Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já nejsem bezbrannej! 24. kapitola

11.05.2011 (15:15) • Darkness • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2233×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

S tichým povzdechem jsem se vrátil do kuchyně, kde se na mě ti tři hrdě usmívali a tleskali. Já se však svezl na židli, přitáhl si k sobě Bellu a zabořil jí hlavu do bříška.

„Jak moc hrubej jsem byl?“ zakňučel jsem a oni tři vybuchli smíchy.

„Ty seš tele, Edwarde. Nebyl jsi hrubej, byls upřímnej a jí konečně někdo otevřel oči. S celou rodinou mává jako diktátor, poslední dobou jí poslouchá i Carlisle a Esmé. Jsem ráda, že se jí dokázal někdo postavit. Takovou odvahu nemám ani já.“

„Co když mě ale bude nenávidět?“ zakňučel jsem.

„To neumí. Bude uražená, ale když si jí nebudeš všímat a necháš to úplně bez zájmu, přijde za tebou sama. Pak to bude v pořádku.“

„Nebo to bude ještě horší…“ nepřestával jsem se svým pesimismem.

„To je ta druhá možnost. Ale něco ti poradím,“ sjela mi prsty přes tvář až pod bradu a zvedla mi hlavu tak, aby mi viděla do očí. Bylo jí jedno, jestli jsem viděl, nebo ne. Milovala to už od doby, kdy jsme se dali dohromady.

„Nesmíš podlehnout jejím štěněčím pohledům. Jestli to uděláš, začne toho využívat a to by nebylo dobré…“ poradila mi a pak se sklonila k mým rtům.

„Ježiš, nechte toho, nebo se tu rozbrečim,“ vyrušil nás Lucas a když jsem po něm švihl pohledem, zahlédl jsem protočené oči a pobavený úsměv.

„Tak si někoho najdi a nemusíš závidět!“ vyplázl jsem na něj jazyk a Bella se pobaveně rozesmála.

„Jako malý,“ vrtěla hlavou a já s Lucasem nevinně pokrčil rameny.

„Vyrazíme tedy někam?“ zeptal jsem se. Nechtělo se mi sedět doma.

„Pojedeme na ty nákupy a pak můžeme zajít někam do baru. Trošku si užít ty dny volna. Co na to říkáte?“ rozhlídla se po nás nadšeně Bella. Usmál jsem se, bylo vidět, jak miluje noční život.

„Užít? Kocovinou? Já sem pro a Lucase se Špuntem se snad ani ptát nemusíme, je to jasný, jedeme,“ zasmál jsem se a strhl si ji na klín. Šťastně se zasmála a políbila mě na tvář. Pak zůstala pobaveně zírat na Špunta, která s radostným vřískotem vyběhla do schodů. Stoupnul jsem si a Bellu si nenápadně vyzvedl do náruče. Bells strachy vypískla, ale vzápětí se rozesmála a obmotala mi ruce kolem krku. Vynesl jsem ji do svého pokoje a tam se zarazil.

„Co si vezmeš na sebe?“

„Jedna z mála chvil, kdy měla Alice pravdu. Když sem budu chodit, musím si s sebou nosit nějaké oblečení, protože to věčné běhání domů a zase zpátky sem by mě asi zničilo,“ zakývala hlavou a začala rozpustile houpat nožkama. Vyvalil jsem na ni oči, i když si toho nemohla všimnout, protože se z výšky mé náruče rozhlížela zvídavým pohledem po pokoji. Postavil jsem ji na zem a ona uraženě a podrážděně zavrčela. Cukl jsem sebou.

„Promiň, já si to neuvědomila. Neboj se mě, neublížím ti,“ začala mě okamžitě ujišťovat o své minimální nebezpečnosti.

„Nebojím se tě. Ten zvuk je pro mě jen nezvyklý, takže mě překvapil. Nic jiného v tom není. Opravdu nejsi až tak nebezpečná, jak o sobě pořád tvrdíš…“ usmíval jsem se na ní. Vyplázla na mě jazyk a plácla mě uraženě přes hruď. Rozesmál jsem se a přitáhl si jí do náruče. Přitulila se ke mně a zavrtala mi hlavu pod bradu.

„Bello!“ vletěla do mého pokoje Špunt. Jakmile zahlédla, v jaké jsme pozici, zrudla a snažila se vykoktat omluvu.

„V pořádku, cos potřebovala?“ zarazil jsem ji a protočil jsem oči.

„Při minulejch nákupech jsem pro Bellu koupila oblečení, strašně se mi to líbilo a byla by škoda to tam nechat, ale já na to nemám postavu…“

„Zkrať to!“ zasmál jsem se. Tohle jsem slyšet nepotřeboval…

„No prostě jí to teď nesu, že by si to mohla vzít na ty nákupy…“ řekla a podávala Belle kupičku oblečení.

„Děkuju, v autě ti dám peníze… musím někde vyhrabat peněženku,“ usmívala se na ni vděčně Bella a vzala kupičku do ruky.

„Já ale žádný peníze nechci, jenom se mi to válelo ve skříni a teď jsem to našla. Je to úplně nové, ještě jsou na tom cedulky. Myslím, že by ti to mělo být…“ odvětila nechápavě ségra. Bella zvedla oči ke mně a hledala zastání. Já ale její přání splnil jen na půl. Ano, vyžadonila si zastání. Ale já se zastal Špunta.

„Ségra má pravdu. Ber to jak dárek ode mě,“ usmál jsem se na ni a ona se zamračila. Přitiskla si oblečení k hrudi a s uraženým „Zrádče!“ odkráčela do koupelny. Se ségrou jsme na sebe mrkli a ona odešla.

„A co s tebou, kamaráde? Jak to uděláme, když vidím?“ podíval jsem se na Brilla a hluboce se zamyslel. Brill zakňučel, olízl mi ruku, stáhl ocas mezi nohy, sklopil uši a s kňučením si lehl na postel.

„Co se stalo?“ vyběhla vyplašeně z koupelny Bella a přitiskla se mi k ruce.

„Nic, Brill je smutnej, že s náma nemůže. Nejsem slepej, proto mít sebou slepeckýho psa, to by nám asi nedovolili…“

„Kolik let je Brillovi? Mohli bychom říct, že ho na slepeckýho psa teprve trénujeme, proto musí být s námi…“

„Dva roky. To by šlo?“

„Šlo,“ kývla na mě s úsměvem a já si ji přitáhl do náruče. Zabořil jsem jsem jí obličej do vlasů. Příliš pozdě jsem si uvědomil, že je pouze v podprsence a kraťounké minisukýnce. Křečovitě jsem sevřel oči, skrz zaťaté zuby zoufale zasténal a Bellu poodtáhl od svého těla. Jistě, Edwarde, hlavně nenápadně.

„Stalo se něco?“ pozvedla Bella hlavu.

„Omluvíš mě… na chviličku?“ usmál jsem se na ni vyhýbavě, odstrčil jí od sebe a vletěl do koupelny. Serval jsem ze sebe potítka, tričko, vlezl do sprchy a otočil kohoutkem prudce k modré značce. Zatnul jsem zuby, ale pomohlo mi to alespoň trošku jasně myslet.

„Proboha, Ede, co blbneš? Vždyť nastydneš!“ vypla mi vodu Bella a zůstala na mě nechápavě civět. Se zoufalým povzdechem jsem se svezl do rohu, stulil se do klubíčka a s křečovitě sevřenýma očima a zaťatými zuby položil hlavu na kolena.

„Ede, co se ti stalo?“ zeptala se mě vyděšeně Bella a zcela očividně přemýšlela, jestli jsem se nezbláznil.

„Mohla by ses, prosím, obléct?“ ucedil jsem skrz zuby zoufale.

„Proč? Ede, co se stalo?“

„Mohla bys brát ohledy na mé pubertální, rozbouřené hormony? Já nejsem ze dřeva!“ zavyl jsem.

„Ede, zvedni hlavu!“ přikázala a já hlavou zavrtěl v odmítavém gestu.

„Podívej se mi do očí!“

„To nejde!“ zakňučel jsem.

„Proč by to nešlo?“ odvětila nechápavě.

„Protože to půjde, až se oblečeš! Nejlíp do oteplováků, dvou roláků, zimní bundy a baloňáku!“ Bella na mě zůstala nechápavě zírat a nakonec se rozesmála.

„Ede…“

„Mlč, ignoruj to a obleč se… já se zatím pokusím vzpamatovat,“ skočil jsem jí do řeči. Povzdechla si.

„Hned jsem zpátky,“ přislíbila a odběhla. Já zůstal sedět a snažil se vzpamatovat.

„Hotovo. Netušila jsem, že tě tolik rozhodím…“ zůstala stát před sprchou a stydlivě zírala do země. Přistiženě jsem se na ni usmál.

„Je jaro…“

„Je červen…“ odpověděla vyvaleně Bella a já protočil oči.

„To bylo myšleno obrazně…“

„Aha,“ zrudla, když jí to došlo. „Můžeme jít? Jsi v pořádku?“

„Ano, jenom se převléknu…“

Ruku v ruce jsme došli do pokoje, já na sebe rychle hodil jiné, opět černé, oblečení, do kapsy strčil peněženku, mobil a klíče a opět ruku v ruce jsme sešli dolů do kuchyně, kde už čekal zbytek.

„Brácho? Budeš řídit?“ optal se mě Lukas a já sklesle zavrtěl hlavou.

„Do Astonka se vejdou jen dva lidi. Nemůžu…“ řekl jsem sklesle a Bella vedle mě uraženě zasyčela. Překvapeně jsme se na ni otočili, ale ona se podívala na Špunta.

„Prej Astonek… takhle pěkně nemluví ani o mě!“ ucedila k ní a pak sme se všichni rozesmáli.

„Promiň,“ políbil jsem ji na spánek a pak se otočil zpět k Lukasovi.

„Můžeš řídit. Já… měl bych ti něco ukázat a předat. Pojďte se mnou…“ řekl nervózně a vydal se ke garáži.

„Co se děje?“ zeptal jsem se, když jsme tam došli.

„Tohle,“ došel do nejvzdálenějšího koutu garáže a škubnul plachtou. „Tohle patří tobě.“

Plachta klesla k zemi a já s Bells zalapal po dechu.

Vím, že to trvalo dlouho, ale když jsem viděla těch 6 komentů u minulého dílu, úplně mě přešla chuť pokračovat... nakonec jsem se k tomu donutila, ale prosím... pokud má ještě někdo zájem o tuhle povídku, nechte mi tu alespoň smajlíka... ty dvě kliknutí vás snad nezabijou... a já alespoň budu vědět, že mám pokračovat... Děkuju! :D

Autor: Darkness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já nejsem bezbrannej! 24. kapitola: