Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já se o tebe postarám 12

17.12.2009 (10:00) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4726×

Edwardův pohled:

Zrovna jsem odložil talíř do dřezu, potom co jsme se s Bellou najedli špaget, které udělala k obědu, když mi zazvonil telefon

„Edwarde, musíme si promluvit,“ řekl Carlisle a já nevěděl, co chce.

„Ano, Carlisle?“ zeptal jsem se do telefonu a podíval se na Bellu.

„Musíte jim to říct. Čím dřív tím líp,“ řekl a já odešel z kuchyně do obýváku, abych dokázal rozumně myslet a nerozptyloval se jejím pohledem.

„Já vím. Došlo mi to dneska ráno, když jsem s tebou mluvil v pracovně. A taky jsem to dneska zkoušel, ale prostě to nejde, jen tak říct,“ vysvětloval jsem mu a doufal, že přijde na nějaký řešení.

„No bude to nejspíš těžký. Je mi to jasný, že je to těžký. Já to takhle nikomu neříkal. Ale prostě musíme to říct, už jen pro jejich bezpečí,“ řekl a já pořád uvažoval.

„Já vím, ale prostě nevím, jak jí to říct. Je to těžký,“ řekl jsem.

„Hele, Esme přišla teď s nápadem. Pozveme je večer k nám na návštěvu. Esme připraví nějaký pohoštění a řekneme jim to. Je hloupost říkat to každému zvlášť, takže bude lepší, když jim to řekneme všem najednou. Co tomu říkáš?“ zeptal se mě do telefonu a já nad tím začal uvažovat. Měl pravdu, tohle bylo nejlepší řešení.

„Jo, tak dobrá. Ty zavolej Jazzovi a Rose a já to teď řeknu Belle. Za chvíli přijedu domů a poradíme se,“ řekl jsem, a když Carlisle přišel na můj plán, tak jsem to položil a vrátil se za Bellou.

Došel jsem ze zadu k ní, když zrovna myla nádobí a objal jsem jí.

„Večer vás zveme na návštěvu celou rodinu,“ šeptl jsem jí do ucha a políbil ji na tvář. Viděl jsem že jí oči kmitli k tomu co předtím uvařila.

„Můžete si to nechat na později. Esme už připravuje večeři,“ řekl jsem jí a ona se usmála.

„Tak dobrá,“ řekla a políbila mě. Rozhodl jsem se radši vyrazit, abych si mohl v klidu promluvit s Carlislem.

„No já budu muset jít, abych pomohl na večer, takže v sedm u nás,“ řekl jsem a vášnivě ji políbil. Cítil jsem, jak se ke mně přitiskla, tak jsem ji lehce od sebe odstrčil.

„Musím jít. Nepokoušej mě,“ šeptl jsem a lehce ji políbil.

„Tak ahoj večer,“ šeptla mi a zase mě políbila. Pomalu jsem od rtů přešel k tváři, na kterou jsem ji políbil a pak jsem radši odešel.

Nasedl jsem do auta a vyjel směr domov. Celou dobu jsem přemýšlel nad tím, jak může asi tak zareagovat. Co si myslí o tom, proč jsme je k nám pozvali. Když jsem přijel do garáže, tak jsem se zaposlouchal a vnímal co se děje v domě. Esme hledala v kuchařce, něco extra, čím by ej poctila k večeři, a Carlisle seděl v pracovně. Vystoupil jsem z auta a šel rovnou za ním do pracovny. Zaklepal jsem ze slušnosti na dveře.

„Pojď dál, Edwarde,“ ozvalo se a já vešel.

„Musíme si to promyslet, jak to řekneme. Přeci jen to na ně nemůžeme jen tak vybalit,“ řekl jsem mu a vnímal jeho myšlenky v hlavě, jak nad tím uvažoval.

V tom má pravdu, ale zase na druhou stranu. Máme jim říct všechno? Anebo jenom to podstatné. Už to úplně vidím. Ahoj Bello, Alice a Emmette. Dneska jsme vás sem pozvali, abychom vám řekli, že jsme upíři a že si vás nechceme dát k večeři, protože jsme vegetariáni? Vždyť tomu se i já sám musím smát.

Uvažoval v hlavě a já mu musel dát zapravdu. Tohle je poprvé, co jsme se rozhodli někomu říct, jak to s námi je. Jenže prostě musíme jim to říct. Podíval jsem se na Carlislea.

„Já to nějak vymyslím. Prostě mě necháte mluvit a já jim to řeknu. Vem Esme a dojděte si radši na lov. Ona už dlouho nebyla,“ řekl mi a já jen přikývl. Určitě si to chtěl promyslet v klidu a ne, aby mu pořád někdo koukal do hlavy.

Tak jsem tedy vstal a došel za Esme.

„Esme, pojď půjdeme na lov,“ nabídl jsem jí a ona se na mě naštvaně otočila.

„Já nemůžu, musim připravit to jídlo,“ řekla a dávala kuře do trouby.

„Chvíli se to přece bude péct, tak si můžeš odskočit na nějaký ten rychlolov.“ Snažil jsem se jí přemluvit. Na chvilku se nad tím zamyslela a pak přikývla.

„No, dobře. Ale fakt rychlo lov, nechci, aby se to spálilo,“ řekla a vyběhla rychle ven do lesa. Dlouho jsem nečekal a zamířil za ní. Ucítil jsem stádo jelenů, které bylo nejblíže a tak jsme se rozběhli za ním. Byl jsem rychlejší než ona, ale ona se nenechala zahanbit a tak rychle skočila potom nejbližším, co stál u ní. Když jsme se napili, tak jsme zdechliny zakopali a vrátili se zpátky do domu.

Jazz s Rose už byli doma a v myšlenkách uvažovali o tom samém co já. Co na to asi tak řeknou, jak se zachovají…

Zalezl jsem tedy do svého pokoje, a protože už nezbývalo mnoho času, tak jsem se šel vysprchovat. Když jsem vylezl ze sprchy, zjistil jsem, že už mám jen deset minut do té doby, než přijedou a tak jsem rychle přešel ke skříni a hledal něco na sebe. Když jsem našel modré džíny, tmavě modrou košili a černé sako, tak jsem si to oblékl. Slyšel jsem auto, jak přijíždí po příjezdové cestě, tak jsem šel dolů do obýváku, který byl i vstupní místností. Všichni ostatní už tam byli a nikdo na nic nemyslel.

Bellin pohled:

Přijeli jsme k nim před dům a společně vystoupili. Přišlo mi to zvláštní, ale Emmett a Alice se pořád jen usmívali. Došli jsme tedy společně ke dveřím a Emmett zaklepal. Carlisle nám otevřel společně s Esme a s úsměvem nás pozvali dál. Skvěle to tam vonělo. Edward tam stál a po boku měl Jaspera a Rose. Všichni se na nás usmívali, ale vypadalo to neupřímně, jako kdyby ho něco trápilo. Nechtěla jsem se ho ptát tady před všema a tak jsem se to snažila přejít.

„Tak pojďte zasednout ke stolu, ať se nejdřív pořádně najíme.“ Usmál se na nás Carlisle a zamířil do jídelny. Alice, Emmett, Jazz a Rose šli za nima. Já zamířila k Edwardovi a lehce ho políbila.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se ho tiše.

„Ne nic se neděje,“ odpověděl mi a usmál se na mě. Chytl mě za ruku a odvedl mě do jídelny. Všichni už seděli a jedli, protože bylo nandáno. Edward mi tedy odsunul židli a já si sedla. On si sedl vedle mě. Koukla jsem se po všech u stolu. Alice a Emmett spokojeně jedli. Bylo to určitě výborný, ale co Cullenovi? Jazz s Rose se v tom jen tak šťourali. Esme a Carlisle párkrát něco dali do pusy, ale netvářili se u toho nějak moc nadšeně. Bylo to zvláštní. Podívala jsem se tedy na Edwarda a ten jedl celkem normálně. Sice pomalu, ale snažil se vypadat normálně.

Rozhodla jsem se tedy sama pustit do jídla. Bylo to výborné kuře s americkými bramborami. Bylo to úplně skvělý. Nechápala jsem, jak se v tom Cullenovi mohl jen tak nimrat. Když Emmett dojedl, tak Cullenovi nenápadně odstrčili talíře a říkali, jak už jsou plní. Alice se po chvilce taky přidala, takže jsem nechtěla zdržovat a taky odstrčila talíř.

„Esme bylo to výborný, ale už jsem plná,“ řekla jsem směrem k ní a ona se na mě usmála.

„Pojďme se přesunout do obýváku,“ řekl nám Carlisle, vstal a šel do obýváku, všichni ho následovali. Dlouho bylo ticho, protože nikdo nic neříkal, ale pak se ujal slova Carlisle.

„Tak jsem rád, že jste tady u nás a musíme vám něco říct.“ Začal a přejel nás všechny pohledem. Edward si stoupl za mě a objal mě rukama kolem pasu.

„No nevím jak začít. Ještě nikdy jsem to nikomu neříkal.“ Začal a já ho pozorně poslouchala. Cítila jsem, jak Edward dává ze mě pomalu své ruce.

„Jsme upíři,“ řekl a já na něj vytřeštila oči, Alice se podívala na Jaspera a emmett se začal šíleně smát.

„Carlisle, neber si mě špatně, ale upíři? Vždyť ty už dávno neexistujou,“ chlámal se Emmett. Jasper přikývl na Alicinu nevyslovenou otázku a já věřila tomu, co řekl. Nevím proč, ale prostě+ jsem tomu věřila. Pomalu jsem se otočila a podívala na Edwarda. Došlo mi, co mi to chtěl dneska říct.

„Ne Emmette, neděláme si z vás srandu a myslím to smrtelně vážně. Jsme upíři. Sice jsme vegetariáni, proto máme zlaté oči, lidem neubližujeme, ale prostě jsme upíři,“ řekl a upřeně se na něj díval. Emmettovi úsměv v tu chvíli ztuhl a nevěděl co říct. Já se jen dívala na Edwarda a on se mi upřeně díval do očí. Cítila jsem jak mi na tváři, v jednu vteřinu, proběhlo asi milion pocitů.

„Promiň, ale tohle já nemůžu,“ šeptla jsem směrem k Edwardovi a rychle vyběhla z jejich domu. Nevím co se tam dělo dál. Jen vím, že já jsem šla domů pěšky s hlavou u toho, co jsem se teď dozvěděla. Cullenovi jsou upíři.

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já se o tebe postarám 12: