Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já se o tebe postarám 51

25.01.2010 (10:00) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3590×

Když jsme byli kousek od kanceláře školy, tak se Edward zastavil a lehce napjal. Nechápavě jsem se na něj podívala.

„Co se děje?“ zeptala jsem se ho a obezřetně se na něj podívala.

„Šerif,“ řekl a kývnul hlavou k policejnímu autu, kterého jsem si všimla až teď. Rychle jsem se na něj podívala. Cítila jsem strach, který mě naplnil, a věděla jsem, že se mi stoprocentně zračí v tváři. Položil mi rychle ruce na tváře.

„Nebudu ti lhát. Je tady kvůli Mikeovi a bude se nás vyptávat, kde jsme byli celý minulý týden a proč si v úterý zmizela ze školy,“ řekl a já si skousla spodní ret. Nedokázala jsem promluvit.

„Bello, bude to dobrý, ano?“ řekl a já lehce přikývla a trochu se uvolnila.

„Teď mě dobře poslouchej. V úterý si odjela ze školy, protože si se necítila dobře. Já jsem byl s rodinou tábořit. Ty jsi zavolala Carlisleovi, ať se na tebe podívá, tak jsme se vrátili. Carlisle tě vyšetřil a řekl, že jseš nemocná a že máš angínu. Pak jsem s tebou po zbytek týdne zůstal doma, protože se o tebe neměl, kdo postarat, jak už jsme předtím šerifovi řekli,“ řekl a já přikývla, ale pořád jsem se bála.

„Edwarde, ale co když…“ Začala jsem, ale on mě polibkem umlčel.

„Řekl jsem, že všechno bude v pořádku. Co se tedy stalo minulý týden?“ zeptal se mě a já zavřela oči a zhluboka se nadechla. Zase jsem je otevřela a podívala se na něj.

„Bylo mi špatně, tak jsem jela domů a zavolala jsem Carlisleovi, který spolu s tebou hned přijel a vyšetřil mě. Zjistil, že mám angínu, tak jsem zůstala celý týden doma, brala antibiotika a za tvojí pomoci se léčila,“ řekla jsem a on s úsměvem přikývl.

„Dobrá, tak pojď. Už začínají být netrpělivý,“ řekl, položil mi ruku zase kolem pasu a šli jsme do kanceláře.

Když jsme vešli, tak tam byla jen ředitelova sekretářka, která nás hned poslala do ředitelny. Vešli jsme tedy dovnitř a uvnitř byl Emmett, šerif a ředitel. Emmett seděl na židli u ředitelova stolu.

„Konečně jste tady,“ řekl ředitel, když se podíval na mě a Edwarda.

„Tady šerif Newton vyšetřuje vraždu svého syna,“ pokračoval ředitel a kývnul hlavou směrem k šerifovi.

„Vraždu?“ zeptal se překvapeně Edward a já jen otevřela pusu. Nebylo to překvapením, ale úžasem, nad tím jak se dostal k nám.

„Ano, pane Cullene, vraždu. Našlo se jeho tělo,“ řekl mu šerif a pak se od něj hned odvrátil a díval se z okna.

„Chci požádat slečnu Swanovou, aby tady zůstala a vy pánové, počkejte v kanceláři,“ řekl šerif, ale přitom se pořád díval z okna a vypadalo to, že nemluví k nám. Podívala jsem se na Edwarda, který jen přikývl, a pak s Emmettem odešli z ředitelny. Zůstala jsem tedy v ředitelně jen já, ředitel a šerif. Šerif se otočil a sedl si do ředitelova křesla, ten si za něj stoupl a stejně jako já čekal, co se bude dít dál.

„Posaďte se, slečno,“ řekl šerif a pokynul rukou k židli před sebou. Tak jsem se beze slova posadila a čekala, co se bude dít. Šerif odněkud vytáhl magnetofon a nějakou složku. Položil to před sebe na stůl a magnetofon pustil, tak aby začal nahrávat.

„Takže slečno Swanová, předpokládám, že jste znala Michaela Newtona?“ zeptal se mě šerif.

„Ano, znala,“ řekla jsem a cítila jsem, jak se mi začaly třást ruce, tak jsem si je schovala do klína.

„Jaký byl vztah mezi vámi? Byli jste přátele, nebo nepřátelé?“ zeptal se mě a já moc dobře věděla, že on ví, jaký byl vztah mezi námi.

„Spíš jsme byli nepřátelé, protože jsem ho odmítala a to se mu nelíbilo,“ řekla jsem a šerif ke mně zaujatě zvedl hlavu a začal si mě prohlížet.

„Co tím myslíte, že jste ho odmítala?“ zeptal se a naklonil hlavu na stranu. Sklopila jsem zrak a zhluboka jsem se nadechla.

„No, prostě… Eh… On o mě jevil zájem, ale já ho odmítala, protože jsem již přítele měla,“ pokusila jsem se nějak vysvětlit. Ředitel vypadal, jako když je duchem nepřítomný a šerif mě zase pozoroval s přehnaným zájmem.

„Kdo byl v té době vaším přítelem?“ zeptal se mě.

„Edward Cullen,“ odpověděla jsem s klidem.

„Od pana ředitele jsem se dozvěděl, že jste minulé úterý, šestnáctého září, během první vyučovací hodiny opustila třídu a dokonce i školu. Kam jste zmizela?“ zeptal se mě a já si rychle v hlavě přehrála Edwardova slova.

„Necítila jsem se dobře, tak jsem odjela domů,“ odpověděla jsem.

„A proč jste nenavštívila školní ošetřovnu, nebo nemocnici?“ zeptal se.

„Protože jsem chtěla být ošetřena doktorem Cullenem, kterému jsem samozřejmě hned zavolala,“ řekla jsem.

„Kde byl v té době doktor Cullen? Pokud vím, tak v nemocnici to nebylo a měl dovolenou,“ řekl šerif a já tušila, že se mě snaží na něčem nachytat, ale držela jsem se pevně dohodnutého alibi od Edwarda.

„Doktor Cullen byl stanovat se svou rodinou, jezdí stanovat pokaždé, když je hezké počasí,“ řekla jsem a čekala jsem na další šerifovu otázku, který se teď začal probírat složkou.

„Takže doktor za vámi přijel a vyšetřil vás, jaká byla diagnóza?“ zeptal se.

„Byla to jen angína. S doktorem přijel i jeho syn, který tam zůstal se mnou a staral se o mě,“ řekla jsem.

„Tím synem myslíte vašeho přítele Edwarda?“ zeptal se.

„Ano,“ odpověděla jsem jednoduše.

„A co jste dělala v noci z úterý na středu?“ zeptal se mě a já začala na oko přemýšlet.

„Pravděpodobně jsem spala, jelikož jsem se opravdu necítila dobře, ale párkrát za noc jsem se probudila, protože jsem zvracela,“ řekla jsem.

„Takže si jste jistá, že tam s vámi byl i Edward Cullen?“ zeptal se a já přesně věděla, kam tím mířil.

„Ano, jsem si tím jistá, protože mi pokaždé držel vlasy,“ řekla jsem a už jen při té představě, že by se to stalo, jsem se začervenala.

„Víte, on je hrozně pečovatelský. Nehnul se ode mě ani na krok,“ dodala jsem.

„Dobře, takže o tomhle nic nevíte?“ zeptal se a hodil přede mě nějaké fotky.

„Jsou to fotky Michaela Newtona, poté co jsme našli jeho tělo,“ řekl a já vzala první fotku do ruky a byla na ní jen ruka, která byla odtržená od těla. V tu chvíli se mi začal zvedat žaludek, další fotka byla druhá ruka a poslední fotka bylo bezvládné tělo Mikea, které bylo prolezlé červy. Má ruka vystřelila k mým ústům a šerif mi podával papírový pytlík. Hned jsem si ho vzala a začala jsem do něj zvracet. Nezvracela jsem dlouho, protože jsem toho ke snídani, zas tak moc neměla.

Když jsem se vyzvracela, tak jsem pytlík vyhodila do koše, protože mě nic jiného nenapadlo. Ředitel okamžitě otevřel okno a šerif mi podával nějaké bonbóny.

„Vezměte si to. Bude vám potom líp. Dostáváme to v márnici,“ řekl a já si ho od něj vzala a hned si ho strčila do pusy. Byl mentolový, takže ta pachuť, kterou jsem měla v puse, byla hned pryč.

„Tak zeptám se ještě jednou. Víte něco o těch fotkách?“ zeptal se a já se podívala na stůl, ale ty fotky už byli pryč.

„Ne, nevím,“ odpověděla jsem chraptivě. Ruce se mi šíleně třásli a cítila jsem, jak je mi hrozné horko, tak jsem ze sebe svlékla mikinu.

„No, budu vás muset požádat, ať neopouštíte stát Washington. Můžete jít, ale počkejte ještě v kanceláři,“ řekl a já s rozklepanýma nohama pomalu vstala a zamířila ke dveřím.

„Pošlete sem svého bratra,“ řekl a já už v tu chvíli otevírala dveře a vcházela do kanceláře sekretářky ředitele školy. Edward s Emmettem ke mně hned přiskočili a pomohli mi sednout si na lavici, která tu byla.

„Pane Swane, pojďte prosím dál,“ ozvalo se z ředitelny a Emmett hned šel dovnitř. Edward si mě k sobě hned konejšivě přitáhl a položil mi ruku na tvář, která mě příjemně chladila. Podívala jsem se ke stolu sekretářky, ale ta tam nebyla.

„Už je to dobrý,“ šeptl a políbil mě na čelo. Pevně si mě k sobě přitiskl a já si položila hlavu na jeho rameno. Asi po pěti minutách jsem se dokázala plně vzpamatovat, abych dokázala komunikovat. Zvedla jsem hlavu a podívala se Edwardovi do očí. Viděla jsem v nich starost a možná i bolest, ale tím jsem si nebyla jistá.

„Co bude dál?“ zeptala jsem se ho tiše a on mě pohladil po tváři.

„To vyřešíme až potom. Teď mi řekni, jak ti je?“ zeptal se mě a já se zhluboka nadechla.

„Už je to dobrý, ale jak jsem uviděla ty fotky, tak jsem to prostě nezvládla,“ šeptla jsem a on mě znovu pohladil po tváři.

„Je mi to líto,“ řekl a ruku mi podstrčil pod kolena a posadil si mě na klín tak, že jsem seděla bokem k němu.

„Věřím, že si to všechno viděl v jejich hlavách, takže mi řekni, co si myslel, když jsem vypovídala?“ zeptala jsem se ho tiše a on se na mě chvíli díval, než odpověděl.

„Věřil ti, ale chce si ještě tu tvou verzi ověřit u Carlislea, takže jsem mu už volal. Emmettovi jsem všechno vysvětlil, tak by to snad mělo být v pořádku,“ řekl a já si prostě jen položila hlavu na jeho rameno.

„Ředitel uvažuje o tom, že by tě omluvil po zbytek dne a že omluví i mě, abych tě odvezl domů,“ šeptl mi a já se trochu usmála.

„No, když to udělá, tak doufám, že mě nepovezeš domů,“ šeptla jsem a slyšela jsem jeho tichý smích.

„A co by ti udělalo radost?“ zeptal se mě tiše a já chvilku přemýšlela. Potom zvracení už jsem se cítila líp a začínala jsem mít hlad.

„Co takhle nějaké jídlo?“ navrhla jsem tiše a on nad tím chvilku uvažoval, nebo poslouchal, co se děje vevnitř.

„Dobře,“ šeptl a stočil hlavu, tak aby mě políbil na čelo. Zavřela jsem oči a jen jsem čekala, co se bude dít dál. Hlavou mi běhala spousta myšlenek, kolem toho co se bude dít dál. V duchu jsem se modlila, aby se na nic nepřišlo a Cullenovi tady zůstali. Vzpomněla jsem si, že Jasper říkal, že by nejspíš museli odjet, ale to jsem já nechtěla. Mohla jsem za to já. Ještě štěstí, že tu není Jasper, aby Edward hned věděl, co se mi asi tak honí hlavou. Musela jsem se nad tím usmát, ani nevím proč, ale prostě jsem musela. Teď jsem byla nad míru spokojená s tím, že Edward neslyší moje myšlenky. Náhle jsem před očima viděla to Mikeovo tělo, tak jsem zas rychle otevřela oči. Bylo to zvláštní, ale pocit na zvracení nepřicházel, spíš jsem proti tomu byla nějak otupělá. Bylo mi to jedno, důležitý pro mě bylo, že je tu Edward teď se mnou. Lehce jsem se zatřásla, protože mi začala být zima a ani jsem na sobě neměla tu mikinu.

„Vezmi si tu mikinu,“ řekl a podal mi jí. Narovnala jsem se a oblékla si jí na sebe. V tu chvíli se otevřeli dveře od ředitelny, tak mě Edward opatrně postavil a sám si taky stoupnul. Okamžitě mi položil ruku kolem pasu a hned na to vyšel Emmett.

„Pane Cullene, pojďte dál,“ řekl šerif a Edward mě lehce políbil na tvář, než zamířil do ředitelny. Emmett ke mně rychle došel a položil mi ruku kolem ramen a donutil mě si zase sednout.

„Tak co?“ zeptala jsem se ho a on se na mě na chvilku zamračil a pak se začal smát.

„Co je Emmette?“ zeptala jsem se a on se pořád smál. Když se konečně trochu zklidnil, tak mi odpověděl.

„No, tak takový smrad jsem ještě necítil. Jak se ti podařilo hodit takovou šavli? Jako já vím, že ty fotky byli hnusný, ale ta tvoje šavle. To prostě nejde nic jiného, než se smát,“ řekl a pořád se přitrouble usmíval.

„Ne každý má tak silný žaludek jako ty,“ šeptla jsem tiše a on mě lehce praštil do ramene.

„No tak, ségra. Vždyť víš, že to myslím jen ze srandy. Představ si jakou šavli by tam hodila Alice,“ řekl a začal se zase smát.

„Emmette, jseš nechutnej,“ řekla jsem a on náhle vstal.

„Snad jsem tě neurazila,“ řekla jsem a trochu se na něj zazubila.

„Ty a urazit mě? Neblázni. Jen se musím vrátit zpátky na hodinu. Ani nevím, co teď mám,“ řekl, sehnul se pro svou tašku a hodil si jí přes rameno.

„Jak to, že ty máš jít zpátky a já tady musím sedět?“ zeptala jsem se ho.

„Máš prý počkat na Edu. Uvidíme se teda až někdy potom,“ řekl a pak odešel pryč. Ještě dlouho jsem tam seděla sama a tak nějak jsem si v hlavě přehrávala celý ten rozhovor se šerifem.

Asi po půl hodině se otevřeli dveře a vykoukl z nich ředitel.

„Isabello, pojďte prosím zpátky dovnitř. Šerif s vámi chce ještě něco probrat,“ řekl ředitel, tak jsem vstala a šla jsem dovnitř. Edward hned vstal ze židle a pustil mě sednout. Lehce jsem se na něj usmála a pak jsem si sedla a podívala se na šerifa, který seděl hned naproti mně, a čekala jsem, co se bude dít.

„Mám pro vás ještě jednu otázku,“ řekl šerif a já cítila, jak se mi zase začaly třást ruce. Edward mi v ten moment položil ruce na ramena a lehce je stiskl.

„Jakou?“ zeptal se Edward a šerif k němu střelil pohledem, ale pak se upřeně podíval do mých očí.

„Budete nám k dispozici ohledně vyšetřování? Usoudil jsem, že nejspíš budu potřebovat, jen vás dva,“ řekl a celou dobu se mi při tom upřeně díval do očí.

„Určitě,“ odpověděl Edward, ale šerif se pořád díval do mých očí, tak jsem přikývla hlavou.

„No, budeme o tom všem muset informovat vaše rodiče a nejspíš vám ještě přijde domů předvolání na stanici, kde budete ještě jednou vypovídat. Tak to je všechno, teď už můžete jít,“ řekl šerif a otočil se směrem k řediteli. Ředitel rychle skočil pohledem k nám a pak se zadíval z okna.

„Máte pro zbytek dne volna a teď už běžte,“ řekl a já jsem vstala. Edward mi dal ruku kolem pasu a odvedl mě ven z ředitelny. V kanceláři vzal naše tašky a pak jsme rychle vypadli ven.

„Táta mě zabije,“ řekla jsem jakmile jsme nastoupili do auta.

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já se o tebe postarám 51: