Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já se o tebe postarám 67

08.05.2010 (20:45) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3905×

Asi po dvaceti minutách mého tichého rozjímání se ke mně připojil zbytek rodiny a společně jsme odešli do garáže a nasedli do auta. Táta řídil, máma seděla na sedadle spolujezdce a já seděla mezi Emmettem a Alicí, kteří mě pevně drželi za ruce a snažili se mi dodat trochu odvahy. Byly jsme s Cullenovými a Sophií dohodnutí, že se sejdeme až tam.

Ještě jednou prosím Bože, ať to dneska vyjde, zkusila jsem to ještě jednou a vydala jsem svůj osud všanc.

Bella:

Ani si nepamatuju, jak dlouho cesta trvala a jen matně si vzpomínám, že jsem viděla Edwarda, když jsme přijeli. Vše se to kolem mě jen mihlo. Myslela jsem si, že když uvidím Edwarda, tak se mi uleví, ale mé napětí stouplo závratnou rychlostí, až se dotklo nebeských výšin, ze kterých se už nikdy nevrátí. Stála tam i Sophie, která se držela po Edwardově boku, ale udržovala si mírný odstup. Téměř to vypadalo, jako kdyby byla upozorněna, že se od něj má držet dál, ale přísahám, že v tomhle už já prsty nemám. Vše to kolem mě prolétlo rychlostí blesku a já už seděla ve výslechové místnosti.

Znáte ty výslechové místnosti z filmů a seriálů? Tak přesně takhle to tady vypadalo. Jeden stolek, odpadkový koš, dvě židle, z nichž jsem jednu obývala já, pak tu byly dveře, kterými jsem přišla a ono tajemné sklo, ve kterém jsem viděla odraz své vyděšené tváře a za kterým nejspíš stál nějaký detektiv, který mě pozoroval a čekal, kdy se zhroutím, ale já mu tu radost nedopřeju. Nic jsem neprovedla.

Náhle se otevřely dveře a já s sebou vyděšeně trhla a s vystrašeným výrazem jsem se podívala, kdo to vešel dovnitř. Nebyl to nikdo jiný než sám pan Newton. Posadil se za stůl a položil na něj desky, které pravděpodobně obsahovaly vše ohledně případu. Rozevřel si je před sebou a začal jimi listovat. Ani se na mě nepodíval a prostě si jen tak listoval, jako kdyby to byla ta nejzáživnější kniha, na kterou kdy narazil. Jakmile se dostal na konec oné složky, tak jí zase zavřel a zvedl pohled směrem ke mně. Opřel se o opěrku židle a soustředěně mě pozoroval. Trvalo to dlouhých pět minut, než konečně promluvil.

„Celý náš rozhovor se nahrává, takže uveďte prosím vaše jméno a datum narození,“ vybídl mě a já byla ráda, že už konečně přerušil to tíživé ticho, které mě užíralo a vlévalo se mi až do morku kostí.

„Jmenuji se Isabella Marie Swanová. Narodila jsem se 13. září 1991,“ uvedla jsem informace, které po mě vyžadoval, a napjatě jsem čekala, co přijde dalšího. Aniž bych si to chtěla plně připustit, tak musím uznat, že mě opravdu znervózňoval, o což se nejspíše i snažil.

„Takže slečno Swanová, mohla byste mi popsat, jaký jste měla vztah se zavražděným Mikem Newtonem?“ položil mi první otázku a já se zhluboka nadechla, než jsem se pustila do nijak složitého vysvětlování.

„Byl to můj spolužák…“ začala jsem, ale on mi hned skočil do řeči.

„Na Forkské střední?“ vyhrkl na mě a já přikývla.

„Odpovězte hlasitě,“ přikázal mi zvýšeným tónem a já měla srdce až v kalhotách.

„Ano, na Forkské střední,“ potvrdila jsem mu věc, která byla naprosto jasná, když v tomhle zapadákově žádná jiná střední škola není.

„Tak pokračujte,“ vybídl mě znovu a já se musela zhluboka nadechnout a pokusit se uklidnit vystrašený tlukot mého srdce, jenže se nedařilo.

„Byl to tedy můj spolužák na Forkské střední škole. Znala jsem jej a některé hodiny jsme měli dohromady…“ znovu jsem byla přerušena jeho otravným hlasem.

„Které?“ zeptal se a otevřel si ony desky s případem a z kapsy vytáhl propisku.

„Matematiku a anglický jazyk,“ odpověděla jsem a on si začal něco zapisovat do oněch desek.

„Dobrá, a jaký byl tedy váš vztah? Přátelský, nepřátelský?“ položil mi další otázku a mě bylo jasné, že on moc dobře ví, jaký jsme měli vztah, když to byl on, kdo mi vyhrožoval při silniční kontrole a byl to on, kdo mi napařil nesmyslnou pokutu za rychlost.

„Nepříliš přátelský,“ odpověděla jsem, jenže se s mou odpovědí nespokojil.

„Vysvětlete mi to blíže, slečno Swanová,“ řekl, znovu se opřel o opěrku židle a zaostřil na mě své oči, které mě rentgenovaly.

„Mike o mě usiloval, ale já ho odmítla, jelikož jsem již měla přítele, Edwarda Cullena,“ dodala jsem hned Edwardovo jméno, když jsem viděla, jak otevíral pusu k upřesňující otázce. „Jenže on odmítnutí neznal, byl to sukničkář. Tvrdilo se o něm po celé škole, že se vyspal snad s každou, takže mé odmítnutí se mu rozhodně nelíbilo,“ pokračovala jsem. Newton náhle odstrčil židli od stolu, postavil se na nohy a zapřel se rukama o hranu stolu.

„Takže, když jste se ho nemohla zbavit běžným odmítnutím,“ rozkřičel se na mě,“ tak jste ho za pomoci vašeho přítele zabila? Nebo jste ho snad zabila sama?“ křičel na mě a já měla pocit, že se každou chvíli rozsypu.

„Ne, to není pravda. Já bych ho nikdy nezabila, vždyť jsem nikdy nikomu ani neublížila,“ vzlykla jsem, protože se mi slzy začaly kutálet po tvářích z toho, jaký jsem měla strach. „Já bych nikdy nikomu nemohla ublížit, nikdy bych nikomu nemohla ublížit,“ šeptla jsem a Newton začal přecházet po místnosti.

„Tak jak to tedy bylo, slečno Swanová? Víte, přijde mi opravdu velice zvláštní, že můj syn zmizel ve stejný den, kdy jste opustila vyučování uprostřed dne. Jaká je to zvláštní náhoda. Váš přítel vám samozřejmě zajistil alibi, když řekl, že vám bylo zle a on vám dělal společnost, ale o to zvláštnější je, že i váš přítel toho dne nebyl ve škole. Takže, jak přemýšlím, tak přemýšlím, ani jeden z vás nemá dostačující alibi, abych mohl říct, že jste naprosto nevinní,“ řekl, sebral ze stolu desky a pak odešel. Náhle jsem se tam ocitla úplně sama a plně jsem se rozvzlykala. Já jsem nikomu nic neudělala. Nikdy jsem nikoho fyzicky nenapadla. Nikdy jsem nikomu fyzicky neublížila.

„Slečno Swanová, můžete opustit místnost, ale neopouštějte stanici,“ ozval se místností milý ženský hlas a já tedy poslechla, zvedla se ze židle a stále vzlykající jsem se vyplazila ven z místnosti. Jakmile jsem za sebou zavřela ony dveře, tak mě pevně objaly dvě chladné ruce.

„Pššt, Bello, jsem u tebe. Už je to dobrý, jsem tady,“ zašeptal mi Edward do ucha, začal mě hladit po zádech a já se mu úplně zhroutila s pláčem do náruče. Jak dlouho jsem tam byla? Mohlo to být maximálně tak dvacet minut, během kterých se toho vlastně moc neudálo, až na to že jsem byla neoficiálně obviněna z vraždy.

„Já… On…“ pokusila jsem se přes vzlyky ze sebe něco dostat, ale nešlo to. Dělalo mi problém dostat ze sebe jednu jedinou hlásku.

„Pane Cullene? Můžete prosím přejít k výslechu?“ ozval se za námi stejný ženský hlas, který jsem slyšela ve výslechové místnosti.

„Vydržte chvilku, jen svou přítelkyni odvedu k rodině,“ řekl Edward, jenže té ženě se to nelíbilo.

„Ne, pane Cullene. Ona tam dojde sama, vy se prosím odeberte do výslechové místnosti,“ vybídla ho znovu ona žena a Edward mi položil ruce na tváře a políbil mě na čelo.

„Dojdi za roh té uličky, čeká tam na tebe Jasper s Emmettem,“ pošeptal mi ještě do ucha, než kolem mne prošel a zaklaply se za ním dveře. Opřela jsem se rukou o zeď a posouvala jsem se podél zdi až k onomu rohu, za kterým měli čekat Emmett s Jasperem. Trvalo mi to aspoň deset minut, než jsem se posunula těch dvacet metrů a uvzlykaná se složila v Emmettově náruči, který tam na mě doopravdy čekal s Jasperem. Objal mne kolem pasu a odvedli mě za zbytkem našich rodin, které tam na nás čekaly.

„Bello!“ vykřikli sborově máma s tátou a hned se objevili u mne a pomohli mi dostat se k sedačkám, na kterou mě posadili a usadili se po mém boku. Oba mě chytili za ruce a jen se na mě dívali, jak jsem se pod Jasperovou mocí, začala pomalu uklidňovat. Sophie seděla přímo naproti mně, a když mi rodiče asi po dvaceti minutách odešli koupit nějakou vodu, tak se posadila po mém boku a objala mne kolem ramen. Všichni na ní nevěřícně zírali, ale já byla jejím chováním ještě překvapenější.

„Neboj se, bude to dobré. Chtěli jsme ti s Edwardem nějak pomoc, ale myšlenky toho policisty byly hrozně zmatené. Budeš si muset nejspíš protrpět všechny ty výslechy a já pak zavedu podezření na někoho jiného a poté zmizím. Všechno bude v pořádku,“ zašeptala mi do ucha a přitom mi jemně třela rameno. Po pěti minutách se vrátili rodiče a já se pod Jasperovým vlivem již plně uklidnila a musím uznat, že i Sophiina slova mi docela pomohla. Všechno bude v pořádku, ona zmizí a já a Edward už budeme konečně šťastní, všechno se vyřeší a bude to fajn.

„Carlisle, opravdu si myslíte, že bychom neměli zavolat právníka? Věřím tomu, že Bella ani Edward nic neprovedli, ale přece se k ní ten policajt nemůže takhle chovat, ne?“ zeptal se můj otec Carlislea, poté co mi podal láhev s vodou a posadil se na Sophiino místo, protože ona zůstala po mém boku.

„Charlie, tohle je na vás. Uznávám, že se mi také nelíbí, jak se k Belle a k Edwardovi chovají, jako kdyby byli nějací zločinci. Jenže si nemyslím, že bychom to přítomností nějakého právníka celé usnadnili, nemyslíte? Řekl bych, že tím, že jim Bella s Edwardem vyšli vstříc, že půjdou k výslechu, jsou spokojeni. To jen ten Newton vyšiluje. Nemyslím si, že je obviní. Chce to trochu klidu, Charlie,“ nabádal ho Carlisle, ale já už se tam nechtěla vrátit zpátky.

„Bello, Edward se vrací,“ šeptla mi Sophie, která seděla vedle mě a já hned zbystřila svůj zrak na místo, odkud měl Edward vyjít. Jakmile se objevil, tak mi bylo jasné, že je něco špatně. Byl naprosto rozčílený a oči mu černě žhnuly po celé čekárně, kde jsme seděli. Hned jsem se postavila a zamířila za ním. Pevně mě objal, přitáhl si mě těsně k sobě a políbil mě do vlasů.

„Musíme se zase vystřídat,“ šeptl, ale já se ho chytla pevněji a odmítala se někam pohnout. Chci tu zůstat s ním. Jenže to mi opravdu nemělo být dopřáno.

„Swanová! Čekám tam na vás,“ zakřičel Newton a Edward tiše zavrčel a táta se postavil na nohy.

„Takhle s ní mluvit nebude,“ vyjel na něj a Newton na něj otočil svůj pohled.

„Swane, vy si radši sedněte a mlčte, nebo vás zatknu,“ pohrozil mu, ale táta se nechtěl dát, už, už otevíral pusu, že mu něco řekne, ale já ho zarazila.

„To je dobrý, už jdu,“ řekla jsem tiše, ale zároveň natolik hlasitě, aby mě všichni slyšeli.

„Promiň, že se tohle všechno muselo stát,“ šeptl Edward a políbil mě na čelo, než jsem následovala Newtona, s lahví vody v ruce, zpátky do výslechové místnosti.

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já se o tebe postarám 67: