s grizzlym určitě jak v ráji. Moje spolukonzumentka se ke mě přemístila a utřela se pramínek krve v koutku jejích dokonalých rtů.

„Můžem?“

„Určitě.“ Zastavíme na kraji rozlehlé louky, uprostřed které stojí velký bílý Cullenovic dům velice podobný tomu ve Forks. Před ním už vyhlíželo 5 nezdravě bledých krásných mramorových soch. Obličeje jim zdobil široký úsměv. Pomalu, tak abych nenarušila tu nebeskou atmosféru, vystoupím ze stínu stromů. V ten samý moment mě už obepínala drobná upírka. Ještě než jsem stačila cokoliv říct, tak jsem letěla vzduchem, okolo obrovské skály... Emmetta.

„Bellulolilínkuuuu!!!“

„Emmettku!“ Mlaskavě mě políbil na obě dvě tváře a konečně položil na zem. Esmé mi šťastně vzlykala do ramene. Carlisle mě otcovsky obejmul. Jasper nejdřív ostýchavě a provinile natáhl ruku před sebe. Pak se na ní zvláštně zadíval a div mě nerozdrtil svými kamenými pažemi.

„Bello, jsem tak moc rád, že ses vrátila.“

„To my všichni,“ dodala Esmé.

„Připadám si jako sirotek, který našel svou rodinu.“ Zašeptám bytostem mě tak blízkým, kteří se na mě víc a víc tlačily. Všichni včetně mě ztuhli a zahleděli se vyděšeně a překvapeně k lesu. Jen já vyčítavě upřela zrak na Rosalii. Ta zase na Al. Alice se jen dotčeně ošila a pokrčila rameny. Trvalo mi minimálně 20 sekund než jsem se podívala stejným směrem. Vítr si pohrával s jeho bronzovými, místy zlatými od slunce, vlasy. Obličej měl poznamenaný štěstím, ale i bolestí. Přesto stále neodolatelně krásný.

Potrhaná košile více ukazovala nežli zakrývala. Kalhoty měl kupodivu bez jediného flíčku. Bylo vidět, že slovo boty mu nic neříká už delší dobu. Mám přátelsky pozdravit, utéct, nebo ho ignorovat? Druhá možnost byla možná zbabělá, ale pro mě nejvíc vyhovující. Otočím se na patě a opět začnu prchat před životem. Stejně jako jsem to dělala několik dlouhých let. Stejně jako kdysi na té motorce. Už zbývá jen déšť a bude to dokonalé. Jen teď vím, že mě doslova pronásleduje. Ozve se za mnou pár povzdechů a taky jeden pár bosých, běžících nohou.

„No tak, Bello. Prosím, zastav.“ Vím, že to nemá cenu. Je o hodně rychlejší. Prudce se otočím. Málem to neubrzdil a pro všechny případy před sebe nastavil dlaně, které skončily na mých ramenech. Ihned je setřesu.

„Nechci!“ Výhružně zavrčím, ale náhlá maximálně půlmetrová vzdálenost mezi námi mě vykolejila na pár dlouhých sekund od normálního přemýšlení.

„Musím ti vše vysvětlit.“ Naléhal tak sladce, až mě braly mrákoty. Musím být silná. Žádné klučičí fígle mě nepřemůžou!

„Jáké části ze slova nechci, si nerozuměl?“ optám se příkře. Přes obličej mu prolétla bolest, ale také pochopení. Hm, tak právě v tuhle chvíli jsem až mizerně slabá. Potřebuju to ze sebe dostat.

„Sakra, Edwarde. Copak v sobě nepáš ani špetku lítosti? Měla jsem uvnitř alespoň malou naději, že tvoje bývalá láska byla ke mě z jakkoliv velké nebo malé části upřímná. Jenže ty všechny moje chabé iluze mačkáš do kuličky a zadupáváš do země. Tohle měl být můj nejšťastnější den v mém novém životě, ale ty si do něj prostě jen tak nakráčíš. Už znám tvé city a důvody. Nepotřebuji je objasňovat. Vše si dodnes živě pamatuji. Jako by to bylo včera. Sice přes síťku lidské neschopnosti čistého zraku ale přece. Proč děláš mou věčnost ještě těžší? Jako by už  teď nebylo obtížné jen vzpomínat. Myslíš, že ti teď jen tak skočím kolem krku?“ Rukou se dotkl té mé.

„Je mi to tak líto,“ zašeptal. Ano. Vážně jsem mu kolem toho krku skočila. Teda pardon. Spíš po tom krku. Dopadnem na zem a já mu vrazím facku.

„Přestaň!! Uvědomuješ si, že každé zbytečné vlákno naděje, které mi podáváš se se mnou nemilosrdně utrhne a já opět upadnu? Upadnu do depresí. Opustil jsi mě. Tak už to nech být.

„Ale já se po třech letech vrátil. Teda tys o mě nevěděla, ale já tu byl. Chodil jsem za tebou skoro každý den. Mohl jsem být šťastný, když jsem viděl, že ty jsi s Emmettem taky. Ale nebyl jsem. Bál jsem se vrátit, abys mě neodmítla. Bál jsem se tohohle.“ Mávl volnou rukou ke mě.

„Ptom sis našla toho přítele a já už se stavil jen tak dvakrát za měsíc, když už jsem to nemohl vydržet. Já tě miluji víc než cokoliv na světě a cokoliv také dám, hlavně když mi odpustíš.“ Dotknu se jeho tváře a z úst mi unikne podivný zvuk společně se vzlykem. Pevně si mě na sebe přitiskne a zdálo se mi, že také pláče štěstím. Nos mu zabořím do jamky mezi ramenem a krkem a konečně se pořádně nadechnu té úžasné vůně, které se nikdy nenabažím.

THE END