Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já se o tebe postarám 57

31.01.2010 (10:00) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3903×

Pohled René Swanové:

„Tak běž, a kdyby jsi něco potřeboval, tak se rozhodně neostýchej a řekni si o to,“ řekla jsem, ale to už Edward rychle vstal a zmizel pryč. Podívala jsem se na Charlieho a byla jsem naprosto zdrcená.

„Jak jsme to mohli dopustit?“ zeptala jsem se ho a on se na mě otočil a věnoval mi zoufalý pohled.

„Já nevím, nevím, jak se to mohlo všechno stát. Nemám nejmenší ponětí, jak někdo mohl naší holčičce tak ublížit a nikdo z našich dětí nám nic neřekl,“ odpověděl mi a mě bylo jasné, kam tím míří, ale musela jsem mu ještě něco říct, než půjdeme za Alicí a Emmettem. Vzala jsem ho za ruku a zastavila ho, protože už odcházel do obýváku.

„Dokud se to nevyřeší a nebudu si stoprocentně jistá, že je všechno v pořádku, tak o tom rozvodu nepadne ani slovo. Řekneme jim to později,“ řekla jsem mu tiše a on po chvilce přikývl.

„Dobře, ani slovo,“ odpověděl mi stejně tiše. Pustila jsem jeho ruku a pak už jsme jen zamířili do obýváku, kde Alice ležela schoulená na sedačce a Emmett přecházel nervózně po místnosti.

„Co se stalo? Co je s Bellou?“ vyjel hned na nás, když nás zbystřil a Charlie se na něj okamžitě zamračil.

„Sedni si,“ řekl mu klidně, ale Emmett nebyl stejného názoru, jako on.

„To si teda nesednu! Děláte si ze mě srandu ne? Co se stalo? Proč my nic nevíme? Proč s námi nemluvíte? Co se sakra stalo?“ křičel Emmett na Charlieho a já se ho snažila pohledem uklidnit, ale nepomáhalo to.

„Tak dost Emmette!“ vykřikl Charlie a Emmett se zastavil a podíval se na svého otce.

„Promiň tati,“ řekl tiše a sedl si vedle Alice, která se trochu narovnala. Charlie si stoupl před televizi, takže tedy stál přímo před sedačkou. Já jsem si sedla do křesla a čekala, co se bude dít. Nevěděla jsem co má Charlie v plánu dělat.

„Proč jste nám neřekli, co se stalo Belle?“ zeptal se jich tiše a Emmett v překvapení otevřel pusu a Alice k němu zvedla pohled. Viděla jsem její uplakané oči a nevěděla jsem, co se stalo. Ublížil jí snad někdo? To snad někdo ublížil i mé druhé dceři?

„Nás… Nás ani nenapadlo vám o tom říkat,“ šeptla tiše Alice a Charlie se na ní šokovaně díval.

„Vždyť jsme vaši rodičové, tak proč jste nám to neřekli? Proč vás to ani nenapadlo?“ ptal se jich a tentokrát se už konečně probral Emmett a začal mluvit.

„Protože vy jste měli vždycky dost vlastních problémů, tak jsme to prostě vyřešili sami a za pomoci Cullenových. Co si myslíš? Že pokaždé, když bude nějaký problém, tak za vámi vždycky přiběhneme a budeme vás prosit, abyste se vrátili? Ale prosím tě, uvažuj trochu ne? Vybrali jsme si to sami a byli jsme rádi, za to že tu jsme a nemusíme vás poslouchat, jak se hádáte a jak máma pokaždé brečí, když jedeš za nějakou tou svojí děvkou. To jste si mysleli, že to nevíme? Mysleli jste si, že jsme tak slepí? Že před námi dokážete všechno utajit?“ vyjel na něj Emmett a už zase stál na nohou a naštvaně si Charlieho měřil. Vztek z něho přímo sršel.

„Emmette, zlato…“ Začala jsem a chtěla jsem ho nějak uklidnit, ale on se na mě otočil.

„Žádný zlato, nic takovýho! Mysleli jste si, že jsme hluší a slepí?“ zeptal se mě, ale trochu mírněji než Charlieho. Musela jsem uznat, že má pravdu. Co jsme si asi mysleli? Ale jak toho mohli tolik vědět? Myslela jsem si, že jsem spoustu toho pláče dokázala před nima skrýt, ale to jsem se asi mýlila.

„Takhle s námi mluvit nebudeš!“ řekl Charlie a výhružně na něj ukázal prstem.

„Ale budu! Tohle už se nedá vydržet! Ty jsi takový idiot, že to ani není možný!“ vykřikl Emmett, směrem k Charliemu a ten už se neudržel, a než jsem stihla cokoliv udělat, nebo říct, tak Emmetta praštil. Jenže Emmett si to nenechal líbit a hned se na něj vrhnul.

„Emmette! Ne!“ vykřikla jsem a vyskočila hned na nohy. Oba dva spadli na zem a Emmett mlátil do Charlieho, který se jen bránil tak, že si dal ruce před obličej a podařilo se mu vykrýt většinu jeho ran. Pokoušela jsem se Emmetta od Charlieho odstrčit, ale nešlo to. Tu jeho rozložitou postavu se mi odstrčit nepodařilo. Alice hned stála u nich a snažila se Emmetta uklidnit.

„Emmette, dost. Prosím,“ říkala mu a zase brečela, jakmile zaslechl její vzlyk, tak přestal Charlieho mlátit a podíval se na to, co dělá. Pak se podíval na mě a na Alici a hned na to vyskočil na nohy a objal jí. Charlie se pomalu zvedl do sedu a otíral si palcem ret, který mu krvácel, ale to nebylo jediné jeho bolestivé místo, k tomu mu tekla krev z nosu a měl napuchlé pravé oko. Z toho bude stoprocentně monokl.

„Musím jít,“ řekl Emmett, pohladil Alici po vlasech a pak si vzal klíče od auta a odešel do garáže. Chtěla jsem ho zastavit, ale nezmohla jsem se ani na slovo. Pak už jsem jen slyšela, jak šílenou rychlostí odsud odjíždí auto.

„Kam jede?“ zeptala jsem se tiše Alice, protože já jsem neměla ani nejmenší ponětí, kam tady jezdí se odreagovat. Ve Vancouveru jsem si dřív bývala stoprocentně jistá, kam jezdili, ale tady jsem to neznala.

„Nejspíš jede za Rosalií,“ odpověděla mi a pak sklouzla pohledem na svého otce, který začínal pomalu vstávat.

„Charlie…“ Řekla jsem, ale on se na mě ani nepodíval, vstal a zamířil do kuchyně.

„Mami, já…“ Začala Alice, ale já jen zakroutila hlavou. Sedla si přede mě na zem a pevně mě objala a já jí taky.

„To je dobrý Alice, omlouvám se za všechno, co jste si kvůli nám vytrpěli. Proč jste ale nic neřekli?“ zeptala jsem se jí a ona se ode mě trochu vzdálila a podívala se na mě.

„Nechtěli jsme vám to dělat složitější. A co se týče toho rozvodu, tak si to ještě promyslete,“ šeptla mi a já se na ní vyjeveně začala dívat.

„Jak o tom víš?“ zeptala jsem se jí. A ona se mi dlouze podívala do očí.

„To je jedno. Prostě si to ještě promyslete, teď na to není nejvhodnější doba,“ řekla mi, políbila mě na tvář a pak vstala.

„Dobrou noc,“ řekla mi a rychle vyběhla schody. Pomalu jsem se sebrala z podlahy a zamířila za Charliem do kuchyně. Seděl u baru na stoličce a v ruce držel skleničku s whisky a s ledem. Došla jsem k lednici, šáhla do mrazáku a vyndala jsem z ní led, který jsem zabalila do utěrky a podala jsem mu to, aby si to přiložil na to oko, ale on nic neudělal. Tak jsem si tedy sedla vedle něj a donutila ho, aby se otočil čelem ke mně a přiložila jsem mu tu utěrku na to napuchlé pravé oko.

„Au,“ sykl a zamračil se na mě, ale já na to nedbala a přiložila mu to znova na to oko. Po chvíli si to ode mě převzal a držel si to sám.

„Díky,“ řekl mi a já se na něj jen pousmála.

„Dojdu se podívat nahoru,“ řekla jsem a zamířila k Belle do pokoje, když jsem vešla, tak se mi naskytl úžasný pohled. Bella spala v Edwardově náručí, který byl úplně tuhý. Hrozně moc jim to spolu slušelo a já si říkala, jak to, že se nepřišel podívat, co se dole děje za bordel. Jen jsem se nad tím pousmála a pak jsem zase tiše zavřela a vrátila se dolů za Charliem. Pořád seděl u toho baru a měl u oka přiloženou utěrku s ledem.

„Jak to tam vypadá?“ zeptal se mě, když jsem prošla kolem něj směrem k lednici.

„Oba dva spí,“ řekla jsem mu, otevřela lednici a nakonec jsem našla červené víno, které jsem si posledně přivezla. Vyndala jsem ho ven a nalila si sklenku. Sedla jsem si vedle něj a v tichosti jsme seděli a popíjeli. Hlavou jsem si promítala celý ten večer, všechno co se stalo, od momentu, kdy Bella přijela domů.

Kolem druhé hodiny ráno jsme slyšeli přijíždět auto. Asi pět minut na to vešel Emmett do kuchyně. Charlie se hned postavil na nohy a odložil utěrku na bar, stejně tam už žádný led nebyl.

„Eh… tati… já…“ Začal Emmett, ale Charlie ho zarazil.

„To je v pořádku synu, zasloužil jsem si to,“ řekl Charlie pro mě naprosto překvapivá slova. Emmett na něj chvíli vyjeveně zíral, než něco řekl.

„Já se omlouvám za to, co jsem udělal, co jsem řekl,“ vypravil ze sebe, ale Charlie k němu přišel a pevně ho objal.

„To je v pořádku synu,“ řekl mu Charlie a poplácal ho po zádech. Já jsem jen seděla a dojatě se na ně dívala. Možná to s tou naší rodinou nebude zas tak hrozný. Možná má Alice pravdu, asi bychom si měli ten rozvod ještě nějak promyslet.

„Ale musím uznat, že máš teda pěknou ránu,“ řekl Charlie a usmál se na něj, ale Emmett sklonil hlavu a klekl si přede mnou na zem.

„Mami, hrozně moc se omlouvám, za to co jsem řekl. Nechtěl jsem ti nějak ublížit,“ začal říkat a já se musela začít smát. Nechápavě zvedl hlavu a podíval se na mě.

„Prosím tě, někdo nás konečně musel probrat a je fajn, že si to byl ty. Škoda jen, že to bylo touhle cestou, ale teď už upaluj nahoru do postele, nebo ještě dostaneš zaracha a rozmyslím si to s tím tvým pozdním příjezdem domů,“ řekla jsem a on hned vyskočil na nohy, políbil mě na tvář a pak rychlostí blesku utíkal do svého pokoje. Podívala jsem se s úsměvem na Charlieho a i on se usmíval. Poslední dobou jsem u něj žádný úsměv neviděla.

„Možná… Eh… Jak začít?“ zeptal se mě a já se na něj nechápavě podívala. Nevěděla jsem, co mi chce říct.

„Možná bychom to všechno ještě měli probrat,“ řekl a já pomalu přikývla. Povídali jsme si spolu až do rána. Slíbil mi, že ukončí všechny svoje vedlejší vztahy a že to ještě naposledy zkusíme dát dohromady. Že si teď vezme v práci měsíční dovolenou a že se bude hlavně věnovat rodině a mě. Asi kolem sedmé hodiny ráno jsme už konečně zalezli do naší ložnice, kde jsem usnula v objetí svého manžela, kterému dám poslední šanci zachránit náš vztah.

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já se o tebe postarám 57: