Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já kůň - 4. kapitola, Stejná jako já

20.05.2010 (18:30) • Akkisek • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2841×

Pusť si písničku :)

Během dalších dvou minut jsem stála na všech čtyřech kopytech. Ty přeměny každý večer mi začínají pěkně lézt na nervy. No, na Emmetta stejně nemají, ten mi leze na nervy neustále.

Doběhly jsme na překrásnou louku, plnou vysoké a zelené trávy. Miluji tu vůni lesa. Za nic na světě bych už nevyměnila velkoměsto za přírodu. Pásly jsme se na té menší louce, když najednou jsem v lese uslyšela, jak se zvedá jemný vánek. Bylo to jako motýlí křídla, když se třepotají ve vánku a… moment! Byli to upíři. Fajn společnost. Přesně ta pravá pro nás koně.

Z lesa vystoupily tři postavy. Zaujala jsem bojovou pozici a Strange rozhodně nebyla pozadu. Začala jsem varovně stahovat uši a mlátit kopytem do země.

„Nic vám neuděláme,“ řekl Emmett. Nevěřila jsem mu. Ten mi teď může vlézt akorát tak na záda. Počkat! Vlastně jen to ne!

Strange už opustila bojovou pozici, jen já ještě více napjala svaly. Emmett promluvil na ty dva další upíry a ti pak zmizeli. Nevěděla jsem, co říkal, bylo to moc potichu i pro naše uši. Emmett se ke mně pohnul blíž a já couvla. Prosebně se koukl na Strange, ta na chvíli zaváhala, ale pak také zmizela. Zrádkyně jedna! Věděla jsem, že mi neublíží, jenže já nechtěla, aby se ke mně přibližoval. Už jen kvůli těm věcem, co mi prve řekl.

Znovu se pohnul a já znovu o stejnou délku couvla.

„Stůj, nic ti neudělám,“ řekl klidným hlasem. Fajn, budu stát. Ale bude udržovat bezpečnou vzdálenost, což jsou s naší rychlostí tři metry. Popošel o kus ke mně. Když viděl, že zůstávám stát, přišel ještě blíž. Když byl na dva metry, o krok jsem ustoupila.

„Dobře, bezpečná vzdálenost,“ pousmál se a já jsem nad tím výrazem jen zakroutila hlavou. Kdyby věděl, kdo jsem – jakože neví – nejspíš by se začal smát, že jsem totální pošuk.

Chvíli stál, ale pak se posadil na spadlý kmen. Nejdříve koukal do prázdna, ale pak promluvil.

„Vážně mi rozumíš?“ ujistil se. Pokývala jsem hlavou.

„Dobře… a co jsi tedy zač, když nejsi kůň?“ Nemohla jsem mu odpovědět, tak jsem jen frkla a on pochopil.

„Takže… Ty jsi člověk?“ pokývala a zároveň jsem hrábla kopytem do mokré hlíny v neurčitém gestu. No, možná by o mě mohl vědět všechno. Vždyť on také není člověk. A i kdyby věděl, že já jako kůň jsem napůl člověk, nezjistil by, kdo jako člověk jsem. Zamotaná věta že?

„Aha. A ten druhý kůň je to samé jako ty?“ Zakroutila jsem hlavou.

„Jak je to možné?“ uvažoval nahlas, když najednou se ozvalo z lesa naléhavé řehtání. Jestli jí něco udělali, tak je zabiju! Hodila jsem po Emmettovi vyčítavý a zároveň rozzuřený pohled a rychle se rozutíkala tím směrem, odkud řehtání šlo. Na zemi ležela Strange a okolo ní ti hnusní upíři. Přiběhla jsem až k nim a vzepjala se. Začala jsem řehtat a odkopla jsem oba dva někam pryč. Na Emmetta jsem kašlala, ten ať si dělá, co chce. Strange měla nohu zamotanou v železném oku nastraženém na lesní zvěř. Zadní nohu měla celou oteklou, a čím víc se Strange bránila, tím více se jí ostnaté železo zarývalo blíž ke kosti. Strange umírala. Ne, to přeci není pravda! To ne! Strange, prosím ne!

„Promiň Rose, hlavně z toho neviň upíry. Za nic nemohou,“ zaznělo mi v hlavě a slyšela jsem, jak její schopnost odchází společně s jejím životem. Lehla jsem si vedle ní.

„Je konec,“ řekl Emmett smutně a klekl si vedle mě.

Sklonila jsem nad Strange hlavu. Ona nesmí umřít. Ona ne. Cítila jsem, jak mi něco mokrého teče po mé koňské tváři. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Poté jsem ale zpozorovala, že je to slza. Koně umí brečet? Vždyť je to jedno. Byla jsem pevně rozhodnutá, že půjdu za Strange ať se děje cokoliv. Nic mě tu neudrží.

Slza ukápla, a spadla Strange na krk. Po ní druhá, třetí, čtvrtá. Najednou se objevila záře a začala sílit. Stoupala Strange on středu srdce a rozptylovala se po jejím těle. Cítila jsem, jak začala sílit a Emmett na to udiveně koukal. Nevěřil svým očím, stejně jako já. Pět minut uběhlo a záře úplně zmizela. Na zemi leželo tělo hnědovlasé dívky. Strange?

„Jsem to já. Našla jsi schopnost,“ řekla mi v duchu a usmála se na mě. Emmett na to vše vyjeveně zíral.

Počkat? Kolik je hodin?

„Rose, honem, za křoví!“ zakřičela na mě v myšlenkách a já se okamžitě zvedla a běžela za první křoví, které jsem uviděla. Do háje, tady ne! Přeměnila jsem se a Strange stála vedle mě – nyní už jako dívka, stejná jako já.

„Jak… jak?“ Nic jiného jsem ze sebe nemohla dostat.

„Pak ti to vysvětlím, teď musíme rychle pryč!“

Rychle jsme běžely domů a já věděla, že to Emmettovi bude vrtat hlavou, jenže jak z toho teď ven?

Přiběhly jsme domů během deseti minut.

„Můžeš mi to prosím vysvětlit?“

„Dobře, ale pojď si sednout.“ Posadily jsme se na gauč před televizi a Strange začala vypravovat.

„Bylo to úplně stejné, jako když jsem já tebe přeměnila. Rozdíl je v tom, že ty máš schopnost léčit pomocí slz a já pomocí vůle. Teď jsem jako ty. Ve dne člověk, v noci kůň. Akorát Emmettovi to je vážně divné. Nechápe, co se tam stalo. Velký problém bude také v docházce do školy. Viděl mě, jak jsi mě přeměnila a až mě uvidí ve škole, určitě si zbytek domyslí.“

„Jenže jinou možnost nemáme. Buď se odstěhovat, nebo tu zůstat a dělat jakoby nic. Ta druhá možnost je podle mě lepší, protože se stěhovat vážně nechci.“

„Také si myslím.“ Dořešily jsme poslední detail a druhý den jely autem do školy.

Zastavila jsem na volném místě a vykročili jsme si to ke kanceláři školy Strange pro papíry.

„Myslíš si, že jméno Strange je normální? Jako mně se líbí, ale ostatním by to mohlo připadat divné.“

„Ať si myslí, co chtějí. Je to má věc a mé jméno. Nic jim do toho není.“

„Tak fajn.“

Zařídily jsme si stejný rozvrh hodin a vydaly se na první hodinu – matematiku. Ve třídě ještě nikdo nebyl, takže jsme si sedli do poslední lavice u okna. Najednou do třídy vrazil Emmett a nějaká dívka s klukem. Když nás dvě uviděl, zarazil se a koukal s otevřenou pusou na Strange.

„Pozor na hmyz, Emmette,“ upozornila jsem ho a on pusu zavřel. Jak ochotné.

„Můžeš sem prosím jít, Rose?“

„Promiň, ale pro mé velké ego to bude moc velká práce. Nemáš lehčí úkol?“ zeptala jsem se posměvačně.

„Přestaň a pojď sem!“ Neochotně jsem se zvedla ze židle a došla jsem až k němu. Táhl mě přes celou chodbu a zastavil až u chlapeckých záchodů.

„Jdi,“ pokynul mi.

„Tak tam já nejdu ani za nic!“ Protočil oči a zatlačil mě svým tělem dovnitř.

„Fajn, tak co chceš?“ zeptala jsem se.

„Kdo je ta holka?“

„Jsi si jistý, že tu nikdo není?“

„Není, tak mluv.“

„Strange. Proč to chceš vědět?“

„Viděl jsem jí dnes v noci v lese.“

„Ty… míváš halucinace?“ Začala jsem se mu neuvěřitelně smát. To jsem neměla dělat. Zatřásl se mnou a začal mě líbat. Fuj! Líbat se s klukem, kterého mám ráda je ok. Jenže já ho nemám ráda, já se s ním nelíbám – to on líbá mě – a šahá mi přitom jazykem až na mandle. Tak kdo tu neumí líbat? Nechutné! Odtrhla jsem se od něj a vlepila mu vší silou facku, jenže jsem nějak neodhadla své poněkud větší síly a začal se mu rýsovat na tváři obtisk mé ruky.

Koukal na mě jak na vyoranou myš. Jen jsem ho od sebe odstrčila, pohodila vlasy a odkráčela na hodinu matematiky, kde na mě už čekala Strange.