Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já se o tebe postarám 1

06.12.2009 (11:30) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7150×

Seděla jsem u sebe v pokoji a byla jsem totálně vytočená, jak mohlo Charlieho napadnout, něco tak špatného? Stěhování, vždyť nás přece nemůže od nich oddělit, ale zase na druhou stranu to bude mít výhodu, nebudu muset pozorovat mámu, jak je smutná, protože je táta zase pryč. Takže je celkem fajn, že budeme s Alicí a Emmettem bydlet sami, jen za občasných kontrol.

Ach jo, zhluboka jsem se nadechla a zamířila ven z pokoje. Hned za dveřmi jsem se však musela zastavit, protože jsem uviděla naprosto nadšenou Alici. Alice, byla moje sestra, která vypadala jak malý elfík, měla krátce střižené vlasy, rozčepýřené do všech stran a její oblečení, bylo vždy podle poslední módy a podle toho, co se jí líbilo. Pokud šlo o módu a nakupování, tak byla naprostý blázen.

„Alice?“ zeptala jsem se nejistě, když jsem uviděla její úsměv. Jenže ona ke mně jen přišla, chytila mě za ruku a táhla mě do garáže. Jakmile jsem se konečně probrala z prvotního šoku, tak jsem se jí vyškubla a udiveně se na ní podívala.

„Co máš zase v plánu? A kam mě to táhneš?“ zeptala jsem se ostřeji, než jsem chtěla, ale k mé náladě se není čemu divit.

„Jede se nakupovat!“ řekla se svým úsměvem, kterému se prostě nedalo odolat.

„Nové město, potřebuje novou zásobu oblečení a já už přesně vím, co je tam teď v módě, takže je na čase vyrazit na nákupy,“ řekla a nasedla do auta. Ačkoli se mi nechtělo, tak kvůli ní jsem nemohla nic namítat a rozhodla jsem se, že jen proto, aby měla radost, tak s ní teda pojedu. Jen co jsme dojely do nákupního centra, začala jsem všeho litovat. S trpitelským výrazem jsem to nějak zvládla, a Alici bylo úplně jedno, jak jsem se tvářila, hlavně že měla nějakou panenku na hraní.

Když jsme konečně dojely domů, tak na nás čekal Emmett. Emmett, můj starší bráška, který je Alicino dvojče. Je to takový hromotluk, kdybych ho potkala v noci v temné uličce, tak bych brala nohy na ramena a běžela od něj co nejdál, ale díky svému svalnatému tělu, dokázal okouzlit nejednu dívku, která pro něj byla schopná udělat cokoliv.

„Běžte si zabalit, nějaký ty vaše hadříky s rodiči jsme během toho vašeho nakupování zvládli všechno potřebné, teď už se čeká jen na vás a můžeme vyrazit.“ Nechápavě jsem se na něj podívala.

„A kam se to vlastně stěhujeme?“ zeptala jsem se, jelikož jsem se o to předtím nějak moc nezajímala.

„Je to nějaká malé městečko Forks. Máš se na co těšit, sestřičko, všichni tě tam budou znát a jen tak se tam neztratíš tak jako tady,“ řekl a objal mě kolem ramen.

Znova jsem si začala promítat v hlavě svou oblíbenou větu, proč já? Nějak jsem se na Emmetta zašklebila a doufala jsem, že to bylo aspoň trochu podobné úsměvu, a radši jsem zamířila do pokoje. Musela jsem uznat, že v něčem měl pravdu, v tom malém městě se jen tak neztratím, ale já se radši chtěla ztratit, je to pro mě tak jednodušší. Chápu, že díky Alici a Emmettovi se každý stará o naší rodinu, ale jsem radši, když mě někdo jen tak nepozoruje. Vždyť Vancouver byl taky fajn, už jsem si zvládla i zajistit reputaci, člověka, kterého si nikdo moc nevšímá, a zrovna teď se musíme odstěhovat? No nic, pomyslela jsem si, asi bych se měla dát do balení věcí. Rozhlédla jsem se po pokoji a zjistila jsem, že všechen nábytek je pryč. Máma nejspíš neztrácela čas a všechno prodala, což znamená, že sem už se nikdy nevrátíme. Podívala jsem se po těch pár prázdných krabicích, co tu byly a na hromádky mých knih, oblečení, které jsem většinou dostala od Alice, a na tu velmi slušnou sbírku CD, co jsem měla teď vyskládanou na zemi. Radši jsem se tedy dala do balení těch pár věcí, co mi tu zbylo. Když už CD a knihy byli zabalené, chtěla jsem začít dávat do krabice i oblečení, ale v ten moment do pokoje vlétla Alice.

„Isabello Swanová, ani na to nemysli!“ začala křičet a já vůbec nechápala co se děje.

„Alice já vůb...“ začala jsem, ale skočila mi do řeči.

„Vůbec mi neříkej, že nevíš co se děje, tak já ti to vysvětlím následovně,“ vyjela na mě a sebrala mi z rukou hromádku oblečení, odněkud přitáhla kufr a začala to do něj všechno skládat, jako kdyby to bylo to nejcennější na světě. Tiše a znuděně jsem ji jen pozorovala.

„Tolik povyku pro trochu oblečení,“ řekla jsem tiše, tak aby mě sotva zaslechla, jenže se otočila a málem mě zabila pohledem.

„Nemáš ponětí, jak těm miláčkům ubližuješ, jak by bylo tobě, kdyby tě někdo zavřel do krabice, no?“ zeptala se mě, jako kdyby moje oblečení bylo něco jako já, jen jsem nad tím mírně zavrtěla hlavou a rozhodla se jít dolů naskládat krabice do kufru svého autíčka.

„Konečně, už někam vypadni. Já se o ty miláčky postarám,“ řekla mi a tak jsem se nenechala pobízet dvakrát, sebrala jsem jednu krabici a zamířila do garáže, ke svému autíčku.

Poté co jsem naskládala těch pár krabic, svých nejdůležitějších věcí, do auta, jsem se vrátila zpátky do našeho domu a všechno už bylo připraveno k odjezdu. Nasedla jsem do svého černého Ferrari a rozhodla jsem se, že radši pojedu celou dobu autem. Táta s mámou a Emmettem, letěli letadlem a Alice, se také rozhodla jet autem, aby mohla dát pozor, na všechny svoje miláčky. Bylo mi jasné, že až přijedeme, tak se začne nakupováním.

Když jsem přijela k našemu novému domu, tak jsem zjistila, že Alice se někde zastavila na nákupech, tak jsem zamířila dovnitř za tátou, mámou a Emmettem, kteří už tu dávno byli. První místnost, do které jsem vešla, jsem odhadla na budoucí kuchyni, kterou se pokračovalo do obýváku. Tam jsem narazila na tátu a mámu, tak jsem se na ně usmála.

„Jaká byla cesta?" zeptal se táta, když už jsem začala otevírat pusu na odpověď, tak jsem ze shora slyšela Emmetta, jak křičí: „Tohle je můj pokoj, tohle je můj pokoj." Vyděšeně jsem se na ně podívala, a tak jsem vyběhla nahoru do patra a začala se rozhlížet po vhodném pokoji pro mě. Nakonec jsem si vybrala pokoj na konci chodby, který měl celou jednu stěnu prosklenou.

„Tenhle je můj!" vykřikla jsem a vešla jsem zase do chodby, abych se podívala i do ostatních pokojů. Jak jsem zjistila, tak Alice už tu byla a zabrala si pokoj hned vedle mě. Pokoj vedle ní byl Emmetta, který už si hned začal rozvrhovat, kam si dá jaký nábytek a v dalším pokoji byla ložnice rodičů. V tu chvíli jsem slyšela, jak rodiče křičí, ať jdeme dolů, tak jsem tam zamířila, když jsme se všichni sešli, tak máma promluvila.

„Takže, my tu zůstaneme týden s vámi a pak vyrazíme do New Yorku, kdyby se něco dělo, tak nám okamžitě zavoláte jasné?“ zeptala se a tak jsme jen souhlasně přikývli, i když Emmett už měl v očích hvězdičky.

„No, pokusím se tu ještě s někým seznámit, aby mi na vás když tak někdo dohlédl, kdyby se něco stalo,“ řekla si spíš pro sebe, ale bylo to dostatečně slyšet, takže táta začal reagovat.

„Myslím si, že už jsou dostatečně velcí, aby se o sebe postarali,“ řekl a podíval se na mamku, ale ta ho pohledem zabíjela.

„O tom už jsme se bavili a nehodlám o tom dál diskutovat,“ odpověděla mu a pak se obrátila na nás.

„Dobře, takže bych řekla, že je na čase jít na nákupy, abyste dnes večer měli aspoň na čem spát a objednali bychom to nejdůležitější. Zbytek si už potom necháme jen poslat, co tomu říkáte?" zeptala se nás a my zas jen souhlasně přikývli.

Takže jsme nasedli do dvou aut, Emmett do mého Ferrari a rodiče do Alicina Porsche. Vyjeli jsme do Seattlu, blízkého velkého města, ve kterém se dalo nakupovat, a zamířili do obchodu s nábytkem. Takže první nařízení od mamky bylo, abychom se podívali po postelích. Viděla jsem Emmetta jak se rozběhl, aby si mohl vybrat nějakou pořádnou, která by to jeho svalstvo udržela. Alice se začala jen tak nenápadně procházet a nejspíš hledala něco hezkého na pohled a já, se jen tak začala rozhlížet a sedat na každou druhou postel, protože jsem hledala tu nejpohodlnější. Asi po pěti minutách jsem slyšela Emmetta jak křičí na celý krám, že tohle je jeho postel, ale já si pořád nemohla vybrat, tak jsem se dál procházela a pořád zkoušela. Pak jsem uviděla Alici, jak s úsměvem sedí na nějaké posteli, kterou si určitě vybrala, protože stejný výraz má, vždy když vidí, nějakou úžasnou kabelku. Rodiče se mi někam ztratili, jakmile jsme přišli, tak mi bylo jasné, že už určitě hledají zbytek nábytku do našeho domečku. Konečně jsem našla postel, která nebyla ani moc tvrdá, ani moc měkká a která byla i krásná na pohled, byla železná, zdobená železnými květinami, no prostě krásná. Zapamatovala jsem si její název a zamířila za Alicí a Emmettem, kteří už stáli u pokladny, takže jsem k nim přišla a jen jim sdělila svoji objednávku a čekala, až to zaplatí a Emmett dohodne, jak to bude s dovozem. Když to Emmett dohodl na dnešní večer, tak jsme zamířili ven z obchodu, kde jsme se setkali s mámou a tátou, kteří nám jen řekli, že už nám zařídili kuchyň, kterou nám dovezou dneska a že zbytek už je taky zařízený i s nábytkem do našich pokojů. Bylo jasně znát, že jsou naši rodiče a znají nás jak vlastní boty. Když se na nás, tak podívali, jak tam stojíme a nepřítomně je posloucháme, tak nám navrhli, ať si zajdeme na rodinnou večeři, než nám to přivezou, ale já odmítla s tím, že vyndám krabice od sebe z kufru, takže s nimi šli jen Emmett s Alicí a já zamířila na parkoviště k autu.

Když jsem byla na parkovišti, tak jsem se začala rozhlížet po ostatních autech a usoudila jsem, že tady nikdo nemá podobné auto jako já, tak jsem radši nasedla a zamířila k našemu novému domu. Cestou jsem dvakrát zabloudila a až na potřetí jsem se trefila. Když jsem přijela, tak jsem hned zaparkovala v garáži a otevřela kufr auta. Z kufru jsem vytáhla jednu krabici a zamířila dovnitř, když jsem byla v kuchyni, tak mi zazvonil mobil, který jsem měla v kapse.

„Kruci!“ tiše jsem zaklela a položila krabici na zem, abych mohla vzít telefon.

„Prosím?“ zeptala jsem se do telefonu, když jsem ho vzala.  Nebyl to nikdo jiný než Alice, která se potřebovala akutně zeptat, jestli nechci jít na nákupy.

„Ne Alice, ale děkuju ti za pozvání, na tvé nakupování. Radši si vyprázdním auto.“ Bohužel se jí má odpověď moc nelíbila.

„Bello, nebuď na mě zlá a pojď se mnou,“ žádala mě v telefonu, ale já si říkala, že bych určitě byla jen panenka na hraní.

„Ne, Alice, opravdu promiň, ale radši si fakt vyprázdním svoje autíčko, kup mi něco hezkého na sebe a pak se spolu sejdeme doma, ano? Promiň, ale už musím jít, nebo mi ta krabice spadne. Ahoj doma,“ řekla jsem a než stihla něco říct, tak jsem jí telefon položila. S úlevným povzdechem, jsem telefon zase schovala do kapsy, sebrala ze země krabici a pokračovala v tom, co jsem začala.

Vyprázdnila jsem si auto a krabice si dala do svého pokoje. Když jsem to vše udělala, tak se ostatní vrátili domů. Chvilku na to přijeli z obchodu s nábytkem, takže začalo stěhování. Nejdřív se začalo s postelí Alice, takže Alice navigovala a Emmett ochotně pomáhal, stejné to bylo se mnou, až na to že teď jsem navigovala já a nakonec Emmett, ten to zvládl sám s jedním stěhovákem, zbytek už ošéfovali máma s tátou, což znamenalo jejich postel a základní vybavení do kuchyně. Lehla jsem si na svou postel, ruce si složila za hlavou a přemýšlela, jaké to tady vlastně bude. Zbýval nám ještě týden prázdnin, tak jsem zvědavá, jak to bude probíhat. A co teprve potom ten nástup do nové školy.

Shrnutí > Další

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já se o tebe postarám 1: