Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já nejsem gay - 2. kapitola

22.03.2010 (14:30) • Andrea • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4508×

2. kapitola

Nový začátek

Další cestování. Další změna v naší dlouhé existenci. Musím uznat, že už je to lepší než to bývávalo, ale stále je tady ten pocit, že se naše malá hra pokazí. Můžete se skrývat jak chcete, ale i tak existuje malá možnost, že vás někdo objeví. A jak pak budete vysvětlovat, že máte svůj velký vzor v Michaelu Jacksonovi?

Málem bych zapomněla. Jmenuji se Isabella Swanová a se svým bratrem Chrisem se právě dnes vracím do města, které jsme před sedmdesáti lety opustili a to do Forks. Musím přiznat, že když jsme ho kdysi opouštěli tak jsme byli děti bohatého obchodníka a mířili si to do Paříže.

A teď? Museli jsme se prožít spoustu neuvěřitelných věcí, bojovat za své postavení a teď ani nikdo neví, že existujeme. A je to tak lepší. No fakt.

„Bello vnímáš?“ Okřikl mě můj bratr – jsme dvojčata. Bohužel po přeměně jsem zjistila, že už se sami sobě moc nepodobáme. Tedy ne, že bychom se nějak moc změnili, ale rozdíly by tam byly. Nikdy nikoho nenapadlo, že jsme biologičtí sourozenci.

Já mám krásné po pas dlouhé mahagonové vlasy. Chris je má nakrátko střižené a v nich černé prameny. Každý člověk si řekne, že je to styl šampónků, ale není to tak. Ne, že bych to nějak hodnotila. No chápejte je to bráška, ale je to kus. Přitahoval velkou část dívčího osazenstva. Jo ty vlasy. Má z nich pořád vrabčí hnízdo. Každý týden si kupuje novou krabičku gelu na vlasy. Ale myslí si, že to nevím.

K našim rysům. Zůstala nám podoba jako na člověka a sourozence. Ale jsou tam i klasické rysy upírů. Ostré řezané rysy. Teda ty má hlavně Chris. Jen upíři si všimli toho, že jsme sourozenci.

Oba máme bílou pleť, karamelové oči. To víte my vegetariáni... Nejvyšší věk jaký nám lidé byli schopni zbaštit byl dvacet let.

Já jsem z naší dvojice ta klidná, ta moudrá a ta co žehlí všechny problémy. Chris je ten nerozvážný, dětinský a protivný. Někdy mi to jeho zklidňování dává dost zabrat.

„Promiň bráško, zamyslela jsem se.“ A byla to pravda.

„To ty poslední dobou pořád.“ Vypadal jako malé ublížené dítě, ale cukaly mu koutky.

„To víš, někdo z nás to musí umět. A jelikož ty nic takového nedokážeš, tak to musím zvládat za nás oba.“ Teď jsme se smáli na celé auto.

Včera jsme se nastěhovali do krásného domu ve městě. Vlastně se tomu ani nedá říkat dům. Byla to zmenšenina luxusní vilky. Já mám ráda prosklené stěny, ale Chrisovi už prý lezou krkem a vynutil si na mě, že tentokrát vybírá naše sídlo on. Samozřejmě, že bylo mezi lidmi. Jak já jen nesnáším tu otravnost a vlezlost sousedů.

Navíc nikde nebyla žádná prosklená stěna. Jen proto aby se nám do domu nečuměli sousedi. Tak teda pardon, ale tenhle výraz mi nikdy nebyl blízký – do včerejšího dne.

Přijeli jsme do Forks poté, co jsme se tu před devadesáti lety narodili.

Chris na tom neviděl vůbec nic nostalgického. Já byla prostě taková ta trochu depkařská, kdežto on si to jen užíval.

Přijeli jsme sem kolem poledne a během půl hodinky za námi dorazili i stěhováci s našimi věcmi.

Než dojeli důkladně jsem prozkoumala celý náš dům. Díky Chrisově vášni, citu a znalosti burzy, máme peněz víc než dost. Za vchodovými dveřmi byla prostorná hala, která navazovala na přímo obrovský obývák. S ním byla klenutým průchodem spojená kuchyň, která byla zároveň jídelnou.

Z obýváku vedly schody do prvního patra. Bylo tam několik dveří. Jelikož Chris obhlížel zahradu já rychle všechny pootvírala a k mé nelibosti tam nebyl žádný pokoj, který by se mi zamlouval. Zklamaně jsem se nahrnula do toho největšího. Sedla jsem si na zem a už ž jsem chtěla upadnout do deprese, když jsem se ocitla nějaký ten decimetr nad zemí!

„Copak si myslíš, že děláš ještěrko?“ No jasně Chris. Kdo jiný by se mě tak blbě na něco ptal? A ještě ta jeho přezdívka! Já nemůžu za to, že jsem se na jednom lovu před dvaceti lety neudržela a trochu si zabojovala s medvídkem a pumou. K mé velké nelibosti jsem pak zjistila, že jsem celá od bláta, mám ve vlasech jehličky ze stromů, ale to bylo všechno. Chris zrovna neměl žádné rande a tak jsem věděla, že mě bude jako vždy po návratu z mého lovu vyhlížet ve dveřích.

Co mi teda zbývalo? Nic! Prostě jsem na sebe díky bahnu nalepila spooooooooousti listů až to vypadalo jako šaty. Byla jsem asi 2 kilometry od domu, ale nemohla jsem si dovolit běžet upírskou rychlostí, protože by na mě ty listy nevydržely a já zrovna nestála o to aby mě můj bráška viděl nahou. Po hodince chůze jsem už byla u domu. Naneštěstí můj pokus proplížit se domů nevyšel a Chris mě viděl. Chvíli na mě koukal jakoby mu to nedocházelo. Pak se jeho pusa vytvarovala do jednoho velkého O a jeho oči málem opustily útočiště očních důlků. Sjížděl mě pohledem a já se nemohla hýbat, byla jsem dost vykolejená a kdybych byla člověk, byla bych rudá až na pr*eli...

Po chvilce mu i docvaklo co mám na sobě a začal se nekontrolovatelně smát. V záchvatu smíchu padl na zem. Já se jen zmohla na zavrčení a upírskou rychlostí jsem zmizela ve svém pokoji. Od té doby mi říká ještěrko.

Nesnáším tu přezdívku.

„Christiane Angusi Lewisi Anthony Michaele Swane! Ještě jednou mi řekneš ještěrko a nad plameny z tvého těla si opeču srnu, kterou předtím vysaju! A co to vlastně děláš?! Okamžitě mě postav na zem! Nebo ti mám zase uštědřit jednu lekci slušného chování, při které budeš obličejem rýt brázdu v zemi!“

Mezitím co jsem na něj řvala mě lidskou rychlostí nesl do pokoje. Pche... Kdyby existoval dům ve kterém jsme bydleli před naší přeměnou, tak bychom se tam zpět nastěhovali. Na jednom konci města má vilu jedna rodiny a na druhém konci měl být náš dům. Bohužel naše rodina už vymřela a tak jsme jediní zástupci my. Teda dá se říct, že jsme taková chodící památka.

Chtěla jsem původně nechat postavit náš dům, přesně v té podobě jakou kdysi míval. Po pár dnech mi ale došlo, že by to bylo jen zbytečné a bolestné kříšení minulosti. Co bylo už není a nemá cenu jitřit staré rány.

Chris otevřel dveře na půdu a postavil mě na zem. Půda byla rozlehlá, celou ji jistily trámy a byla z tmavého dřeva. Byla celá totálně zrekonstuvaná a celá střecha byla jako u ostatních domů z pálených tašek. Ale to jen z přední strany. Takže nikdo z ulice sem neviděl. Druhá strana na kterou svítilo slunce většinu dne (když nebylo zamračeno) byla prosklená. I kdyby svítilo slunce nikdo ze sousedů mě neuvidí zářit, mám tu spoustu prostoru pro sebe.

„Tady budeš mít pokoj ty. Myslím, že se ti tu bude líbit. Víš, že nenávidím všechno to sklo, ale tobě se líbí. Navíc nejsme na samotě a vím jak by ti ten výhled chyběl.“

Na nic jsem se nezmohla. Střecha vlastně zasahovala ještě kousek pod podlahu půdy a tak jsem měla perfektní výhled ven. Lastně to byla taková šikmá střecha. Byla jsem dojatá, že to pro mě zařídil.

„Děkuji bratříčku! Děkuji! Děkuji! Děkuji! Dostáváš povolení říkat mi ještěrko na následující týden! Jsem moc šťastná.“

„Jasně ještěrko a já si teď jdu vzít svůj velký pokoj.“

Byla jsem tak šťastná. My si s bráškou rozumíme, když chce, ale někdy bych mu nejraději zakroutila krkem... Dokonce mi ani nevadila ta přezdívka. Jelikož půda nebyla nikde odděleny a byla to jen obrovská místnost, už jsem měla naplánováno, kde bude přepážka, za kterou budu mít svůj ateliér. Kde bude ložnice, kde koupelna a kde šatna.

Ateliér, kdy bude nádherné křídlo z ebenového dřeva a stojany se štětci. V pokoji budu mít svoji sbírku knih a CDéček. Plazmovou televizi tak abych nemusela vstávat z postele. Můj nábytek, tedy jen ty kousky, které mi stály za to abych je vzala s sebou. Chris si nebral nikdy nic. Taky nepotřeboval. Navíc tenhle dům byl nádherně vybaven. Nábytek i barvy byly sladěny snad dokonale. Ten architekt či architektka se zaslouží metál. Jen má půda nebyla vybavená. Jsem ráda.

Pořád jsem obdivovala svůj pokoj, když jsem zaslechla kola auta před domem.

Seběhla jsem dolů a otvírala dveře. Chris stál hned za mnou. Z mercedesu vystupovala krásná žena. Měla medové vlasy po ramena a mateřský úsměv. Skoro jako z dob němých filmů. Byla neskutečně bledá jako my a měla zlaté oči. Počkat! Zlaté oči? Co tu dělá upírka?

Ona se taky zarazila koukala na nás jako bysme spadli z Marsu. Po chvíli se oklepala, koukla se nám do očí a vydala se k nám.

„Dobrý den, jmenuji se Esme Cullenová. Vy asi jistě budete Isabella a Christian Swanovi?“

„Jistě, ale říkejte mi Belo prosím.“ Byla celkem milá, ani mi nevadilo potřást si s ní rukou.

„A já jsem jen Chris. Moc mě těší. Nepůjdete dál?“

„Jistě velmi ráda, ještě s vámi potřebuji probrat ty plány s půdou. Líbí se vám pokoje? Pokud se vám něco nelíbí tak to ještě dnes zanesu do návrhů a vše dám brzy do pořádku. Mimochodem můžete mi tykat pokud chcete.“

„Kdepak. Pokoje jsou nádherné. Máš velký talent Esme. A potom s tebou moc ráda proberu tu půdu. Dalo hodně práce zařídit tu prosklenou střechu?“

„Ani ne. Nejtěžší bylo sehnat firmu, která byla ochotna udělat to během jednoho týdne.“ Chris už samozřejmě nemohl vydržet jak tu jen tak tlacháme o vybavení domu a musel jít hned na věc.

„Jak dlouho tu žijete Esme? Kolik vás tu žije? Víte nechceme způsobit nějaké problémy.“

„Kdepak. Žádné problémy tu způsobit ani nemůžeme. Jsem ráda, že tu máme další vegetariány. Celkem je nás sedm. Já a můj manžel Carlisle. Je to lékař ve zdejší nemocnici. Pak naše děti.

„Páni.“ No jasně Chrisi ty aby sis nerýpnul co? Ale tak musím říct, že ten jejich počet – to mě tak nějak vykolejilo.

„A nelezete si někdy na nervy?“ V duchu jsem musela zaúpět můj bráška nemá zrovna moc taktu.

„No vlatně někdy i ano, ale jsme rodina. Víte byla bych ráda, kdybyste se k nám zítra stavili. Po škole. Pro naše soužití bude lepší, když se seznámíme.“

„Jistě Esme budu moc ráda. A Chris také.“

Poté jsme se ještě vydali nahoru. Esme jsem vysvětlila své plány ohledně půdy a ta mi všechno odsouhlasila jen někdy lehce přidala svůj názor. Byla moc milá a mateřská.

Vše jsme probraly během půl hodinky. Když odjížděla přijížděli naši stěhováci, kteří nestačili naší zběsilé jízdě.

S Chrisovou pomocí mi to vše odnesli do jednoho pokoje a já to tam tak nechala. Až bude hotov můj pokojíček tak si tam většinu z těch věcí nastěhuji.

Pozítří pojedeme na nákupy. Dnes jsme na to neměli náladu a zítra budeme u Cullenů.

Moje věci byly v jednom z pokojů. Věci do obýváku a Chrisovy ložnice jsme měli rozestavěné během tří hodin. Přece jen ta lidská rychlost je omezující.

Celou noc jsme rozebírali co nakoupíme ale hlavně jsme rozebírali Culleny. Snad s nimi nebudeme mít žádné potíže.

Okolo třetí jsme se vydali na lov. Já si chytla pěknou pumu a našla jsem nádhernou louku. Byla kruhová, tak symetrická a plná květů. Byla nádherná.

Bylo po dešti a tak jsem ti cítila jen vůni vlhké trávy.

Za svítání jsem dorazila domů.

Když byl čas vzali jsme si vše potřebné. Chvíli jsme se hádali kterým autem pojedeme, ale hádku jsem vyhrála já. Cesta netrvala dlouho a tomu čemu říkali škola se snad ani nedalo říkat vzdělávací institut.

Všichni studenti stáli na parkovišti a koukali se na nás. Zaparkovala jsem na posledním volném místě na jedné straně parkoviště. Kousek od nás stála rodinka. Upíři. To budou jistě Cullenovi.

Chvíli jsme jen tak stáli a čekali na jejich vůni. Nečekala jsem, že budou všichni chodit na školu. I když co jsem měla čekat pod pojmem děti?

Pořádně jsem si je prohlédla. Velký svalovec držel okolo pasu blondýnu, která byla přesně ten typ holek na titulních stránkách časopisu. Typický stav páru – kráska a zvíře.

Pak tam byla taková malá elfka. Připomínala mi elfa. Tu si zase objímal upír se spoustou jizev. Asi bývalý voják. Tihle dva byli zase představitelé páru – křehká princezna a její princ ochránce.

Jen ten poslední... byl sám a nikam jsem si ho nemohla zařadit. Byl úchvatný. Neměl takové svaly jako svalovec, ale tak akorát. Ta jeho postava... A ty oči. Úplně mě pohltily.

Chris mě při pohledu na toho s jizvami objal okolo pasu. Zase to vypadalo, že jsme pár. Ale co. Jsme sourozenci a máme se rádi.Pomalým krokem jsme přišli k nim.

„Ahoj jmenuji se Bella Swanová a tohle je Chris. Vy budete Cullenovi?“ Vypadali celkem překvapeně. Asi jim o nás Esme neřekla.

<<< prolog + 1.kapitola

3.kapitola >>>

Andrea <<< Shrnutí povídek >>> Akimamat

Autor: Andrea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já nejsem gay - 2. kapitola: