Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já se o tebe postarám 13

18.12.2009 (10:00) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4447×

Rozhodla jsem se jít domů, i když jsem nevěděla kudy. Držela jsem se tedy silnice. Pořád mi v hlavě běhala ta věta, kterou jsem slyšela.

„Jsme upíři.“

Nechápala jsem to. Vždyť upíři neexistujou. Emmett měl pravdu, nic takového jako upíři neexistuje, ale co když jo a Cullenovi jsou opravdu upíři, co když je to pravda? Miluju tím pádem upíra? Miluju mýtickou postavu z knížek? O tom, jak se lidi bránili česnek? O tom, jak se upíři rozplynuli na Slunci? Když jsem nad tím teď, tak přemýšlela, všechno mi to zapadalo do sebe. To jak nikdo u té večeře nejedl. Nejspíš jim lidské jídlo nechutnalo. To, že v den kdy ve Forks svítilo Slunce, se neukázali ve škole. Všechno to prostě do sebe přesně pasovalo.

Ale co teď? Co mám teď dělat? Teď mi začalo tohle vrtat v hlavě. Jak se mám chovat, až ho znovu uvidím? Miluju ho, ano to vím. A řekl, že miluje mě. Ale co dál? Převáží láska to, že mě může při každá příležitosti zabít? Že stačí jeden špatný pohyb a on mě může kousnout?

Pořád jsem pokračovala dál po silnici a ani jsem nevnímala, kam jdu. Jediný co jsem vnímala, bylo, že mě z těch bot bolí nohy, tak jsem si je vyzula, vzala do ruky a pokračovala dál. Dál mi běhali hlavou samé otázky o tom co dál. Dobře, tak dejme tomu, že by byl schopný mi neublížit. Byla bych já schopná přijmout, že je to upír? Krvelačný upír, který pije lidskou krev? Carlisle řekl, že jsou vegetariáni a že lidskou krev nepijí. Ale co když se to zvrtne? Co když se pořežu a on to prostě nevydrží a skočí po mně? Nebylo by zase špatné umřít v rukách takového anděla, jako Edward, ale já nechtěla umřít. Ale nechtěla jsem ho ztratit.

Rozhodla jsem se. Vše jsem si v hlavě srovnala ve chvíli, kdy jsem si všimla, že už pomalu začíná svítat a já vůbec nevím, kde jsem. Rozhlédla jsem se okolo sebe a přemýšlela kam jít, když jsem v dálce uviděla auto. Nevěděla jsem kdo to je, tak jsem radši začala dál pokračovat v cestě. Když kolem mě auto projelo, tak jsem si všimla, že je to Emmettův jeep. Zastavil kousek ode mě, tak jsem k němu doběhla a nastoupila dovnitř na sedadlo spolujezdce.

„Bello, krucinál. Hledám tě celou noc. Kde si byla?“ vychrlil na mě a hnedka vytáhl telefon a začal někomu volat. Nevěděla jsem, co se děje, ale nejspíš se o mě báli.

„Ahoj, Carlisle. Jo našel jsem jí. Je v pohodě, jen je nejspíš unavená,“ řekl do telefonu, ale to já jsem rozhodně nebyla. Věděla jsem, že ještě toho musím spoustu udělat.

„Jo, zrovna ji vezu domů. Pozdravuj je,“ rozloučil se v telefonu a pak se na mě otočil.

„Ty si nám teda dala zabrat. Hledáme tě všichni celou noc. Nikdo nevěděl, kam si odešla. Myslel jsem, že na mě počkáš u auta, ale ty si tam nebyla,“ chrlil na mě a zase rychle vyjel pryč. Já se jen uvelebila v sedačce a dívala se z okna. Pořád na mě něco chrlil, ale já ho moc nevnímala. Říkal pořád něco o tom, že jsem se snad zbláznila a že všechno bude v pohodě, ale já ho prostě nevnímala. Neměla jsem k tomu důvod.

Když jsme zajeli do garáže, tak ještě než vypnul motor, tak jsem vystoupila a šla do domu. Když jsem vešla, tak se na mě hned vrhla Alice.

„Bello, já o tebe měla takový strach,“ řekla a pevně mě objala. Lehce jsem ji objala a chtěla jít dál, ale ona mě zastavila.

„Počkej,“ řekla mi, když zrovna vešel Emmett. Oba dva se na mě starostlivě podívali.

„My to překousneme,“ řekla Alice a Emmett přikývl. Chvíli jsem nevěděla, co tím myslí. Ale Alice hned začala vysvětlovat.

„Nám nevadí, že Cullenovi jsou to, co jsou. Prostě kdy to tak je, tak to tak prostě je. A já vím, že nám neublížej. Jsou to vegetariáni a živý se jen zvířecí krví a ne lidskou,“ pokračovala a já na ni jen zírala. Když jsem nic neříkala, tak pokračovala.

„Já, prostě bez Jazze nedokážu být. A když vím, co jsou tak je to fajn. Aspoň už mi nic netají,“ řekla a usmála se na mě, když jsem pořád nic neříkala, tak se prosebně podívala na Emmetta, ale ten jen pokrčil rameny. Když už se k ničemu dalšímu neměli, tak jsem se od nich otočila a šla do svého pokoje. Jen co jsem byla na prvním schodě, už jsem slyšela, jak mezi s sebou začali mluvit.

„Co myslíš, že se stane?“ slyšela jsem Alici.

„Vůbec nevím. Ještě nikdy v životě jsem ji neviděl, takhle se chovat,“ odpověděl jí Emmett. Nic víc už jsem neslyšela, protože jsem byla dostatečně daleko od nich.

Došla jsem do pokoje a sedla si na postel. V ruce jsem pořád držela ty boty, tak jsem je prostě jen tak pustila na zem a koukala se kolem sebe. Nevěděla jsem, co mám dělat. V hlavě jsem se pořád vracela k Edwardovi a pak ke Carlisleovi a tomu všemu co se prostě stalo. Pořád a pořád, stále dokola se mi to všechno vracelo do hlavy. Stále a stále, jsem to viděla. To jak se mě Edward díval. Nakonec jsem to nevydržela a musela něco dělat.

Vstala jsem z postele a šla do koupelny. Shodila jsem ze sebe šaty, vysvlékla se ze spodního prádla a pak zalezla pod sprchu. Sedla jsem si na zem, přitáhla si kolena pod bradu a nechala na sebe téct sprchu. Bylo to skvělé uvolnění, vnímala jsem jen vodu a nic jiného. Když už mi začínala být zima, tak jsem se rozhodla vylézt ze sprchy. Zabalila jsem se do ručníku, na to si oblékla župan a vylezla z koupelny. Došla jsem ke skříni a začala v ní hledat něco na sebe, aby mi nebyla zima. Vytáhla jsem spodní prádlo, modré džíny, a tmavě modrý svetr. Všechno jsem to položila na postel. Sundala jsem ze sebe ručník a zabalila si do něj vlasy. Pak jsem ze sebe shodila i župan a oblékla se do toho, co jsem vytáhla ze skříně.

Když už jsem to měla na sobě, tak jsem šla zpátky do koupelny, vzala fén a vyfénovala si vlasy. Když už jsem to všechno udělala, tak jsem došla do pokoje a rozhodla se, že mu to musím říct. Vzala jsem telefon a poslala mu sms.

Ahoj, nevim, jestli mas cas, ale mohl by si za mnou prijet?

Položila jsem telefon na postel a došla k přehrávači. Pustila jsem první cd, které mi přišlo pod ruku. Zazvonil mi telefon a oznámil, že mi přišla sms.

Za deset minut tam budu.

Odpověděl mi a já se zhluboka nadechla. Vyšla jsem z pokoje a šla do přízemí. Emmett s Alicí se dívali na televizi a bavili se u nějaké komedie. Jen jsem se na ně podívala a oni se na mě usmáli. Nejspíš byli rádi, že něco dělám. Opatrně jsem se na mě usmála a oni se úplně rozzářili a pak jako nic se zase začali věnovat televizi. Slyšela jsem, jak na příjezdovou cestu rychlostí blesku přijelo auto. Vykoukla jsem oknem ven a viděla jsem, že je to Aston Martin a vystupuje z něj Edward. Nejspíš si vzal rychlejší auto, aby tu byl co nejdřív. Šíleně rychle byl u dveří a zvonil. Nechápala jsem, jak to udělal, ale nejspíš to mělo něco společného s tím, že je tím, čím je. Otevřela jsem dveře a o trochu ustoupila, aby mohl vejít dovnitř. Vypadal hrozně smutně a mě to rvalo srdce. Takhle jsem ho nechtěla vidět.

„Ahoj,“ řekl tiše a obezřetně se na mě podíval. Já jsem mu na pozdrav jen kývla, zavřela jsem za ním dveře a šla nahoru do pokoje. Slyšela jsem, jak mě následuje a v zádech jsem cítila Emmetův a Alicin pohled, ale neměla jsem chuť se na ně podívat.

Vešla jsem do pokoje a stoupla si k prosklené stěně mého pokoje. Slyšela jsem, jak za mnou vešel Edward a jak zavřel dveře.

„Tak to řekni,“ šeptl bolestně a tak jsem se k němu otočila.

„Nevím, jak začít,“ šeptla jsem a podívala se do jeho tváře. Díval se mi upřeně do očí a pravděpodobně se z nich snažil něco vyčíst. Udělala jsem k němu dva pomalé kroky a pořád se mu dívala do očí.

„Pořád nevím, jak začít,“ šeptla jsem znova a šmátrala v hlavě, co mu řeknu. Podíval se na mě s ještě větší bolestí.

„Tak to utni, Bello,“ šeptl a sklopil zrak. V tu chvíli jsem věděla co říct. Došla jsem až úplně k němu a jemně ho pohladila po tváři.

„Miluju Tě. A nechci být bez tebe. Znám tě sice jen týden, ale chci být s tebou a s nikým jiným. I kdyby si byl zombík, tak bych to překousla. No zombíka možná ne, ale prostě tě miluju a to se jen tak nezmění,“ řekla jsem a on se mi podíval do očí. Hledal v nich nejspíš, jestli to myslím upřímně, nebo ne.

„Bello…“ Šeptl jen a utápěl se v mých očích. Nevěděla jsem, co chce říct a tak jsem si stoupla na špičky a lehce ho políbila. Pak jsem se zase stáhla a dívala se na něj. Chvilku si mě prohlížel a pak si mě k sobě pevně přitáhl a vášnivě mě políbil. Bylo v tom vše nevyřčené i vše, co se prostě vyjádřit slovy nedalo. Věděla jsem, že se ho nikdy nevzdám a že budu s ním.

Na chvilku jsem se musela odtáhnout, abych se nadechla a tak mě políbil na čelo a usmíval se na mě.

„Je ti jasné, že mám spoustu otázek,“ šeptla jsem a on na chvilku ztuhnul.

„Jo to vím,“ šeptl. Zvedla jsem hlavu a usmála se na něj.

„Můžu začít?“ zeptala jsem se a on se mi zkoumavě zadíval do očí.

„Nejdřív ti něco musím říct já,“ řekl mi a já se na chvilku zarazila.

„Nejsem úplný upír, jsem poloupír, ale není to nic hroznýho. Teď se asi počet otázek zvýšil co?“ zeptal se mě a já jen přikývla.

„Tak začni,“ vybídl mě a letmo políbil. Sedli jsme si na mojí postel a já se začala vyptávat.

„Mám se vyhýbat česneku?“ zeptala jsem se a on se začal hrozně smát. Miluju ten smích, ale musela jsem se bránit.

„No co, chci všemu předcházet,“ řekla jsem.

„Ne, nemusíš, všechny hollywoodské báchorky neplatí,“ řekl už s vážnější tváří.

„Takže ani dřevěný kůl ti nic neudělá?“ zeptala jsem se a on zakroutil hlavou.

„To je taky výmysl. Ten kůl by se o mě spíš zlomil,“ řekl a usmál se na mě.

„A Slunce ti taky neublíží?“ ptala jsem se dál a on znovu zakroutil hlavou.

„Tak tohle nechápu. Přece, když svítilo slunce, tak jste nebyly ve škole,“ řekla jsem a on se usmál.

„Jednou ti ukážu, co se mi na Slunci stane a ty potom pochopíš, proč nechodíme mezi lidi,“ řekl a já teda radši přikývla. Byla jsem ráda, že odpovídá.

„A co teda znamená, že jseš poloupír?“ zeptala jsem se a on se na chvilku zamyslel, než začal odpovídat.

„To znamená, že má matka byla člověk a můj otec upír,“ řekl a zadíval se mi do obličeje a já na něj vyvalila oči.

„A.. Co… Co…“ Začala jsem ze sebe dostávat, ale on asi pochopil, co chci říct.

„Co se s nimi stalo? No když jseš novorozený upír, tak potřebuješ pít krev, prostě se musíš napít. A má matka byla příliš zesláblá, nepřežila můj porod, takže hned po něm jsem…“ Nedořekl a podíval se mi do očí. Pochopila jsem to a tak jsem přikývla.

„A co otec?“ zeptala jsem se obezřetně.

„Nikdy v životě jsem ho neviděl a ani potom netoužím,“ řekl a zadíval se někam do dáli z okna.

„Jak to že si ho neviděl?“ zeptala jsem se.

„Viděl jsem ho jednou, když jsem byl starší. Nikomu jsem o tom neřekl. Nabídl mi, ať jsem s ním, ale já to odmítl. Doslechl jsem se o muži, který pije jen zvířecí krev a tak jsem ho vyhledal. Carlisle byl v té době pouze s Esme. Pak se k nám přidal Jasper a Rosalii přeměnil sám,“ řekl a zase se na mě podíval.

„Takže si vlastně jejich první syn,“ zkonstatovala jsem a on přikývl.

„A jaký je teda rozdíl mezi tebou a normálním plnohodnotným upírem?“ zeptala jsem se ho.

„No, normální upír je mrtvý, zastavilo se mu srdce, ale já jako poloupír srdce mám. Bije. A k tomu mám všechny výhody upírů, jako je třeba rychlost. Jsem neskutečně rychlý a je to skvěle osvobozující. Tu rychlost miluju. Jsem nejrychlejší z naší rodiny,“ řekl a zazubil se na mě.

„A jak to že nemáš tesáky?“ ptala jsem se a on se zasmál.

„Zuby mám sice na pohled stejné jako člověk, ale jsou neskutečně ostré a mám v nich jed, který mou kořist paralyzuje,“ řekl a trochu se zamračil, když se na mě podíval. Měla jsem otevřenou pusu, tak jsem ji zase rychle zaklapla.

„V rakvi nespíš, jak jsem zjistila.“ Rychle jsem zase přešla zpátky k tématu.

„Ne nespím, ale normální upíři spát nemůžou.“ Usmál se na mě. Pomalu si lehl na mou postel a díval se na mě. Nenechala jsem se dvakrát pobízet a lehla si vedle něj. Ležela jsem k němu zády a on si mě přitáhl na svou hruď.

„Víš, je to všechno zvláštní,“ řekla jsem a on se zasmál.

„Co je na tom zvláštního?“ šeptl mi do ucha.

„Že takhle zvláštní věci se stávají jenom mně,“ šeptla jsem a on se znovu zasmál a já taky.

„Miluju Tě,“ šeptla jsem.

„Taky tě miluju,“ odpověděl mi, pevně mě objal a políbil na tvář.

Nevím jak dlouho to trvalo, ale po celé probdělé noci jsem usnula v jeho náručí a on usnul s úsměvem na tváři.

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já se o tebe postarám 13: