Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já nejsem ona 13

14.12.2010 (19:15) • Sheela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3303×

„Bello,“ zakřičel někdo na mě a já se zmateně otočila. Nikde jsem neviděla majitele toho hlasu, ale všimla jsem si upíra, který utíkal přímo na mě. Na tváři měl rozzuřený výraz a jeho oči žhnuly nenávistí. Bylo pozdě. Neměla jsem šanci. Nemělo ani smysl bojovat, když jsem věděla, že stejně prohraji. Upír doběhl až ke mně a začal se se mnou prát. Jeho ruce byly všude. Nestíhala jsem ani vnímat jeho pohyby. Během chvilky mě uchopil za hlavu a pevně ji sevřel.

„Ne!“ ozval se výkřik z dálky a já zavřela oči. Sbohem, Alecu, miluji tě, problesklo mi hlavou a já ucítila rychlé škubnutí.

Alec:

Viděl jsem, jak k mojí lásce utíká upír a doufal, že se ubrání. Nevšimla si ho.

„Bello,“ zařval jsem a ona se zmateně začala rozhlížet. Když si všimla upíra, který utíká za ní, překvapeně ztuhla a ani se nehýbala. Upír k ní doběhl a začal se s ní prát. Bylo vidět, že je mnohem lepší než Bella. Utíkal jsem jí pomoct, ale vrhl se na mě jiný upír. Pral jsem se s ním, co nejrychleji to šlo, ale upír byl dobrý. Když se mi podařilo ho roztrhat na cucky, opět jsem vzhlédl a uviděl strašlivou scénu. Upír držel Bellu za krk a chtěl škubnout.

„Ne,“ zařval jsem z plných plic a padl na kolena. Upír jedním jediným pohybem odtrhl hlavu od těla. Rozzuřeně jsem se rozběhl za ním a udělal mu to stejné co on Belle. Viděl jsem, jak Bellino tělo leží na zemi, bez jedné časti. Bellina hlava byla odhozena kousek ode mě. Rozhlédl jsem se kolem a všiml si zmatku, který všude panoval. Ale vedli jsme. To bylo hlavní. Vypadalo to, že novorození už jsou skoro zlikvidovaní, a tak jsem vzal Bellinu hlavu do náruče a utíkal pro zbytek těla. Vzal jsem celou Bellu a nesl ji k nám do ložnice. Všude na chodbě byla naše vojska a pálila zbylá těla. Opatrně jsem ji položil na postel a čekal. Aro vždycky říkal, že tělo se dává dohromady zhruba deset minut, ale celý čas se mi zdál nekonečný. Díval jsem se na Bellu a čekal, kdy se probudí a vrhne se mi do náruče. Nic se nedělo. Když jsem čekal skoro už dvě hodiny, začal jsem panikařit. Utíkal jsem pro Carlislea, který unaveně seděl v křesle a oči měl zavřené. Všechny bitva vyčerpala a jeho asi nejvíce.

„Carlisle, něco se děje. Bella se ještě nezotavila,“ řekl jsem přiškrceně a Carlisle pohotově otevřel oči.

„Jdeme,“ řekl a rychle vyběhl z ložnice. Utíkal se mnou do pokoje a já rychle otevřel dveře. Podíval jsem se na postel, kde leželo Bellino tělo, ale nikde nebylo. Na posteli ležel vzkaz.

Už jednou jsem ti řekla, že jen já jsem pro tebe ta pravá. Pokuď chceš svoji milovanou ženušku vidět, odejdi z Volterry. Potkáme se dnes u Volterrské propadliny. A pak už budeme jen spolu.

Dočetl jsem vzkaz a otočil se na Carlislea.

„Běž a na nic se mě neptej,“ poručil jsem a on přikývl. Odešel zpět a já se posadil. Bylo mi jasné od koho ten vzkaz je. Samantha. Ach, ta krásná Samantha. Pamatuji si naše setkání.

Byl večer a já seděl před Volterrou. Tohle místo jsem začínal nenávidět. Najednou se přede mnou objevila krásná upírka.

„Ahoj,“ pozdravila mě a sedla si za mnou.

„Ahoj,“ odpověděl jsem a ona se usmála. Představila se mi a řekla mi svůj příběh. I já ji o sobě vše řekl a tím pádem se z nás stali nejlepší přátelé. Trávili jsme spolu všechen čas a já se postupně do ní zamiloval. Samantha se dokonce přestěhovala na hrad, abych s ní mohl být pořád. I ona mě milovala, a tak se z nás stal pár. Klapalo nám to a já si připadal jako nejšťastnější upír na světě. Měl jsem vše, po čem jsem toužil. Jednoho dne se Samantha vrátila zpět na hrad a v obrovské tašce nesla mrtvoly dětí. Dětí, které zabila pro jejich sladkou krev. Na hradě byla jediná zásada v krmení - a to nejíst děti. Zklamala mě. V tašce leželo asi deset neviňátek. Pohádal jsem se s ní a opustil ji. Nechtěl jsem vedle ní žít. Samantha se odstěhovala, ale nadále mě pronásledovala. Nechtěla se mě vzdát. Kolikrát mi od ní přišel dopis, nebo poslala jiného upíra. Když jsem poznal Bellu, bál jsem se, že Samantha se bude mstít, ale dlouho se neozvala. Až teď.

Vrátil jsem se zpět do reality a podíval se na hodinky. Vstal jsem z postele a rozběhl jsem se k východu z hradu. Vyběhl jsem z hradu a utíkal k propadlině. Už z dálky jsem cítil Bellin pach. Ještě víc jsem zrychlil. Doběhl jsem na místo srazu, kde jsem si všiml Samanthy, která spolu s jedním upírem držela Bellu. Bella už byla celá a zmateně se rozhlížela.

„Tak přece jsi dorazil,“ řekla Samantha s úsměvem.

„Jistě,“ odpověděl jsem. Samantha se potěšeně usmála.

„Ty jsi se doopravdy zamiloval,“ řekla obdivně a já přikývl.

„No, musím říct, že Bella je opravdu krásná. Tak se s ní naposledy rozluč, protože jindy se už nikdy neuvidíte,“ informovala mě a já pomalu vyšel k nim. Došel jsem k Belle a pevně ji objal.

„Až řeknu teď, tak mě kryj,“ pošeptal jsem Belle. Nenápadně přikývla.

„Teď,“ šeptl jsem a Bella se rychle přikrčila. Skočil jsem po Samantě a utrhl jí ruku. Překvapeně zakřičela a zavrčela na mě. Trhal jsem její tělo na kousky a všiml si Belly, jak bojuje s druhým upírem. Během chvilky i ten upír byl roztrhaný a já je dodělal v ohni.

„Bello,“ vykřikl jsem radostně a vrhl se na ni. Pevně jsem ji objal a vzlykal bez slz.

„Bál jsem se o tebe,“ přiznal jsem. Objetí mi pevně obětovala.

„Já taky,“ odpověděla a políbila mě na rty.

„Měli bychom jít. Aro už nám chce předat náš dům,“ řekl jsem a vzal ji do náruče. Šťastně se zasmála a já byl opět šťastný. V náruči jsem držel svoji největší lásku a mířil s ní zpět domů. Těšil jsem se, až se přestěhujeme do našeho nového domu. Utíkal jsem s ní k hradu, kde nás přivítaly stráže s úsměvem. Vběhl jsem do hradu, kde na nás čekala naše rodina.

„Bello,“ vykřikla šťastně Jane a Alice a rozběhly se k nám.

„Báli jsme se o vás,“ přiznal Carlisle a usmál se. Alice a Jane nás mezitím drtily v náručí a já se smál.

„Tak a teď asi zajdeme k vašemu novému domu. Co vy na to?“ zeptal se Aro a já přikývl. Vedl nás ven z hradu na konec města. Zastavili jsme před obrovskou vilou a já překvapeně vydechl. Bella se usmála a prohlížela si náš nový domov.

„Je to nádhera,“ šeptla Bella.

Bella:

Alec mě držel v náručí a já si prohlížela náš nový dům. Byl krásnější, než jsem čekala. U domu byl bazén a kolem zahrada.

„Tak běžte, na co čekáte?“ popohnal nás Aro a já seskočila z Alecovy náruče. Vzala jsem si od Ara klíče a vběhla do domu. Hned před námi se objevil obrovský obývák, který byl nádherně zařízený. Rozhlížela jsem se po celé místnosti a překvapeně vzdychala.

„V domě je přízemí, první a druhé patro. Takže tu budete mít dostatek místa,“ oznámil nám Aro a já přikývla.

„Je tu sedm ložnic, sedm koupelen, jedna knihovna, tři obývací pokoje, dvě kuchyně, dvě pracovny, jedna tělocvična a tři nezařízené místnosti. Kdybyste si chtěli například pořídit dítě nebo tak něco,“ informoval nás Aro a já byla překvapena počtem pokojů v domě. Hrad byl sice taky obrovský, ale tohle bylo taky něco. Otočila jsem se na Alice, Jaspera, Rosalie, Emmetta, Carlisle a Esme.

„Chcete tu s námi bydlet?“ zeptala jsem se své rodiny a oni se na sebe všichni otočili. Jejich hlavní pohled patřil Carlisleovi a já pochopila, že o téhle nabídce bude rozhodovat Carlisle.

„Pokuď ti to nebude vadit,“ řekl Carlisle a já se zasmála.

„Jistěže ne,“ odpověděla jsem šťastně. Byla jsem nadšená, že s námi bude bydlet naše rodina.

„Tak si běžte rozebrat pokoje,“ rozkázala jsem s úsměvem a otočila se na Ara, který vypadal taky spokojeně.

„Děkuji, ten dům je nádherný,“ řekla jsem upřímně a on se spokojeně usmál.

„Jsem rád, že se ti líbí,“ odpověděl. „Tedy jsem hlavně rád, že jsi navrhla Cullenům, aby s námi bydleli. Aspoň budu moct s Carlislem debatovat nad určitými věcmi,“ řekl potěšeně Aro a já se usmála.

„Alecu, jdeme se podívat na naši ložnici?“ zeptala jsem se své lásky, která přikývla. Chytl mě za ruku a vedl do prvního patra. Než jsme stihli vyjít schody, stála přede mnou Alice a usmívala se.

„Můžeme si vybrat, jakou ložnici chceme?“ zeptala se.

„Jasně,“ odsouhlasila jsem a ona zase zmizela. Jen jsem zakroutila hlavou a šla dál. S Alecem jsme vyšli schody a on mě vedl nakonec chodby, kde jsme zastavili před velkými dveřmi.

„Toto je naše ložnice. Pokuď ti to nevadí, tak jsem ji vybral,“ řekl a já jen zakroutila hlavou na znamení, že nevadí. Alec otevřel dveře a před námi se rozprostřela nádherná ložnice ve hnědobílé barvě. Z ložnice vedly ještě dvoje dveře a já si domyslela, že ty nejspíše vedou do koupelny a šatny.

„Je nádherný,“ řekla jsem a Alec se spokojeně usmál.

„Doufal jsem, že se ti bude líbit,“ přiznal Alec a políbil mě do vlasů. Zatáhla jsem ho za ruku k jedním dveřím. Otevřela jsem je a tam se nacházela krásná koupelna. Člověk, který zařizoval tento dům, byl génius. Vyběhla jsem ze dveří a utíkala ke druhým. Přede mnou se rozprostřela obrovská šatna, která už byla vybavená.

„Líbí se ti tu, lásko?“ zeptal se Alec a já přikývla.

„Bello, Alecu,“ zařvala na nás Alice a já utíkala k ní. Stála v krásné ložnici, která nejspíš teďka patřila jí. Ložnice byla v šedé barvě se žlutými křesílky.

„Máte to tu hezké,“ pochválila jsem a Alice na mě mrkla.

„Bello, děkujeme, že jsi nás tu nechala bydlet,“ poděkovala Alice a já se usmála.

„To je jasný,“ odpověděla jsem.

„Teď se jdu podívat za Rosalie a Esme, jakou si vybraly ložnici,“ řekla jsem a vyběhla ven. Šla jsem do pokoje, u kterého stál Emmett a mračil se.

„Co je? Pokoj se nelíbí?“ zeptala jsem se ho a on se na mě otočil.

„Líbí, jenže Rose se do toho pokoje zamilovala a teď ho zkoumá,“ odpověděl naštvaně a já se zasmála.

„Nechceš kluky vytáhnout do tělocvičny?“ zeptala jsem se a on se usmál. Bez jediného slova se rozběhl pryč. Vešla jsem do ložnice, která byla v černobílé barvě. Byla elegantní a mně se líbila. Rose seděla na posteli a kochala se.

„Líbí?“ zeptala jsem se a ona nadšeně přikývla.

„Kam šel Emmett?“ zeptala se mě.

„Byl uraženej, že se mu nevěnuješ, tak jsem ho poslala za klukama,“ vysvětlila jsem a ona přikývla.

„Rose, kde je Edward?“ zeptala jsem se a ona se na mě podívala s vážnějším výrazem.

„Odjel i s Tanyou,“ odpověděla.

„Aha.“

„Jdu se podívat za Esme,“ řekla jsem a utíkala dál. Měla jsem takový podivný pocit, že odešel právě kvůli mně. Tedy spíš jsem si tím byla jistá. Když jsem vešla do ložnice Esme, hned mě do očí uhodila elegance, ve které byla zařízena. Esme s Carlislem seděli na pohovce a o něčem si povídali. Když mě zpozorovali, tak se usmáli.

„Víš jistě, že ti tady nebudeme překážet?“ zeptala se mě Esme pro jistotu.

„Ne, jsem ráda, že v tak velkém domě nebudeme s Alecem sami. Co bychom tu sami dělali? Aspoň bude legrace,“ odpověděla jsem s úsměvem. Esme přikývla a dál se bavila s Carlislem.

„Bello,“ zařval na mě Alec a já vyběhla na chodbu.

„Mám pro tebe ještě jedno překvapení,“ řekl a vzal mě opět do náruče. Celá nervózní jsem se nechala vést a přemýšlela, co by to mohlo být za překvapení.

Autor: Sheela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já nejsem ona 13: