Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já se o tebe postarám 49

23.01.2010 (10:00) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3891×

„Isabello Swanová, co se stalo s tvým autem?“ vyjel na mě táta a já věděla, že z tohohle se nevykroutím. Podívala jsem se na tátu a ten se na mě mračil. Nevěděla jsem, co mu mám říct.

„Kde máš to auto?“ vykřikl na mě a já se s prosbou v očích podívala na Emmetta a Alici, ale ty se na mě jen dívali, bez známky nějaké rady.

„Tak řekneš už něco, sakra?“ zakřičel na mě znova a já se zhluboka nadechla.

„No… Eh? Ono… Něco se… Pokazilo na motoru,“ řekla jsem nakonec, protože mě nic nenapadlo.

„Co se pokazilo? Vždyť to auto je necelý rok starý? Co se na něm tak mohlo pokazit?“ zakřičel na mě a já se podívala na mámu, která stála po jeho boku a jen se na mě omluvně dívala.

„Já nevím, prostě přestalo jezdit, tak jsem ho nechala odvézt do servisu,“ řekla jsem a čekala jsem nakrčeně na další tátův záchvat křiku, ale když nic nepřicházelo a bylo tam jen samé mračení, tak jsem se jen zhluboka nadechla.

„A proč jste vlastně, tak náhle přijeli?“ zeptala se Alice, která se snažila to nějak zachránit. Děkovně jsem se na ní usmála, když máma začala odpovídat.

„No, řekli jsme si, že by nebylo špatné vás zkontrolovat. Celý čas trávíme v New Yorku a bez vás je tam nuda,“ řekla máma a táta se na ní nesouhlasně díval. Bylo mi skoro hned jasné, jak to nejspíš je. Táta trávil moc času s nějakou milenkou, tak ho máma donutila jet sem a vytrhnou ho z toho, aspoň na pár dní.

„No, tak snad se s námi nudit nebudete,“ řekla Alice a máma se na ní usmála.

„No, já doufám, že ne. Máte hlad?“ zeptala se a Emmett hned začal přikyvovat, kdy ten neměl hlad…

„Bello, pomůžeš mi něco uvařit?“ zeptala se máma a já přikývla. Zamířila jsem s ní do kuchyně, Alice s Emmettem si pustili televizi a táta s telefonem v ruce zmizel někam před dům.

„Tak jak se tu máte?“ zeptala se máma a začala z lednice vyndávat nějaké suroviny, ani nevím na co, protože jsem jen seděla a dívala se na ni.

„Celkem fajn. Cullenovi se o nás starají jako o vlastní,“ řekla jsem a ona se na mě otočila a usmála se.

„To jsem si všimla. S Edwardem jste asi nerozluční, co?“ zeptala se a já se na ní jen celá červená usmála.

„No, tak hlavně, že se máte rádi. To je důležitý,“ řekla a pak se zase otočila ke mně zády.

„Co se doopravdy stalo s tím autem?“ zeptala se mě tiše a já zkontrolovala, jestli někde nevidím tátu, ale když nic, tak jsem se zase otočila k ní zpátky a ona už byla otočená čelem ke mně a čekala na odpověď.

„Někdo mi ho rozmlátil,“ řekla jsem tiše a ona na mě vyvalila oči.

„Co se stalo?“ dostala ze sebe po chvíli, tak jsem se zhluboka nadechla a dala se do vysvětlování.

„Víš, mami, byl tady jeden kluk, Mike Newton, syn místního šerifa, který o mě jevil zájem. Ale já jsem ho odmítala, protože jsem s Edwardem a jsem s ním šťastná, ale on prostě přes veškerá varování furt dolejzal. Edward mi shodou náhod na mé oslavě narozenin zlomil ruku a on to nějak neunesl a pár dní na to mi u školy rozmlátil auto baseballovou pálkou,“ řekla jsem a máma na mě pořád jen valila oči.

„Ježíši Bello, proč si to neřekla hned?“ zeptala se mě a já se na ní zamračila.

„Vždyť by mě táta zabil,“ řekla jsem a ona po chvíli uvažování přikývla.

„A teď už je všechno v pořádku?“ zeptala se a já po chvilce přikývla.

„Tak to je dobře. Kolik bude stát oprava toho auta?“ zeptala se mě a já radši sklopila hlavu, před její reakcí.

„Patnáct tisíc dolarů,“ šeptla jsme směrem do stolu a slyšela jsem, jak jí z ruky vypadl nůž na zem.

„Tolik?“ zeptala se tiše a já jen přikývla s pohledem stále do stolu.

„No, tak počkej, až to zjistí táta. Ten tě stoprocentně zabije,“ řekla, sebrala nůž a pak se začala věnovat vaření.

Když dodělala jídlo, tak jsme se v tichosti všichni najedli a já pak radši zapadla do svého pokoje. Vysprchovala jsem se a pak jsem dlouho seděla na posteli a dívala jsem se z okna. Nakonec jsem se po chvíli na táhla pro telefon a hned jsem vytočila číslo.

„Bello, děje se něco?“ zeptal se mě hned ustaraně do telefonu a já se musela usmát.

„Stýská se mi,“ řekla jsem jen a slyšela jsem, jak si úlevně oddychl.

„Mně se taky stýská. Až si budu jistý, že tvý rodiče spí, tak přijdu, ano?“ řekl mi a já se v tu chvíli cítila strašně sama.

„Nešlo by to dřív?“ zeptala jsem se ho, protože to opravdu nešlo vydržet.

„Miláčku, mě je to líto, ale nešlo. Nebylo by dobrý, kdyby mě tam tvý rodiče načapali,“ řekl a já cítila z jeho hlasu, že je mu to fakt líto.

„Proč jsem si na tebe tak zvykla a nemůžu bez tebe teď být?“ zeptala jsem se ho a slyšela, jak se tiše do telefonu zasmál.

„Já nevím, taky jsem si na tebe zvykl a nevím, jak ten týden, co tu budou tvý rodiče, vydržím,“ řekl a já v duchu rodiče proklínala.

„Bylo to hrozně nečekaný, ani nevím, jestli jsem ráda, že tu jsou. Sice jsem se těšila na mámu, ale táta mě hned seřval za to, že tu není moje auto a nejspíš celý večer protelefonoval s nějakou svojí milenkou,“ řekla jsem a byla jsem si tou poslední věcí naprosto jistá.

„Bello,“ šeptl do telefonu jen a já cítila, jak mu v tu chvíli začali po tvářích téct slzy, a věděla jsem, jak moc ho tady teď chci mít.

„Miluju tě,“ šeptla jsem do telefonu a otřela jsem si slzy.

„Taky tě miluju. Budu tam, co nejdřív to bude možné, ano?“ řekl mi a já nejdřív přikývla, než jsem mu do telefonu odpověděla.

„Dobrá, už aby to bylo,“ šeptla jsem a pak jsem ten telefon položila. Lehla jsem si do postele a schoulila jsem se do klubíčka a čekala. Ani ne po půl hodině, jsem se cítila už maximálně sama a začali mi téct slzy. Nevěděla jsem, co se to se mnou děje, ale šíleně moc jsem chtěla, aby tu se mnou Edward byl, ale věděla jsem, že teď to nejde. Krucinál Bello, vždyť ve škole to bez něj taky vydržíš, tak proč ne teď? Ptala jsem se v duchu sama sebe a otřela jsem si slzy. Jenže ony nešli zastavit, tak jsem vstala, zhasla v pokoji a zase si lehla zpátky do postele. Schoulila jsem se zpátky do klubíčka a přetáhla jsem si přes tělo deku. Zavřela jsem oči a nechala jsem slzy prostě téct. Ani nevím, kolik času uběhlo, jen jsem tam prostě takhle ležela.

Náhle jsem uslyšela zaklepání na okno, tak jsem otevřela oči a rychle jsem vyskočila z postele. Byl to Edward a usmíval se na mě. Rychle jsem tedy přiskočila k oknu a otevřela jsem ho.

„Bello, co se děje?“ zeptal se, jakmile vskočil dovnitř a já se k němu pevně přitiskla.

„Chyběl si mi,“ šeptla jsem jen. Cítila jsem, jak mě konejšivě hladí po vlasech a tiskne si mě k sobě.

„Už jsem tady. Jsem u tebe,“ šeptal mi a já se k němu prostě jen tiskla. Slzy se vpíjeli do jeho košile, ale on k tomu vůbec nic neřekl. Dlouho jsme tam, takhle spolu stáli a tiskli se k sobě, až se nakonec ode mě kousek odtáhl a pozvedl mi hlavu. Podívala jsem se mu do očí. Položil mi ruce na tváře a palci mi otřel slzy. Sklonil ke mně hlavu a něžně mě políbil.

„Už je to v pořádku?“ zeptal se mě a já jen lehce přikývla hlavou. Vzal mě do náruče a položil mě do postele. Rychle si vyzul boty a pak si ke mně lehnul. Přitiskla jsem se k němu a obličej mu schovala do košile. Políbil mě do vlasů a pevně mě objal.

„Šíleně si mi chyběla,“ šeptl a přitáhl si mě k sobě, co nejpevněji.

„Taky si mi chyběl,“ šeptla jsem a zvedla jsem hlavu, abych ho mohla políbit. Chvíli jsme si navzájem dívali do očí a já se cítila, jako ten nejšťastnější člověk na světě, ale nedokázala jsem příliš dlouho se mu dívat do očí, protože jsem ho prostě musela políbit. Sám to taky nevydržel a ve stejný moment, kdy jsem ho chtěla políbit, se ke mně sehnul a políbil mě. Když náš polibek skončil, tak jsem se k němu jen pevně přitiskla a usnula jsem v jeho objetí.

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já se o tebe postarám 49: