Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já se o tebe postarám 39

13.01.2010 (10:00) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4009×

Vyskočila jsem snad dva metry vysoko do vzduchu, jak jsem se lekla, ale on taky. Chvíli jsme se na sebe jen dívali, než jsem se usmála a rozhodla jsem se promluvit.

„Co potřebuješ?“ zeptala jsem se ho a byla jsem z něho pořád vystrašená.

„Mám na tebe dohlídnout, než se Edward vrátí,“ řekl Jasper a já se na něj zamračila.

„Asi to musí být hrozný vnímat všechny pocity, co?“ zeptala jsem se ho a on se zasmál.

„Někdy to je docela sranda, když jsem zrovna leknul sám sebe,“ řekl a začal se smát. Snažila jsem se na něj aspoň usmát, ale nejspíš jsem se na něj jen zašklebila.

„Chtěl jsem ti něco dát,“ řekl a já se na něj s neskrývaným zájmem podívala. Vyndal z kapsy nějaký telefon a podal mi ho. Nechápala jsem, co to má znamenat, ale vzala jsem si ho od něj.

„Ten tvůj starý už by nefungoval, vzal jsem z něj aspoň kartu a s Emmettem a Alicí jsme ti koupili nový,“ řekl a já se na něj usmála.

„Děkuju,“ řekla jsem, protože mě nic jiného v tu chvíli nenapadlo.

„To je v pohodě,“ řekl a já jsem prošla kolem něj. Došla jsem do obýváku a sedla jsem si na sedačku. Jasper šel za mnou a sedl si do křesla.

„Co se tam stalo?“ zeptala jsem se ho a začala jsem si prohlížet telefon, který jsem držela v ruce.

„Postarali jsme se o to,“ řekl a já se pořád dívala radši na ten telefon, než na něj.

„Co se s nimi stalo?“ zeptala jsem se a nevím proč, ale začala jsem se bát toho, co mi odpoví.

„Pochopíš, když ti řeknu, že už nikdy nikomu neublíží?“ řekl v otázce a já moc dobře pochopila, kam tím míří, ale ta odpověď se mi líbila, ani nevím proč.

„Nebudou z toho nějaké problémy?“ zeptala jsem se ho a konečně se na něj podívala. S naprostým klidem seděl v křesle, ale nad mou otázkou se chvilku zamyslel.

„Sám nevím, ale myslím, že jsme snad zakryli všechny stopy, které by mohli vést k nám. Ale nikdy nevíš, co se stane v lidské mysli,“ řekl a já se nad tím musela zamyslet. Když všichni zmizeli, tak přece není možné, aby se po nich nikdo nesháněl. Co třeba jejich rodiče? Vždyť přece Mikeův táta věděl, že tu byl spor mezi Mikem a Edwardem, ať už věděl, jestli je to kvůli mně.

„A co jejich rodiny?“ zeptala jsem se ho.

„Bello, já nevím, ale doufám, že se na nic nepřijde. Už v tom máme nějaký zkušenosti,“ řekl a mě zavalila vlna naprostého klidu. Věděla jsem, že je to jeho mocí, ale nebránila jsem se tomu. Nebránilo mi to v uvažování, a tak jsem položila další otázku.

„Když přeci jenom stopy budou vést k vám a ke mně. Budete muset odjet?“ zeptala jsem se a všechen ten klid byl pryč. Sama jsem v jeho očích viděla obavy, které mě teď zaplnily.

„Ano, nejspíš bychom museli odjet,“ řekl a sklonil svůj pohled k podlaze.

„Nestálo to za to,“ řekla jsem, ale on v tu chvíli hned zvedl hlavu a náhle seděl vedle mě.

„Stálo, Bello. Jsi pro mě skoro jako sestra. Kdo by potom měl žít s Edwardem dalších padesát let?“ zeptal se mě a já se na něj zamračila.

„Našel by si někoho lepšího,“ řekla jsem, ale on hned zavrtěl hlavou.

„Nenašel, nikdy tohle už neříkej. Ty jsi pro něj vším a on by se tě nikdy nevzdal. Ty necítíš všechny jeho pocity. Teď je s ním život mnohem lehčí. Předtím byl netečný. Sice si užíval života, ale bez tebe si ho už ani nedokáže představit. Jenom představa toho, že by ti někdo ublížil, ho šíleně bolí. Ty si ho neviděla, když jsi zmizela. Necítila si tu jeho bolest. Bylo to skoro nesnesitelný,“ řekl a já se na něj chvíli se zájmem dívala.

„Stejně to máš ty s Alicí,“ konstatovala jsem a on se na mě usmál.

„Ano, bez ní bych nedokázal žít. Je pro mě jako Slunce, bez kterého nedokážeš žít. Když jí vidím, tak je všechno jasnější a všechno se rozzáří,“ řekl a já viděla, jak mu úplně září ty jeho karamelové oči.

„Ona je s tebou taky mnohem šťastnější,“ řekla jsem a usmála se na něj.

„Už se vrací,“ řekl, usmál se na mě a pak zmizel.

Chvíli jsem tam seděla sama, tak jsem alespoň zapnula ten telefon. Ani nestihl naběhnout, když vedle mě náhle seděl Edward. Podívala jsem se do teď už zlatých očí a usmála jsem se.

„Stýskalo se mi,“ řekl a já ho pohladila po tváři.

„Mě taky,“ řekla jsem a lehce jsem ho políbila na rty.

„Koukám, že ti Jasper už dal ten dárek, co pro tebe měli,“ řekl a kývnul hlavou směrem k telefonu, který jsem měla v ruce. Položila jsem ho radši na konferenční stolek a otočila jsem se čelem k němu, takže jsem si jednu nohy pokrčeně položila na sedačku.

„Už jo no,“ řekla jsem a trochu jsem se na něj usmála.

„Jak ti je?“ zeptal se mě a já tušila, že tuhle otázku nejspíš budu poslouchat ještě hodně dlouho. Položila jsem mu ruce na tváře a palci jsem je začala hladit.

„Je mi fajn, protože tu jsi se mnou. Vždycky, když jseš se mnou, tak je mi fajn, ne vlastně je mi líp než fajn,“ šeptla jsem a políbila jsem ho.

„Bello,“ šeptl a já jsem vstala ze sedačky a sedla jsem si obkročmo na něj. Začal mi konečky prstů přejíždět po stehnech.

„Ano?“ zeptala jsem se ho šeptem a podívala jsem se mu do očí.

„Miluju tě,“ šeptl a lehce mě políbil.

„Taky tě miluju,“ šeptla jsem a pevně jsem ho objala.

„Bells, já tě nechci do ničeho tlačit, nebo tak, ale jestli na mě budeš takhle ještě chvíli sedět, tak se už nejspíš neudržím,“ šeptl, ale já se na to prostě ještě necítila, tak jsem vstala a sedla si vedle něj.

„Promiň,“ šeptla jsem a on lehce jsem ho políbila.

„To je v pořádku,“ šeptl a pohladil mě po tváři.

„To je prostě jen mnou a nikým jiným,“ šeptl a já se na něj zamračila.

„Tohle neříkej. Všechno od teď už určitě bude jednodušší,“ šeptla jsem a on mě pohladil po tváři.

„Já vím, už nedovolím, aby se ti něco stalo,“ šeptl a nahnul se ke mně, aby mě políbil, když v tom se ozvalo zaklepání na vchodové dveře.

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já se o tebe postarám 39: