Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já nejsem ona 12

26.11.2010 (11:15) • Sheela • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3669×

Trailer:

Když ráno sluníčko dopadlo na moji kůži, po dlouhé době jsem vzhlédla a podívala se svému andělu do tváře. Jeho tvář byla uvolněná a oči měl zavřené. Kdybych nevěděla, že upíři nedovedou spát, uvěřila bych, že spí. Opřela jsem se o lokty a zahleděla se mu do tváře. Otevřel své oči, které teď byly zlaté od lovu zvěře, a mile se na mě usmál.

„Dobré ráno,“ promluvil, jako první a já se usmála ještě víc.

„Dobré,“ odpověděla jsem.

„Co budeme dnes dělat?“ zeptala jsem se zvědavě a on zkrabatil tvář.

„Co se třeba jít projít hlouběji do lesa?“ navrhl a já se zamyslela.

„Klidně,“ souhlasila jsem a on se usmál. Jeho úsměv by mi přivodil srdeční kolaps – tedy pokud by moje srdce ještě tlouklo – protože takhle krásně se nikdo nesměje. Pomalu jsem vstala a šla si najít nějaké oblečení na sebe. V kufru jsem si našla šortky a tílko. Na nohy jsem si nazula conversky a spokojeně se usmála na Aleca, který už se taky oblékl.

„Jdeme?“ zeptala jsem se ho.

„Jo, jo,“ odpověděl a chytl mě za ruku. Šťastně jsme vyšli ven, kde na nás čekalo překvapení. U mola stála loď a u ní stála Jane, Felix, Alice, Jasper, Emmett, Rose.

„Co tady děláte?“ zeptala jsem se trošku ostře.

„Bello, Volterra potřebuje vaši pomoc,“ odpověděla rychle Alice a já ztuhla.

„Co se děje?“ zeptala jsem se a všichni se zamračili.

„Někdo stvořil novorozené, kteří se chystají zaútočit na Volterru,“ informovala Jane a já přikývla.

„Jedeme,“ odpověděla jsem hned. Naskočila jsem na palubu lodi a čekala, až nastoupí i ostatní.

„Bello, je to nebezpečné,“ upozornila mě Alice.

„Já vím, ale kvůli tomu mám nechat ve štychu svoji rodinu?“ zeptala jsem se zděšeně.

„Ne, jasně, že ne,“ uklidňovala mě rychle Alice. Všichni nastoupili a my vyjeli na letiště, kde na nás čekalo letadlo.

„Bello, neměla by jsi tam jezdit,“ začala znovu Alice.

„Proč?“ zeptala jsem se naštvaně.

„Já… viděla jsem tě… umírat,“ přiznala Alice a já ztuhla.

„Co jsi přesně viděla?“ zeptala jsem se vyděšeně.

„Byli jsme u hradu, a ty si se rozběhla za nějakým upírem, ale jiný tě překvapil ze zadu a pak jsem jen viděla, jak tě trhá na kusy a pálí,“ informovala mě Alice a já ztuhla. Mým osudem je zemřít. Pár dní po své svatbě zemřu při záchraně své rodiny.

„To nic nemění na tom, že musím pomoct. Kdybych nepomohla, zemřelo by mnohem více upírů a to nemůžu dopustit. Alice, sama víš, že tvé vize nebývají vždy přesné,“ snažila jsem se utěšit ji i sebe. Jen přikývla a šla za Jasperem, který byl u kormidla. Seděla jsem v křesle a přemýšlela. Zemřu já nebo ostatní. Nechtěla jsem se loučit s Alecem, a proto jsem doufala, že zrovna tato vize bude nepřesná.

„Lásko?“ ozvalo se za mnou a já sebou trhla. Za mnou stál Alec a smutně si mě prohlížel. Poklepala jsem na místo vedle sebe a tím mu naznačila, aby šel vedle mě. Sedl si vedle mě a objal mě pažemi.

„Já nechci umřít,“ přiznala jsem a začala vzlykat.

„Neboj, to bude dobré. Nikdy nedovolím, aby ti někdo ublížil,“ slíbil a já mu věřila. Věděla jsem, že tento slib nedokáže dodržet, ale snažila jsem se utvrdit sama sebe v opaku.

„Dobře,“ odpověděla jsme klidněji. Svoji hlavu jsem mu zabořila do hrudě a jen tak přemýšlela.

Nevím, jak dlouho jsme tak seděli, ale před námi se začala rozprostírat pevnina s přístavem. Povzdychla jsem si. Smrt se blíží.

Když jsme dojeli k molu, společně jsme vystoupili a vydali se na letiště, kde na nás čekalo soukromé letadlo. Nikdo nemluvil. Stačila nám jen přítomnost toho nejdůležitějšího. Na letišti opravdu stálo letadlo a my rovnou nastoupili. Nemělo smysl čekat. Opřela jsem se o Alecovu hruď a jen se mu odevzdaně dívala do očí. V tuto chvíli nebyla slova. Já ani on jsme nemohli říct, že všechno bude v pořádku, protože jsme v to sami nevěřili. Nevěřila jsem, že tak rychle nastane můj konec a teprve teď jsem si začala uvědomovat, že jsem udělala hodně chyb. Mezi tyto chyby nepatřila svatba s Alecem, ani rozhodnutí stát se upírkou. Mrzelo mě, že neuvidím Charlieho a že mu neřeknu, jak moc ho miluji, a že mě všechno mrzí. Nikdy se Jacobovi nepodívám do očí a nebudu moci být jeho přítelkyně, jak chtěl. Nikdy v náručí nebudu chovat miminko, které mi později řekne mami, anebo nebudu běhat po zahradě a starat se o zahrádku, kterou budeme mít společnou s Alecem. Ani jednu věc nezažiji. Smutně jsem si povzdechla a podívala se z okénka. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem viděla. Naše letadlo bylo nad Itálií. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem tak dlouho přemýšlela.

„Alecu,“ oslovila jsem svého manžela a upřeně se mu zahleděla do obličeje.

„Lásko, bude to v pořádku,“ prohlásil, ale bylo vidět, že tomu sám moc nevěří.

„Já doufám,“ odpověděla jsem klidně.

„Bello, jdeme,“ zavolala na mě Alice a já poslušně vstala. Spolu s Alecem jsme vyšli před letadlo. Na letišti sáli tři auta. BMW, Porsche, Audi. Já s Alecem jsme nasedli do Audi a vyjeli směr hrad. Bála jsem se toho, co právě nastane.

Zastavili jsme před hradem, kde se to hemžilo upíry. Všimla jsem si, že kolem hradu je ochranná buňka, která ostatní chrání před tím, aby je viděli lidi. Vystoupila jsem z auta a všimla si upíra, který držel pod krkem Olgu, která se mu nemohla vykroutit. Rozběhla jsem se za ním a jedním prudkým trhnutím mu utrhla hlavu. Všichni válčili. Všimla jsem si Aleca, který se pral s hnědovlasým upírem, a vypadalo to, že Alec má navrch. Trhalo mi srdce vidět ho prát se s někým, kdo mu může ublížit. Ke mně utíkala upírka. Zkoušela na mě různé chvaty a já měla co dělat, abych se jejím útokům vyhnula. Prala se dravě a vypadalo to, že jí jde jen o jedno. Moji smrt. Chytila mě za ruce a přehodila přes hlavu. Natáhla jsem svůj štít a zaštítila se proti jejím útokům. Zkoušela se dostat přes moji ochrannou bublinu, ale nešlo jí to.  Zuřivě vrčela a cenila na mě svoje ostré zuby. Stáhla jsem svůj štít a udělala proti ní výpad, který nečekala. Rychlostí blesku jsem jí odtrhla ruce a potom hlavu. Slyšela jsem kolem sebe zmatený křik, výkřiky smrti a snažila se najít Aleca. V mém zorném poli se objevil Edward, kterého pod krkem držel upír a chtěl ukončit Edwardův život. Rychle jsme se k němu rozběhla a pomohla mu. Upíra jsem chytla za ruce a pevně je držela. Edward rychle vstal a odtrhl upírovi hlavu od těla.

„Díky,“ poděkoval Edward vděčně a já přikývla. Všimla jsem si i Ara, Caia a Marka, jak se perou. Na to, že tak dlouho seděli na trůně, jim to šlo dobře. Aro ke mně střelil pohledem a vděčně se usmál. Úsměv jsem mu oplatila. Zmateně jsem se rozhlížela kolem a snažila se najít toho nejdůležitějšího člověka v mém životě. Nikde jsem ho neviděla.

„Bello!“ vykřikl někdo a já se zmateně rozhlédla. Někdo mě shodil na zem a pevně chytl za hlavu. Zavřela jsem oči a čekala na smrt.

Autor: Sheela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já nejsem ona 12: