Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já se o tebe postarám 62

15.03.2010 (20:00) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4416×

„Můžeš mě prosím nechat chvíli o samotě?“ zeptala jsem se ho a on se na mě nechápavě podíval.

„Zlato, miluju jenom tebe. Nikoho jiného, tohle je prostě minulost. Pochop, že ona nám může pomoc se z toho všeho dostat,“ řekl a já přikývla.

„Já to chápu, jen potřebuju být prostě chvíli sama a všechno to pobrat,“ řekla jsem a on tedy nakonec přikývl.

„Dobrá, skočím si zatím na lov, jsem tak za hodinku, dvě zpátky,“ řekl a já přikývla. Ještě mě lehce políbil a pak zmizel jako pára nad hrncem.

Posunula jsem se na sedačce, tak abych si opřela záda, a pak jsem si přitáhla kolena pod bradu a pustila jsem se do své chvilky klidu, při které jsem mohla přemýšlet.

Celou dobu jsem tam seděla a přemýšlela nad tím, že Edward je vlastně rozvedený muž. Je mu sedmnáct let (pro lidi) a je rozvedený. Upřímně jsem se z celého srdce bála té doby, kdy se setkám s tou dokonalou upírkou jménem Sophie. Bála jsem se toho jako čert kříže. Měla dorazit za čtrnáct dní a já těch čtrnáct dní byla šíleně nervózní a bála jsme se, že o Edwarda přijdu.

O týden později:

„Zlato, co se děje? Jseš pořád hrozně zamlklá,“ zeptal se mě Edward, když jsme odjížděli ze školy a jeli k jeho domu. Poslední týden jsem tam trávila víc času, než je zdrávo. Domů jsem vlastně chodila jen přespat, jinak jsem celou dobu byla u Cullenových. Rodičům to ani nevadilo, protože oni sami si užívali svých dokonalých chvilek ve své znovu nalezené lásce a jejich snaze dát manželství znovu dohromady.

„Jen přemýšlím,“ odpověděla jsem mu, když mě vytrhl z mých myšlenek o dokonalé Sophii. Zbýval nám už poslední týden, než se objeví.

„O Sophii?“ řekl v otázce, ale spíš to bylo jen prosté konstatování. Muselo mu to být jasné, protože jsem byla neustále zamyšlená od té doby, co mi sdělil, že byla jeho manželkou. Jen jsem mu přikývla a on už mi na to nijak neodpověděl. Už párkrát se mě pokoušel vytrhnout z mého toku myšlenek, ale stále se mu to nedařilo. Ani sex na mě nepůsobil. Většinou jsem se vymluvila na to, že mě bolí hlava, nebo se musím učit. Samozřejmě že mi to nevěřil, ale nechtěl do mě rejpat a ani se o Sophii nechtěl bavit. Pro něj to je prý uzavřená kapitola, ale ta kapitola se podle mě znovu rozevírá. Velmi jasně si vzpomínám, když se o jejím příjezdu dozvěděla Rosalie. Jsou to tři dny zpátky.

Tři dny zpět:

Seděli jsme všichni v obýváku u Cullenových. Carlisle seděl v křesle a Esme na opěrce křesla, Alice Jasperovi na klíně, který spolu s Rosalií a Emmettem seděl na sedačce a já seděla v druhém křesle. Edward stál před námi všemi a upřeně se díval Rosalii do očí, které to bylo hlavně mířeno.

„Rozhodli jsme se požádat o pomoc někoho, který je schopný po nás všech zahladit naprosto všechny stopy,“ řekl Edward a já měla dojem, že Rosalie se nepatrně zavrtěla na sedačce.

„No to je skvělé, takže to znamená, že všechno bude v pohodě. A proč vás to nenapadlo dřív?“ zeptal se Emmett, který po incidentu s tátou trávil svůj veškerý svůj čas s Rose, a choval se jako andílek.

„Napadlo nás to dřív, Emmette, ale protože tu máme s tou osobou nějaké vazby a neshody, tak jsme jí sem zvát nechtěli. Jenže už s Carlislem nevidíme jinou možnost, jak odvrátit podezření od nás,“ řekl Edward a Emmett jen tiše přikývl. Rosalie však ten moment úplně ztuhla a po tváři ji přeběhl stín smutku. Vypadala jako ta nejkrásnější a nejsmutnější bohyně světa, jakou jste, kdy snad mohli spatřit.

„Ta osoba je upírka. Neživý se zvířecí krví, ale určitě ji donutíme, aby nikomu z vás neublížila a aby lovila mimo město. Jenže je tu s ní jiný problém. Dokáže ovlivňovat myšlenky. Neslyší je, ale pokud ví na co dotyčný myslí, tak je dokáže ovlivnit. Dříve jsem býval něco jako její satelit a ona se na mě dokázala napojit, takže ty myšlenky slyšela spolu se mnou, ale nejsem si jistý, jestli je toho stále schopná. Pokusím se udělat cokoliv, aby tomu tak nebylo, i kdyby to mělo znamenat, že bych se neměl vyskytovat v její společnosti,“ pokračoval Edward a všichni jsme mu přikývli, až na Rosalii, která stále strnule seděla. Myslela jsem si chvílemi, že se z ní opravdu stala socha, ale její rty se náhle probraly k životu a dokonce z nich vyšel i zvuk.

„Sophie,“ řekla tiše, ale dostatečně nahlas, abychom to všichni slyšeli.

„Ano, Sophie,“ zopakoval po ní Edward a to pro ni byl náboj, který ji probral k životu a ona okamžitě vystřelila na nohy.

„Jak vás to mohlo vůbec napadnout? Vy si nepamatujete, co se posledně stalo? Jak zabila Navida? Vy si to nepamatujete?“ začala křičet na Carlisle a Edwarda, který jen pokorně sklopil hlavu k zemi, protože si byl až příliš vědom bolesti, kterou prožívala. Nejen, že měl vzpomínky, ale zároveň to znovu slyšel v jejích myšlenkách. Viděla jsem, jak se jeho obličej zkřivil do bolestné grimasy, ale já nebyla schopná vstát a utěšit ho. Rosalie tiše vzlykala a během chvilky ji Emmett pevně objímal, aniž by věděl, co se jí stalo. Doufám, že ta mrcha, až přijede, odvede svou práci, a co nejdřív vypadne.

Zpět do současnosti:

Ležela jsem na zádech u Edwardova boku na jeho posteli v jeho pokoji a on mě pevně objímal a zkoumavým pohledem pozoroval mou tvář.

„Proč nad ní pořád přemýšlíš?“ zeptal se mě Edward, který měl podepřenou hlavu, aby na mě lépe viděl. Podívala jsem se mu do těch jeho karamelových očí. Čišela z nich něha, láska, ale i smutek a bolest. Přetočila jsem se na bok a pohladila ho po tváři. Na jeho rtech se rozlil spokojený úsměv, ale ta bolest v očích tam stále zůstávala.

„Já nevím. Mám na ní vztek, za to co tobě a Rose udělala. Částečně jsem jí vděčná, za to co pro nás udělá. Bojím se jí,“ řekla jsem a on mi položil ruku kolem pasu a přitáhl si mě blíž k sobě.

„Čeho se jí bojíš?“ zeptal se a já se lehce zatřásla, když jsem si vzpomněla, co všechno mi poslední dobou vrtalo hlavou.

„Bojím se, že něco provede, že někomu ublíží, že ublíží někomu mě blízkému, že ublíží tobě. A nejvíc se bojím, že o tebe přijdu, že ses do ní znovu zamiluješ,“ řekla jsem své největší obavy za poslední týden.

„Bello, já miluju jenom tebe. Ji jsem nikdy nemiloval tak jako miluji tebe. Ona je jen někdo, kdo mě sprostě využíval, kdo mě dokonce i ovládal. Nedovolím, aby se něco takového opakovalo. Nikdy tě neopustím,“ řekl naléhavě a upřeně se mi přitom díval do očí.

„Slibuješ? Slibuješ, že se nestane nic, co by mohlo někomu ublížit?“ zeptala jsem se ho a on mi hned odpověděl.

„Slibuji. Slibuji, že nedovolím, aby někomu ublížila,“ řekl a já mu věřila, i když jsem se stále bála, ale věřila jsem mu. Věřila jsem, že se nic nestane a že udělá cokoliv, aby se nestalo nic zlého. Přitáhl si mě ještě blíž a lehce mě políbil.

„Miluju tě,“ řekla jsem a on se něžně otřel svými rty o ty mé.

„Taky tě miluju. Lásko, jsi pro mě vším,“ šeptl tiše a já se blaženě usmála nad jeho slovy. Zavřela jsem oči a po dlouhém týdnu jsem konečně usnula bez žádných snů.

O další týden později:

Dnes má přijet a je to teda příjezd na poslední chvíli, protože za dva dny jsme pozvaní na výslech na policejní stanici. Já společně s Edwardem. Celý den jsem jak na trní, ani jsem nešla do školy. Carlisle nám zařídil pro všechny omluvenky a máma s tátou se nemusí nic dozvědět. Přecházela jsem v Edwardově pokoji ze strany na stranu a on mě nepřítomně pozoroval sedíc na posteli. Nevěděla jsem, jaká bude. Je opravdu tak krásná, jak říkal? Nebo je ještě hezčí? Bude nám vůbec chtít pomoc? A co za to bude chtít? Jak na ní bude reagovat Edward? A co ona? Jak se zachová, až uvidí Rose a vzpomene si na to, co se stalo? Není třeba možné, že se změnila?

„Bello, sedni si už,“ zavrčel na mě rozmrzele Edward a já ho rychle poslechla a sedla si vedle něj na postel. Jenže to mě z mých myšlenek nevytrhlo. Pořád mi to běhalo hlavou. Jaká bude? Co se bude dít? Jak se s Edwardem přivítá? Má nit myšlenek byla však přerušena Edwardovým pevným stiskem mých rukou.

„Sice neslyším tvé myšlenky, ale to tvoje ošívání mě vytáčí mnohem víc, než kdybych slyšel, co všechno se ti vrtá hlavou, když nedokážeš v klidu posedět,“ zavrčel na mě znova a já na něj vystrašeně vykulila oči, protože doopravdy vrčel a nepřestal s tím. Stále na mě vrčel a pevně svíral moje ruce.

„Edwarde,“ zkusila jsem na něj promluvit, když jsem se konečně odhodlala ke slovu, protože to jeho vrčení mě znervózňovalo mnohem víc.

„Promiň, jen sám jsem dost nervózní a ty mi to moc neusnadňuješ miláčku,“ řekl a omluvně se na mě podíval. Než jsem mu stihla jakkoli odpovědět, tak si mě pevně přitáhl do své náruče a začal mě v ní mačkat.

„Všechno bude dobré, všechno bude dobré, všechno bude dobré,“ opakoval stále dokola. Přišlo mi, že se tím nesnaží uklidnit jen mě, ale i sebe. A vůbec to nepomáhalo. Ještě štěstí, že tahle hrozná chvíle byla přerušena Rosaliným výkřikem.

„Já jí zabiju, jen co se tu ukáže!“ vykřikla na celý dům, až jsme já i Edward překvapeně nadskočili. Chvíli bylo ticho, než vtrhla do Edwardova pokoje. Stoupla si před nás a ukázala na něj prstem.

„Jestli se někomu něco stane, tak je to jen tvoje chyba. Je ti to jasné?“ vykřikla na něj a v tu chvíli vtrhli do pokoje Jasper s Carlislem a já cítila, jak mě náhle zavalila vlna klidu.

„Strč si to do háje, Jaspere,“ vykřikla Rosalie a rozhodila kolem sebe rukama. Všechen klid byl náhle pryč a mě zas pohltila beznaděj a strach, který se stupňoval každou vteřinou.

„Rosalie…“ začal Edward, ale byl přerušen jejím dalším výkřikem.

„Jestli se mu něco stane, nebo komukoliv z rodiny, tak za to budeš pykat! Je to tvoje chyba! Ježíši s kým ses to pachtoval? Odmítám přijít o dalšího muže, kterého miluju. Rozumíš? Jestli se mu něco stane, tak za to budeš pykat do konce tvé existence! Nezhamouříš oko na jedinou noc! Budu tě tak terorizovat a otravovat ti tu tvou věčnost, že i nějakej páprda, jako je Aro, na mě bude krátkej! Je ti to jasné?“ vykřikla a vztekle mu celou dobu zabodávala prst do prsou. Já jsem jen seděla a vyjeveně se dívala na Rosalii, ze které se náhle stala bohyně pomsty, že i Furie (bohyně pomsty a kletby), by se nemusela stydět, kdyby Rosalie byla její dcera.

„Je mi to jasné,“ vyžvýkl ze sebe Edward, a když všichni odešli, tak si začal rukou mnout místo, kam mu zabodávala prst.

„Au,“ šeptl tiše a domem se roznesl Jasperův a Carlisleův uvolněný smích. Oni jediní si z toho nic nedělali. Carlisle, sice s námi všemi probíral všemožné varianty toho, co se stane, ale jinak to bral v pohodě. Nevěřil, že by si něco dovolila proti tak silné skupině upírů. A Jasper? Ten byl rád, že se to netýká jeho a Alice, takže se pořád snažil ostatním zvednout nějak náladu, ale moc se mu to nedařilo, sice používal svou moc, ale jakmile opustil místnost, tak všechny pocity se zase vrátily.

Další hodinu jsme s Edwardem seděli, jak na jehlách a vůbec spolu nemluvili. Do doby, než Edward naprosto ztuhnul.

„Za necelou minutu je tady,“ řekl tiše, vzal mě pevně za ruku a vedl mě do obýváku, kde už všichni seděli a čekali na její příjezd. Cítila jsem, jak se mi sevřelo hrdlo, a přestala jsem dýchat. Nedokázala jsem se nadechnout, prostě to nešlo, jen jsem stála, celá se třásla a pohledem hypnotizovala dveře. Edward vzal náhle můj obličej do dlaní a stoupl mi do výhledu.

„Dýchej,“ přikázal mi a já se zhluboka nadechla. Sklonil se ke mně a naléhavě mě políbil, než se ozvalo zaklepání na dveře. Podíval se mi ještě do očí, než si stoupl vedle mě, položil mi ruku kolem pasu a jako já začal hypnotizovat dveře, ke kterým se Carlisle blížil lidskou rychlostí. To jednou nemůže použít svou přirozenou rychlost? Vztekala jsem se v duchu.

Došel ke dveřím, otevřel je a stoupl si stranou, aby nám všem tak na ni umožnil výhled. Jakmile jsem ji uviděla, tak jsem věděla, že bitvu o Edwarda jsem prohrála.

Sice je to trochu kratší, ale doufám, že přidáte komentáře a vůbec bych se nezlobila, kdyby jich bylo tolik jako u minulé kapitolky.

Vaše Adis

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já se o tebe postarám 62: