Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já se o tebe postarám 3

08.12.2009 (09:00) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5264×

Přijely jsme ke škole mým autem a snad každý si ho prohlížel, řekla bych, že víc nápadné auto tu snad nikdy neměli. Jen jsem zkroušeně zakroutila hlavou, vypnula motor a podívala se na Alici, která se jen usmívala a už hnedka vystupovala. I když se mi moc nechtělo, tak jsem taky vystoupila a všimla jsem si, že jsem náhodou zaparkovala, hnedka vedle Emmettova Jeepu a stříbrného Volva, které jsem viděla včera u toho baru. Když jsem vystoupila, tak jsem se cítila, jako kdyby mě snad někdo pozoroval, ale když jsem se rozhlídla, tak jsem si nikoho nevšimla, i když to bylo nepříjemné, tak jsem se snažila to neřešit.

„Musíme najít kancelář," řekla jsem Alici, ale ta snad jakoby věděla kam jít, tak už někam zamířila, takže jsem radši nad ničím nepřemýšlela a šla za ní. Po pěti minutách jsme stály před dveřmi kanceláře paní Coopové. Vůbec jsem nevěděla, jak Alice našla cestu, ale radši jsem se ani ptát nechtěla. Opatrně jsem zaklepala, a když jsem zaslechla: „Dále," tak jsme s Alicí vešly dovnitř.

„Vy musíte být sestry Emmetta Swana, že?" zeptala se a mile se na nás usmála.

„Ano, to jsme," řekla Alice.

„Já jsem Alice Swanová a tohle je Isabella," představila nás a pokynula rukou směrem ke mně.

„No, tak tedy, tady máte plánek školy, váš rozvrh a tohle vám musí každý učitel podepsat, s tím, že jste byly, obeznámeny s veškerými bezpečnostními opatřeními," vysvětlovala nám a podávala nám papíry.

„Takže Alice, přeji Vám příjemný poslední rok na naší škole, popřejte to samé i Vašemu bratrovi, ten to tu totiž jen tak proběhl. A Vám Bello, to samé, až na to že jste v předposledním ročníku, takže hodně štěstí na nové škole a doufám, že se vám tu všem bude líbit," dokončila, nějakou svoji předem naučenou řeč, kterou tu nejspíš vítá každého. Ze slušnosti jsme poděkovaly a pak každá zamířila na svou první hodinu.

Chvíli jsem bloudila po pozemcích a hledala správnou budovu, kde měla začít má první hodina matiky. Jak jsem se tak koukala do plánku školy, tak jsem do někoho vrazila.

„Pardon," řekla jsem a zvedla hlavu, abych se mohla oné osobě podívat do obličeje, ale když jsem zvedla hlavu, tak jsem se mírně začervenala, byl to zas ten kluk z toho baru.

„No, vypadá to, že na sebe máme celkem štěstí. A jak to tak vypadá, tak jsi se ztratila," řekl a s pokřiveným úsměvem se na mě podíval, už v tu chvíli se mi málem z něho podlomila kolena.

„Já jsem se neztratila," začala jsem mu odporovat, ale v tu chvíli hodil pohled na papíry v mé ruce, tak jsem v duchu zaklela.

„Tak dobře, jo máš pravdu. Ztratila jsem se. Můžeš mi poradit, kde je učebna matiky s profesorem Greenem?" zeptala jsem se ho a nejspíš na mě bylo vidět, že jsem hodně beznadějná. V tu chvíli se usmál ještě víc.

„ No jak tak koukám, tak jdeme stejným směrem, právě mi taky začíná ta samá hodina. Tak pojď," řekl, usmál se na mě a zamířil směrem k nějaké vzdálené budově. I když jsem si sice nebyla moc jistá, kam si to míříme, tak jsem se rozhodla, že radši půjdu s ním. Nejistě jsem se na něj podívala, a když se nějak neměl ke slovu, tak jsem se představila.

„Isabella Swanová, ale všichni mi říkají Bello," představila jsem se a natáhla ruku směrem k němu. Stiskl mi ji a já si všimla, že jeho ruka je studenější, než bych čekala, ale radši jsem se na nic neptala.

„Edward Cullen, předpokládám, že ty jsi teda tím pádem, jedno z těch tří dětí, co tu teď bydlí bez rodičů, kteří požádali mé rodiče, aby se o vás v nouzi postarali," konstatoval a mírně pozvedl obočí.

„No, předpokládám, že to asi tak bude. Ale rozhodně to neznamená, že se o sebe nedokážeme postarat sami. Máma občas přehání, pokud jde o mě a mé sourozence," snažila jsem se aspoň trochu obhájit, abych si nepřipadala jako naprostý blbec.

„No tak si myslím, že naše rodina vás bude kontrolovat víc, než sis myslela," usoudil a zvláštně se na mě usmál, jako kdyby tušil, že mi to zrovna nebude příjemný. Už jsme došli k té budově, kde měla být má první hodina.

„Jsme tu," řekl, když jsme tam došli a já nevěděla co říct, tak jsem se na něj jen usmála a zamířila ke dveřím, protože hodina už nejspíš začala, když v tom mě pevně chytil za ruku a přitáhl si mě pevně k sobě. Nechápavě jsem se na něj podívala, možná i trochu vytřeštila oči.

„A co nějaká odměna?" zeptal se mě a já vůbec nechápala, co po mě chce, ale když mě ovanula nasládlá vůně jeho dechu, tak jsem pro něj byla schopná udělat cokoliv. Víc se ke mně přiblížil a já začala pomalu tušit, o co mu jde, jenže část mého já se chtěla bránit a ta druhá si říkala, ať si se mnou dělá, co chce. Nakonec překonal i tu poslední vzdálenost mezi námi a políbil mě, nejdřív jsem odolávala a nechtěla se zapojovat, ale prostě to nešlo. On tak skvěle líbal, že prostě nešlo mu odolávat, takže jsem se k němu instinktivně více přitiskla a nechtěla ho pustit. Evidentně se mu to líbilo, jelikož jsem cítila, jak se mu pozvedly koutky do úsměvu. Nevím, jak dlouho jsme tam takhle spolu byli, přišlo mi to jako chvilka a když mě od sebe mírně odstrčil, tak jsem přestat nechtěla.

„Tohle jsem nečekal," řekl tiše a pořád si mě držel blízko sebe, tak abych k němu nemohla blíž, než chtěl. Zavřela jsem oči a snažila se zklidnit svůj dech.

„Radši bychom měli jít, nebo tě pan Green zabije, Bello," řekl, a jakmile jsem zaslechla své jméno jeho sametovým hlasem, tak jsem myslela, že se na něj znovu vrhnu, ale v tu chvíli mě přemohl rozum a já se od něj odtáhla.

„Jo, dobře, jasně," snažila jsem se ještě vzpamatovat. Podívala jsem se na ty papíry, co jsem měla v ruce, zaklepala na dveře do učebny a vešla dovnitř s Edwardem hned za zády.

„Dobrý den," pozdravila jsem učitele, který se na nás nechápavě podíval.

„Předpokládám, že vy budete nová studentka a vy, pane Cullene, my vysvětlete, kde jste se tak dlouho flákal a netvrďte mi, že jste pomáhal naší nové studentce," naštvaně se na Edwarda podíval a ten si jen sedl do prázdné lavice v poslední řadě s omluvným výrazem. Já jsem mezitím došla k učiteli a dala mu papír, který jsem od něj potřebovala podepsat.

„No slečno, tak se třídě představte," vybídl mě.

„Třída by se o vás určitě ráda něco dozvěděla, že pane Newtone?" pokynul hlavou k nějakému klukovi v druhý lavici, který si mě prohlížel pohledem, jako kdybych byla snad nějaký zboží na prodej.

„Nech si zajít chuť," šeptla jsem směrem k onomu chlapci, tak aby mě zaslechl, ale on se jen opřel a jazykem si oblízl rty. V tu chvíli jsem měla pocit, jako když začnu zvracet.

„Tak slečno, nenechte se dvakrát pobízet," vyzval mě znovu učitel.

„Tak… dobrá… jmenuji se Bella Swanová…“ začala jsem ze sebe dostávat, ale v tom mi do toho skočil učitel.

„Ale tady je napsáno, že jste Isabella," snažil se mě opravit, či co. A já se v tu chvíli začervenala.

„Ale všichni mi říkají Bello," snažila jsem se mu to vysvětlit, ale pravděpodobně, jsem moc nepochodila.

„No tak pokračujte, Isabello," vyzval mě zas a já se teda pořádně zhluboka nadechla.

„Takže jsme se před týdnem přistěhovali s Vancouveru. Já moje sestra Alice a její dvojče Emmett. Oba dva chodí o rok výš," zakončila jsem tak nějak ono odporné představování, které jsem nesnášela.

„No tak si běžte sednout. Můžete si vybrat mezi panem Newtonem, nebo panem Cullenem, tak a my jinak pokračujeme dál v naší látce," zakončil to profesor a já se nemusela dvakrát rozmýšlet, ke komu si sednu. Když jsem si sedla, tak se na mě Edward usmál a položil mi ruku na nohu, v tu chvíli jsem nevěděla, o co mu jde, tak jsem ho donutila, aby tu ruku dal dolů. A v tu chvíli mě vyvolal pan Green k tabuli, abych vypočítala příklad, který byl napsaný na tabuli. V tu chvíli jsem mu byla i vděčná, když jsem onen příklad spočítala, tak zazvonilo na konec hodiny. Podtrhla jsem výsledek a došla si pro své věci, abych si je sbalila. Jenže když jsem došla na místo, tak už jsem věci měla sbalené a Cullen mi podával tašku. Beze slova jsem si ji vzala a zamířila na další hodinu, jenže jakmile jsem vyšla ze dveří, tak jsem začala litovat. Čekal tam na mě Newton.

„Ahoj Bello, tak kde máš další hodinu? Jsem Mike Newton. Nechceš doprovodit?" ptal se a já jsem uznala, že se snaží být milý, tak jsem mu řekla, že další hodinu mám dějepis a tak mě tam odvedl. Když jsem si ho cestou pořádně prohlídla, tak jsem musela uznat, že nejspíš posiluje, protože vypadal celkem nabouchaně. Celou cestu se mě vyptával na můj život ve Vancouveru, o kterém jsem nechtěla mluvit, takže spíš mluvil on, než já. Před učebnou jsme se rozešli a takhle to bylo celý den, vždy se mě někdo ujal a snažil se, být milý. No, musím uznat, že se spíš všichni vyptávali na život ve Vancouveru, asi jsem z města, které jim připadá snad největší na světě. Konečně, když byl oběd, tak jsem byla ráda, že jsem se jich mohla zbavit.

Když jsem došla na oběd, tak jsem si stoupla do fronty a začala se rozhlížet po jídelně, jestli někde neuvidím Emmetta, nebo Alici. Jak jsem tak viděla, tak Alice už seděla s Jasperem u stolu a u nich seděl Edward a Rosalie, když jsem se tak rozhlížela, tak jsem, ale nikde neviděla Emmetta. Přišlo mi to zvláštní, ale když vběhl do jídelny nějaký kluk, tak mi to bylo jasný, kde je.

„Ten nový se pere s Newtonem na parkovišti," začal křičet na celou jídelnu a než stačil někdo cokoliv udělat, tak už jsem vybíhala ven z jídelny na parkoviště. Když jsem tam přiběhla, tak jsem viděla, jak Emmett v tu chvíli zrovna dostal pořádnou ránu.

„Dost!" zakřičela jsem na ně.

„Nechte toho!" začala jsem mířit za nimi. Ale v tu chvíli na mě Emmett zakřičel.

„Bello, drž se dál a hlavně od tohohle hajzla!" v tu chvíli, když to dořekl, dostal další ránu, ale to už jsem já prostě nevydržela a vběhla mezi ně a v tu chvíli tam stál i Edward. Teprve teď jsem si všimla, že je tam celá škola. Emmett si už stoupal a chtěl se po Mikeovi vrhnout, ale já ho chytila za ruku.

„Zapomeň na to Emme," řekla jsem mu, když se na mě podíval, ale to už se Mike začal zase blížit k nám, když to Emmett ucítil, tak se prostě jen otočil a jednu mu napálil, takovým stylem, že Mike spadl na zem a už nevstal. Jenže v tu chvíli tam vběhl ředitel.

„Co se to tu děje?" začal tam na nás hnedka křičet a když uviděl Mikea na zemi, Emmetta stojícího nad ním a mě s Edwardem jim nejblíže, tak si nás všechny čtyři zavolal do ředitelny najednou. Mike se pomalu sebral ze země a zamířil za ředitelem jako první, za ním hnedka já s Emmettem, který mi nechtěl za žádnou cenu vysvětlit, co se stalo a hnedka za námi šel Edward, který se za mnou obezřetně držel a měl ruku jemně položenou na mých zádech.

Když jsme vešli do ředitelny, tak ředitel donutil Mikea a Emmetta posadit se naproti jeho stolu a já s Cullenem jsme stáli za Emmettem, přičemž já jsem měla jednu ruku položenou Emmettovi na rameni a druhou jsem se držela za ruku s Edwardem. Vůbec jsem nechápala, co se to se mnou děje, ale byla jsem ráda, že tu se mnou je. Nějakým zvláštním způsobem mi to prostě bylo příjemné a to si normálně jen tak někoho k tělu nepustím.

„Tak vysvětlíte mi někdo, co se tam stalo?" zeptal se Mikea a Emmetta. Sama jsem chtěla vědět, o co tam šlo, tak jsem jen čekala, z kterého vypadne něco podstatné, co by mi pomohlo si uvědomit, co se stalo, ale oba dva mlčeli.

„No jak vidím, vy mi nic neřeknete a je mi jasné, že pan Cullen s tím nemá nic společného a vaše sestra pane Swane…“ začal, ale v tu chvíli mu skočil do řeči Emmett.

„Ona s tím nemá nic společného. Ta tam přiběhla, aby se nás pokusila dostat od sebe," řekl a pak sklopil zrak směrem k podlaze.

„No dobrá, takže to znamená, pane Swane, že budete po škole po dobu jednoho měsíce a svůj trest si odpykáte v knihovně spolu s panem Newtonem,"zakončil pan ředitel a když viděl, že oba chtějí protestovat, tak zakroutil hlavou.

„Nechci slyšet už, ani slovo a teď odsud vypadněte, čeká vás ještě odpolední vyučování," řekl, otočil se k nám zády a to znamenalo, že máme odejít. Edward mě za ruku vytáhl ven z ředitelovy kanceláře. Hned za námi šel Emmett s Mikem, který se na nás pohrdavě podíval a pak zmizel někde na pozemcích. Já jsem se naštvaně podívala na Emmetta.

„Co to mělo znamenat?" zeptala jsem se a praštila ho do ramene, ale když jsem viděla jeho zkřivený obličej, tak jsem toho začala litovat.

„Co se ti stalo?" začala jsem se hnedka vyptávat, ale Emmett se jen podíval na Edwarda a řekl mu.

„Odveď ji někam pryč. Řekl bych, že další hodinu máte nejspíš společně," řekl a odešel pryč, cestou už vytahoval z kapsy u kalhot telefon. Otočila jsem se na Edwarda.

„Ty mi to asi taky nejspíš nevysvětlíš co?" zeptala jsem se, ale on jen zakroutil hlavou.

„Vím toho stejně tolik jako ty, ale myslím si, že až bude vhodný čas, takže ti to vysvětlí. Teď se jen potřebuje zklidnit, aby mohl v klidu dojít na další hodinu," řekl mi uklidňujícím hlasem, ale pořádně se u toho mračil, nakonec mě začal vést na další hodinu. Nějakým zvláštním způsobem, jsem tušila, že toho ví víc než já. Usoudila jsem, že se ho radši na nic vyptávat nebudu, ale bylo mi nepříjemné, jak mě furt držel, tak jsem mu svou ruku vyvlíkla a zamířila mlčky na svou poslední dvouhodinovku, kterou byl tělocvik. Nevěděla jsem, jestli má stejnou hodinu jako já, ale když jsem došla před tělocvičnu a on šel furt se mnou, tak jsem usoudila, že nejspíš jo. Když jsme byli před tělocvičnou, tak mě hrubě chytil zase za ruku a trhnutím mě k sobě otočil. Vůbec jsem nevěděla, co po mě zase chce, ale měla jsem v plánu se bránit. Jenže když mě políbil, tak jsem prostě nedokázala odolat, natlačil mě na zeď a já se prostě nedokázala bránit, já to chtěla. Chtěla jsem tu být právě v tuhle chvíli s ním, tady. Za nic na světě bych to nevyměnila, takže když mi položil ruku kolem pasu, tak jsem se k němu tělem přitiskla, jak nejvíc to šlo a on si mě u sebe držel co nejtěsněji. Své ruce jsem zapletla do jeho vlasů a nechtěla jsem se ho pustit. Jenže po chvíli mě od sebe znovu odstrčil, stejně tak jako ráno, jen tak abych mu byla stále blízko, ale zároveň i tak, abych byla dostatečně daleko, abych ho zase nepokoušela, ale co to melu, vždyť to byl vždycky on, kdo mě políbil. Vůbec jsem nevěděla co se to děje, ale když jsem se podívala do jeho očí, tak jsem zjistila, že jsou černé. A to už jsem opravdu nechápala, vždyť ráno byly zlaté. Než jsem stihla cokoliv říct, tak mě pustil úplně a zamířil dovnitř do tělocvičny. Ještě chvíli jsem tam jak mátoha stála a uvažovala jsem co dál. Byla mi jasná jedna věc. Něco je na něm úplně jiné než na ostatních. A s tím jak moc se mi líbí a jak skvěle líbá, musím zjistit, co to je.

Předchozí < Shrnutí > Další

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já se o tebe postarám 3: