Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já se o tebe postarám 61

02.03.2010 (20:45) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4491×

„Necháme vás o samotě,“ řekla Esme a pak s Carlislem mrknutím oka někam zmizeli.

„Co se děje?“ zeptala jsem se strachem Edwarda, když jsem viděla jeho strhaný výraz. Sedl si vedle mě na sedačku a vzal mě za ruku.

„Budu ti muset vyprávět o jedné upírce, která se jmenuje Sophie…“

Překvapeně jsem se na něj podívala, lehce přikývla a začala ho poslouchat.

„Seznámil jsem se s ní tři roky po té, co jsem dospěl. Víš, protože jsem poloupír, tak dospěju během sedmi let a pak už se neměním. Potloukal jsem se svým životem a mezi mou potravu patřili lidé,“ řekl a já na něj vyvalila oči. Dobře, tak to se dalo předpokládat, je to pro něj prostě přirozené, ale stejnak to zní divně. Mezi mou potravu patřili lidé, to zní jak nějaký kanibalství, či co. Z mých myšlenek mě však vytrhl jeho další slova, když pokračoval ve vyprávění.

„Jednoho večera, když jsem se zrovna chystal k útoku na svou oběť, po mě skočila nějaká upírka. Automaticky jsem se hned začal bránit a vystartoval jsem na ní a ona na mě překvapeně hleděla,“ pokračoval a já si v hlavě dokázala naprosto představit tu absurdní situaci:

Edward stojící v rohu temné uličky, schovaný, aby nebyl nápadný, čekajíc na svou oběť. Když už je konečně jeho oběť v dostatečné blízkosti, tak je připraven ke skoku, jak šelma v takových těch pořadech na Animal Planet. Jenže náhle se zjeví, nějaká žena, která po něm skočí.

„Byla to velmi krásná upírka, vlastně to byla první upírka, jakou jsem kdy viděl. Černé vlasy jí v pravidelných loknách spadaly po ramena, rudé oči, jak u upírů krmících se lidskou krví bývá, rudé rty, které ladily s barvou jejích očí. Dokonalá postava, jak u všech upírek bývá, aby mohly nalákat své oběti,“ popisoval mi její vzhled a mě píchlo u srdce. Takhle dokonalá nikdy nebudu, pomyslela jsem si a věděla jsem, že s ní se nikdy nebudu moc srovnávat. Ona je prostě dokonalá.

„Nechápavě se na mě dívala, protože nevěděla, co jsem zač.

‚Kdo, nebo co jsi?’ vyjela na mě hnedka, když si mě začala prohlížet. Připadal jsem si jak pod rentgenem, ale jejímu zraku jsem prostě nedokázal uhnout. Byl jsem jak přikovaný na místě.

‚Halo, mluvíš ty taky?’ zeptala se mě a zamávala mi rukou před očima, když jsem se neměl k odpovědi a jen na ní vyjeveně zíral. Trochu mě to probralo a začal jsem konečně dostatečně vnímat své okolí.

‚Nebuď zvědavá, budeš brzo stará’ odpověděl jsem jí, teprve až v ten moment, jsem si uvědomil, co to bylo za ptákovinu. Ona je přece upírka, takže nemůže zestárnout. Začala se hned v ten moment smát a já si připadal jako ten největší debil, co kdy může existovat.

‚Konec vtipů a radši vyklop, co jsi zač, hezoune. Jsi až moc podobný tomu, co jsem já, ale slyším tvé srdce a tvá vůně… hm… hned se mi sbíhají sliny, jenže mi to přijde jako zakázané ovoce, kterého se prostě nemůžu dotknout, takže to okamžitě vyklop, protože už mě to přestává bavit’ vyjela na mě a já se nad tím musel usmát, jelikož její myšlenky se ubírali směrem, který jasně naznačoval, že by si se mnou mileráda užila.

‚Jsem poloupír. Má matka se vyspala s upírem, odnosila mě a nakonec i porodila. Právě proto slyšíš mé srdce, které bije a právě proto se tolik podobám upírům’ vysvětlil jsem jí, ale ona ze mě pořád nespouštěla ten svůj pohled, který jasně prozrazoval zájem o mou postavu a její myšlenky se ubíraly naprosto stejným směrem.

‚Hm, zajímavé co si takhle trochu povyrazit?’ navrhla mi a já horečně přikývl. Vydali jsme se spolu na společný lov, který jsme i s grácií zakončili,“ vyprávěl a já v tuhle chvíli pevně semkla oční víčka k sobě.

„To prosím přeskoč,“ řekla jsem, protože jsem čekala ještě horší věci. Jak se já, obyčejný člověk, můžu srovnávat s nějakou dokonalou upírkou, která se jmenuje Sophie? Co to má být? Proč se to děje zrovna mě? Proč to nemůže být někdo jiný? Proč zrovna já? Ne, že bych měla málo problémů, ale prostě tohle už je opravdu moc.

„Promiň,“ řekl hned a otočil mě čelem k sobě, takže jsem otevřela oči a podívala se na něj. Lehce mě pohladil po tváři a pak zas pokračoval. Musím ještě dodat, že opravdu se mi nějak nechce moc poslouchat o nějakého jeho bývalé přítelkyni, jenže to jsem se ještě hodně mýlila ve svém úsudku toho, co ještě přijde.

„Prostě jsme si padli do oka a cestovali jsme spolu. Objevili jsme spolu její dar, který byl závislý na tom mém. Dokáže pozměňovat vzpomínky a myšlenky lidí, ale musí je slyšet a v tom jsem jí já pomáhal, takže pokud jsme se dostali do nějakého problému, kdy se někdo blížil k našemu objevení, tak já jsem se zaměřil na myšlenky dotyčné osoby a ona je pozměnila. Prostě a jednoduše ho donutila myslet na něco jiného, než jsme byli my a ta osoba na to prostě zapomněla a už se k tomu nikdy nevracela. Dopracovali jsme se až k tomu, že se nějakým zvláštním nevysvětlitelným způsobem napojila na moji hlavu a já už potom nemusel mluvit a ona prostě jen měnila lidem myšlenky podle libosti,“ vysvětlil mi a já si začala dávat dvě a dvě dohromady, takže to znamená, že by nám mohla pomoci v tom případě s policajty a oni by mohli obrátit pozornost od nás na někoho jiného.

„Takže za její pomoci, by se pozornost obrátila jinam?“ zeptala jsem se ho a on se na mě usmál.

„Pochopila si, ale nejen to. Dokázali bychom i najít nějakou osobu, na kterou by se to dalo shodit. Samozřejmě by to byl nějaký zločinec, který by si to zasloužil,“ dodal hned, jakmile viděl můj výraz. Představa toho, že by zatkli nějakou nevinou osobu, mi přišla hrozná.

„Dobře, to není špatný, uznávám, že je to více než dobrý nápad, ale co Sophie? Jak to mezi vámi bylo?“ zeptala jsem se, ale to jsem si měla předtím rozmyslet.

„Žili jsme spolu, užívali jsme si strávených chvil, až jsme došli do fáze, kdy jsme navštívili mého otce, kvůli laskavosti. Víš, můj pravý biologický otec je Aro,“ nechápavě jsem se na něj podívala. Co to jako má být za týpka, který má divný jméno?

„Aro je jeden ze tří bratrů, kteří vládnou upířímu světu a dbají na zákony. Já jsem vlastně jako něco následovník trůnu, ale spíš se tomu radši vyhýbám. Pokud se dva upíři dostanou do fáze, kdy chtějí být trvale spojeni v pevném svazku, tak navštíví královskou rodinu a ta je po poradě oddá. Já a Sophie jsme se vzali a byli jsme manželé. Manželství v upířím světě nic nerozdělí, kromě smrti,“ řekl a já v ten moment hned vytrhla svou ruku z jeho držení a vystřelila na nohy.

„Cože? Ty jseš ženatý? Cože? Ty a ona? Ta Sophie, jste manželé? A ještě ke všemu v tom vašem nějakém zvláštním upířím světě jste manželé? Takže já jsem co? Já jsem nějaká tvoje milenka? Nebo co to jako má být?“ začala jsem hned šílet a on prostě jen seděl a smutně mě pozoroval. Hlavou mi běhaly myšlenky okolo Edwarda a nějaké dokonalé upírky, která podle nějakých upířích zákonů je jeho manželka? Co to kruci má být? Kam jsem se to dopracovala? Proč zrovna já? Musím se sebe samé ptát pořád dokola. Proč zrovna já?

„Bello, uklidni se prosím tě. Byli jsme manželé, ale už nejsme. Chápeš mě? Už nejsme manželé,“ řekl, svou přirozenou rychlostí si stoupl přede mě a vzal můj obličej do svých dlaní. Pomalu jsem přikývla, jelikož jeho hlas zněl opravdu naléhavě.

„Jak tedy nemůžete být manželé, když jste evidentně oba dva ještě naživu? Vždyť si říkal, že manželství pro upíry je něco pevnějšího a že se dá rozdělit jen smrtí jednoho z upírů?“ zeptala jsem se ho, protože mi to opravdu nedávalo smysl.

„Jak se to vezme, prakticky už jsou upíři po smrti, ale to je jedno. Jak jsem říkal, jsem Arův syn, takže když jsem ho požádal o laskavost, tak mi vždy vyhověl. Ve chvíli, kdy jsem ho požádal o rozvod, mi taky vyhověl,“ vysvětlil a já přikývla.

„Proč jste se, ale rozvedli?“ zeptala jsem se ho a on mě zase stáhl na sedačku a oba dva jsme se posadili.

„Časem se snažila ovlivňovat i mě. Jakmile byla napojená na mou hlavu, tak mohla ovládat i moje myšlenky, které mi hlavou probíhali. Ze začátku se jí to celkem dařilo, ale pak jsem si uvědomil, že je tady něco špatně. Pracoval jsem na uschování si myšlenek sám pro sebe, až se mi to nakonec podařilo a ona mě přestala slyšet. Byla naprosto bezradná, protože věděla, že vím o její snaze mě ovládnout. Nelíbilo se jí totiž, že mám své vlastní názory a zalíbila se jí myšlenka, že by se přese mě mohla dostat k trůnu. Jakmile si uvědomila, že už mě neslyší, tak se mě snažila ovládnout jinými způsoby, jako byl třeba sex, jenže já jí začal nenávidět, cit se vytratil a s tím přišlo jen opovržení, které jsem k ní cítil,“ vysvětlil a já přikývla. Stejně se mi to celé nějak nezdálo. Tušila jsem, že to bude mít ještě nějakou dohru, přeci jen se tu bavili o tom, že jí Rosalie nenávidí, kvůli čemu? Kvůli tomu, že by byla snad krásnější, než ona? Nebo proč? Přemítala jsem tiše ve své hlavičce, ale on mě přerušil svým pokračováním.

„V královském městě jsem jí opustil a vydal se na svou vlastní cestu. Našel jsem Carlislea s jeho rodinou a připojil se k nim, ten příběh už znáš, ale je to asi tak dvacet let zpátky, co se Sophie znovu objevila a chtěla víc, než se jen kamarádit,“ řekl a já ho napjatě poslouchala. Co tak ta blbá upírka mohla chtít? Že by si uvědomila svou chybu a chtěla zpátky? Je pravda, že on je dokonalý, ale co se týče jí, nevím, jestli by byla schopná klesnout tak hluboko. Podle jeho vyprávění se mi zdálo, že to byla jen nějaká krasotinka, která netoužila po ničem jiném než je moc a potřeba někoho ovládat, od té doby, co zjistila, co je jejím darem.

„Žádala po mě odpuštění a chtěla vše napravit. Jenže já jí zarputile odmítal. Nabídl jsem jí, že s námi může strávit nějaký čas, ale pak už to začalo být naprosto neúnosné. Nedokázal jsem se jí nějak zbavit a pak tu nastal problém. Rosalie cítila sympatie k člověku, což by nebylo nic zvláštního, pokud si vezmeš naší současnou situaci, ale Sophie, která nedokázala snést, že ji stále odmítám, to neustále dávala za vinu Rosalii, která se mnou trávila v té době hodně času. Hodně jsem se s ní bavil o mé minulosti a vysvětloval jsem jí vše a ona mi dávala rady toho, jak se jí zbavit. Byl jsem jí za to velice vděčný, ale zpět k Sophii. Nedokázala tedy snést mé odmítání a pomstila se Rosalii, která se pohybovala v mé blízkosti, tak se nejdříve vyspala s tím člověkem, ke kterému Rosalie cítila sympatie a pak si ho jednoduše dala k večeři,“ řekl a já si dala ruku před pusu, abych zakryla svůj šok, a aby mi nebylo vidět až do krku, když má sanice spadla až na podlahu.

„Jak může někdo něco takového udělat? Snad si jí dával dostatečně najevo, že nemáš zájem? A zrovna ty s Rosalií, vždyť vy jste skoro jak sourozenci, jak jí to mohlo napadnout? Co Rosie na to?“ zeptala jsem se, když jsem byla schopná mluvit a dokázala jsem dát své myšlenky znovu do pochodu.

„Samozřejmě že to nesla těžce a měla chuť jí rozervat na miniaturní kousky a každý si zvlášť opýkat na ohýnku, jenže než to stihla provést, tak tu Sophie zanechala vzkaz, co se stalo a pak prostě zmizela. Od té doby už jí nikdo z nás neviděl a neukázala se. Mám o ní sice zprávy, že byla někde viděna, ale to je tak všechno. Moc se o ni nezajímám a jsem rád, že se tu od té doby neobjevila, protože setkání s Rosalií rozhodně nepřežije,“ řekl a zadíval se mi do očí. Potřebovala jsem to všechno pobrat a potřebovala jsem to udělat o samotě.

„Můžeš mě prosím nechat chvíli o samotě?“ zeptala jsem se ho a on se na mě nechápavě podíval.

„Zlato, miluju jenom tebe. Nikoho jiného, tohle je prostě minulost. Pochop, že ona nám může pomoc se z toho všeho dostat,“ řekl a já přikývla.

„Já to chápu, jen potřebuju být prostě chvíli sama a všechno to pobrat,“ řekla jsem a on tedy nakonec přikývl.

„Dobrá, skočím si zatím na lov, jsem tak za hodinku, dvě zpátky,“ řekl a já přikývla. Ještě mě lehce políbil a pak zmizel jako pára nad hrncem.

Posunula jsem se na sedačce, tak abych si opřela záda a pak jsem si přitáhla kolena pod bradu a pustila jsem se do své chvilky klidu při které jsem mohla přemýšlet.

Tak co tedy říkáte na Sophii? Napište mi prosím komentář, ať aspoň vím, kolik lidí to čte a jestli mám celý děj nějak urychlit, abyste to měli co nejrychleji za sebou a já vás tím jen nezdržovala. Stačí třeba jen smajlík.

Vaše Adis

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já se o tebe postarám 61: