Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já se o tebe postarám 23

28.12.2009 (10:00) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3815×

Vešla jsem do Carlisleovi pracovny, poté co jsem navštívila gynekoložku.

„Tak, co? Je všechno v pořádku? Normálně teď Edwardovi závidím, že nemůžu číst myšlenky,“ řekl a zvedl se ze židle. Já jsem za sebou zavřela dveře a usmála se na něj.

„Všechno je v naprostém pořádku, předepsala mi antikoncepci,“ řekla jsem a zvedla recept na prášky, který mi napsala doktorka. Na Carlisleovi bylo evidentně vidět, že si oddechl.

„No koukám, že se ti nejspíš ulevilo,“ řekla jsem a na něm bylo vidět, jak se rychle snaží ukázat neutrální výraz.

„No dobře, uznejme, že to tak je a že bych sem měl dotáhnout i Alici,“ řekl a já zakroutila hlavou.

„To nebude potřeba, protože Alice bere antikoncepci pořád,“ řekla jsem a on přikývl.

„No, dobrá. Myslím, že bychom se měli zastavit v lékárně a pak tě zase odvezu domů, aby si tam byla dřív než Edward,“ řekl a zamířil ke dveřím, nic jsem nenamítala, tak jsem otevřela a vyšla ven a on hned za mnou. Na chodbě jsme potkali nějakou sestru, která na Carlislea svůdně mrkla. Nechápavě jsem se na něj podívala a on jen zavrtěl hlavou. Ještě předtím, než jsme vyšli ven, tak ho zastavila další sestra.

„Doktore, prosím vás. Pojďte rychle se mnou, panu Stoneovi se přitížilo,“ řekla a chytla ho za ruku. Carlisle se na mě omluvně podíval a mě bylo jasné, že si musím sehnat svůj vlastní odvoz.

„Bello, moc se omlouvám, ale musím jít,“ řekl a odešel se sestrou, která mu cestou vysvětlovala, co se stalo. Vyšla jsem tedy ven z nemocnice a rozhlédla se kolem. Byla už skoro tma, ale viděla jsem lékárnu, tak jsem šla nejdřív tam a rozhodla se odvoz řešit až potom. Vešla jsem tedy do lékárny.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem ženu, která mě obsluhovala.

„Dobrý den, jak vám mohu pomoci,“ zeptala se mě, tak jsem jí podala recept. Ona mě obsloužila, vysvětlila mi ještě jednou, jak mám tu antikoncepci užívat, zaplatila jsem kreditní kartou a pak jsem vyšla ven.

Venku jsem začala pořádně uvažovat o tom, jak se dostanu domů. Napadlo mě taxi, ale uvědomila jsem si, že u sebe nemám žádné peníze kromě karty, takže bych neměla jak zaplatit. Pak mě napadlo zavolat Emmettovi a nebo Jasperovi, ale zase jsem si říkala, že je nechci rušit. Když už jsem se rozhodla zavolat Edwardovi, tak se za mnou ozvalo tiché zakašlaní, tak jsem se otočila a podívala se, kdo to je.

„Co ty tady děláš?“ zeptala jsem se, když jsem uviděla, kdo to je.

„Co myslíš? Právě teď se konečně dostávám domů, potom co se ten tvůj přítelíček na mě vrhnul,“ odpověděl Newton a já si ho pořádně prohlédla. Hlavu mě obvázanou obvazem pod levým okem měl monokl a měl natrhnutý spodní ret.

„Sám moc dobře víš, že sis to zasloužil. Ty si totiž byl první, kdo se po někom vrhnul,“ řekla jsem a zamračila se na něj.

„Ne, Swanová. Já si nic nezasloužil, ale je toho hodně co ty mi dlužíš,“ řekl, přišel ke mně a chytil mě za mikinu, kterou jsem měla na sobě, a přitáhl si mě k sobě.

„Pusť mě, Mikeu,“ řekla jsem a celkem jsem se bála.

„Tak teď jsem Mike? Bojíš se co? Taky se máš čeho bát Swanová, protože za tohle mi Cullen zaplatí a nejlepší bude, když spláchnu dvě mouchy jednou ranou,“ řekl a pořád mě držel za tu mikinu.

„Mikeu, pusť mě,“ řekla jsem jen, protože jsem byla v šoku a nevěděla jsem co jiného říct.

„No, tak. Bello, přece by si se, nebála chudáčka Mikea, který přece ležel v nemocnici ne?“ řekl a tiše se u toho zasmál. Sama nevím, jak se to stalo, ale začali mi po tvářích téct slzy. Nevím, kde se to ve mně bralo, ale ony prostě tekly a nešli zastavit.

„Swanová nebreč! Nebo si to potom ani neužiju. Uvědom si, že tohle je jenom výhružka. Ještě jsem s ničím nezačal,“ řekl a zastavil se, když se za mými i jeho zády ozvalo vrčení. Viděla jsem, jak v tváři lehce pobledl, když se podíval za má záda. Já za ty jeho neviděla.

„Okamžitě jí pusť, jinak za sebe neručím,“ slyšela jsem jen hlas svého zachránce a byla jsem za něj ráda. V tu chvíli mě pustil, ještě se na mě usmál a pak šel na parkoviště, kde na něj už pravděpodobně někdo čekal. Jakmile mě pustil a otočil se ode mě, tak mě hned chytli něčí ruce a já je hned poznala.

„Promiň, že jsem odjel. Moc mě to mrzí. Měl jsem zůstat s tebou. Teď už tě nespustím z očí. Nedám mu příležitost, aby ti ublížil,“ šeptal Edward a pevně mě k sobě přivinul do náruče, nic jsem nenamítala a snažila se zadržet své slzy, ale nešlo to. Mé slzy jen smáčely jeho košili. Slyšela jsem Carlislea.

„Vezmi ji ke mně do auta a odvez ji domů,“ řekl a dal Edwardovi klíče a ten mu výměnou za to dal svoje klíče.

„Díky Carlisle, že si volal,“ řekl Edward a vzal mě do náruče.

„Hlavně se o ni postarej, než přijedu domů,“ řekl a slyšela jsem, jak se otevřely dveře do nemocnice.

„Bello, už je to dobrý, jsem tady s tebou,“ šeptal Edward a já slyšela svoje vzlyky a nic jiného, takže jsem se snažila uklidnit. Cítila jsem, jak mě posadil do auta a jak hned na to už startoval a jeli jsme pryč. Cestou jsem se již uklidnila a mé vzlyky přešly už jen do tichého toku slz. Dojeli jsme k jeho domu a on mě vyndal z auta a v náručí mě nesl dovnitř.

„Edwarde, co se stalo?“ slyšela jsem ustaranou Esme.

„Za deset minut je tu Carlisle, on ti to vysvětlí,“ řekl a nesl mě pryč. Vnesl mě do svého pokoje a položil mě na postel, hned mě zabalil do deky, lehl si vedle mě a přitáhl si mě k sobě.

„Pššt Bello, už je to dobrý, jsem tu s tebou,“ šeptal a já se k němu přitiskla.

„Už je to lepší?“ zeptal se a já už se konečně zmohla k tomu mluvit.

„Já vůbec nevím, proč mě to tak vzalo. Vždyť mi nemůže nic udělat, že ne?“ zeptala jsem se a on přikývnul a pořád mě k sobě tisknul.

„On se k tobě ani nemůže dostatečně přiblížit na to, aby ti ublížil. Protože já vždycky budu blíž než on a když tam nebudu já, tak tam bude někdo jiný,“ šeptal a já přikývla. Věřila jsem mu. Ani nevím, jak se to stalo, ale usnula jsem. Cítila jsem jen, jak se mě dotýkají něčí ruce, ale spala jsem prostě dál.

Probrala jsem se až druhý den ráno, ležela jsem pořád zabalená v dece v Edwardově posteli a on ležel vedle mě a tiskl si mě k sobě. Opatrně jsem šáhla do kapsy a podívala se na telefon. Bylo čtvrt na sedm, tak jsem se snažila strčit telefon zpátky do kapsy, ale Edward sebou zavrtěl a otevřel oči.

„Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit,“ šeptla jsem, ale on se na mě usmál.

„Už jednou jsem ti říkal, že takovýhle probuzení mi vůbec nevadí,“ šeptl pro změnu on a políbil mě na čelo.

„Jak ti je?“ zeptal se a já se na něj pousmála.

„Je mi fajn. Myslíš, že by si mě mohl hodit domů, abych si vzala věci do školy a abych se oblíkla?“ zeptala jsem se a on se na mě podezřívavě podíval.

„Jsi si jistá?“ zeptal se a já nad tím chvilku přemýšlela.

„Jsem si jistá, neukážu mu přece, že mě jeho slova nějak rozhodila. A půjdu do školy se vztyčenou hlavou nahoru. Když tam budeš se mnou, tak se nemám čeho bát,“ řekla jsem a on přikývl.

„Tak dobrá, ale kdyby se cokoliv dělo, tak mi dáš okamžitě vědět, je ti to jasný?“ zeptal se mě a já přikývla.

„Bello, přísahej, že mi hned napíšeš, nebo mě jen prozvoníš, slib mi to,“ řekl a já věděla, že dokud to neuslyší, tak se odsud nikam nehnu.

„Slubuju,“ řekla jsem a on se pousmál a vstal z postele.

„Tak chvilku počkej, musím se vysprchovat a vzít si věci, tak běž zatím dolů. Esme tam určitě čeká se snídaní,“ řekl a políbil mě.

„Dobře, budu čekat dole,“ řekla jsem, vstala a šla jsem tedy dolů. Sešla jsem schody a viděla jsem tam Esme a Carlislea, jak seděli na sedačce a tiše se spolu o něčem bavili. Jakmile jsem byla nahoře na schodech, tak se hned otočili a usmáli se na mě.

„Jak ti je, Bello?“ zeptal se Carlisle a já se na něj usmála.

„Je mi skvěle,“ řekla jsem, když jsem sešla schody.

„Pojď do kuchyně, udělám ti něco k snídani,“ řekla Esme a pak zmizela upírskou rychlostí do kuchyně.

„Kdyby se něco dělo, Bello, tak mi dej hned vědět. Ten Newton se mi hned nelíbil,“ řekl Carlisle a já přikývla, když na mě volala Esme.

„No tak, Bello, už to tu mám připravený,“ takže jsem radši jen pokrčila rameny a šla za ní do kuchyně. Na barovém stolku byl položen talíř plný obložený jídlem, takže když jsem si sedla vzala si jeden toust a začala jsem ho pomalu jíst.

„Asi nemáš moc hlad co?“ řekla, když se na mě podívala.

„Promiň Esme, ale fakt nějak nemám chuť, ale děkuju ti, že se o mě tak staráš,“ řekla jsem a ona se na mě usmála.

„To je dobrý, já to chápu,“ řekla mi a konejšivě mě pohladila po hlavě, když kolem mě procházela. Po chvíli přišel Edward.

„Můžeme jet?“ zeptal se mě a já hned seskočila ze židle a přikývla.

„Jo, můžeme,“ řekla jsem a usmála se na něj. On mě chytl za ruku, protáhl mě kuchyní do garáže a nasedli jsme do jeho auta. Když jsme přijeli ke mně, tak jsem hned zalezla do sprchy, pak jsem se oblékla, vzala si věci a zjistila jsem, že už je tři čtvrtě na osm, takže je čas vyrazit do školy.

Když jsme přijeli ke škole, tak jsem viděla, jak Mike pozorně sleduje, že Edward parkuje na druhé straně parkoviště než on.

„Jseš si opravdu jistá? Můžeme, klidně jed zpátky domů a já mu nejdřív utrhnu hlavu a pak se vrátíme,“ řekl Edward, mírně jsem se nad tím pousmála, natáhla se k němu a políbila jsem ho.

„Určitě to bude dobrý,“ šeptla jsem a vystoupila z auta, on na nic nečekal a hned taky vystoupil. Zhluboka jsem se nadechla a zamířila do školy za novým školním dnem.

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já se o tebe postarám 23: