Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já se o tebe postarám 16

21.12.2009 (10:00) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4144×

Když jsem ucítila chlad těla, o které jsem byla bokem opřená, tak jsem věděla, kdo to je.

Když jsem ucítila chladný, čerstvý vzduch noci, tak jsem otevřela oči a podívala se na něj. Jeho oči byly úplně černé, vražedně černé. Sklonil svůj zrak ke mně a tvářil se hrozně smutně. Když jsme byli u jeho auta, tak mě opatrně postavil na zem.

„Jsi v pořádku? Stalo se ti něco? Ublížil ti?“ ptal se mě a pokládal mi spoustu dalších otázek, aniž by mě pustil ke slovu. Položila jsem mu prst na ústa a on se na mně podíval a položil mi ruce na tváře.

„Jak ti je?“ zeptal se mně i přes prst, který sem mu položila na pusu.

„Teď, už je mi skvěle. Vezmeš mě prosím domů?“ zeptala jsem se ho a on se zamračil.

„Nejradši bych se tam vrátil a utrhl tomu kreténovi hlavu.“ řekl a zadíval se mi do očí. Poté se zhluboka nadechl.

„Nasedni,“ řekl a otevřel mi dveře u spolujezdce, tak jsem nastoupila. Upírskou rychlostí obešel auto, nasedl a nekontrolovatelnou rychlostí vyjel pryč. Ustaraně se na mě podíval, zrovna když mi zazvonil mobil v kapse, tak jsem ho rychle vyndala a vzala to.

„Halo?“ zeptala jsem se do telefonu.

„Bello, kde jste? Jsi v pohodě? Kam jste zmizeli? Nemám zavolat rodičům?“ vychrlila na mě Alice a já si myslela, že snad ani nedýchá.

„Alice, klid. Nikomu nevolej. Jsem v pořádku. Edward mě veze domů,“ řekla jsem jí a podívala se na něj. On křečovitě svíral volant a díval se před sebe.

„Hele, my všichni jedeme ke Cullenovým. Emmett je naprosto nepříčetnej a k tomu pořádně opilej, takže ho teď táhneme do auta. Pošli mi aspoň esemesku, až budete doma, abych věděla, že si opravdu v pořádku. Vyřiď Edwardovi, ať se o tebe pořádně postará,“ řekla a já se na něj podívala, jen přikývl. Bylo mi jasné, že to slyší.

„Alice, neboj se. My to zvládneme. Až přijedeme, tak ti napíšu, dobře?“ zeptala jsem se jí.

„Jo, dobrá. Ahoj,“ rozloučila a já telefon položila a podívala se ven z okna. Nevěděla jsem jak je to možný, ale už jsme vjížděli do Forks a Edward za celou cestu neřekl ani slovo. Nevěděla jsem co říct a tak jsem se radši podívala zase z okna a přestala, zas úplně vnímat. Všimla jsem si, že už jsme stáli na příjezdové cestě mého domu.

Zhluboka jsem se nadechla a podívala jsem se na Edwarda, ten se pořád díval před sebe.

„Edwarde?“ zkusila jsem na něj promluvit. Nijak nereagoval, jen pevně svíral volant.

„To auto za to nemůže,“ šeptla jsem a doufala, že se třeba zasměje, ale na to jsem byla moc velký optimista. Ale aspoň trochu to zabralo, protože se na mě otočil, rychle mi položil ruce na tváře a konečně promluvil.

„Opravdu jseš v pořádku? Necítíš, že by si měla upadnout do šoku, nebo tak něco?“ zeptal se mě a upřeně se mi díval do tváře. Zhluboka jsem se nadechla a pohladila ho něžně po tváři.

„Jsem v pohodě. Opravdu mi nic není,“ šeptla jsem. Ještě chvíli se mi díval do tváře a pak jen lehce přikývl a vystoupil z auta. Otevřel mi zas dveře a já taky vystoupila. Hned mě vzal do náruče a upíří rychlostí jsme už byli u vchodových dveří. Vytáhla jsem z kapsy klíče a odemkla. Pronesl mě dovnitř a v obýváku mě posadil na sedačku.

Pořád se na mě zkoumavě díval a já se na něj usmála, abych mu dokázala, že jsem opravdu v pořádku. V tu chvíli mu zazvonil telefon a ani ne ve vteřině, už ho měl u ucha a telefonoval.

„Carlisle?“ zeptal se do telefonu a někam odešel. Podívala jsem se kolem sebe a zjistila, že je tu moc velký ticho a že tím se mi vrací vzpomínky na dnešní večer, tak jsem se natáhla pro ovládání a zapnula televizi. Vyzula jsem si boty a nohy natáhla na sedačku. Když se Edward vrátil, tak už netelefonoval a v ruce nesl deku, do které mě hned zabalil.

„Já jsem, ale v pohodě,“ protestovala jsem, ale on mě nenechal.

„Carlisle přijede se na tebe podívat,“ řekl, a když mě zabalil, tak si mě přitáhl k sobě na klín a já se mu opřela hlavou o hruď.

„Já jsem, ale opravdu v pohodě. Zase to nemusíš přehánět,“ šeptla jsem a představila si, jak nesouhlasný jeho výraz může být.

Ani ne za deset minut tu byl Carlisle. Edward mu tiše vysvětloval, co se stalo. Když ke mně Carlisle došel, tak poslal Edwarda, ať si jde zalovit. Slíbil mi, že je za hoďku zpátky, když odešel, tak Carlisle si sedl ke mně na sedačku.

„Já jsem opravdu úplně v pohodě,“ řekla jsem mu a on se na mě usmál.

„No, když sama na sobě nic necítíš, tak je jasný, že Edward jen lehce vyšiluje,“ řekl a pak si mě důrazně prohlédl od hlavy, až k patě.

„Víš Bello, on tě opravdu miluje. A potom jak si se zachovala, potom co ses dozvěděla, kdo jsme, se bojí, že tě lusknutím prstu může ztratit,“ řekl mi a já ho pochopila.

„Takže se nediv, když takhle trochu vyšiluje. Má o tebe prostě strach,“ řekl a usmál se na mě.

„Já už bych ho taky nikdy neopustila,“ šeptla jsem a on se usmál ještě o to víc.

„Víš Bello, pro něj je to všechno ještě horší. On je poloviční člověk a poloviční upír. Nikam nepatří. Upíři ho moc nepřímají, protože slyší jeho srdce a cítí jeho krev a od lidí se on automaticky straní, protože nechce nikomu ublížit. Ještě ke všemu s tím co umí, je to těžš,“ řekl mi klidným hlasem a díval se mi upřeně do tváře, ale já se musela divit.

„Jak to myslíš s tím, co umí?“ zeptala jsem se a on se na mě překvapeně podíval.

„On ti to neřekl? Neřekl ti, že máme zvláštní schopnosti?“ zeptal se mě a já jen zakroutila hlavou.

„No, to je celý on. Myslím si, že až přijde, tak to z něj hned dostaneš, ale já ti to říkat nebudu,“ usmál se na mě.

„Carlisle, můžu se tě na něco zeptat?“ podívala jsem se zkoumavě na něj a on přikývl.

„Víš, zajímalo by mě, jestli Edwardovi vadí, to čím je?“ položila jsem otázku a on se zamyšleně podíval z okna.

„Je to zajímavá otázka Bello. Myslím, že to čím právě teď je, se mu moc nelíbí. Uzavřeli jsme totiž spolu dohodu. Na konci tohoto školního roku ho přeměním v úplného upíra. Už nebude z poloviny člověk a už nebude z poloviny upír. Bude prostě jen upír, který bude patřit mezi upíry,“ řekl a otočil se ke mně a já na něj jen valila oči. Když jsem si uvědomila co, dělám, tak jsem začala mluvit.

„Víš, napadlo mě, jak to bude se mnou a mýma sourozencem? Víš, prostě, jestli se taky jednou staneme… No ty víš… Upíry,“ vysoukala jsem ze sebe a on se na mě zamyšleně podíval.

„Kladeš velice dobré otázky. Dlouho jsem o tom sám přemýšlel a nebyl jsem si jistý. Není to jen mé rozhodnutí, ale i vaše. Zajímalo by mně Bello, jestli ty by si to chtěla?“ zeptal se a zamyšleně se na mně podíval.

„Ještě jsem o tom neuvažovala,“ řekla jsem a zabalila se víc do deky.

„Když budeš vědět odpověď, tak mi dej vědět. Slyším ho, jak už se vrací, takže tě opustím. Kdyby se něco dělo, tak mi okamžitě zavolej, od toho tu jsem,“ řekl, vstal a zamířil ke dveřím.

„Díky Carlisle, za všechno,“ řekla jsem, on se na mě ještě usmál a pak zmizel. Ani ne pět vteřin na to se vedle mě objevil Edward a usmíval se. Oči měl, jak tekuté karamelky.

„Tak jaká je diagnóza?“ zeptal se mě a já se musela usmát.

„Hm… Já nevím, myslím, že se tomu říká přehnaná reakce? Co myslíš?“ zeptala jsem se ho. Místo odpovědi se na mě vrhl a povalil mě na sedačku.

„Neprovokuj upíra, nezapomeň, že tě můžu zabít a ty ani nemrkneš,“ šeptl a přejel rukou po mém krku.

„Jen do toho,“ šeptla jsem a dala svůj krk na obdiv. Chvíli se nic nedělo a pak jsem cítila jeho rty na svém krku. Tak jsem se tiše zasmála. On se na mně podíval.

„Co budeme dělat?“ zeptal se, tak jsem mu položila ruku na zátylek a políbila ho.

„Jeden nápad, bych měla,“ šeptla jsem kousek od jeho rtů.

„Ne, že bych si stěžoval, ale jsi si jistá potom večeru?“ zeptal se mě a upřeně se mi zadíval do očí.

„Ničím jiným si nejsem jistá mnohem víc, než tímhle,“ šeptla jsem a políbila ho. Vzal mě ze sedačky do náruče a nesl do mého pokoje. Ani nevím, jak otevřel dveře dovnitř, protože jsme se pořád líbali a pomalu mě pokládal na postel. Sundala jsem mu tričko, on nás přetočil a pomalu a něžně mi sundal svetr i s tričkem. Rozepnul a sundal mi podprsenku a pak mě přetočil pod sebe. Líbal mě na krku a polibky mířil níž jako vždy, ale tentokrát se nevěnoval mým ňadrům, ale postupoval níž a níž. Sundal mi kalhoty a polibky stále pokračoval níž, až se dostal přesně tam, kde jsem potřebovala.

„Edwarde…“ Vydechla jsem, zavřela oči a jen vzdychala. Zvedl hlavu, podíval se na mě a prstem do mě zajel a já zasténala. Otevřela jsem oči a podívala se na něj. On se na mě usmíval a oči mu lehce ztmavly.

„Prosím…“ Šeptla jsem a on moc dobře pochopil, co chci, protože si svlékl zbytek oblečení a spojil naše těla v jedno. Oba jsme ve stejnou chvíli zasténali. Spustila se souhra našich těl a byly slyšet jen naše vzdechy. Když jsem se blížila k vrcholu, tak jsem si ho k sobě přitáhla a svůj výkřik jsem skryla v našem polibku, zároveň jsem i cítila, že on vyvrcholil ve stejnou chvíli jako já.

Lehl si vedle mě a jen spokojeně oddechoval, stejně jako já. Otočila jsem se čelem k němu a políbila ho.

„Miluju tě,“ šeptla jsem mu a zas ho políbila.

„Miluju tě mnohem víc,“ šeptl a pak se tiše zasmál.

„Jdu si dát sprchu,“ šeptla jsem, vstala a zalezla do koupelny a pak hned do sprchy.

Když jsem se vysprchovala, tak jsem se zabalila do ručníku a vyšla z koupelny. Zjistila jsem, že tam Edward není, tak mě napadlo, že je možná dole. Došla jsem tedy ke skříni, vytáhla kraťásky, které mám na spaní a k tomu tílko, oblékla jsem si to na sebe. Trochu jsem poklidila v pokoji a pak šla dolů.

„Edwarde?“ zeptala jsem se zkusmo, když jsem sešla dolů.

„Jsem v kuchyni,“ přišla ke mně odpověď a tak jsem šla do kuchyně. Edward se opíral už oblečený, o kuchyňskou linku a na barovém stolku byli připravený míchaný vajíčka.

„Dobrou chuť,“ popřál mi a tak jsem si sedla a hned se do toho pustila.

„Jaký to je?“ zeptal se a já se na něj usmála.

„Je to skvělý,“ řekla jsem a on se na mě usmál. Když jsem dojedla, tak jsem to šla uklidit, ale on mě zastavil.

„Nech to na jindy,“ řekl a položil za mě talíř do dřezu, vzal mě do náruče a donesl mě zpátky do pokoje do postele.

Položil mě na postel a lehl si vedle mě.

„Tak tohle je idylický život,“ šeptl mi a usmál se na mě a já moc dobře věděla, jak to myslí.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ začala jsem a on přikývnul.

„Carlisle mi říkal, něco o zvláštních schopnostech, jak to myslel? Nechtěl by si mi to vysvětlit?“ zeptala jsem se a napjatě, čekala co mi odpoví.

„No… Já osobně bych řekl, že každý upír má nějakou vlastnost. Carlisle má skvělé sebeovládání, nikdy neokusil lidskou krev. Esme, ta je zas mateřská. Miluje nás, jak vlastní děti. Rosalie ta je zas neskonale krásná. Ale můj typ není. Pak Jasper, ten dokáže ovládat lidské emoce. No a pak já…“ Na chvilku se odmlčel a zadíval se mi do tváře, asi chtěl vyčíst co si o tom všem myslím, ale já se snažila tváře normálně.

„Já slyším lidské myšlenky. Všech, až na jednu osobu,“ řekl a upřeně se mi zadíval do tváře.

„Koho?“ musela jsem se ho zeptat.

„Tebe,“ šeptl a já vytřeštila oči.

„Nevím, proč to tak je, ale prostě jenom tebe nemůžu slyšet. Za celou svou existenci jsem se s tím ještě nikdy nesetkal,“ šeptl a usmál se na mě.

„Víš, možná jsem za to i ráda. Aspoň si můžu své myšlenky držet pro sebe,“ šeptla jsem a políbila ho.

„Upřímně jsem taky rád, protože mě vždycky něčím překvapíš?“ usmál se na mě a taky mě políbil.

Usmála jsem se na něj a pak zívla. Přitáhl si mě k sobě ještě blíž a já mu položila hlavu na hruď.

„Dobrou noc,“ šeptl a políbil mě do vlasů a já poslušně zavřela oči a usnula.

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já se o tebe postarám 16: