Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já se o tebe postarám 42

16.01.2010 (10:00) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3884×

Otevřela jsem dveře a Edward stál vedle mě, nestál tam nikdo jiný, než šerif Newton.

„Dobrý den šerife,“ pozdravila jsem ho a on se na nás dva mračil.

„Mohu jít dál?“ zeptal se a než jsem stihla odpověď, tak vešel.

„Samozřejmě,“ dodala jsem a zavřela dveře, podívala jsem se rychle na Edwarda a ten se mírně mračil, ale když se šerif otočil zase k nám, tak se tvářil jakoby nic.

„Nechcete se posadit?“ zeptala jsem se a pokynula rukou k sedačce a on si sednul, takže jsme šli za ním a taky si sedli.

„Hned to na vás vybalím, nevíte, kde je Mike?“ zeptal se nás a já cítila, jak se mi třese ruka, takže mě za ní Edward pevně chytil a odpověděl místo mě.

„Já s Bellou jsme celý týden tady, protože je nemocná, tak se o ní snažím aspoň trochu starat,“ řekl Edward a já přikývla. Šerif si nás chvíli prohlížel.

„A kde jsou tvý rodiče, Bello?“ zeptal se mě a já se na něj chvilku dívala, než jsem začala odpovídat. Všimla jsem si, že má kruhy pod očima a že je hrozně smutný.

„Moji rodiče žijí v New Yorku a dohlíží na nás Edwardova rodina,“ řekla jsem a on přikývl, ale pak vypálil další otázku.

„A proč se o Bellu nestará tvůj otec, nebo tvá matka, Edwarde?“ zeptal se a já cítila z Edwarda naprostý klid.

„No, protože Carlisle je věčně v nemocnici. A Esme zrovna pracuje na restaurování nějakého domu, takže by neměla čas na to Bellu kontrolovat. Ze začátku se totiž Bella necítila vůbec dobře, ale teď už je to lepší,“ řekl Edward a šerif si nás ještě chvíli prohlížel, než přikývl.

„A proč jste se ptal na Mikea? On se ztratil?“ zeptala jsem se jen, jako a s hraným zájmem jsem čekala, co mi odpoví.

„No v pondělí ráno odjel do školy, ale tam se neukázal a celý týden se už neobjevil a nikomu se neozval. S ním zmizela i partička jeho kamarádu a všichni je hledáme,“ řekl a pak složil hlavu do dlaní. Bylo mi ho líto, i přes tu tučnou pokutu, co jsem dostala, mi ho bylo líto.

„Kdybychom mohli cokoliv udělat, tak řekněte,“ promluvil Edward a já se neodvážila na něj podívat.

„Moc vám dvěma děkuju. Jen kdyby se vám ozval, tak mi prosím dejte hned vědět,“ řekl šerif a vstal ze sedačky a zamířil ke dveřím, tak jsme taky vstali a šli za ním.

„Kdyby se ozval, tak vám dáme hned vědět, ale nemyslím si, že zrovna nám dvěma by se ozval,“ řekla jsem a on se na nás podíval a smutně přikývl.

„No stejně, kdyby se ozval, tak mi dejte vědět. Byl bych vám vděčný,“ řekl a my jsme oba přikývli. Ještě se na nás pokusil usmát, ale spíš to byl nějaký škleb a pak odešel a zavřel za sebou dveře. Podívala jsem se rychle na Edwarda a on se mírně mračil.

„Co si myslel?“ zeptala jsem se ho a on ještě chvíli mlčel, než mi začal odpovídat.

„Nemá ani ponětí o tom, kde je Mike a nemyslí si, že bychom s tím mohli mít něco společného. Pořád věří v to, že prostě jen někde paří s bandou kamarádů a že se brzo někomu ozve,“ řekl a hluboce se mi zadíval do očí, nejspíš čekal, jak zareaguju, ale já prostě nic necítila, byla jsem k tomu, jak hluchá. Jako bych to prostě nevnímala a bylo to pro mě cizí. Takže jsem prostě jen přikývla.

„Tak co budeme dělat?“ zeptala jsem se ho a on se na mě trochu zamračil.

„Nemám ponětí, Esme opravdu restauruje nějaký dům, takže jí ani navštívit nemůžeme, takže máš nějaký nápad?“ zeptal se a já jen pokrčila rameny, protože mě nic nenapadlo.

„Všiml jsem si, že potřebujete nakoupit, tak nechceš zajet do Port Angeles?“ zeptal se a já se na něj trochu zamračila.

„Tak teď jsme tvrdili šerifovi, že jsem nemocná a ty chceš jet nakoupit? To by bylo trošku divný,“ řekla jsem a on se na mě trochu zamračil, než nakonec souhlasně přikývl.

„Ale když ty tu jseš zavřená, tak já taky,“ řekl a tentokrát jsem se na něj zamračila já.

„Já tě tu nedržím, takže jestli chceš jít, tak klidně můžeš. Nehodlám tě omezovat,“ řekla jsem a on mě chytl jednou rukou kolem pasu a přitáhl si mě k sobě.

„Takhle jsem to nemyslel, jen jsem tě prostě chtěl jen někam vytáhnout, vždyť snad víš, že nejradši jsem s tebou,“ šeptl a já se na něj pořád mračila.

„Omlouvám se,“ šeptl kousek od mých rtů, ale já se prostě snažila nepovolit. Jazykem začal obkreslovat tvar mých úst a já se pořád snažila nepovolit, ale když se začal dobývat dovnitř mých rtů, tak jsem to už prostě nezvládla a začala jsem ho hladově líbat. Pevně jsem se k němu přitiskla a v jeho objetí jsem se cítila skvěle. Přejel rukama po mých bocích a pokračoval níž, až skončil u mých stehen a zvedl mě do vzduchu, automaticky jsem ho objala nohama kolem jeho pasu a držela jsem se ho jako klíště. Cítila jsem, jak se mu pozvedly koutky do úsměvu.

„Máš ještě dost sil?“ zeptal se mě s úsměvem, když jsem náhle ležela na sedačce a on na mě.

„Snad ještě jo,“ šeptla jsem a on mě zase políbil. Rozepnul mi mikinu a strhl mi tričko.

„Už zas?“ šeptla jsem a on se na mě jen omluvně usmál a pak mě zas políbil. Chytla jsem ho za lem trička a začala jsem mu ho sundávat, ale on mi pomohl jedním trhnutím. Pomalu přejel k mým kalhotám, ale já ho pevně chytla za ruce.

„Tyhle mám ráda,“ šeptla jsem a on se na mě na vteřinu podíval a pak mě políbil a začal mi pomalu rozepínat kalhoty. Já jsem mezitím přejížděla prsty po jeho zádech a polibky mu oplácela, když rozepnul moje kalhoty, tak si sedl a stáhl mi je i s kalhotkami, pak se ke mně vrátil a já mu začala rozepínat jeho kalhoty, ale on mi pomohl a rychle si je sundal.

„Tyhle mám taky docela rád,“ řekl a pěkně si je složil na křeslo a já se začala smát. Usmál se a pak se ke mně zase vrátil a s úsměvem mě políbil. Jedním plynulým pohybem do mě pronikl a já ho pevně objala kolem krku a přitiskla jsem ho k sobě. Rozehrála se zase ta bezvadná souhra našich těl, dnes již potřetí. A já prostě pořád neměla dost. Toužila jsem po něm. Ale už jsem se cítila unavená. Jak jsem se blížila k vrcholu, tak únava na mě padala víc a víc, ale já se prostě oddávala souhře našich těl. Když už mě dohnal orgasmus, tak jsem vykřikla jeho jméno a pevně jsem se k němu přitiskla. Pomalu se mi zklidňoval dech.

„Bello,“ šeptl a políbil mě. Cítila jsem, jak začínám být unavená a zavírají se mi pomalu oči.

„Kruci,“ šeptl a on mě vzal do náruče.

„Co se děje?“ šeptla jsem unaveně, ale pak už jsem cítila jen měkkou postel a skoro hned jsem usnula.

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já se o tebe postarám 42: