Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já nejsem bezbrannej! 10. kapitola

14.05.2010 (21:30) • Darkness • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2513×

„Hele, říďa, radši nic, na grupáč dneska náladu nemám a Edu ti nepučím! Najdi si svýho ňoumu!“ řekla Bella, svalila se do křesla a podle dutého zvuku odhaduji, že hodila nohy na stůl. Podle dalších dutých ran sem pochopil, že říďa začal mlátit hlavou do stolu.

„Myslím, že ten stůl by nás měl přežít…“ řekl jsem zadumaně a duté zvuky přidaly na hlasitosti. Bella se uchechtla. Brill podivně znervózněl, začal se vrtět a přešlapovat.

„Hafane, co s… Fujtajksl!“ zařval jsem a vyskočil leknutím snad metr vysoko.

„Co to, kurňa, bylo?“ narážel jsem na podivný praskající zvuk, který jsem si nedokázal vysvětlit.

„Sakra!“ bylo jediné ředitelovo slovo, které mi ovšem dokonale stačilo k pochopení událostí.

„Já pořád tvrdil, že ten stůl není bytelnej! A tys mi furt nevěřil. Tady to máš! Hele, my radši jdeme. Stejně se dneska určitě nevidíme naposledy.“ Vycouval jsem se smíchem ze dveří ředitelny.

„Že bych to začal dělat závodně? Mohl bych se tím živit. S trochou cviku…,“ zaslechl jsem ještě než Bella zavřela dveře a vybuchla smíchy. Přidal jsem se k ní. Nemohl jsem si pomoct, ale i když nevím, jak říďa vypadá, představa, že někde jako karatista rozráží hlavou nebo rukama cihly a dřevěné desky, mi přišla opravdu, ale opravdu směšná.

„Jak to, že si vlastně tykáte? Nepřipadáš mi jako drzoun, kterej tyká učitelům. A i kdyby, netykal by on tobě.“

„Tak to máš pravdu. Ne, je to jedinej dospělej člověk, nejenom ve škole, ale i obecně, kterej ví, jak se ke mně chovaj a jak mě viděj ostatní.

Dřív někdo něco provedl a svedl to na mě. Učitelky jim to vždycky žraly. Takže jsem byl v ředitelně každou chvíli.  Po pár mejch údajnejch průserech zapojil říďa mozek a pochopil, že něčeho takovýho bych nebyl schopnej nejen kvůli tomu, že nevidím, ale i kvůli povaze. Když se mnou mluvil, uvědomil si, že já bych průserář byl, a že ten talent ve mně je, ale já se nedokážu bavit tím, že někomu zničím věci, nebo že ho ztrapním před celou školou, přestože mi nic neudělal a jen se mi naskytla příležitost. Tak mi začal dávat tresty, který mi byly prospěšný.“

„Jak prospěšný? Ale vždyť teď zřejmě průserář jsi,“ pídila se po informacích Bella a svalila se na lavičku na chodbě, kam jsme zatím došli. Zaslechl jsem zurčení vody, takže jsme došli do haly. Tady je těsně kolem každé lavičky vytvořené ze zdí jakoby U. Sedl jsem si a páteří jsem se vtlačil do jednoho z rohů. Mohlo by to vypadat nepohodlně, pro někoho až bolestivě. Ale já měl takhle naprosté pohodlí. Bella se opřela o druhou postranní zeď, nohy hodila na lavičku a pohodlně se usadila, připravena k poslouchání.

„Jenom… Edwarde? Ty teď třeba víš, v jaký pozici sedím?“ zeptala se mě zaujatě.

„Sice nechápu, jak tě teď napadlo, ale ano, vím jak sedíš. Dokážu si to představit,“ zakřenil jsem se na ní.

„Ale jak to? Já teda jako nevim, jak mě to napadlo, ale nedokážu si představit, že bych se měla plahočit životem a nevědět vlastně ani kam jdu. A ty i přesto žiješ normálním životem. Hrozně tě obdivuju. To bych já nedokázala,“ řekla obdivně.

„Mně zase přijde nepředstavitelný, že bych měl žít život jakej žiju a viděl při tom. Naučil jsem se s tou tmou vycházet a zatím nám to docela klape. Místo zraku mám sluch a hmat. Zvykl jsem si vyhledávat pocity v pohledech a hlasech,“ uvedl jsem vše na pravou míru.

„Aha. Děkuji za vysvětlení… Ale teď pokračuj ve vyprávění. Prosím, rychle!“ žadonila naléhavě a já jí prostě musel vyhovět.

„Kde jsem to jenom skončil?“ zamyslel jsem se. Samozřejmě, že jsem to věděl, ale chtěl jsem zjistit, jestli mě opravdu poslouchala.

„Pochopil, že za to nemůžeš, tak ti začal dávat prospěšný tresty!“ poradila mi netrpělivě a vztekle se vrtěla, až lavička nadskakovala.

„Jasně! No, prospěšný… Třeba by dal za trest, že mám pomoct s kartotékama. Všichni to považovali za neuvěřitelnej trest, ale my s říďou jsme věděli, že se díky tomu uleju z vyučka.

Jindy na mě viděl, že už jsem unavenej z těch jejich posměchů a naschválů, tak mě na pár dní vyloučil ze školy a já měl prázdniny. Samozřejmě, že mi to nikdy nenapsal do osobního hodnocení.

Je s nim docela sranda. Jinej ředitel by mě ze školy vyrazil, náš mě k průserům ještě navádí. Tvrdí, že by tu jinak byla nuda,“ dokončil jsem s úsměvem a s vrtěním hlavy své vyprávění.

„Nechceš mě taky přibrat?“ zeptala se nejistě Bella.

„Jsi si tím jistá? Jakmile mi to odkejveš, nedá se to vrátit. Víš to určitě?“

„Jasně!“ Kývala hlavou, až se lavička třásla.

„OK. Jak moc jsi v učivu pozadu?“

„Hodně dopředu.“

„Máš tužku a papír?“

„Hmm. Vydrž.“

„Dobře, piš. Vyloučení – 2 týdny. Šlo by to?“

„Mám.“

„Dobře, dej mi to,“ řekl jsem a ona mi papírek vtiskla do dlaně. Nahmátl jsem váček na Brillově obojku, který tam na malé vzkazy vytvořila Špunt a připevnil tam návrh na trest. Když bylo hotovo, zvedl jsem se z lavičky, vytáhl z batohu lízátko a hodil si batoh na záda.

„Můžeme jít?“

„Ale kam?“

„Uvidíš. Brille, kumbál!“ řekl jsem a Brill mě nadšeně táhl pryč. Během pár okamžiků jsem stál u kumbálu a Bella vedle mě.

„Vlez dovnitř a seber tam JAR nebo něco jinýho, hodně pěnivýho,“ řekl jsem šeptem a ona vpadla dovnitř.

„Fajn a co s tím chceš jako dělat? Mejt nádobí?“ ptala se ironicky a vrazila mi láhev do ruky.

„Za to by nás určitě vyloučili, hele! Ne, mám plán!“

„Ale jakej?“

„Na naše vyloučení? Brille, hala.“ Nedal jsem jí přesnou informaci a Brill si po cestě vyloženě šťastně poňafával. Došli jsme až k fontánce uprostřed haly a já začal šroubovat víčko. Potom jsem celou lahev požitkářsky vylil do fontány.

„Jak to začne, máme 5 minut.“

„Máme to po sobě házet?“ zeptala se nevěřícně a sáhla mi na čelo, aby zkontrolovala, jestli nemám teplotu.

„Spíš zdrhat.“

„Ale vždyť my chceme, aby nás chytli.“

„Když tu zůstanem, nikdo nás podezírat nebude. Za tak blbýho mě nepovažujou.“

„To je fakt…“

„Takže musíme zmizet. Jít na další hodinu.“

„Taky fakt…“ řekla zamyšleně Bella a vyrazila…

„Brouku, nechci rejpat, ale deš na opačnou stranu.“ Sarkasmus mé větě opravdu nechyběl.

„Chybička se vloudila…“ Otočila se a rozeběhla se směrem k učebně matematiky. Cestou mě prudce chytla za ruku a škubla mnou, což jsem opravdu nečekal, takže jsem málem líbal podlahu. Srovnal jsem krok a po chvíli jsem už na hodinu běžel vedle ní.

„Jak jsi vlastně věděl, kam jdu?“

„Podle šustění tvého oblečení. U ostatních by to byl ještě zvuk kroků, ale ty tvoje nejde zaslechnout. Slyšel jsem, že si šla rovně, ale na matiku musíme zpátky kolem toho kumbálu.“

Zbytek cesty proběhl v tichosti a když jsme doběhli k učebně, zrovna zazvonilo a na chodbu se vyvalila masa studentů, která nás s Bellou srazila na zeď.

„Matematika, oh ten milovaný předmět!“ pronesl jsem s tragickým výrazem a Bella vybuchla smíchy.

Chodba se trošku vylidnila, ale já stejně nemohl do třídy. Důvod? Něco mě stále tahalo za lem trička.

„Promiňte, že vás ruším ve vašem moudrém rozjímání, ale mohl by jste na chvíli shlédnout z vašich nebeských výšin a věnovat svou ctěnou pozornost i nám, prostým pozemšťanům?“ ozvalo se vztekle někde pode mnou a já s úšklebkem sklonil hlavu.

„Ano, Alice?“

„Hurá! Ede… Edí…, že mě máš rád! Že jo?!“ objala mě a mačkala se ke mně.

„Co potřebuješ?“ povzdechl jsem si a čekal, co z ní vypadne.

„Pamatuješ, jak si mi nedávno slíbil, že se mnou pojedeš na nákupy?“ zeptala se mě nevinně a já začínal mít neblahé tušení.

„Jasně, že si to pamatuju.“

„Bezva. Myslíš, že bys mohl jet dneska? Rosalie to odřekla a ty už bys nové oblečení potřeboval. Vždyť tuhle košili máš na sobě už podruhé,“ řekla nadšeně a ke konci i trochu znechuceně.

„Jak nové oblečení? Špunt byla na nákupech před 14-ti dny.“

„Tak dlouho?“ řekla nevěřícně Alice a začala se hroutit.

„Fajn, vždyť už mlčím. Pojedu, ale s pár podmínkama.“

„Jakýma?“

„Za prvé, nebudeš lítat splašeně po krámě a házet po mě každej hadr, kterej vemeš do ruky,“ začal jsem a Alice jenom něco zabručela.

„Za druhé, budeš mě poslouchat, každej kus oblečení mi podle pravdy detailně popíšeš a já řeknu, jestli ho berem nebo ne. A za třetí, nebudeme tam dýl jak 4 hodiny.“

„No tak dobře. Stavím se pro tebe po škole,“ souhlasila nakonec a zmizela.

„Téda, takhle jí ještě nikdo nezkrotil,“ vydechla obdivně Bella a já pokrčil rameny.

„To víš, skrytej talent.“

Vešli jsme do třídy a posadili se opět do poslední lavice. Pár minut po zvonění někdo vletěl do třídy.

„Masenová, Cullen! Máte jít do ředitelny!“ Poznal jsem v tom naší sekretářku, už podle její zmatenosti.

„Ale já jsem Masen!“ namítl jsem s úsměvem.

„Oh, promiňte, pane Masene,“ zacvrlikala sekretářka.

„A já jsem Cu…“

„Mě to nezajímá, Masenová, to si nechte od cesty.“

„No jistě, miláčku, my by jsme úplně zapomněli na naši svatbu,“ řekla Bella, chytla mě za ruku a přitulila se ke mně.

„No jo no. To ty líbánky…,“ řekl jsem s blaženým úsměvem a Bella mi stiskla víc ruku, zřejmě snahou se nerozesmát a toto divadlo dohrát až dokonce.

Za naprostého ticha jsme prošli třídou a v hale vybuchli smíchy.

„Vy dva! Půjdete se mnou okamžitě do ředitelny!“ čekala tam na nás Mločice.

„No jo, vždyť už dupem,“ protočil jsem oči a zamířil do ředitelny.

„Edwarde…“ zasténal ředitel jen co mě zahlíd.

„Jasně, že já, koho jinýho bys taky čekal.“

„Pane řediteli, já bych navrhovala přísný trest. Jeho drzost nezná mezí!“ pronesla důležitě Mločice a já se musel uchechtnout.

„Hmmm, taky bych řekl,“ uslyšel jsem říďu a tak jsem sáhl Brillovi na hřbet a postrčil ho dopředu. Znamenalo to pro něj, aby šel k ředitelovu stolu.

„Ahoj, Brille,“ řekl zamyšleně říďa a po chvíli pokračoval, „je pondělí, takže jste oba do konce týdne podmínečně vyloučeni! A teď bych si s nimi rád promluvil o samotě kolegyně. Když dovolíte.“

Mločice uraženě, přesto důležitě odklapala a ředitel povzdechl.

„Bylo to moc slabý, takže sem vás na tak dlouho vyloučit nemohl. Nevadí ti to, Edwarde?“ zeptal se omluvně.

„Jasně, že nevadí. To bylo jenom nápad,“ uklidnil jsem ho pokrčením ramen.

„Dělá často něco takovýho?“ promluvila Bella na říďu.

„Viděl například tu bronzovou sochu na parkovišti?“ opáčil a zřejmě počkal, než kývne.

„Chybí jí ruka…“

„To snad ne?!“ vyhrkla zděšeně.

„Já nechtěl!“ vložil jsem se do toho a to jí zřejmě uklidnilo. Ne však na dlouho…

„Já chtěl hlavu. Ale v tý tmě se blbě míří…“ pokrčil jsem rameny a slyšel, jak se zhroutila hlouběji do křesla. V tu chvíli zazvonilo.

„Jdem. Musím ještě za ségruší.“ Zvedl jsem se a zamířil ke dveřím. S rukou na klice jsem se otočil.

„Tak jdeš… ?“ Během chvíle jsem u nohy ucítil Brilla a vedle sebe Bellu.

„Zdarec v pondělí!“ řekl jsem přes rameno a potom už mě Brill vedl za Špuntem.

„Tak se hlavně chovejte tak, aby jste nechovali!“ křikl za mnou ještě říďa.

„My můžem, když už nás tvoje sekretářka zamanželovala.“

„Ahoj bráško, co ty tady?“ skočila mi Špunt okolo krku.

„Du ti jenom říct, že to v autě budeš muset přežít s Lukasem, páč mě vyloučili…“

„Jak dlouho?“

„Do pondělí.“

„No bezva.“

„Možná bys mohla jezdit s mými sourozenci. Mívají v autě jedno místo volné,“ vložila se do toho i Bella.

„To po vás nemůžu chtít. Přežiju to s ním.“

„Ale oni budou rádi,“ přemlouvali ji Bella.

„Já se s nima pak domluvím. Zatím ahoj.“ Lípla mi pusu na tvář a odběhla.

„Tak to by jsme měli.“

„To teda jo. Pojedem? Dneska jsem naštěstí vzala auto.“

„Jasně.“

Když jsme dorazili k nám, zabráni do hovoru jsme vystoupili z auta a ani jsem nezaregistroval, že jsme došli do obýváku. Sedli jsme si na gauč a stále byli ponořeni do hovoru. Po určité době, která mi přišla jako krátká chvíle, Bella rychle vyskočila na nohy.

„Alice tu bude do půl hodiny! Že ti můžu vybrat oblečení! Děkuju!“ vykřikla a zmizela.

„Splašenooost!“ protáhl jsem a vydupal schody za ní.

„Na, máš tam černý triko, volnější černý kalhoty a černý skejtky. Ještě ti vyberu potítka. Jo a tuhle kšiltovku.“ Vtiskla mi něco do ruky a já jí nějak přestal stíhat.

„Cože?“

„Dělej, převlíkej se! Jdu ti dolu vybrat boty,“ řekla a já jenom přikývl a začal plnit její rozkazy. Půl hodina uběhla neuvěřitelně rychle a já zaslech zvonek

„Tak dělej, Ede! Ať už jedeme!“

„Alice, já ti o tom něco řek!“

„No jo, já vím! Ale už pojď!“ Během okamžiku už jsme seděli v autě a mířili do obchoďáku. Alice si pustila rádio a radostně si s ním prozpěvovala. Chvilkama jsem se k ní přidával a docela jsme se nasmáli, když jsme schválně komolili texty.

Jakmile jsme zastavili na parkovišti, Alice vyletěla z auta a kdybych jí nezastavil, nezamkla by ani auto.

V obchodech jsem jí sice občas musel krotit, ale jinak moje podmínky do puntíku plnila, až na to, že všechno platila ona a nic jiného jsem si prosadit nedokázal. Po 4 hodinách jsem ověšen taškami zmoženě dosedl na lavičku.

„Stávka! Už nikam nejdu, ani kdybys mě mučila!“

„Ani do auta?“ zeptala se mě pobaveně a já se rychle zvedl a s Brillem vystřelil do garáží. Slyšel jsem za sebou Alicin pobavený smích. Naložili jsme tašky do auta a po hodině jsme byli opět u nás.

„Rodino! Se mnou! Potřebuju pomoct vynosit tašky a pak mi to oblečení musíte schválit!“ zařvala Alice, jen co jsme otevřeli dveře a Cullenovi raději okamžitě nastoupili. Ani se jim nedivím. Alice asi dokáže bejt horší než tornádo.

Odjeli a já vyběhl do svého pokoje. Své tašky jsem hodil vedle postele a sebou plácnul přímo doprostřed polštářů.

„Bráško? Jedu k Angele. Mike mě potom přiveze, takže přijdu až tak kolem dvanáctý. Nevadí ti to?“ ozvala se po chvilce mého odpočinku Špunt.

„Kterej Mike?“

„Newton.“

„Hezky si to užij,“ odpověděl jsem jí dvojsmyslně a ona po mě hodila polštář.

„Mizím, ahoj.“

Lehl jsem si zpátky a po chvíli se ozvalo Lukasovo: „Odcházím, brouku, nečekej na mě.“

„Leda ve snu,“ odpověděl jsem mu potichu. Brill vyskočil na postel a začal do mě strkat čumákem. Donutil mě si stoupnou a já pak pochopil, co chce.

„No jo, vždyť už pro ten hřeben jdu. Budeš fešák, brácho,“ zasmál jsem se a Brill, jakmile zaslechl slovo fešák, skočil po mě a začal mi olizovat obličej.

„Dost Brille, dost! Takhle pro ten kartáč nedojdu!“ Okamžitě přestal a já došel do koupelny. Až příliš pozdě jsem si uvědomil, že slyším puštěnou sprchu...

„Emmette!“ uslyšel jsem Bellu a chtěl jsem okamžitě vycouvat.

„Já… promiň, neuvědomil jsem si… já se omlouvám… já… nic jsem neviděl…,“ koktal jsem a Bella  si mě se smíchem za pásek přitáhla blíž a položila mi prst na rty.

„Pšt! Edwarde uklidni se. Sakra, Ede, klid! Nic se nestalo! Vyletěla jsem jenom kvůli tomu, že Emmetta děsně baví lézt mi do koupelny, pak se mě snažit vyfotit a prodat to do porno časopisů. To je vždycky hrozná p**el. Cos vlastně potřeboval?“

„Chtěl jsem Brillův kartáč. Je ve skřínce vedle umyvadla,“ odpověděl jsem jí a ona mi ho podala.

„Děkuju,“ vykňuknul jsem se stále sklopenou hlavou.

„Nemáš zač. A už nad tím nedumej, hm? Co se stalo, stalo se. Nevíš co se děje s Brillem? On ten pokoj a ty dveře asi odrovná…“

„Trvá mi to dlouho, těší se, až ho začnu česat. Miluje to. Už jdu. A ještě jednou promiň. Já jsem si to opravdu neuvědomil…“

„Jestli se ještě jednou omluvíš, už se fakt naštvu.“ Rychle jsem vypadl ze dveří a zaslechl Bellin smích a poté znovu puštěnou sprchu.

9. kapitola Shrnutí 11. kapitola

Autor: Darkness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já nejsem bezbrannej! 10. kapitola: