Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já nejsem bezbrannej! 29. kapitola

22.11.2011 (08:00) • Darkness • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2271×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Lukas kývl, plácl mě po rameni, vyskočil z auta a zamířil do domu. Mish vyběhla hned za ním a stejně jako on zmizela v domě. Než jsem se ovšem stihl vzpamatovat, ucítil jsem na stehně dotek.

„Bells, vím, že asi nic nechápeš… ale já nevím, jak ti všechno vysvětlit. Jak jsem přišel k té jizvě, víš. Ale období před jizvou je pro tebe víceméně tajemstvím…“ řekl jsem a s povzdechem zavrtěl hlavou. Vystoupil jsem, oběhl auto a pomohl Belle ven.

„Raději pojď dovnitř, pro dlouhé vyprávění je můj pokoj, tuším, podstatně pohodlnější,“ dovedl jsem ji ke dveřím. Jakmile jsem je však otevřel, ležel jsem na zemi, řehtající se jak blázen, obličej mokrý od slin a nade mnou nadšený Brilliant s vyplazeným jazykem.

No tak, kamaráde, taky tě strašně rád vidím, ale slez dolů, abych mohl domů! Honem!“ dostal jsem ze sebe i přes záchvat smíchu, ale Brill to pochopil a, sice dost neochotně, ale slezl.

„Bells, běž nahoru, já tam za tebou hned přijdu. Jen se dojdu umýt a ulovit něco do ledničky…“ poslal jsem ji do svého pokoje a sám zamířil do kuchyně. Umyl jsem si ve dřezu obličej a krk od slin, uvařil nám horkou čokoládu, ozdobil šlehačkou a kouskama čokolády, vzal k tomu balíček sušenek a vyběhl schody za Bellou. Teprve, když mi Brill otevřel kvůli plným rukám dveře, jsem si všiml, že nejsem sám.

„Děkuju, kamaráde,“ usmál jsem se na něj. Odpověděl nadšeným štěknutím a zavrtěním ocasu.

„Na, princezno. Já později dojdu něco uvařit…“ podal jsem Belle sedící na posteli hrneček i sušenky a jí se rozzářily oči. Napila se a pak uchváceně zvedla hlavu.

„Teda, takhle dobrou čokoládu jsem ještě za svých 36 let, co tu straším na světě, rozhodně nepila,“ vydechla obdivně a já se rozesmál.

„To víš, tajnej recept,“ mrkl jsem na ní a ona se zachichotala. Překvapeně jsem se na ni podíval, ale raději jsem to nechal bez komentáře.

„Asi bych měl začít s tím vyprávěním, viď?“ řekl jsem místo toho a posadil se vedle ní na postel. Bella mě chytla za ruku a povzbudivě se usmála.

„Jestli o tom nechceš mluvit, nenuť se do toho. Klidně mi to můžeš povědět někdy později…“

„Do tohohle se mi nebude chtít nikdy. Bojím se, že se ti tím naprosto znechutím… na druhou stranu ale, zasloužíš si vědět, s kým chodíš a s kým trávíš svůj čas… Tak prosím poslouchej a otázky si, pokud to půjde, nech na konec. Ptej se jen, když něčemu nebudeš rozumět, hm?“ Bella přikývla, přisunula se ke mně, jednu ruku mi dala kolem pasu, hlavu mi položila na rameno a ruku s hrnkem mi položila na stehno. Pak se mi zadívala do očí a pohledem mě vybídla k vyprávění.

„Moji rodiče si tenkrát strašně přáli dítě. Matka však strašně dlouho nemohla otěhotnět. Otec pak zjistil, že ho jednou podvedla s jeho vlastním otcem. Chtěl jí to vyčíst, ale když přišel domu, matka mu nadšeně sdělila, že je konečně těhotná. Otec na všechno zapomněl a začal se s ní těšit na dítě. Těšit se na mě…

Celé její těhotenství proběhlo tak, jak mělo, nic zvláštního nebo neobvyklého. Jenže při mém narození přišlo zklamání. Byl jsem slepý. Nikdo netušil, že zklamání to bylo pro všechny, krom mých rodičů. Dělali mi různé testy, pohlídky, zkoumali mou slepotu, ale nikdy nepřišli na její důvod. Mým rodičům to ovšem nevadilo, vyžívali se v tom. Hlavně má matka. Líbilo se jí, jak ji všichni litují, jak jí věnují svou pozornost a všichni se o ni zajímají. Na tom všem vlastně postavila svou firmu, protože všichni, kdo slyšeli o její tragédii,“ při tom slově jsem se ušklíbl, ale bez váhání jsem pokračoval. Bella podala prázdný hrnek Brillovi, pak se  ke mně přitulila a obě ruce mi pevně obmotala kolem pasu.

„Všichni se obraceli na její firmu a odkazovali na ni i své známé s naivní myšlenkou, že všechny vydělané peníze vrazí do mé léčby.

Mému otci však má slepota vrtala hlavou. Napadlo ho, že on možná vůbec není mým otcem, ale jen nevlastním bratrem nebo že se mnou nemá vůbec nic společného. Pokud ho podvedla jednou, mohla to klidně udělat znovu, ne? Jenže nikdy nenašel odvahu jít na testy otcovství. Proto to přešel a snažil se zastoupit nejen místo otce ale i matky. Jenže ta ho brzy přetáhla na svou stranu.

Po třech letech se jim narodila dcera. Doktor sice matku varoval, že nejít na potrat je risk, vzhledem k tomu, že na původ mojí slepoty nikdy nepřišli, ale matka na to nedbala. Když se narodila Mish, opět přišlo zklamání. Tentokrát ale zklamání pro moji matku. Mish totiž byla živý a zdravý miminko. Tím se matce zkřížily plány, že si obnoví tu „slávu“ co měla, když jsem se narodil já.

Nebýt mě, matka by se o Mish vůbec nestarala. Měl jsem jí strašně rád, takže jsem byl pořád u ní. Matka se proto o ni musela starat. Ale i tak, chovala se k Mish jak k vyděděnci. Nejraději by jí oblékala to, z čeho jsem já vyrostl… jenže to nemohla kvůli lidem a navíc většinu vyházela, protože s dalším dítětem nepočítala.

Nekupovala jí hračky, postýlku jí musel koupit táta a to ještě bez matčina vědomí. Když to zjistila, musel jí přestěhovat ke mně do pokojíčku. Kojila ji jen asi týden, co byli v porodnici, pak byla Mish na sunaru. Hračky jsem jí půjčoval já, teda ty dražší… o ty levnější pro ni jsem vždycky prosil otce a později, když mi bylo asi 7, začal jsem dostávat kapesné a šetřil jsem. Pak jsem všechny svoje úspory posbíral a kupoval jsem jí hračky sám.

Matka jí dělala neuvěřitelný naschvály, ale mě a otci se to vždycky dařilo před Mish tutlat, takže si Mish dodneška myslí, že na ni matka prostě jen neměla čas.

Pak byl ten zlom, o kterém už dávno víš. Požár u nás doma, jizva a hádka s mou matkou. O tom všem už jsem ti vyprávěl. Když sem tenkrát byl v nemocnici, přestal jsem s nimi komunikovat. Dneska to od té doby bylo poprvé, co jsem s nimi ztratil alespoň slovo.

Zpět k příběhu. Jednou pak přišel čas, kdy Mish, asi jako každá holka v určitém věku, začala toužit po zvířeti. Pořád žadonila. Každou chvilku to bylo něco, ale já jediný, co sem jí mohl splnit, bylo vozit jí se svými známými po různých zoo.

Pak jednou přišly narozeniny. To bylo několik měsíců po tom, co se mi poprvé na chvilku vrátil zrak. Já jsem tenkrát dostal Brilla… Mish takového odporného, vypelichaného plyšáka. Tenkrát jsem se strašně vytočil a chystal se sbalit věci a Mish a zmizet. Otec mě zastavil. Všechno už dávno tušil, věděl, že vybuchnu. Proto se odstěhovali. Přepsal na mě barák, peníze od lidí, z dědictví, z fondů a tak. Navíc mám určitý podíl na jejich firmě, takže sem měl peníze i z toho. Vzal jsem si to, ale ty peníze většinou cpu do Mish a Lukase, než abych si je nechával. Tím se vlastně dostáváme k Lukasovi a pomalu i ke konci příběhu.

Loni pořádala naše škola výměnný pobyt pro studenty z Česka. Matka opět chtěla ukázat, jak je dobrá a taky se mi chtěla pomstít, proto se do toho nahrnula a hodila mi Lukase na krk. Byli tu dva měsíce, jenže dva dny před jejich návratem přišla zpráva. Lukasovi rodiče se zabili při autonehodě. Měl jen dvě možnosti. Český děcák, nebo Amerika a my. Volil nás.

Od té doby tu spolu živoříme. Tim vlastně končí celej příběh. Teď víš všechno,“ dokončil jsem svou řeč. Bella na mne šokovaně pohlédla a hezkou chvilku se nezmohla na slovo. Stále v šoku mě pohladila po tváři a už už se nadechovala, že něco řekne, ale přerušilo ji naléhavé zvonění u dveří. Automaticky jsem se celý napnul. A ukázalo se, že ne bezdůvodně…

Autor: Darkness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já nejsem bezbrannej! 29. kapitola: