Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já se o tebe postarám 56

30.01.2010 (07:00) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3834×

„Isabello Marie Swanová!“ ozval se křik mého otce z prostředka obýváku a já se automaticky přikrčila. Nikdy jsem nebyla ráda, když na mě někdo křičel, sice u otce už jsem si zvykla, ale pořád to ještě nebylo ono. Edward mi položil ruku kolem ramen a začal mi třít ruku.

„Ano, tati?“ špitla jsem tiše a rozhlédla se po celém obýváku. Emmett s Alicí seděli na sedačce a Alice se celá krčila, zatímco Emmett se tvářil naprosto nepřítomně. Máma stála hned za otcem a jen měla pohled sklopený směrem k zemi.

„Patnáct tisíc dolarů v čudu? A k tomu všemu tady byla před půl hodinou policie, že máš jít na výslech? Co se to tady k sakru s tebou stalo? Nikdy s tebou nebyly problémy a teď tohle? Kdyby Emmett, tak to pochopím, ale zrovna ty?“ křičel na mě a já se pořád jen krčila. Takže už tady byli i policajti? Proto dělá takový divadlo? A co tím myslel, že jsem se změnila? Vždyť já jsem pořád stejná.

„Ty peníze byly na to auto,“ řekla jsem a zvedla jsem pohled od podlahy směrem k němu. V obličeji byl rudý vzteky, a když mluvil, tak kolem sebe určitě prskal. Jen si tak říkám, jak je možné, že ti policajti tu byli tak rychle? Ale zase možná, když jde o syna samotného šéfa, tak se to nejspíš snaží vyřešit co nejrychleji.

„A co ty policajti? Co to má znamenat? Prý jde o nějakou vraždu? Co ty máš společnýho s nějak vraždou? Isabello, nechceš mi už laskavě vysvětlit, co se to tady děje?“ říkal mi už jen se zvýšeným hlasem a trochu klidněji, nejspíš chtěl opravdu přijít na to, co se stalo. Jenže já mu to nechtěla říkat, nechtěla jsem se o tom s ním bavit. Prostě jsem jen sklopila zrak k podlaze a snažila se propadnout do horoucích pekel, náhle se ale ozval Edwardův klidný hlas.

„Pane Swane, nebude vám vadit, když to všechno vysvětlím já?“ zeptal se Edward a já se na něj obezřetně podívala, ale on se na mě jen usmál a dál mi třel ruku. Otočila jsem pohled ke svému otci, který ho se zájmem pozoroval.

„Hm zajímalo by mě, jaký s tím máš spojení, Cullene,“ řekl táta a Edward stáhl ruku z mé ruky.

„Myslím si, že by bylo vhodné, abychom se na to posadili a probrali to v klidu,“ řekl Edward a já cítila, jak uvážlivě volí slova, nejspíš podle tátových myšlenek. Pozorovala jsem tátův obličej a naprosto minimálně jsem teď vnímala přítomnost někoho jiného, než otce, který si pohledem měřil mého přítele.

„Pojďte do jídelny. Ty, Bella a René,“ dodal naše jména, když se Emmett začal zvedat. Emmettovi se to samozřejmě nelíbilo, protože se hned ozval.

„Proč nemůžeme jít taky? Vždyť už jsem skoro dospělý? Tak se snad dokážu chovat ne?“ vyjel Emmett hnedka na tátu a Alice se pořád jen krčila po jeho boku. Podívala jsem se na ní a pořádně si ji prohlédla. Všimla jsem si, že jí po tvářích tečou slzy a já vůbec nevěděla, co se děje. Podívala jsem se rychle na Edwarda, který si všiml mého pohledu a hned se ke mně sklonil a začal vysvětlovat.

„Má strach z toho, co se bude dít. Bojí se o tebe a bojí se o Jaspera, ale nějak nevím proč by se o něj měla bát,“ šeptl rychle a skoro neslyšně do ucha. Otec se otočil na Emmetta a jedním jediným pohledem ho umlčel a zavrtal zpátky do sedačky.

„Pojďte,“ řekl táta, položil mámě ruku kolem pasu a zatáhl ji do jídelny. Edward mě chytl za ruku a povzbudivě se na mě usmál. Ale já se nějak neměla do chůze. Nevěděla jsem, co mu chce říct. Co chce vysvětlovat? Nejspíš má nějakou výmluvu. Edward se na mě pořád díval a povzbudivě se usmíval.

„Neboj, všechno bude v pohodě,“ šeptl a políbil mě na čelo. Pomalu jsem přikývla a pak jsme šli do jídelny. Emmett s Alicí pořád seděli na sedačce a jen nás pozorovali. Došli jsme do jídelny a máma s tátou už seděli u stolu a pozorovali nás, když jsme si sedali naproti nim. Když jsme si sedli, tak nastalo ticho. Edward mě pod stolem chytil za ruku a kreslil mi na ni různý obrazce.

„Tak spusť,“ vyzval nakonec táta Edwarda a on se na židli trochu narovnal a druhou ruku si položil na stůl.

„No, nějak teď nevím, kde začít, ale vezmeme to nějak od začátku,“ řekl Edward a podíval se na mé rodiče.

„To budeš laskavý,“ řekl ironicky otec a já i máma jsme po něm střelily pohledem, ale on to nějak nevnímal a upřel svůj pohled na Edwarda.

„Vlastně všechno to začalo, když jsem začal chodit s vaší dcerou. Jenže na naší škole vždycky byl kluk, který měl potřebu dostat každou holku, která jen překročila práh naší školy,“ začal Edward a otec se do toho hned vložil.

„A co ten s tím jako? Vždyť to je na školách úplně normální,“ řekl otec a já se na něj okamžitě zamračila.

„A to je právě ono. On s tím má společného ze všeho nejvíc. Dorážel na Bellu a ta si to samozřejmě nenechala líbit a pokaždé ho odmítla, jenže to se mu nelíbilo. Začalo to pár výhružkami, pokračovalo přes jeho zlomenou ruku na Belliných narozeninách a pokračovalo přes to, že Belle na školním parkovišti rozmlátil auto, za jehož opravu jste právě teď zaplatili patnáct tisíc dolarů,“ pokračoval ve vyprávění Edward a já na něj vytřeštila oči. On se rozhodl jim všechno říct? To si snad ze mě dělá srandu ne?

„Takže mi chceš říct, že tenhle ten parchant, rozmlátil auto mojí dcerušce a že já za to musel zaplatit patnáct tisíc dolarů? Jen mi řekni jeho adresu a já si to s ním vyřídím,“ řekl táta a začal se zvedat ze židle, ale máma ho pevně chytla za ruku a stáhla ho zase zpátky na židli. Nejspíš usoudila, že vyprávění ještě nekončí. Podívala jsem se na Edwarda, ale ten se na mě jen pousmál a pevněji mi stiskl ruku.

„No, asi nějak tak. Jenže Bella si to nedala líbit a vrhla se na jeho auto se stejnou vervou jako on na to její,“ řekl Edward a táta se v ten moment začal smát.

„Doufám, že si mu to pořádně ukázala. To je moje holčička, taková jaká ji znám z Kanady,“ řeklo táta a zářivě se na mě usmíval. Já jsem jen lehce pozvedla koutky do úšklebku a tátův úsměv v tu chvíli hned pohasl.

„Co se stalo? Předpokládám, že jemu se to rozhodně nelíbilo,“ řekl táta a Edward zase hned spustil.

„To si pište, že ne. Druhý den jsem se necítil dobře a zůstal jsem doma, takže Bella musela jet do školy beze mě. Pokud vím, tak mi říkala, že během jedné hodiny si jí zavolali do ředitelny, takže s nějakým spolužákem tam zamířila, jenže jakmile prý opustili budovu, tak tam ten parchant stál s připravenou dodávkou. Svázali jí ruce a narvali ji tam. Nic jsme nevěděli, dokud Alice s Emmettem nepřijeli ze školy k domu mých rodičů a neřekli, že se Bella ztratila a že ji nikdo neviděl,“ říkal Edward a máma si položila ruku před pusu. Já jsem radši sklopila hlavu a pozorovala desku stolu.

„Pro Krista pána, holčičko, proč si nám nic neřekla? Co se stalo? Co ti udělali?“ ptal se mě táta a já prostě jen měla sklopenou hlavu a dívala se na stůl. Nedokázala jsem mluvit. Edward mě naprosto ohromil tím, že všechno řekl. Že tu mému otci s naprostým klidem vyprávěl, co se mi stalo, jak je to jen možné? Proč mu to vůbec říkal? Vždyť oni hned půjdou na policii a všechno tam vyklopí a oni se pak budou muset odstěhovat? Začali mi téct slzy po tvářích a já je nedokázala zastavit, ačkoliv jsem se snažila, ale prostě jsem nechtěla, aby mě Edward musel opustit. Nechtěla jsem to…

„Snažili jsme se jí celý den najít, ale prostě jsme to nedokázali, až mi nakonec přišla SMSka s adresou v Seattlu. Hned jsem tam jel a tam jsem ji našel. Seděla v rohu jednopokojového bytu schoulená do klubíčka a prostě jen brečela. Okamžitě jsem ji vzal odtamtud pryč. Nikdy jsem nezjistil, kdo mi to napsal, ale asi za dva dny našli mrtvolu toho kluka, který ji unesl a který ji dělal ty návrhy,“ zakončil to Edward a v ten moment nastalo ticho. Za chvilku jsem slyšela zašoupání židle a kroky. Hlavu jsem pořád měla sklopenou a dívala se na desku stolu. Nedokázala jsem se na nikoho podívat. Byla jsem naštvaná na Edwarda, za to že jim to řekl a na rodiče jsem se nedokázala podívat, protože jsem nechtěla vidět jejich výraz. Edward mi náhle pod stolem pustil ruku a hned na to mě něčí ruce vytáhly na nohy a pevně mě objaly. Pláč se projevil naplno a já začala vzlykat.

„Holčičko, proč si nám nic neřekla?“ šeptl mi táta do ucha a já mu zabořila obličej do ramene a prostě jsem jen vzlykala. Tímhle jedním objetím mi projevil nejvíc lásky a starosti za posledních… No, vlastně za celý můj život.

„Pššt, holčičko. Jsem u tebe. Jsme tu s tebou. Nikdo už ti neublíží, o to se postarám. Slibuju,“ šeptal mi táta do ucha a pevně mě objímal a já prostě jen brečela. Nezmohla jsem se na nic jiného, než prostě jen brečet. Na zádech jsem ucítila teplé ruce, takže jsem předpokládala, že je to máma. Ale já prostě jen tak dál brečela. Měla jsem zavřené oči a cítila jsem se náhle hrozně unavená, ani nevím proč. Nejspíš pod tou tíhou toho pláče, nebo já nevím. Tohle se mi nikdy nestalo, ale já brečela a cítila jsem, jak usínám. Můj pláč už se natolik zklidnil, že už mi prostě jen tiše tekly slzy, ale nohy mě pomalu přestaly poslouchat a já se pomalu začala sesouvat směrem k zemi.

„Je unavená, začíná spát,“ slyšela jsem tátův hlas a cítila jsem, jak mě bere do náručí.

„Kruci, je nějaká těžká,“ slyšela jsem tátova slova a cítila jak se mnou zakymácel.

„Dejte mi jí. Já jí odnesu,“ slyšela jsem Edwardův hlas a ucítila jeho studené ruce, okamžitě jsem se automaticky přetočila a chytla se pevně rukama kolem jeho krku.

„Nejspíš, nemám na výběr,“ slyšela jsem tátův rezignovaný hlas a pak už jsem jen ucítila svou postel.

Edwadův pohled:

Položil jsem Bellu do její postele a silou jsem jí musel odpáčit ruce z mého krku. Její rodiče stáli hned za mnou a já jen mohl poslouchat jejich myšlenky, protože se ani nepohnuli. Myslím si, že i sochy by jim mohly závidět, protože opravdu stáli v naprostém klidu a ani o kousek se nepohnuli.

Jak jsme to mohli dovolit? Neměli jsme je tady nechávat samotný. Ach můj Bože, jak se tohle mohlo jenom stát? Proč jsem mu věřila, když říkal, že to zvládnou? Vyčítala si v myšlenkách její matka a já sám, ani nevěděl, co si o tom mám myslet. Kdyby tu byli, tak bych se s Bellou vídal, jen ve škole a Bůh ví, jak by to potom mezi námi bylo, tak jak je.

Kdyby se mi ten hajzl dostal pod ruce, tak bych ho okamžitě zabil. Není se čemu divit, že je ten parchant mrtvej. Kdyby se mi jen dostal pod ruku o nějakou chvíli dřív, tak bych ho okamžitě zabil. Jak jsem to vůbec mohl dovolit? Jak mohl někdo mé holčičce tolik ublížit? Ve svých myšlenkách se proklínal její otec a já jsem nevěděl, co mu mám říct. Když jsem konečně odpáčil Belliny ruce z mého krku a z mé košile, tak jsem se k nim otočil čelem.

„Můžeme si ještě promluvit?“ zeptal se mě její otec a já bez jakéhokoliv zaváhání přikývl. Zamířil jsem tedy za jejími rodiči po schodech do obýváku.

Co se to krucinál stalo s Bellou? Co se děje? Ptal se mě v duchu Emmett, ale já se na něj prostě jen podíval a lehce zavrtěl hlavou, abych mu dal najevo, že teď není vhodná chvíle.

Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne… Opakovala si Alice pořád dokola. Obličej měla složený v dlaních a ruce měla zapřený o kolena. Došel jsem s jejími rodiči zpátky do jídelny a její otec ukázal na židli, abych si sedl.

„Jsme ti moc vděční, za to všechno co si pro ni udělal. Já nevím, jestli se ti můžeme nějak odvděčit…“ Začal jeho otec, ale já ho rychle utnul, nechtěl jsem, aby to sem mířilo.

„To je v pořádku. Já ji miluju a udělal bych pro ni klidně i mnohem víc. Jen si budu vyčítat, že jsem tomu všemu nějak nedokázal zabránit,“ řekl jsem a její matka se na mě usmála a položila mi mateřsky ruku na rameno.

„Ty si chlapče, nemáš co vyčítat. Spíš já bych se měl omluvit, že jsem se nedokázal postarat o vlastní dceru a nechal jsem jí tu v takovém nebezpečí. Jen pořád nevím, proč nám nikdo z dětí nic neřekl, ale nejspíš se to nikdy nedozvím. Jen jsem se tě chtěl ještě na něco zeptat. Co jste řekli na policii? Řekli jste jim vůbec něco o tom, co se stalo?“ zeptal se mě a já moc dobře věděl, proč se mě ptá. Rozhodl se, že nás podpoří naprosto ve všem, jen aby Bella byla šťastná, a aby už se netrápila.

„Bella o tom nechce mluvit, takže policie o tom, co se jí stalo, nic neví. Tvrdíme, že byla nemocná a že já jsem tu byl s ní, protože se o ní neměl, kdo postarat,“ řekl jsem a on přikývl.

„No, nebudu říkat, že s tím souhlasím, ale všechno jen pro dobro mojí holčičky. A jestli se zjistí, kdo toho parchanta zabil, tak za ním půjdu a ještě mu s poděkováním potřesu rukou,“ řekl a já se musel usmát. V ten moment se, ale ozvala její matka, kterou jsem vnímal naprosto minimálně.

„Myslím si, že teď bude nejlepší, když půjdeš za ní nahoru. Řekla bych, že jsi jí mnohem větší oporou než my dva,“ řekla smutně a já se na ní podíval a začal jí konečně věnovat pozornost.

„No, jestli by vám to nevadilo, tak bych tu rád počkal, než se vzbudí,“ řekl jsem jí a ona se na mě usmála.

„Ale Edwarde, to klidně může být až ráno a nevím, jestli tě tu můžeme takhle držet. Přeci jen máte zítra školu a tvý rodiče by tě určitě taky chtěli mít doma,“ řekla mi, ale já se na ní prostě jen usmál. Matka každým coulem, to je jasný. V myšlenkách si ale přála, abych tu zůstal pro Bellino dobro. Skoro mi to připadalo, jako by tušila, že tu jsem každou noc.

„Mně to nevadí. Rád bych byl u ní, až se vzbudí a rodiče to určitě pochopí. Od tebe doby, co se stal ten incident, tak jsem s ní trávil veškerý svůj čas, takže už si zvykli,“ vysvětlil jsem jí a ona tedy s úsměvem přikývla.

„Tak běž, a kdyby jsi něco potřeboval, tak se rozhodně neostýchej a řekni si o to,“ řekla, ale to už jsem vstával a rychle mířil za Bellou do jejího pokoje. Spala a mírně se sebou házela, když jsem tam přišel. Pravděpodobně měla nějakou noční můru. Zul jsem si boty a lehl si vedle ní a přitáhl si ji na hruď. V ten moment se hned uklidnila a jen si spokojeně oddechla. Musel jsem se nad tím usmát a se svým andělem v náručí jsem usnul, jak zabitej. Dnešek byl pro ni hodně náročný a jen při vzpomínce toho, jak jsem musel převyprávět celý příběh, toho všeho, co se stalo, jsem měl chuť něco rozmlátit. Ale s ní jsem byl v naprostém klidu.

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já se o tebe postarám 56: