Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já nejsem bezbrannej! 28. kapitola

09.10.2011 (21:45) • Darkness • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1831×

„Miluju tě,“ řekla prostě, ale upřímně a mně se zamotala hlava. Bylo to poprvé, co mi to řekla. Bella se natáhla k mým rtům, ale zřejmě jsem nebyl jediný, s kým se zatočil svět. Kousek od nás se ozvala rána, jak někomu z ruky vypadla taška s nákupem. Přistiženě jsem se na to místo podíval a nezmohl se na nic, než hlasité polknutí…

„Ede, stalo se něco?“ zavrtěla se mi nespokojeně Bella v náručí. Slyšel jsem ji však jen tak zdálky, což ji pořádně nakrklo, a proto sledovala můj pohled, dokud jí oči nepadly na dvojici pozorující mou osobu stejně vyjeveně, jako já je.

„Slečno, byla byste tak laskavá a slezla z mého syna?“ vzpamatovala se jako první má matka a nakráčela k nám. Otec ji strnule následoval.

„No to by teda nebyla!“ zastal jsem Belly a tím jako bych jí vrátil sebevědomí a jistotu. Podívala se mé matce tvrdě do očí a tím jí vzala vítr z plachet.

„Anthony…“ zaměřila se raději na mě, ale já ji zarazil.

„Promiňte, ale asi si mě s někým pletete. Mé jméno je Edward.“

„Synku…“ přidal se i otec, ale já ho opět utnul tvrdým pohledem.

„Jak říkám, musíte se plést. Já rodiče nikdy neměl a mí sourozenci do téhle role postavili mě. Omlouvám se,“ dokončil jsem svůj monolog, přitáhl si Bellu blíž k tělu a vyrazil k autu.

„Lásko, to byli…?“

„Jo, moji rodiče,“ nenechal jsem ji domluvit.

„Myslíš, že…“

„Ne, nenechají to být!“ odsekl jsem prudce a Bella se poslušně stáhla. Zhluboka jsem se nadechl a omluvně se na ni podíval.

„Promiň, zlato, já… neovládnul jsem se, nechtěl jsem bejt zlej…“ omluvil jsem se okamžitě, ale Bella se na mě jen usmála.

„To je v pořádku, já to chápu… doma mi o tom povíš, ano? Asi bychom měli jít, ať je znovu nepotkáme, co ty na to?“

„Doma ti všechno vysvětlím, to slibuju, ale teď bych opravdu raději jel. Pokud je potkám znovu, asi poteče krev.“

Po cestě k autu jsem odeslal zprávu Špuntovi, že už jedeme domů, tak ať si oba pospíší. Bella neustále něco štěbetala, ale já za to byl vděčný. Snažila se mě přivést na jiné myšlenky.

Na parkovišti jsem Belle otevřel dveře u spolujezdce, ale jakmile jsem sednul za volant, Bella mi přelezla na klín a chystala se mě políbit.

„Budeme jak štvaná zvěř,“ zašeptal jsem zničehonic stále trošku mimo. Bella se na mě nechápavě podívala.

„Jak to myslíš, Ede?“

„Dnes jsem je možná zapřel, ale tím nic nekončí. Naopak, peklo teprve začne. Testy, výzkumy, doktoři, psychiatři, právníci, výhružky, prosby, úplatky, soudy… Budu jako pokusný králík…“ šeptal jsem zoufale. Díval jsem se na Bellu, ale neviděl jsem ji. Před očima se mi míhalo vše, čeho jsem se tak strašně bál a co se tak strašně rychle blížilo.

„Ede!“ snažila se Bella upoutat mou pozornost. Vzala mou tvář do dlaní a lehce mě políbila. Pak se mi hluboce zadívala do očí a něžně se usmála. „Zapomínáš, že teď už na to nejsi sám. Jsme na všechno dva a za zády máme mou rodinu, Postracha a nezapomínej taky na své sourozence!“

„Právě Lukas a Špunt. Ti mi dělají největší starosti. Tebe se jen tak nevzdám, ale ti dva… proti soudům nic nezmůžu. A moji rodiče mají dlouhé prsty. Pokud se budou chtít mstít…“ zašeptal jsem a můj hlas prozrazoval zoufalství, které se mě zmocňovalo.

„Ede, zatím na to zapomeň. Všechno je ještě daleko. Třeba to tak nebude. A pokud opravdu ano… soudy a úřady nech na mě, Jasperovi a Carlisleovi. Všechno přinejhorším zařídíme,“ utěšovala mě.

„Bells, netuším, co chceš zařizovat. Pokud rodiče budou chtít, stačí jim si dupnout a Špunt s Lukasem budou muset jít k nim. Zařídí mi zákaz přibližování se, na vás si vymyslí pár žalob a budeme mít vystaráno. A já s tím nic nezmůžu, tohle je marnější než boj s větrnými mlýny…“

„Proč to vzdáváš? Vždyť ti na nich záleží.“

„Myslíš, že to k něčemu je? To, že jsem je už pár let vychovával já? To, že se o ně starám a mám je rád? Nemám je v péči… jsem jen jejich sourozenec, pro Lukase dokonce nevlastní… jejich zákonnými zástupci jsou a ještě pár let budou naši rodiče… 17-letýmu puberťákovi nikdy nikdo žádný dítě do péče nesvěří…“ Bella na mě zamrkala, jako kdyby si vše, co jsem jí připomněl, uvědomila poprvé.

„Ede… zatím… nech to být, budeme to řešit, až to přijde, pokud to přijde. Prosím… chci si užít normální lidský den…“ zaprosila a já bez váhání přikývl.

„Jak chceš, až ti dva přijdou, pojedeme domů a začneme se vypravovat na večer. A zítra?“

„Zítra bychom mohli k nám. Celá rodina by tě ráda viděla.“

„Celá? Napadá mě jeden člověk, kterej je napruženej natolik, aby mě zakousnul hned ve dveřích,“ rozesmál jsem se. Bella uraženě nafoukla tváře a rychle přelezla zpět na svou sedačku. Smál jsem se dál a Bella se na mě uraženě mračila. Celou zábavu nám přetrhlo až bouchnutí dveří a zvědavé obličeje mých sourozenců.

„Co se stalo? Proč tak pospícháme?“ nevydržela to nakonec Špunt. Její otázka mě donutila podívat se čelním oknem ven. Byla to chyba…

„Vážně tě to zajímá? Tak se podívej před sebe!“ ucedil jsem ironicky skrz zaťaté zuby a křečovitě se usmál. Volant jsem vzteky sevřel takovou silou, až protestně zapraštěl. Čekal jsem na reakci obou, ale Špuntovo hlasité zalapání po dechu mě skoro až vyděsilo.

„Stačí to jako omluvenka?“ zavrčel jsem a bez čekání na odpověď dupl na plyn. Nejvyšší možnou rychlostí jsem vystartoval z parkoviště a uvědomil si, o čem mluvil Lukas ohledně těch úprav. Z obyčejného Visionu bych 280 km/h asi nedostal.

Cesta probíhala v napjatém tichu, dokud jsem si zoufale nepovzdechl a nepustil rádio. Moc mi to nepomohlo, ale Bella vypadala trošku klidněji. Na své sourozence jsem se raději neodvažoval podívat.

Před domem jsem zaparkoval plynulým smykem, ale zůstal jsem sedět v autě. Chtěl jsem něco říct, něco vysvětlit, omluvit se, cokoliv, ale zarazilo mě něco, co bych nikdy nečekal. Na rameni mi přistála Lukasova ruka.

„Bráško, omlouvám se. Byly dny, kdy jsem se choval opravdu, s prominutím, jako hovado. Byly dny, kdy jsem ti dělal naschvály, kdy jsem byl hnusnej, až se za sebe stydím. Ať jsem se choval jakkoliv hrozně, častokrát jsem za tebou přilezl pro radu nebo pomoc. Nikdy jsi nezaváhal a pomocnou ruku jsi mi podal.

Cítím se příšerně, že jsem si to uvědomil až teď, ale snad… snad lepší teď než nikdy. Musí to skončit. Takovej už nikdy nebudu. Myslel jsem… nikdy jsem nechápal, že když budu protivnej a zlej, nikdy mi to nevrátí vlastní rodiče. Nechápal jsem, že mými rodiči nemusí být muž a žena, kteří si mě adoptovali, a taky by mě nikdy nenapadlo, že to nakonec bude kluk, kterýmu jsem zezačátku záviděl.

Jsi jen o rok starší, od narození jsi neviděl a přesto… dokázal ses bez problému postarat a vychovat mě a Mishel. Slibuju, že skončí to, že jsi na všechno sám. Dal jsi mi rodiče, bratra a všechno, co jsem kdy potřeboval. Vychoval jsi mi úžasnou ségru… a za to všechno ti děkuju a přísahám, že nedovolím, aby mi tohle někdo vzal. Ani soudy, ani vaši rodiče, ani právníci. Tobě bude brzy 18. Já si ještě musím rok počkat, ale to nějak zvládneme. Dokážeme jim, že i tahle rodina může fungovat. Že i my dva se můžeme postarat o mladší ségru.

Děkuju ti za…“

„Lukasi, já děkuju tobě, a věř, že nedovolím, aby mi vás někdo vzal, i kdyby to mělo bejt to poslední, co udělám. Za to, jaký jsi byl, nemůžeš. Byl jsi prostě jen teenager zmítaný touhou vzbouřit se systému. Děkuju,“ skočil jsem do jeho monologu, protože jsem viděl, jak moc je pro něj těžké to říkat, navíc před Mish a Bellou.

Lukas kývl, plácl mě po rameni, vyskočil z auta a zamířil do domu. Mish vyběhla hned za ním a stejně jako on zmizela v domě. Než jsem se ovšem stihl vzpamatovat, ucítil jsem na stehně dotek.

Vím, že to trvalo dlouho… vím, že je to krátký a o ničem. Nějak mi to nevyšlo... jen do mě: D

Další díly mám rozmyšlený dopředu, takže by teoreticky mohly přibýt rychleji a snad i trošku pravidelněji… pokud by o to teda někdo stál. Poslední dobou mám pocit, že to nikdo nečte, protože to nikoho nebaví. Já bych se nedivila… Takže bych se chtěla zeptat. Mám se na to vykašlat, nebo mám psát dál? Pochopte, že nechci adminy otravovat zbytečně. ;D

Autor: Darkness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já nejsem bezbrannej! 28. kapitola: