Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já se o tebe postarám 59

20.02.2010 (20:45) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3727×

Wow, my se stěhujeme. Konečně najdu nějaký nový kočky. Sice je Vancouver velký, ale už mě to tady nebaví… Tak to byly moje první myšlenky, které mi proběhly hlavou, když jsem se dozvěděl, že se budeme stěhovat. To jsem, ale ještě nevěděl, co mě čeká za město a hlavně za budoucnost. Jednou z mála pro mě důležitých věcí bylo, že se zbavím matky, která je každý večer ubrečen, a zbavím se otce, který si jako ženatý muž snaží užívat stejně jako já. Ale Bože už, vždyť je ženatý a má tři děti, na který to má dopad. Mohl by se aspoň trochu chovat jako dospělý chlap, jenže to on nedokáže, když tu není tak se snažím mámě aspoň trochu pomoc, ale co já, její syn, asi tak zmůžu. Ale vraťme se zpátky k tomu procesu stěhování.

Vítám tě Forks. Buď mým domovem, doufám, že máš spoustu koček, se kterými se budu moc seznámit. Já vím, jsem pako, ale který blbec by měl v duchu takový proslov k zapadákovu jako je Forks. Aspoň, že tu nebudou rodiče a doufám, že tu nebudou zas nějaký úplný ošklivky. Třeba taková Jenny, která mi pomohla se parádně rozloučit s Vancouverem, nebyla k zahození. Možná bych jí mohl někdy zavolat, jestli se nestaví na návštěvu, ale nejdřív jsem to slíbil klukům.

Když už jsem u těch kluků, tak Mark mě nedávno pěkně naštval. Nejdřív jsem musel překousnout, že si začal s Bellou, mojí malou sestřičkou, ale říkal jsem si, že je to skvělý kluk a že není zas tak špatný. Jenže to jsem se teda pořádně zmýlil. Ten hajzl jedna mizerná, mi tvrdil, jak je moje malá sestřička úžasná, jak jí miluje a jak by jí nikdy neublížil. Už jen protože jsem její bratr a zabil bych ho. Věřil jsem mu do chvíle, než jsem seděl v našem domě ve Vancouveru na sedačce u televize a Bella přišla domů s napuchlýma očima a tvářemi od slz.

„Bello? Co se stalo? Kdo ti co udělal?“ zeptal jsem se jí hned a ona přešla ke mně a sedla si vedle mě na sedačku. Objal jsem jí kolem ramen a střídavě jsem pozoroval baseball v televizi a Bellu, která mě objímala kolem pasu, choulila se mi v náručí a brečela mi do trička. Když baseball skončil, tak se zavrtěla a zvedla ke mně hlavu.

„Tak co se děje?“ zeptal jsem se jí a otřel jí slzy z tváří.

„Na to se zeptej Marka,“ odpověděla mi a já na ní chvíli vyjeveně zíral. Cože? Marka? Vždyť se ale ptám jí.

„Proč bych se měl zeptat Marka?“ zeptal jsem se jí a ona mě pevněji objala a začala znova brečet. Začali mě napadat různé scénáře toho, co se mohlo stát. Uznejme, že má fantazie je docela rozmanitá, takže jsem si představil Marka, který se proměnil v Drákulu a řekl jí, že jí chce vysát krev. Musel jsem se nad tím pousmát, blbost, upíři neexistují. Emmette Swane, okamžitě se prober, tvé sestřičce se něco stalo.

„Jemu se něco stalo? Nebo jste se snad rozešli?“ začal jsem jí pokládat otázky a ona mu na tu druhou pomalu přikývla.

„Ublížil ti?“ položil jsem jí další otázku a napjatě jsem čekal na její reakci. Když po chvilce přikývla, tak jsem pevně sevřel ruce do pěstí a snažil se uklidnit. Už jsem to zvládl tolikrát před otcem, tak to zvládnu i před Bellou. Právě proto jsem i začal chodit do posilovny. Potřeboval jsem se vždycky někde vybít a odreagovat a v té posilovně to bylo pokaždé nejlepší. Udělal jsem vždy něco pro sebe a doma jsem byl potom v pohodě.

„Jak ti ublížil?“ zeptal jsem se při svém znovu nalezeném klidu. Zhluboka jsem oddechoval a čekal, co mi řekne. Už v ten moment mi bylo jasné, že ho zabiju. Nikdo nebude ubližovat mojí malé sestřičce. Asi po třech minutách napjatého čekání, mi konečně odpověděla.

„Podvedl mě s Miou,“ vykukla ze sebe a já na ní vytřeštil oči.

„S Miou? Vždyť to je ta tvoje kámoška, nebo snad ne?“ zeptal jsem se jí překvapeně, protože jsem tomu nechtěl uvěřit. Říkal, že by jí nikdy neublížil a teď se ještě vyspí s její nejlepší kamarádkou? TO je divný, jestli to ale udělal, tak je mrtvý muž. Bella mi přikývla a s dalším návalem slz mě pevně objala a prostě jen brečela. Po deseti minutách se to zklidnilo a už to byl jen tichý proud slz. Stisk jejích rukou povolil a já usoudil, že usnula. Rychle jsem zkontroloval její obličej a ujistil se, že má zavřené oči. Vytáhl jsem z kapsy telefon a hned všem klukům z party poslal zprávu, jen tak mimochodem byl mezi nimi i Mark.

Za hodinu se sejdem na obvyklém miste!

Napsal jsem jim a ještě chvilku čekal, než Bella pořádně zabrala. Pak jsem jí vzal do náruče a odnesl jí do jejího pokoje. Položil jsem jí do postele, a když jsem procházel kolem Alicina pokoje, tak jsem u ní zaklepal, rychle jí vysvětlil situaci a požádal jí, aby se o Bellu postarala. Okamžitě souhlasila a já se rychle oblékl ve svém pokoji a beze slova zmizel z domu. Nasedl jsem do auta a odjel k našemu oblíbenému baru, kde už na mě všichni čekali. Moc dobře věděli, že za hodinu znamená, okamžitě všichni přijeďte. Rychle jsem obhlédnul situaci a Mark stál schovaný za Alexem. Všichni se na mě nechápavě dívali, ale já měl oči jen pro Marka. Rychle jsem přešel k němu, odstrčil Alexe stranou a narazil Marka na zeď.

„Co si jako myslíš, že si to udělal?“ zeptal jsem se ho nadšeně a jednou rukou ho držel pod krkem.

„Kámo, já za to nemůžu. Prostě to přišlo samo a já to nedokázal zastavit,“ řekl, ale to už jsem se neudržel a pěkně mu jednu napálil do obličeje. Kluci stáli a vyjeveně se na nás dívali. Uvolnil jsem své sevření pod jeho krkem a on se sesunul podél zdi k zemi, jenže já se prostě nedokázal udržet a začal do něj kopat. Nedokázal jsem se prostě zastavit. Všechen ten vztek, který jsem měl na něj, za to že jí ublížil, vztek který jsem měl na otce a všechno to okolo mě prostě tak neuvěřitelně náhle dohnalo a já se prostě nedokázal zastavit. Až kluci mě od něho museli odtáhnout.

„Drž se od ní dál! Už nikdy tě nechci mít na očích! Je ti to jasné? Ještě jednou se u ní ukážeš v okruhu dvaceti kilometrů a já tě zabiju! A nikdy ti nepomůže!“ křičel jsem na něj a ukazoval na něj prstem, když se začal pomalu sbírat ze země.

„Jsem v pohodě!“ zařval jsem na kluky a ti mě hned pustili. Otočil jsem se k nim zády a nasedl jsem do auta. Chvíli jsem tam seděl a snažil se zhluboka dýchat a zase se uklidnit. Když jsem se dostatečně uklidnil, tak jsem jel pryč. Ani jsem nevěděl kam. Dojel jsem k nějakému lesu, vystoupil jsem, strčil ruce do kapes a začal se tam procházet a provětrat si hlavu. Ty vole, co jsem to udělal? Vždyť já jsem jednu natáhl svému nejlepšímu kámošovi, který ublížil mé sestře. To je to hlavní. Ten hajzl jí ublížil.

V té době jsem si myslel, že to nikdy nerozdýchám, nechápal jsem, jak jsem to mohl dovolit, ale prostě jsem to dovolil. Slíbil jsem si ten večer, že nikdy nedovolím, aby jí někdo další ublížil, protože za tohle jsem z části mohl i já. S Markem jsme se pak nějakou zvláštní cestou usmířili, ale já mu to nikdy nezapomenu. Chápu, že každý se někdy musí spálit, ale u Belly to stačilo jednou a tím to končí. Já se o ní postarám, když to můj otec nedokáže.

Přestěhovali jsme se tedy do Forks a já se modlil za den, kdy rodiče vypadnou, protože to s nimi stálo opravdu za nic. Dokonce, jsem byl i s Alicí a Bellou nakupovat a to je co říct. Ten jejich zájem o hadříky mě nějak moc nezajímá, ale všechno je lepší, než tvrdnout s rodiči doma a pozorovat, jak otec vyřizuje „pracovní telefony“, všichni víme, komu volá, a pozorovat mámu, jak dělá, že to nevidí a že o ničem neví. Prostě všechno je lepší, než oni dva v jedné místnosti. Jakmile rodiče vypadli, tak jsem s holkama vypadl do jednoho baru, kde se měla sejít skoro celá škola. Našel jsem na netu, jak se o tom bavili na nějakém fóru, tak jsem usoudil, že prostě musím zavítat a podívat se, co je tu za kočky.

Jakmile jsme přijeli do baru, tak jsem se hned začal rozhlížet kolem a hledat nějakou slečnu, která by se o mě postarala a ukázala mi místní krásy, ale v tom mě zaujala nějaké dlouhovlasá blondýnka, která se svíjela v rytmu hudby na parketu. Byla naprosto nádherná, dokonce jsem i uvažoval, jestli to nemůže být anděl. Byla úžasná už jen od pohledu, že by byla i svolná a ukázala mi to tady? S touhle představou jsem za tou kráskou zamířil na parket. Ze zadu jsem k ní přišel a položil jí ruce na boky a pokusil jsem se jí přitáhnout k sobě, ale nějakým zvláštním způsobem se mi to nepovedlo, ale aspoň to zapůsobila natolik, aby se otočila a podívala se na mě.

„Pěkné,“ gestikulovali její rty po té, co si mě celého prohlédla, a já si připadal, jak na trní. Co to má krucinál být? Vždyť takhle jsem si nikdy před holkou nepřipadal. Čekal jsem na její rozsudek a cítil jsem, že záporná odpověď by pro mě byla zkázou celého světa.

„Emmett,“ vykřikl jsem na ní a natáhl k ní ruku a ona se na mě usmála a já měl pocit, jako kdybych byl v nebi a ona byla mým andělem. Stiskla mou ruku a já pocítil chlad její kůže, který mě, ale ještě víc rozpálil.

„Rosalie,“ představila se a já si jí představil v ten moment ve vaně a kolem ní jen samé růže. Co to má být? Jsem snad nějaký pošahaný romantik?

„Okouzlující jméno, stejně jako jeho majitelka,“ pronesl jsem tu nejotřepanější balící techniku a ona se na mě usmála. No jo, to vždycky zabere. Pořád mě držela za ruku a náhle mě za ní začala někam pevně táhnout. Ani jsem se nijak nebránil, ať si mě tenhle anděl odtáhne, kam chce. Jaký anděl zase? Je to prostě jen pořádná kost, kterou jsem ještě neviděl. Snažil jsem se přesvědčit sám sebe a zbavit se dojmu, že by to mohlo být něco víc, než jen povyražení. Jsem přece zvyklý, že se po mně každá vrhá, tak tohle nebude žádná změna. Odtáhla mě do rohu parketu a zrovna začali hrát pomalou písničku. Přitáhl jsem si jí k sobě a užíval si ten úžasný pocit jejího těla natisknutého na mé. Vrtěli jsme se spolu do rytmu hudby a já si jí začal pořádně prohlížet.

Její dlouhé blonďaté vlasy jí lehce zvlněné padaly skoro až do poloviny zad. Dívala se na mě svýma zlatýma očima, které dokonale podtrhovaly barvu jejích vlasů. Na obličeji jí trůnili dokonale rudé a plné rty, které jako by si sami říkali o přitisknutí na mé rty. Dále tu byla její úžasná postava. Dokonalá ňadra, která si to trůnila pod jejím krkem, útlý pás a nohy dlouhé až do nebe. Dokonalejší ženu jsem ještě nikdy neviděl. Kde jaká modelka, by se oproti ní mohla jít zahrabat.

Když jsem jí celou zhodnotil, vrátil jsem se zase pohledem k jejím rtům a k jejím očím. Všiml jsem si, že mě taky s neskrývaným zájmem pozoruje a hodnotí, a když tento proces ukončila, tak se jí na rtech usídlil úsměv bohyně. Už jsem nedokázal víc odolávat a začal jsem se pomalu přibližovat k jejím rtům, ale pravděpodobně jsem byl až příliš pomalý, protože než jsem se k nim dostal, tak se ona vrhla na mě. Naše rty se o sebe začaly otírat a naše jazyky proplétat v pravidelném rytmu, který spíš udávala ona, než já. Na to jsem nebyl zvyklý, ale zase se mi líbí její odhodlání. Pomalu jsem jí natlačil ke zdi, o kterou jsem jí opřel, a natiskl se na její tělo. Tiskli jsme se k sobě, nebo spíš lépe řečeno, ten anděl si mě držel u sebe a nechtěl mě pustit. Báječná chvíle, když vím, že někdo tak dokonalý po mě touží, jako já po něm. Jenže tahle dokonalá chvíle nemohla trvat věčně. Vibrování mého telefonu v kapse bylo tak vtíravé, že jsem prostě musel už nějak reagovat. Vytáhl jsem telefon z kapsy a dotyčný to zrovna položil. Měl jsem nutkání ten telefon zase schovat, ale to prostě nešlo. Musela jsem se podívat, kdo mě neustále otravuje. Rosalie zaregistrovala moje šátrání v kapse, tak se ode mě trochu odtáhla a naštvaně se na mě podívala. Laškovně jsem na ní mrknul a podíval se na tu plejádu sedmi nepřijatých hovorů.

„Promiň kotě, ale budu muset jít,“ řekl jsem, když jsem zjistil, že ta záplava je od mámy. Kruci, nejspíš nás už chtěla zkontrolovat a já jí nebral telefon… Hups, tak to bude asi dlouhá přednáška…

„Zrovna mě to tady začalo pořádně bavit,“ řekla a přitáhla si mě zase k sobě a něžně mě políbila.

„uvidíme se zítra. Předpokládám, že chodíš na Forkskou střední?“ otázal jsem se radši a ona s úsměvem přikývla.

„Buď tam brzo. Nerada čekám,“ upozornila mě a já jí ještě jednou lehce políbil, než jsem odešel za Alicí a za Bellou.

Tak takhle jsem se seznámil s někým úžasným v tom malém zapadákově jako je Forks. V té době jsem ani při nejmenším netušil, že toho někoho budu tak bezmezně milovat, tak jako teď. Druhý den, když jsem přijel do školy, tak jsem ráno rychle proběhl přijímací kanceláří a pak šel čekat na parkoviště, ani ne tři vteřiny potom, co jsem tam stál tak ta kráska přijela. Hned si to ke mně namířila a lehce mě políbila. Uzlíček štěstí se ve mně tetelil a já byl spokojený, že někdo tak nádherný políbil právě mě. Ona opravdu byla anděl. Ale pryč od toho vzpomínáte aspoň nějak matně, co se mi stalo první den ve škole? Jestli ne, tak já vám to trochu připomenu.

Poslední hodinu před obědem jsem měl Španělštinu. Všechno v naprosté pohodě, když zazvonilo, tak jsem si to rovnou zamířil ze třídy, přes parkoviště do jídelny za Rose, ale ten den jsem se na to jídlo nikdy nedostal. Na parkovišti jsem potkal Newtona. Znáte ho, takový pořízek, který si myslel jaký je master.

„Hele Swan, ještě jsme si nepopovídali,“ zakřičel na mě přes půlku parkoviště, tak jsem se zastavil a otočil jeho směrem.

„Potřebuješ něco?“ zeptal jsem se celkem normálním hlasem. Proč si hned dělat nepřátele první den? Tenhle korbič se mi už od pohledu nelíbil. Byl hrozná korba, ale přitom i takový mladý tintítko… Prostě blázen, co začal chodit moc brzo do posilovny, jen aby si zmenšil sův mozek a získal předstíraný respekt, prostě idiot.

„Jen jsem si chtěl popovídat o tvých sestrách,“ řekl, když ke mně došel. Jen jsem se na něj nechápavě podíval.

„No víš, obě to jsou kočky, tak se chci zeptat, která je lepší. Přemýšlel jsem o tý menší, mohla by být celkem obratná, ale pak když jsem uviděl, Isabellu… Isabella… Dokonalé jméno… Říkal jsem si, že bych si s ní trochu pohrál, však to znáš ne? Kámo,“ řekl a já chvíli jen stál a vyjeveně se na něj díval, než mi plně došly jeho slova. V tu chvíli jsem nedbal na lidi, kteří tu přihlíželi, a prostě se na něj vrhnul. Kruci, měl celkem sílu. No, nebudu vám tu vyprávět, jak probíhala celá ta rvačka, ale konec byl nejlepší. Přiběhla Bella, která mě donutila se zastavit a podívat se na ní. Díval jsem se jí do očí a nějakým zvláštním způsobem jsem vycítil, jak ten hajzl zase míří k nám, když jsem vycítil jeho přítomnost, až nebezpečně blízko, tak jsem se rychle otočil a jednu mu vrazil. Nějak jsem neodhadl sílu a on už ležel na zemi. Jo, pak vlastně následoval ten nepříjemný rozhovor u ředitele, pokud si dobře vzpomínám, ale nic jsem mu tam neřekl. Jakmile jsem měl chvíli klidu, tak jsem vytáhl telefon a volal Markovi.

„Emeette? Brácha, co je, to už se ti stýská?“ zeptal se mě hned do telefonu, když to zvedl a já se musel zasmát.

„No, že by zrovna po obě se mi stýskalo potom našem posledním incidentu,“ připomněl jsem mu a můj úsměv při té vzpomínce zamrzl.

„Hele Emme, víš, že mě to fakt mrzí, však jsem…“ začal, ale já ho hnedka utnul. Nechtěl jsem už poslouchat ty jeho výmluvy. Prostě už mě to nebavilo poslouchat a celkem jsem se přes to i přenesl. Bella se s tím srovnala a já jsem usoudil, že už mě nebaví být naštvaný. Hlavně že ona to zvládla.

„Mlč už, nechci to poslouchat znova a znova. Potřebuju se nějak zabavit a zavzpomínat na starý časy,“ řekl jsem mu a on se hned zasmál.

„Jasně, tak mi přiletíme. Stačí, když řekneš, do jakýho zapadákova to máme letět, vyzvedneš nás na letišti a může potom jít hned pařit,“ řekl, tak jsem mu hned řekl, kam mají letět.

Přiletěli za dva dny. Vyzvedl jsem je na letišti a prostě jsme si jen pořád užívali, chodili jsme o barech a zkoušel jsem to i na nějaký holky, ale prostě to nešlo… Pořád jsem měl v hlavě toho úžasnýho anděla. Nemohl jsem se jí zbavit, každou holku jsem s ní musel srovnávat, ale žádná jí nesahala ani po kotníky. Když kluci odjeli, tak jsem se jí zase začal plně věnovat. Chyběla mi její přítomnost, když jsem jí u sebe neměl pořád a teď už jsem to prostě potřeboval. Potřeboval jsem další dávku její společnosti, byl jsem jak feťák, který je na ní zavislý. Potřebuju prostě svýho pořádnýho čouda.

Druhý den potom, co kluci odjeli, jsem přijel brzy ráno do školy a opřel se o svůj dokonalý jeep. Rozhlížel jsem se po parkovišti a čekal, až přijede. Jakmile se objevila u školy, tak jsem hned zamířil za ní. Zastavila se na místě a se zájmem mě pozorovala.

„Ahoj kotě,“ pozdravil jsem jí a ona se na mě zamračila.

„Takže teď jsem kotě? Ještě když si tu měl ty svoje povedený kamarádíčky, tak si toho moc neřekl a většinou si vždycky pospíchal jen za tou svou bandičkou kamarádíčků,“ vyjela hned na mě a já chvíli vyjeveně zíral. Měla pravdu, moc jsem se jí nevěnoval a snažil se rozptýlit s kluky. Jenže, ale já to potřeboval a teď jsem potřeboval být jen s ní, prostě feťák.

„Ale no tak. Kotě, nebuď zlá,“ zkusil jsem, ale ona se na mě zamračila ještě víc a pak odešla. Kruci, tak dnešek mě bude stát hodně přesvědčování. Ale všechno zabralo. Po třech hodinách ustavičného hučení a omlouvání se jí, to zabralo a ona mi odpustila. Pozval jsem jí na večer k nám, ale večeři odmítla.

S úsměvem jsem jí pozoroval, když přišla do mého pokoje a se zájmem si to tu prohlížela.

„Měl si tu už někoho od té doby, co jste se přistěhovali?“ zeptala se a já si to náhle uvědomil. Nikdo tu za celou dobu nebyl a nikdo nebyl ani v domě. S jiskřičkami v očích se na mě podívala, když jsem záporně zakroutil hlavou.

„Tak to bychom toho měli hned využít,“ šeptla, rychle přešla ke mně a vrhla se na mě. A když říkám vrhla, tak tím doopravdy myslím vrhla. Ani nevím, jak se to stalo, ale rychle mě přišpendlila k posteli. Obkročmo si na mě sedla, vlasy si přehodila přes jedno rameno, aby jí nezacláněli, sklonila se k mým rtům a začala se o ně něžně a zároveň dravě otírat. Já vím, je to zvláštní, ale bylo tomu tak. Zvedl jsem se s ní i do sedu a začal na jejích zádech hledat zapínání šatů, ale nějak mi to trvalo, protože se na mě netrpělivě zavrtěla a můj malý – velký kamarád se hned hlásil o slovo. Blízkost jejího klína byla pro mě i pro něj velice znatelná a já náhle nahmatal zapínání a rychle jí je rozepnul. Ani nevím, jak rychle se všechno ostatní seběhlo, cítil jsem jen ohromnou touhu a náhle jsem ležel na posteli, ona obkročmo na mě a s přivřenýma očima na mě dosedla. Zřetelně jsem zasténal, hlavně když se začala na mě pohybovat. Nezadržitelně jsem se začal blížit k vyvrcholení a ona též. Strhl jsem jí pod sebe, tak abych nerozpojil naše těla, a pro změnu jsem začal udávat tempo já. Naše těla se proplétala ve vášnivém tanci a rty nám splývaly v jedny, až jsme spolu nakonec došli až ke hvězdám… Hm… Zvláštní, takhle jsem nikdy neuvažoval, ale s ní to bylo prostě jiné, všechno do sebe tak dokonale zapadalo.

Tak to byla naše první noc a rozhodně byla jednou z mnoha, ale na tu první se prostě nikdy nezapomíná, teda ne první jako první, ale první, no však chápete ne? Bylo to dokonalé do okamžiku, než jsme byli pozvaní ke Cullenovým na večeři. Jen jsme si tak poklidně stáli po jídle v obýváku a Carlisle nám oznámil, že jsou upíři. Začal jsem se hned smát, to byl totiž dokonalý vtip, opravdu k nezaplacení, jenže když jsem se podíval na ty jejich vážný tváře, tak jsem že to myslí vážně. Jenže Bella náhle utekla a tak se spustil humbuk. Edward se jen zhroutil na schody a Rose se na mě smutně dívala. Postavil jsem se pomalu na nohy a přešel k ní.

„Měl by si utíkat,“ šeptla, když jsem došel k ní a pohladil jí lehce po tváři.

„Ale kotě, před takovým kusem, jako jseš ty, se neutíká. To bych musel být opravdový blázen,“ řekl jsem a ona mi věnovala jeden ze svých oslnivých úsměvů, kterým nešlo odolávat, a já jí musel políbit. Jenže pak jsem se vydal na hon, který znamenal hledání Belly. Musel jsem jí najít je to moje mladší sestřička a teď mě potřebovala. Našel jsem jí k ráno, když si to prostě jen, tak vykračovala podél silnice. Zastavil jsem a ona ke mně nastoupila. Měla naprosto strhaný obličej, jak jí hlavou běhali všechny ty myšlenky a byla na ní vidět ohromná známka nevyspalosti. Potřebovala si odpočinout, vyspat se a nějakou podporu, ale to já jí dát nemohl. Ano, mohl jsem jí podpírat, když šla do schodů, ale ona potřebovala podporu v jiném směru.

Tak i tohle jsme zvládli, Bella se z toho vzpamatovala, je to silná holka. Já a Alice jsme to brali jako úplnou normálnost. Prostě jsou upíři, no tak co, aspoň bude nějaká zábava. Všechno jsme zvládali v pohodě až na ty pitomé excese Newtona. Nevím proč, ale Bella prostě ufoním způsobem přitahuje smůlu a problémy a zvlášť tady ve Forks. Jako ve své nejhorší noční můře vzpomínám, jak jsme zjistili, že Bellu unesli. Cítil jsem ohromnou bezmoc a zodpovědnost za to, že jsem se o ní nepostaral o tu malou holčičku, která mě potřebovala. Pořád si to doteď vyčítám, že jsem z ní neměl spustit oči. Rosie mi pořád říkala, že jsem za to nemohl, ani Edward, ani nikdo jiný, že to prostě nešlo změnit. Newton byl prostě takový, jaký byl a s tím už prostě nikdo z nás nic neudělá. Dobře budu jim věřit. Nic jiného mi nejspíš nezbývá, ale stejně mě vždycky při té vzpomínce píchne u srdce. Jenže tohle bylo k nezadržení, začalo se to na mě hromadit jedno za druhým. Rodiče se vrátili.

Otec hned seřval Bellu za rozbité auto, pak jí seřval za peníze, které se museli za opravu auta zaplatit, prostě to šlo jedno za druhým. Křičel na ni a já nedokázal vydržet ten pohled na ní, jak jí ničí, kdyby jen věděl, co všechno se stalo. Jenže on se to dozvěděl. Ano, pamatujete si ten večer, jak mu to Edward vysvětlil? Teda sice poupraveně, ale však víte, ne? Jenže pak jsem uviděl, jak Edward vynáší Bellu v náručí do schodů a já se o ní začal bát. Začal jsem se bát o Alici a věřte tomu nebo ne, ale bál jsem se v ten moment i o sebe. Co se to jako děje? To nás chce otec všechny dohnat k šílenství? Jen jsem tam seděl na sedačce, Alice se mi choulila v náručí, a já napjatě čekal co přijde. Nakonec tedy rodiče přišli a stoupli si před nás.

„Co se stalo? Co je s Bellou?“ vyjela jsem hned na mě, protože jsem měl potřebu vědět, co se s ní stalo.

„Sedni si,“ řekl mi klidně otec, ale já neměl v plánu si sedat a jako poslušný synáček ho poslouchat na slovo. To teda ne. Já tu nejsem jen pro srandu králíkům, jen proto, abych zastupoval jeho místo a poslouchal máminy vzlyky, když je pryč a pomáhal Alici a Bella, když on to nedokáže, tak to teda ne. Nikdo takový jako on mi nebude rozkazovat.

„To si teda nesednu! Děláte si ze mě srandu ne? Co se stalo? Proč my nic nevíme? Proč s námi nemluvíte? Co se sakra stalo?“ křičel jsem na něj, protože už jsem se prostě nedokázal udržet, až moc dlouho jsem v sobě všechno dusil a teď to prostě muselo jít ven. Máma se mě snažila pohledem uklidnit, ale ona je taky pěkný pokrytec, protože ona nám taky nic neřekla. Neřekla nám nic o tom, proč jsou tady, prostě nic.

„Tak dost Emmette!“ vykřikl na mě a já se náhle zastavil na místě. On na mě zakřičel. Čelist mi spadla až někam ke kolenům a já překvapivě poslechl.

„Promiň tati,“ omluvil jsem se tiše a sedl si vedle Alice, která se trochu narovnala. Otec si před nás stoupl, matka si sedla do křesla a já z Alicí jsme čekali, co z něj vypadne.

„Proč jste nám neřekli, co se stalo Belle?“ zeptal se nás a já zase v překvapení otevřel pusu a Alice k němu jen zvedla pohled. Takže on mu to Edík opravdu řekl, převyprávěl mu to, řekl mu, co se stalo s Bellou, no ty kanče.

„Nás… Nás ani nenapadlo vám o tom říkat,“ šeptla tiše Alice a otec se na ní šokovaně díval a já rychle sklapl pusu, abych nevypadal, jak neandrtálec.

„Vždyť jsme vaši rodičové, tak proč jste nám to neřekli? Proč vás to ani nenapadlo?“ ptal se nás a to mě dokázalo dokonale probrat. To snad nemyslí vážně ne? On si říká rodič? To nemůže být pravda, zrovna takový vůl, jako je on si zrovna bude říkat rodič. On, takový vůl, tak to teda ne.

„Protože vy jste měli vždycky dost vlastních problémů, tak jsme to prostě vyřešili sami a za pomoci Cullenových. Co si myslíš? Že pokaždé, když bude nějaký problém, tak za vámi vždycky přiběhneme a budeme vás prosti, abyste se vrátili? Ale prosím tě, uvažuj trochu ne? Vybrali jsme si to sami a byli jsme rádi, za to že tu jsme a nemusíme vás poslouchat, jak se hádáte a jak máma pokaždé brečí, když jedeš za nějakou tou svojí děvkou. To jste si mysleli, že to nevíme? Mysli jste si, že jsme tak slepý? Že před náma dokážete všechno utajit?“ vyjel jsem na něj a už zase jsem stál na nohou a naštvaně si otce měřil pohledem. Vztek ze mě přímo sršel, ale z vás by to nešlo takovým proudem?

„Emmette, zlato…“ začala máma, chtěla mě uklidnit, ale to mě ještě mnohem víc nabudilo.

„Žádný zlato, nic takovýho! Mysleli jste si, že jsme hluší a slepí?“ zeptal jsem se jí, a snažil jsem se kvůli ní aspoň trochu uklidnit. Ona přece nemohla, že náš otec je takový vůl.

„Takhle s námi mluvit nebudeš!“ řekl otec a výhružně vztyčil prst.

„Ale budu! Tohle už se nedá vydržet! Ty jsi takový idiot, že to ani není možný!“ vykřikl jsem směrem k němu. Už jsem se prostě nedokázal udržet, ale on evidentně taky ne. Než stihl kdokoliv co udělat, tak mě praštil. Ano, můj vlastní otec mě praštil, jenže to já si nenechám líbit a hned jsem se na něj vrhnul. Všechen ten vztek a bolest za ty roky musela jít ven. Musel jsem to ze sebe dostat a teď to prostě bylo nejideálnější a já už se prostě nedokázal zastavit.

„Emmette! Ne!“ vykřikla máma, jenže mě nedokázala zastavit. Povalil jsem otce na zem a hlava nehlava jsem se do něj pořádně obul. Pokoušela se mě od otce odstrčit, ale nešlo jí to. Hned na to se u nás objevila Alice a snažila se mě uklidnit.

„Emmette, dost. Prosím,“ říkala a zase brečela, jakmile jsem zaslechl její vzlyk, tak jsem přestal. Pak jsem se podíval na mámu a na Alici a hned na to jsem vyskočil na nohy a objal Alici. Kruci, co jsem to udělal? Já jsem zmlátil vlastního otce před zrakem své matky a svého dvojčete a nedokázal jsem se zastavit, prostě to nešlo. Podíval sejm se rychle na otce, který se mezitím sebral ze země a otřel si hřbetem ruky krvácející ret. Co jsem to udělal?

„Musím jít,“ řekl jsem, konejšivě pohladil Alici po vlasech a pak jsem si vzal klíče od auta a odešel jsem do garáže. Nastartoval jsem auto a jel prč. Vůbec jsem nevěděl kam jedu. Neměl jsem žádný cíl, takže pro mě bylo překvapením, když jsem se zastavil před domem Cullenových. Rosalie hned vyběhla z domu a stála u mého auta. Otevřel jsem dveře, vystoupil a pevně jsem ji objal.

„Zlato, co se stalo?“ zeptala se mě tiše, ale já jen zakroutil hlavou a pořád ji jen pevně objímal. Dříve jsem se bál, že bych ji mohl rozmačkat, ale když jsem zjistil, že je upír a že bych jí nikdy nedokázal fyzicky ublížit, tak jsem se trochu víc odvázal.

„Tak co se stalo?“ zeptala se mě znovu, když jsme leželi u ní v pokoji na posteli. Moc dobře jsem tušil, že nás poslouchá celý dům. No, celý, vlastně Edward je u nás, Jasper už nejspíš navštívil Alici, aby se ujistil, že je v pořádku, takže tu vlastně zůstali jen Esme a Carlisle, ale ty určitě taky zajímalo, co se stalo. Tak jsem se pustil do vyprávění. Začal jsem už životem ve Vancouveru a tím, jak otec matku podváděl, až jsem dospěl i k dnešnímu večeru. Prostě jsem mluvil, mluvil, mluvil a mluvil a Rosie mě pečlivě poslouchala, jako kdyby si snažila do svého mozku zapsat každé moje slovo a s ním i každou svojí myšlenku. Když jsem jí to tak všechno odříkal, tak se mi skvěle ulevilo a já jsem zjistil, že ráno už je skoro tady. Rychle jsem se s ní rozloučil, po dlouhé chvíli, kdy jsem s ní jen ležel v posteli a tiskl si jí k sobě. Rozloučil, spíš to bylo jen chvilkové ahoj, protože jsem ji ubezpečil o tom, že až přijedu, takže jí očekávám ve svém pokoji a on se na mě jen usmála.

Když jsem přijel domů, tak jsem si to vše rychle jen vyřídil s rodiči, mámě se v kleče o mluvil, a když mě vykázala do mého pokoje, tak jsem tam rychle vyběhl a oblečený jsem si lehl vedle svého osobního anděla, který tam ležel se zavřenýma očima. Přitiskl jsem si jí na svou hruď a skoro hned jsem usnul.

Jen se do mě pusťte. Upřímně si myslím, že je to hrozná slátanina, která by ani nestála za to, abych vás tímhle mučila, ale slíbila jsem, že vám to sem přidám, tak to tu máte. Tak co na to říkáte? Nejsem nějaký typ, který říká vtípky na přikázání, takže to není, ani nijak extra vtipné, jak Emmett většinou ve všech povídkách bývá, prostě je to hrozný. A co říkáte vy?

Ještě jsem vám chtěla hrozně moc poděkovat, za to že jste pro tuhle povídku hlasovali, jako za nej povídku v lednu. Skončila jsem na jedenáctém místě, takže vám opravdu moc děkuju.

Vaše Adis

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já se o tebe postarám 59: